Článek
Na vině nebude žádná drahota, i když navyšování cen zboží mě pochopitelně nijak netěší, jako asi všechny, kdo vědí, kolik peněz mají na svém bankovním účtu. S cenami tedy problém nemám. Nejsem vyhledávač akcí, ostatně akční zboží v době, kdy chodím nakupovat, již dávno není, a zejí po něm prázdné regály. U většiny zboží ani neznám standardní cenu a nemůže mne tedy těšit ta zlevněná. I když ta procenta vypadají hezky, víme, jak se s nimi kouzlí a nedoporučuji jim věřit. Stejně jako akčním cenám na aplikaci. Ty bývají často schované velmi sofistikovaně a kdo si při markování dává pozor, může u pokladny být nemile překvapen. Já při svém nákupu prostě koupím, co je potřeba, plus sem tam něco malého, na co mám aktuálně chuť, pokud to není vyloženě zbytečně drahé. Tedy cenovky zboží škrtáme.
Přesouváme se k obchodu samotnému. Jelikož na nákup chodím přinejmenším dvakrát týdně, troufnu si říct, že se v obchodě vyznám. Vím, kde je pečivo, vím, kde zelenina, vím, kde najdu jogurty, sýry, uzeniny a dokonce i mouku a cukr. Věřte, nebo ne, jednou za půl roku jdu i pro zubní pastu a šampon. Ano, v rámci trápení zákazníků se řetězce občas rozhodnou všechno překopat, aby tam pak člověk bloudil a nakoupil toho víc, než je potřeba. Ale i to mi trvá tak dva týdny, než je prokouknu a zjistím, že čaje vyměnili s kořením a drogerii se psím žrádlem. Jediné, co je třeba podotknout je, že pečivo a zelenina bývají na začátku, takže končí na dně nákupního košíku zaskládané těžkými věcmi (mléko, šťávy, džusy, mouka…). Pak není poznat, že koláček byl koláčkem, protože jeho tvar je naprosto jiný. Ohledně výběru si nemám na co stěžovat. V drtivé většině obchodů má člověk výběr a možnost koupit si dražší kvalitní zboží nebo levné šmejdy, kde zaměstnanci musí říkat, že „cena odpovídá kvalitě“. Tedy ani obchod samotný za mou nechuť nemůže.
Tak tedy prodavačky? Půl roku jsem byl zaměstnancem řetězce. Takže vím, že to není žádná sranda. Lidi vás pořád s něčím otravují, jsou na vás hnusní a k tomu na vás dohlíží vedoucí provozovny, hledavše záminku k tomu, aby vás pořádně zpražil. A i v tomto prostředí si zaměstnanci najdou čas na úsměv a radu. Mnohokrát mi zboží přímo ukázali, ačkoliv jsem chtěl pouze nasměrovat. To platí také na kase, kde jsem se s vynadáním za cibuli bez pytlíku setkal pouze jednou. Zato jako prodavač jsem dostal céres od každého druhého zákazníka.
Když ne zboží, ceny, prodejna, ani zaměstnanci, pak zbývá jediné. Nakupující. A hned první myšlence musím říct: To je ono! Začíná to ještě před obchodem. Auta jsou naskládaná co nejblíž vchodu, ačkoliv parkoviště je poloprázdné. Dokonce i v místech, kde se parkovat nesmí. Ale kdo by se hnal dalších 20 kroků, když už může být v obchodě, že? Mimochodem, stejně se musí vrátit kus pro košík, takže strategičtější pozice je spíš poblíž košíků než poblíž vchodu. Jelikož chodím na nákup pěšky, musím se pak prodírat po úzkém chodníčku, do kterého ještě často bývají otevřené dveře. Ale popojděme do obchodu. Tedy do vstupu, protože dál se obvykle člověk bez zvednutého tlaku nedostane. Dva zákazníci se potkají, a ejhle vyjde to akorát na vchod. Takže jeden s plným, druhý s prázdným košíkem probírají, co Máňa, jak bylo na dovolený, nebo jak je v nový práci. A ostatní nemají kudy projít, protože borci si ideálně postaví košíky ještě napříč, aby k sobě měli co nejblíže. Ale ulička se najde a jdeme dál, tentokrát už skutečně do obchodu. Tam hned najdeme zákazníka, jak se přehrabuje v rajčatech. Jedno je podle něj dost malé, druhé zase velké, jedno moc červené, další zelené. Ale já chci pouze popadnout jeden trs a zmizet (jo, občas přinesu i plesnivý kousek, no). Ne, musím si počkat, než si dotyčný zákazník vybere, ideálně to ještě zkonzultuje s drahou polovičkou. Toto se táhne celým obchodem. Lidi se kochají, rozebírají krabice, čtou si návody a nebo přemýšlí, která šunka je lepší a vyjde levněji. A já čekám, až si laskavě vyberou. Vyšperkují to jedinci, kteří ještě při svém vybírání postaví nákupní košík napříč celou uličkou. „Tudy neprojedeš“ zní výhružně už na první pohled. Takže jinudy. Kde se opakuje to samé. Dostat se ke zboží, které je poblíž zrovna akčního, je nadlidský úkol, protože tam se stojí fronta. Taková ta nevrlá, v níž vyhrává silnější, ne ten, kdo byl dřív. A když se tam člověk probojuje, nemůže zase ven. Do toho všeho slyšíme rodinné rozhovory přes půl krámu a nebo povykování, či pláč dětí. I stalo se mi, že cizí děti se rozhodly nakupovat do mého košíku… Rodiče pochopitelně bez odezvy. Samozřejmě také bych rád „poděkoval“ těm zákazníkům, kteří proházejí zboží, protože nabrali máslo, jenže zjistili, že v akci je jiné a tak to původní vysypali do krabice s tím akčním. Když už si tímhle martýriem projdu a dostanu se ke kase, opět začíná boj o nejrychlejší frontu. Já si chci v klidu vyložit své zboží a nespěchat. Klidně si vlezu i do té pomalejší. Ale protože ta vedle zrovna nabyla další dva zákazníky, začne boj o tu, kam jsem chtěl já. Když už se konečně upíchnu a vyložím zboží, začne do mě zezadu šťouchat cizí košík, asi abych zmizel, protože já se prostě nemám kam posunout, když stojím 40 centimetrů od předchozího zákazníka. Ten si po zaplacení ještě vzpomene, že mu chybí cigára, která jako na potvoru zrovna v téhle pokladně nemají a prodavačka tak musí hledat, kde ještě nedošly.
Krám opouštím opět po tom úzkém chodníku zaskládaném napůl auty, ideálně s otevřenými dveřmi a nastartovanými motory, protože klimatizace nebo topení. Přitom sleduji nepřerušovanou žlutou čáru, jež prosvítá pod vozy. Ano, tu, která zakazuje zastavení. Když se proderu i touto soutěskou, ohrozí mě ještě dva vyjíždějící řidiči a pak mizím v dáli s myšlenkami, že příště půjdu raději křtít pohany. Možná i Svatý Vojtěch byl někdy na nákupech…
