Článek
Tak nám dorazily volební lístky. S chutí jsem si je prohlédl a prostudoval. A opět jsem zůstal v údivu nad tím, co jsem v modré obálce našel. Ne, že by se něco od minula změnilo, naopak vše zůstává při starém, ale nejspíš jsem z minulého šoku před čtyřmi lety stačil vystřízlivět, a tak jsem měl tu možnost se nad obsahem podivovat znovu. Ale dost k úvodu, pojďme se podívat, co konkrétně mně nejednou nadzdvihlo obočí.
Strany podivné a protestní
Mezi lístky jednotlivých seriózních stran se i tentokrát dají nelézt lístky stran velmi zvláštních. Takových, že absolutně postrádá smysl, abychom je v obálkách měli, protože některé proti volbám bojují. Ale patrně už to patří ke koloritu našich voleb. Mezi stranami klasickými, i těmi novými, najdeme jako obvykle Cibulkův pokus o vtip, či co to vlastně má být. Strana disidenta a aktivisty Petra Cibulky udivuje nejen svým dlouhým názvem, ale také posláním. Ona totiž patrně žádné, kromě nějaké diskuse, nemá. Ale Cibulka v tom není sám. I letos se mezi lístky najdou strany, které mají svůj program zakomponovaný v názvu, takže půlku lístku zabírá název strany. Zvláštní metoda, jak lidem sdělit svůj program. Ale dost možná ani jiné možnosti nemají. A samozřejmě nesmíme zapomínat ani na Urzu, známého anarchistu, který by zrušil nejen volby, ale veškerý řád. Inu, i to je pro někoho možnost, jak se mít lépe…
Vědí obyčejní občané, do čeho jdou?
Dalším z bodů, který mne nepřestává udivovat jsou ambice některých kandidátů. Lidé na seznamech totiž kandidují do vysoké politiky. Pokud jsou zvoleni jako poslanci, jejich působiště se přesouvá do Poslanecké sněmovny v Praze a jejich pracovní oděvem by měl být oblek. Pro někoho možná přirozená věc, pro někoho poněkud šok. Minimálně ten oblek spousta mužů nosí velmi nerada.
A do takového prostředí nám kandidují osoby, které mnohdy asi ani nemají představu, co je teoreticky čeká. Netvrdím, že někdo s vlohami pro politiku nemůže v tuto chvíli házet uhlí, kácet stromy nebo jezdit s kamionem. Určitě se nějaký šikovný člověk z lidu najde. Ale tolik? Kandidátky jsou plné elektrikářů, řidičů, matek na rodičovské, prodavaček a jiných povolání, které mají k politice skutečně daleko. Možná bych si je dokázal představit jako členy obecního zastupitelstva, ale v politice na plný úvazek? Státní politika není vedlejšák po šichtě…
Možná to mají jinak, ale já osobně si neumím představit, že kvůli politice opustím práci, kterou mám rád, přestěhuji se z místa, které mám rád a budu po čtyři roky působit v parlamentu. Navíc rozhodně není jisté, že po těch čtyřech letech v poslanecké lavici setrvám a nebudu se muset vrátit tam, odkud jsem přišel. Kde mě dost možná už ani vítat nebudou, nejen kvůli tomu, že politika budí vášně.
Kumulace funkcí
Poslední věcí, kterou zde zmíním je kumulace funkcí. Trochu se to prolíná s bodem předchozím, týkajícím se povolání, ale zcela z jiného soudku. Jde o kumulaci funkcí. Pokud chce do poslaneckých lavic zasednout zedník, mašinfíra, krejčová nebo kuchařka, budiž. Možná se cítí na to zastávat tuto práci. Ale ony nám kandidují i osoby, které už funkci mají. A nepředpokládám, že když je někdo hejtmanem kraje, nebo primátorem města, tuto funkci by kvůli sněmovně opustil. Oni si ponechají obě židle. Často mají ještě třetí a čtvrtou… Ano, tyto osoby jsou na politikaření zvyklé, mají k tomu evidentně vlohy a už se v podobném prostředí pohybují. Takže jsou ideálními adepty na posty poslanců. Jenže ta kumulace funkcí mi zkrátka vadí. Ať mi nikdo netvrdí, že jeden člověk (vyjma superčlověka Karla Havlíčka) může být zároveň skvělý starosta, předseda představenstva teplárny, může sedět v představenstvu dopravního podniku, a ještě k tomu vykonávat funkci poslance. Na to zkrátka nikdo nemá čas a kapacity. Žádnou z těchto funkcí pak nedělá pořádně, jak by mohl a měl. Navíc z této kumulace poněkud čpí i střet zájmů. Takový člověk pro mě asi nikdy nebude důvěryhodným zástupcem v řízení chodu státu.
Naštěstí toto jsou už všechny věci, nad kterými můj rozum zůstal stát. Více už jsem jich tam nenašel. Sice poněkud zvláštní, avšak už tak nějak zažité. Takže jako každý čtvrtý rok po pečlivé úvaze v pátek odpoledne vyberu jeden lístek a vhodím jej do urny. Ať už si tam předsedové stran naskládali osoby, které uvážili jako vhodné zástupce. Ony totiž i samotné kandidátky jsou politikaření, kdy se různě umisťují osoby, podle toho, jak se hodí, aby byly či nebyly nakonec v poslaneckém křesle. Tak se třeba s někým potkáme ve volební místnosti. A doufám, že volit půjdete, protože nechodit k volbám je pošlapání odkazu předků, ale o tom zase jindy.
