Článek
Rodiče to tehdy měli opravdu jednoduché. Jakýkoliv problém mohli řešit výpraskem. Už tak nějak automaticky. Puberťák odmlouvá, dostane facku. Dítě rozbilo hrneček, dostane pohlavek. Nikoho nezajímá, že to udělalo nechtěně. Sourozenci se hádají, dostanou rovnou oba. Proč to řešit? Školák přinese počmáraný sešit, dostane výprask. Co na tom, že mu to udělal spolužák? Batole se vzteká, dostane na zadek. Aby mělo proč řvát. Předčasně odplenkovaná batolata dostávají výprask za každou nehodu a pro jistotu jsou ještě za trest ponechána v mokrém oblečení. Roční dítě si chce sáhnout na ozdobu na vánočním stromku, dostane přes ruku. A znovu a znovu, dokud si to nezapamatuje… Takto to chodilo v mnoha rodinách. Nikdo si tehdy neuvědomil, že se tak děti učily, že je normální řešit konflikty agresivně a že silnější má vždycky navrch.
Dnes je tomu jinak. Ještě než byly fyzické tresty postaveny mimo zákon, mnozí rodiče chápali, že tato cesta je špatná, a volili jiné způsoby, jak nastavovat dětem hranice a řešit problémy. Kdo si to zkusí, zjistí, že obejít se bez jednoduchého agresivního řešení je velmi náročné. Člověk v sobě musí mít dostatek empatie, diplomacie a trpělivosti, a to za jakýchkoli okolností - když je fyzicky či psychicky vyčerpaný, když spěchá, když je pod tlakem. A pokud rodič nevydrží a ujede mu ruka, je to chápáno jako velké selhání. Má toho litovat a dítěti se omluvit. Dokázali byste to, vy, kteří jste se vším udělali "krátký proces"?
Jistěže to každý nedokáže. A proto někteří rodiče dál udělují svým dětem drsné výchovné lekce, zatímco jiní na hranice a problémy rezignovali a praktikují tzv. volnou výchovu. Jenže mnozí příslušníci starších generací označují za volnou výchovu jakékoli snahy, které nekončí agresí, a považují téměř všechny dnešní rodiče za neschopné a jejich mírumilovné metody za slabost. Jsou stále přesvědčeni, že pohlavky vypěstují v dítěti odolnost, zatímco dnes se vychovávají jen „sněhové vločky“. Pokud ale jejich potomkům prospěla autoritářská výchova, proč ji tedy ti potomci neuplatňují i na svých dětech? Ti totiž z vlastní zkušenosti vědí, že to nemá smysl. A nejde jen o tělesné tresty, ale i o jiné agresivní metody jako křik, ponižování či ignoraci.
Je nepochopitelné, jak někdo může s nostalgií vzpomínat, že ho rodiče v dětství bili. Určitě zde hraje roli selektivní paměť - byl jsem dítě, neměl jsem žádné starosti, takže bylo všechno růžové. I ty facky jsem přijímal s úsměvem a ušlechtilým vědomím, že jsem si to zasloužil…
Jak dítě snáší fyzické tresty, potažmo autoritářskou výchovu, je velmi individuální. Zatímco některé si z toho nic nedělají (ale zůstane to uložené v podvědomí a může se to projevit později), jiné mají problémy s chováním, ve vztazích s vrstevníky nebo třeba trpí na úzkosti. A vyrostou z nich zamindrákovaní či zlomení lidé s nízkým sebevědomím. Ti pak například zůstávají v práci, kterou nesnášejí, a ve vztazích, které je ničí, protože jsou zvyklí, že nesmí projevovat svou vůli. Bojí se říct někomu do očí svůj názor. A pak si vybijí frustraci na svých nejbližších, případně na sociálních sítích, nebo ji v sobě dusí a nakonec se sesypou. A tato svoje traumata bohužel předávali a předávají dál.
Na mnoha dnešních rodičích leží těžké břímě tento řetězec přerušit, vyrovnat se s tíží, kterou na ně navalili jejich rodiče, a snažit se vychovat emočně a sociálně vyzrálé děti. Pro některé je to příliš náročný úkol, čímž bohužel zadělávají svým dětem na psychické problémy. A ti, kteří se snaží změnit přístup, čelí často velkému nepochopení až drsné kritice ze strany svých rodičů. Což je bohužel v mnoha rodinách jablkem sváru a způsobuje to vážný mezigenerační konflikt. (Znám to z vlastní zkušenosti i z několika případů z okolí.)
A k těm „sněhovým vločkám“. Přesvědčení, že jsou dnes všichni mladí lidé psychicky labilní, je mýtus. To už tu párkrát bylo, nemyslíte? Co třeba říkali starší lidé na hippies? Je ale fakt, že část náctiletých je dnes křehčí než dříve. Já se jim ale vůbec nedivím. Podepsala se na nich sociální izolace v době covidu, zvláště když museli čelit toxickému rodinnému prostředí. Jsou na ně kladeny velké nároky, jsou předčasně vtahováni do starostí dospělých, neustále konfrontováni s globálními problémy, dělají si starosti s klimatickou krizí, válkami, politikou, sociální nerovností… Jsou přehlceni informacemi, které mohou být falešné, a musí se rozhodnout, čemu budou věřit. Každý je nucen mít svůj názor, i když se ve společnosti i sám v sobě teprve rozkoukává, každý se musí prezentovat, a i kdyby to na něj bylo moc, je nemyslitelné, aby se odřízl od světa. Sociální sítě nutí ke srovnávání, v on-line prostoru číhá kyberšikana… To, že někdo na tíhu toho všeho ještě není připraven a potřebuje pomoc, přece neznamená, že je méněcenný! Mimochodem, přes to všechno mezi psychiatrickými pacienty stále dominují starší ročníky (od 40 výš). A je otázkou, u kolika z nich najdou psychologové kořeny jejich trápení právě v traumatech přenesených z dětství.
Svět se zkrátka překotně vyvíjí a každý, ať mladý nebo starý, se s tím musí vyrovnat dle svých schopností a duševní zralosti. Dnešní mladí to tedy nemají vůbec lehké. Materiálně sice mají obvykle větší pohodlí než předchozí generace, ale přišli o něco cennějšího, o bezstarostné dětství a dospívání. Měli bychom jim držet palce, protože je čeká nejistá budoucnost a život ve velmi složitém a pokřiveném světě.
A nezapomínejme, že na duševní zdraví a odolnost dětí a dospívajících má nejhorší dopad špatné rodinné prostředí. Psychické problémy rodičů, jejich konflikty a především rozvody. Rozhodně ne nedostatek agrese ve výchově, právě naopak. Autoritářská výchova a přenášení traumat a mindráků na děti dokáže napáchat obrovskou škodu. Právě rodina musí být pro dítě ta zásadní jistota, pilíř, o který se potřebuje opřít. Útočiště, kde vždy najde lásku a pochopení. Když takové útočiště nemá, snadno se ztratí - v životě i samo v sobě.
Zdroje:
https://www.terapio.cz/blog/vychova-deti
https://barboraenglischova.cz/jak-vylecit-trauma-z-detstvi/
https://linkabezpeci.cz
