Článek
Diskuse o státní rozpočtu je veřejné téma, kdy ekonomové i uvědomělí občané kritizují vládu, jak nezodpovědně se chová k veřejným financím a státnímu rozpočtu. Je skutečně obří problém, že se náš stát zadlužuje nebývalým tempem a brzy přijde náraz do dluhové reality.
Skutečnost, že na splácení dluhů letos přijde 100 miliard korun je značně alarmující a měla by být vykřičníkem, že teď by se mělo začít šetřit. Rozpočet na příští rok, už zcela v rukou Alena Schillerové, však rozjíždí mejdan a příští rok nás čeká ještě větší sekyra než letos, kdy dojíždí přepracovaný rozpočet původně navržený Stanjurou. Dle slov vládních zmocněnců, tj. Babiše a Schillerové, můžeme v roce 2027 počítat se schodkem mezi 310 a 400 miliardami. Spíše tím vyšším, dovolím si odhadovat dle předchozích zkušeností.
A (někteří) lidé se tváří, že je to v pořádku, že někdo ty důchodce přece nakrmit musí. Jistě, hladovějící seniory tu nikdo nechce, ale i když sociální výdaje jsou největší kapitolou státního rozpočtu, tak nejsou jedinou. My namísto nějakých smysluplných úspor zrušíme televizní poplatky, abychom je nahradili penězi ze státní kasy, zvedneme platy státním zaměstnancům a za domácnosti budeme platit v účtech za elektřinu poplatky za OZE. Ve hře jsou stále i slevy na jízdné, přestože to (naštěstí) nebude hned.Vypadá to líbivě a je to pro občany, respektive jejich peněženky, pohodlné. Proto se na tyto populistické kroky mnozí spoluobčané těšili.
Jenže problém není jen u samotného eráru. I k jiným veřejným rozpočtům se často chováme jako k trhacímu kalendáři. Jde například o rozpočty měst, krajů či jiných institucí financovaných státem, což nás oklikou opět vrací ke státnímu rozpočtu.
Nesmyslné průzkumy, předražené cyklostezky, zbytečné stavby a financování kulturních akcí, které nemají příliš hluboký význam. I to je vizitka mnoha českých měst a obcí, které pálí nemalé peníze za financování nelogických položek, někdy ještě navíc okořeněné rčením „malá domů,“ kdy firmu na stavbu vlastní starostova manželka.
Abychom tento problém přiblížili i obyčejným lidem, kteří nevidí žádný problém, protože nikdo zemi nezadlužuje, ale „jen si půjčuje,“ zkusme si uvést konkrétnější příklad, kde si závažnost situace bude moci lépe představit snad každý:
Rodina má 4 členy - rodiče a dvě děti. Do rodiny přispívají pracující rodiče dohromady 60 tisíc. Něco požere nájem, něco poplatky, něco stojí potraviny, auto a podobné nezbytné výdaje. Rodině zbyde měsíčně dejme tomu 10 tisíc. Není to málo, ale zase ne moc, aby si rodina mohla vyskakovat. I při dalších drobných výdajích rodina měsíčně stále něco ušetří a mohou si zajít třeba do kina nebo restaurace, každý rok zaletět na dovolenou. Jenže pak jim zvednou nájem. A rodina na konci měsíce začíná být v mínusu. Do toho se rozbije auto, takže bude třeba půjčka na novou ojetinu, což následně každý měsíc ukrojí další kousek rozpočtu. Finančně méně gramotní by lidově řečeno vytloukali klín klínem a brali si další a další půjčky. Naproti tomu odpovědná rodina omezí návštěvy restaurací a kin, v obchodě se koukne po levnější variantě potravin a na dovolenou poletí jednou za dva roky. Jejich životní úroveň se sníží, ale nenarazí do zdi v podobě exekuce, která neodvratně čeká rodinu, jež se rozhodla jít cestou půjček. To, že příchod exekuce je daleko větší pohroma než snížení standardů je doufám jasné už všem.
Je nasnadě, že když se české veřejné finance potápí, není dobré prosekávat do trupu ještě větší trhlinu. Namísto toho bychom měli pochopit, že zkrátka dobře už bylo. A že nyní je potřeba utáhnout opasky a uskromnit se. Nebo jít druhou cestou a například zvýšit daně, aby se státní kasa rychleji plnila. Nezní to líbivě, ale taková je realita. A doufat, že nás zachrání EET 2 je velmi naivní představa.
Co ale chtít po národu, v němž nemálo lidí nemá problém vzít si půjčku na dovolenou nebo na vánoční dárky. S takovou finanční gramotností bychom mohli jen stěží očekávat, že občané budou volit odpovědné strany a populisty pošlou na smetiště dějin.
