Článek
Patrně to nebude žádná novinka. Nostalgicky se rozplývat nad tím, jak k sobě měli lidi „tehdy“ blíž, je tak trochu nesmysl. Lidské charaktery se moc nemění. Proto nemůžeme předpokládat, že před sto lety byli lidi úžasně milí, patrně se to netýká ani středověku, a dokonce ani dob, které si pamatujeme, tedy naší éry socialismu. Nebudeme se zabývat mezilidskými vztahy, ale vztahy k prostředí, v němž žijeme.
K sepsání těchto řádek mě motivovala ranní procházka do práce po noční bouřce. Cesta, kudy běžně chodím, byla v dost zuboženém stavu. Všude se na ní válely větší či menší větve, na jednom místě byl dokonce spadlý celý strom. Nánosy splaveného písku a bláta vrzaly pod nohama. Prostě taková ranní apokalypsa. Ano, zde budu za hrdinu, pochválit se musím, prostě jsem si cestu o pár minut protáhl, protože jsem nějaký ten svinčík uklízel. Na spadlý strom jsem neměl správné vybavení. I když nosím kapesní nožík, tak pilu nemám, na odhazování bláta mi zase scházela lopata. Ale co jsem mohl, tak jsem vzal a odhodil z cesty. Přeci jen pěší to sice snadno obejdou, ale jezdí tam i lidi na kole a v poslední době i na koloběžkách. A pro ty jsou i menší větvičky nebezpečné. A pro mě nebylo zase tak složité se ohnout, vzít větev a hodit jí stranou. Ostatně takhle zachraňuji běžně po dešti šneky.
Pochopitelně ne všechno jsem stih uklidit, na to jsem zase neměl čas, pospíchal jsem do práce. Co jsem zvládl, to jsem zvládl. Co mě ale nemile překvapilo, bylo, když jsem se odpoledne tou samou cestou vracel. Cesta byla úplně ve stejném stavu, jakou jsem ji ráno zanechal. Technické služby patrně měly práce až nad hlavu, těm nic vyčítat nehodlám. Ale že nikdo z těch lidí, co tam prošel, se neohnul, nesebral kus nepořádku a neodklidil jej z cesty, mě tak trochu šokovalo. Však od toho si platíme jiné, že?
A to je právě ono. Od všeho máme nějaké lidi. A spousta občanů si řekne, že když za to nejsou placeni, ať to udělá ten, kdo za to ty peníze dostává. Jenže kam bychom se s tímto myšlením dostali? Opravdu je takový problém zkulturnit naše životní prostředí tím, že při chůzi na autobus nebo do práce ohnu hřbet a přiložím ruku k dílu? Samozřejmě nechci, aby s sebou lidi nosili vybavení jak do výkopu, ale byť jen odkopnout kamen uprostřed cesty snad můžou.
A nejde jen o tento konkrétní příklad, ten byl pouze spouštěčem mojí úvahy. Jde o to, že málokdo je ochoten třeba v autě zastavit, vylézt a odstranit překážku na silnici. Drtivá většina lidí jí prostě objede, případně, je-li to možno, tak přejede. Kdyby zastavili, prkno, klacek, kus nábytku nebo cokoliv jiného co někdo ztratil, odtáhli mimo vozovku, bylo by všem líp. Naštěstí jsou i takoví obětaví jedinci, já jim za to skládám poklonu a obrovský dík. Ale drtivá většina řidičů na to prostě kašle a čeká se, až to uklidí cestáři.
Krásný příklad je informační závadový systém v našem městě. Na něm občané mohou na mapě označit a nahlásit problém, aby o něm město vědělo a mohlo ho řešit. Zde často najdeme maličkosti, které by úplně vyřešil obyčejný zásah náhodného kolemjdoucího. Na některé už je třeba se připravit. Rozbitou flašku na schodech ručně sbírat nehodlám, ale další den si můžu vzít rukavici a uklidit to během cesty do práce. Já třeba zase obvykle v zimě sypu chodník, protože město jej neudržuje (je to zkratka mimo hlavní komunikaci). Stačí si vzít kelímek od jogurtu, nabrat posypovou sůl a rozházet jí. Namísto toho lidi chodí čím dál víc okolo, jak je pěšina vyklouzaná. Namísto běžného zásahu občana však najdeme na informačním systému dvě nové závady. Aneb proč bych to dělal já, když to můžou udělat technické služby.
Platí to nejen u chodníku, ale také uvnitř společných prostor bytových domů. Kdo by neznal babičku láteřící na to, že nikdo neutírá poštovní schránky a je na nich prach. A nejde jen o prach, ale různé odřené zdi, počmárané dveře, vylitou šťávu. Všichni nadávají, ale málokdo se sebere a problém jde vyřešit. Obvykle se čeká na uklízečku, nebo opraváře. Přitom lihem otřít sklo počmárané zvýrazňovačem snad není takový problém. Stejně jako vytřít louži od džusu, na níž se slézají mravenci. (jistě, každý by si to měl po sobě vytřít sám, ale to je téma na jiný článek)
Nevím, zdali jsou lidi tak egoističtí, že chtějí, aby to za ně vyřešil někdo jiný, při takové drobné práci by se cítili nekomfortně, špatně, nebo jsou prostě jen leniví ohnout záda a přiložit ruku k dílu, abychom to tu všichni měli hezčí. Je to naše životní prostředí a není přece vůbec žádná hanba, když se o něj postaráme. Naopak ti, kteří se seberou, a ve svém volnu udělají něco, čím přispějí k našemu lepšímu prostředí, jsou u mě obrovští hrdinové. Ať už ti, kteří vyčistí kraje zarůstajícího chodníku, ti, kteří uklidí příkop u cesty od odpadků, ti, kteří osejí novou trávu na rozježděném place před panelákem, nebo ti, kteří dobetonují upadlý kus schodu. Takovým lidem já tleskám a přeji jim, aby svým nadšením zapálili i ostatní. Nebo za to alespoň byli pochváleni. A ostatním, kteří čekají, až to udělá někdo jiný, bych poradil se od takových lidí něco přiučit.
