Článek
Samozřejmě pod poněkud pejorativním názvem komouš si představíme komunistu, člena strany KSČ, případně nově strany KSČM. Pejorativní kontext je logický důsledek doby, kterou většina lidí neměla ráda, neboť lidé byli utlačovaní a jejich možnosti a schopnosti zadupávány do země i pro malichernosti.
Z toho nám pochopitelně vychází, že lidé neměli, a dosud nemají, v lásce ani samotné členy KSČ, takzvané komouše, neboť tito byli strůjci jejich nepohodlí a útlaku doby.
A 35 let po revoluci se stále vzdouvají vlny odporu proti osobám, které byly součástí socialistické mašinerie. Dosud je jich žijících poměrně dost a obsazují nám i vysoké státní posty. Konkrétně touto dobou ty dva úplně nejvyšší – prezidentské a premiérské křeslo.
O tom, zda byl větší komouš prezident Petr Pavel nebo premiér Andrej Babiš již byly popsány stohy papíru. Někteří lidé to nerozlišují a nadávají na oba, někteří naopak selektivně vybírají jen to, co se jim hodí, jiní zase hodnotí situaci střízlivěji a přemýšlí nad ní. Jenže o tomto politickém boji článek být nemá. Má být o tom, že ne každý komouš byl špatný komouš.
V kontextu doby nebylo jednoduché nebýt komoušem, pokud měl člověk nějaké ambice. Bez členské průkazky se člověku zavírala mnohá vrátka a chtěl-li se třeba stát vedoucím na úseku, v němž pracoval, potřeboval stranickou legitimaci. Děti nečlenů se nemohly dostat na vysoké školy. Ten, kdo nebyl v KSČ se takřka neměl šanci kdy podívat za hranice do západních demokratických zemí. To jsou důvody, proč mnoho lidí bylo členy KSČ i když vlastně žádní komouši nebyli.
Dalším důležitým faktem je, že u nás vládla propaganda. Pokud je člověku odmala všemi sdělovacími prostředky vtloukáno do hlavy, že západ je zkažený, nevyspělý, zlý a agresivní a on nemá možnost to porovnat s jinými informacemi, nabyde představy, že tomu tak skutečně je. Jasně, lhát o shazování mandelinky americkými bombardéry už je skutečně přitažené za vlasy, ale i tomu někteří lidé nekriticky věřili. Naopak neustálé opakování úspěchů socialistického hospodářství vyvolávalo dojem, že se tady máme velmi dobře a že zápaďáci nám mohou závidět.
Ale vraťme se k tomu, že ne každý komouš je komoušem. Ne všichni lidé byli ve straně kvůli prospěchu, z nutnosti anebo z politických ambicí. Někteří byli ve straně zkrátka proto, že věřili v komunistické ideje. Hodní lidé, kteří se starali o své okolí, rádi se rozdělili s ostatními, neradi viděli chudobu a chtěli, aby se všichni lidé měli stejně dobře a aby na světě konečně zavládl mír.
Pokud někdo skutečně (poněkud naivně) věří, že komunistické uspořádání společnosti je správně, nelze proti tomu nic namítat. Kdo jiný, než komunistická strana by takovým lidem měla garantovat to, co hlásali socialisté v 18. a 19. století a co hlásal samotný Lenin, když zažehl revoluci. Rovnost všech lidí, přerozdělení bohatství, aby každý měl stejně. Aby každý pracoval svědomitě pro blaho společnosti a ne pro vlastní obohacení. Rovná společnost bez vykořisťovatelů, bez chudých a bohatých. Ty ideály někomu nemusejí znít úplně špatně. A jsou důvodem, proč takoví lidé vstupovali do strany.
Celá věc má však druhou stránku. A to naprostou naivitu takových lidí. Snad od počátku revoluce, u nás od roku 1948, bylo jasné, že celá komunistická idea je zašlapána v prachu. První desetiletí by se to ještě dalo omluvit nepřipraveností a problémy nově ustanovené strany. Změnit sociální a politický systém a zavést jen tak komunismus rozhodně nebyl lehký úkol. Avšak od roku 1968 už bylo snad zcela jasné, jak se věci mají a že strana je vlastně diktát, a o nějaké blaho společnosti jí vůbec nejde. Zaměřovala se především na udržení moci, často (zejména zpočátku) krvavou cestou.
Možná i komunistům samotným bylo nakonec jasné, že nastolit světový komunismus je nejen nemožné, ale i hloupé. Příkladů nefunkčnosti tohoto rovnostářského systému měli z minulosti poměrně dost. I to je důvod, proč komunismus nikdy nenastal a do 89. jsme žili jen v socialismu.
Komouše si tedy můžeme rozdělit na tři skupiny:
Prospěcháři – To jsou lidé, kteří byli ve straně pro vlastní prospěch, paradoxně aby měli něco víc, než ostatní. Ať už se snažili šplhat po politickém žebříčku nebo práskat sousedy. Takoví lidé se neštítili hesel jako „zakroutíme našim nepřátelům krkem,“ či „zalijeme imperialistům chřtány mírovou ocelí.“
Členové z donucení – Takoví, kteří potřebovali stranickou legitimaci, aby mohli pracovat na vysněném postu, třeba jako vedoucí, nebo důstojníci v armádě. Nebo takoví, kteří chtěli svým dětem zajistit lepší budoucnost skrze studium na vysoké škole. S průkazkou KSČ také člověk snáze sehnal bydlení. Těmto lidem není příliš co vytýkat. Nechat si od strany znepříjemňovat život nebylo nic příjemného a rozhodně bylo snazší vstoupit.
Naivové – To jsou ti, kteří stále věřili v základní ideje komunismu – rovnosti všech osob, ať už právní, politické nebo zejména finanční. Ti, kteří věřili, že svět bez chudých a bohatých, bez utlačovaných a vykořisťovatelů, by byl lepší. Na tyto lidi se zlobit nemůžeme (pokud nejsme továrník či kulak), oni to s námi mysleli dobře. Jen strana dělala něco jiného, než hlásala.
Anketa
Zdroje:
https://www.postbellum.cz/
https://www.abscr.cz/
https://www.ustrcr.cz/
https://cs.wikipedia.org/wiki/Komunistick%C3%A1_strana_%C4%8Ceskoslovenska
https://medium.seznam.cz/clanek/deucze-kolik-cechoslovaku-bylo-v-ksc-masova-strana-tichy-tlak-i-karierni-vyhody-255307
