Článek
Rád vyrážím s batohem na několikadenní túry. Moderním slangem, rád hikuji. Šumava je krásný kraj lákající k návštěvě, a tak jsem vyrazil. Za ty čtyři dny, které jsem na turistických trasách strávil, jsem o Šumavě zjistil víc, než se dočtete ve všech knihách, dozvíte ve všech reportážích. Ona se totiž Šumava musí zažít. Celé místo má zvláštní atmosféru, v níž se mísí nádherný kus přírody s bohatou minulostí, která je často také dost smutná.
Šumava byla od středověku osidlována především německými osadníky, kteří zde sídlili a bojovali s nepřízní krajiny do druhé světové války. A když píšu o boji s nepřízní krajiny, nejsnáze to pochopíte na místě, kde kdysi stávaly osady Dolní Ždánidla a Gsenget. Až když tam člověk stojí a kouká do míst, kde kdysi byla nepříliš úrodná políčka, na informační tabuli si přečte, že zimy zde bývaly tuhé a dlouhé, pochopí, co je to onen boj s nepřízní přírody. A zároveň se začne divit, co tady ti lidé vlastně hledali.
Jiné místo zase připomíná minulost nepříliš vzdálenou. Jde o Horní a Dolní Cazov. Dvě osady na hraničním pásmu, kde působila skupina ilegálních převaděčů, včetně slavného Krále Šumavy Josefa Hasila a kde byl smrtelně postřelen jeho bratr Bohumil. Nyní beze zbytku zmizelé. Jen obnovený kříž připomíná, že na tomto místě stávala nemalá osada, která úplně zmizela ze světa kvůli blízkosti státní hranice. Ostatně stále dobře zřetelná temná linka bývalých pohraničních drátů se táhne jako nit přírodou pěkných pár kilometrů.
O kus dál na východ se člověk dostane do úplně jiné Šumavy. Té přírodní. Od Nového Údolí až do Nové Pece se člověk může nabažit nerušené přírody, bez lidských sídel a zásahů. Snad jen jediná připomínka lidské činnosti, kterou zde může člověk potkávat a na kterou stále naráží, je Schwarzenberský plavební kanál. Na svou dobu monumentální dílo. A samozřejmě slavný Třístoličník, na kterém se nachází majestátní chata a krásná vyhlídka. Takový zvláštní a osobitý kus civilizace uprostřed panenské přírody. Po hřebenu se člověk už vcelku snadno dostane až na Plechý, nejvyšší vrchol Šumavy. Pod ním leží Plešné jezero, které už bohužel pocítilo, co znamená trademark Šumava. Člověk u něj (v létě) najde víc turistů, než by čekal. To má společné s Bučinou.
A teď k těm slíbeným postřehům, které většinou nebudou tak milé jako celá Šumava:
První co bych rád zmínil, jsou takzvaná nouzová nocoviště. Malé plácky, kde lze na území národního parku legálně přespat. V letním období na nich bývá poměrně těsno, ale mimo hlavní sezónu tam moc lidí nenajdete. Chválím zaměstnance národního parku, že s takovým konceptem přišli a že se o nouzová nocoviště vzorně starají. Je to poměrně elegantní způsob, jak umožnit lidem milujícím přírodu na Šumavě přespat. Jsou vybaveny toaletou, což potěší jak turisty, tak i přírodu.
Tím se oklikou odstávám k dalšímu postřehu. Jde o pozůstatky lidského trávení. Jistě, chápu, že když střevo zavelí, musí se to řešit. Nicméně řešení mnohých lidí není úplně vhodné. Na mnohých místech tak nejdeme kousky toaletního papíru, což není příliš estetické. Přitom naprosto postačí najít si klacík, vyhloubit jámu a veškeré pozůstatky střevní (či ledvinové činnosti) prostě zakopat. Příště, až půjdete někam mezi stromky, zkuste ty kapesníčky alespoň zahrnout hlínou a nebo schovat pod kámen (pokud to už neděláte). Děkuji za přírodu i turisty. A ještě dodám, že „nezanechávat stopy“ platí o to víc u odpadků. I ty jsou bohužel občas k vidění. Když to přinesete sem, určitě to zvládnete i odnést zpět.
Opět se vrátím k názvu „Trademark Šumava.“ Zní to zvláštně, ale dává to smysl. Mnoho lidí jede na Šumavu jen proto, že to je TA Šumava. Ne za přírodou, ne za historií, ne za památkami. Jede prostě na Šumavu, protože to je v kurzu. Bohužel to pak obzvláště u turisticky známých míst vypadá jako na magistrále. Určitě nechci nikomu ubírat právo se podívat do přírody, užít si Šumavu, nasát atmosféru. Ale mně osobně trochu vadil opravdu velký provoz na stezkách. I když jsem se snažil to pochopit, nejvíc mi vadila elektrokola. Těch jsem na trase mezi Kvildou a Bučinou potkal stovky. A co víc, jezdí tam i autobus… Jistě, jsou lidé, kteří by tu trasu jinak nezvládli. Ale ztrácí tím nějaký ten punc výjimečnosti, kdy člověk musí vynaložit nějakou snahu, aby se na to místo dostal. A nejspíš pak ani pořádně nedocení ono kouzelné místo. Ale to je bohužel osud mnohých krásných míst po celém světě.
Zmíním také nerespektování přírody. V CHKO a v Národním parku bychom měli respektovat přírodu, jak to jen jde. To třeba pro mě znamená, že když už mě někdo do tak krásné přírody pustí, dělám vše pro to, abych ji nenarušil. Jistě, když to na člověka přijde, pár kroků mimo cestu asi udělat může, ale bohužel jsou i jedinci, kteří jsou schopní mimo cesty chodit běžně, třeba aby se hezky vyfotili nebo vykoupali. Ta příroda tam není pro nás, ona nám jen dala právo ji navštívit. A když ji nebudeme respektovat, brzo o ni přijdeme. Takže sběr lesních plodů si nechte do normálního lesa a fotky, na které se stejně nikdy nepodíváte, si raději odpusťte.
A ještě pár slov a zajímavý postřeh ke známé kauze ohledně kůrovcové kalamity z roku 2010. Tehdejší pohled na naprosto zničený les byl velmi frustrující. A pracovníci národního parku za to schytávali obrovskou kritiku. Nicméně dnes, když člověk prochází krajinou nejhůře zasaženou kůrovcem, už nevidí tu apokalypsu. Naopak vidí nádherný les. Mladý les převzal vládu nad krajinou a je ještě krásnější než ten původní, který stále připomínají uschlé pahýly kdysi letitých smrků. Ti s bohatší fantazií se zapřísáhnou, že ten les je plný skřítků.
A nakonec ještě pozitivní postřeh, který je takový krásně lidský. Je to o tom, že nejen na Šumavě k sobě mají lidé blíž. Není nás tam stále tolik a rádi se potkáváme. Když se potkáme, zdravíme se familiárně „Ahoj“ a víme, že jsme stejná krevní skupina. Občas prohodíme pár milých slov nebo se ptáme na stav cesty, odkud kolega míří. Usmíváme se a máme se rádi. Tak se pozná opravdový turista, chcete-li moderně hiker. A lze ho velmi snadno odlišit od těch, které s úsměvem pozdravíte, a oni vám ani neodpoví. Ti jsou na Šumavě jen proto, že jsou na Šumavě.
Tedy přátelé, Šumavu si užívejme, Šumavy si važme, mějme ji v úctě jako nádherný kus přírody i jako krásný kus naší minulosti. Ale chovejme se k ní tak, jak si zaslouží a aby tu zbyla i pro naše potomky. Ona má sice obrovskou regenerační sílu, ale člověk už dokázal zničit daleko silnější ekosytémy. A pochopitelně turisty chovající se zodpovědně velmi chválím a moc rád vás (nejen) na Šumavě zase někdy potkám.
Který kus Šumavy máte nejraději? Byli jste tam letos?
