Článek
Žijeme v době „klikbajtové“. To jest v době, kdy nás titulky (nejen) zpravodajských serverů lákají k rozkliknutí článku poutavým nadpisem. Mnohdy šokojícím, neboť se zjistilo, že šokující titulky zabírají nejvíce. To, že v článku se dozvíme informace jiné, než nám servíruje titulek, už je vlastně náš boj. Jako ryba jsme skočili po chutném soustě a zjistili, že jde o past. Naštěstí u nás stačí křížkem v rohu zavřít stránku a jsme volní.
Klikbajtové titulky, jak jsem zmínil výše, mají potřebu být co nejvíce šokující, a proto při přečtení nadpisu máme pocit, že je vše v háji, nebo naopak vše růžové. A hodně lidí se má potřebu k tomu vyjádřit, aniž by si přečetli článek, který koriguje křiklavý nadpis. A čím je nadpis křiklavější, tím více emocí probudí a tím méně lidí má potřebu číst celý článek, protože jejich emoční potenciál je již naplněn. A naplněný emoční potenciál je třeba vylít, ideálně v diskusi. Diskutéři se tedy pouští do kritiky, aniž by věděli, co kritizují.
Vzpomínám si na nedávný článek, jehož titulek na mnoha serverech hlásal, že „českobudějovické letiště ruší lety.“ V diskusi pod článkem se hned objevily názory, že letiště neměli nikdy stavět, že je rozkradené, že je zbytečné a tak dále. Kdo si však článek přečetl, zjistil, že letiště se zavírat nebude (naopak je čím dál úspěšnější), ale že odlety do dvou destinací se ruší kvůli nezájmu. Zbytek linek naopak posílil. Tedy krásný příklad dvou extrémů. Extrému lákání zájmu na šokující titulek a extrému vylít si žluč bez dodatečných informací.
Budete-li pátrat, a nedá vám to moc práce, denně najdete takových titulků mraky. Často se jedná o zprávu o „úmrtí slavného herce,“ kdy chudák uživatel trne strachy, zda to nebyl někdo z jeho holywoodských idolů, aby se hned po přečtení dozvěděl, že šlo o herce, jehož sláva nepřekonala hranice USA a který se u nás objevil v jednom díle nějakého nepříliš oblíbeného seriálu. V tomto případě už je naštěstí uživatel nucen článek prolétnout očima, aby zjistil, komu má složit kondolence, a pod takovým článkem zmatené komentáře moc nenajdeme. Naopak pod šokujícím titulkem „Rusové prolomili obranu a postupují“ můžeme najít panickou hrůzu nad tím, že v Kyjevě vlaje rudý prapor, i pochvalné mručení nad statečností ruských mužiků. Ovšem ti, kdo článek přečtou, se dozví, že Rusům se podařilo obsadit chatovou osadu v nějakém ukrajinském zapadákově.
Ono je pro člověka snadné nechat se chytit na poutavý titulek. Naše mysl je nastavená tak, abychom hltali informace, které korespondují s naším smýšlením. V předchozím příkladu s ruským postupem tedy platí, že ten, kdo fandí Rusku, bude po přečtení v sedmém nebi, čímž je vlastně jeho touha po vědění uspokojena a nemusí číst dál. Naopak ten, kdo fandí Ukrajině, je v šoku a má větší tendenci číst dál, nicméně i tato informace spoustě lidí stačí k tomu, aby se rychle vyjádřili v diskusi. Protože čím více nás titulek šokuje, tím rychleji máme potřebu se vyjádřit a alespoň slovně zmírnit důsledky toho, o čem jsme se dozvěděli.
Dalším problémem, který v diskusi neznalých nastane, je jejich snaha bránit si svoji myšlenku a stát si za tím, co kdo napsal. Když jsou tedy opraveni, že se nejedná o takový problém, jak napsali (což se píše v článku), začnou se bránit, mnohdy i agresivně. Buďto nadávají, ohrazují se, bagatelizují, nebo v lepším případě mlčí. Chybu ale uzná málokdo, je to pro lidskou mysl těžké, a kdo to umí, před ním smekám. Díky tomu se v diskusi rozběhne mela názorů, v nichž někteří nadávají, jiní se jim smějí. A i to je pro servery voda na mlýn. Čím plodnější diskuse, tím více peněz.
Nějak jsme zapomněli na staré dobré přísloví „Mluviti stříbro - mlčeti zlato.“ Je to velká škoda. Ono totiž platí úplně stejně i na psaný projev, dokonce i na internetu. Kdo s tím má problém, nechť si to nalepí na monitor. Ostatní by o něm měli alespoň vědět a držet se ho. A nemít prsty na klávesnici rychlejší než hlavu.
