Článek
Většina států je hrdá na svou minulost. Čeští vlastenci se rádi odvolávají na dobu vlády Přemyslovců a husitské války, Britové hrdě mluví o kolonialismu, Slováci vzpomínají na Jánošíka, Ukrajinci hrdě mluví o Kyjevské Rusi, Poláci vzpomínají na Rzeczpospolitou. Zkrátka národní minulost spojuje současné lidi hrdé na svůj stát. A nejinak to mají Rusové. Po vzniku Moskevského knížectví se Rusům podařil husarský kousek na Kulikově poli, díky němuž se vymanili z poddanství mongolské Zlaté hordy. Ivan III. přijal za svůj byzantský erb s dvouhlavým orlem, kterého má Rusko ve svém znaku dodnes. V roce 1547 Ivan Hrozný zdvojnásobil velikost státu a stal se zároveň i prvním carem. Ne nadarmo je, i přes svou přezdívku, ruským státním hrdinou. Největší „hvězdou“ ruské historie je však Petr Veliký, za jehož vlády se konečně Rusko zařadilo mezi světové mocnosti. Petr Veliký opět rozšířil hranice říše a také založil Petěrburg, na dlouhou dobu hlavní město Ruska, které má dodnes pro Rusy mimořádnou hodnotu. Po bok Petra Velikého se později zařadila carevna Kateřina Veliká, osvícenecká panovnice, pod jejíž vládou Rusko rozkvetlo a evropské mocnosti jej zařadily mezi sebe. A nesmíme zapomenout ani na perlu, k níž většina Rusů upíná svůj zbožný pohled, SSSR.
Samozřejmě stranou nezůstávají ani slavní umělci světových kvalit jako Tolstoj, Puškin, Čajkovskij, Šostakovič, Repin. Hrdí mohou být Rusové i na velké vojevůdce jako Kutuzov nebo Žukov.
Drtivá většina ruských památek vznikla ještě před vládou zbožňovaných komunistů. Trojicko-Sergejivská lávra, Ferapontův klášter, Moskevský a Kazaňský Kreml, chrám Vasila Blaženého, Novoděvičí klášter, Kazaňské observatoře. Ani jedna z těchto památek není mladší než z 19. století, tedy vznikly ještě za imperiální vlády carů.
Rusové jsou podle průzkumů hrdí i na své velké vůdce, jakými byli Lenin a jeho nástupce Stalin, tedy hrdě se hlásí i k SSSR, za jehož rozpad se stydí. A samozřejmě nesmíme zapomenout na hlavní „superstar“ ruské hrdosti, vyhranou Velkou vlasteneckou válku, v jejímž stínu dodnes žijí a bijí se v prsa při každoročních vojenských přehlídkách, ukazujících sílu „neporazitelné“ Ruské armády.
Jak vidno, nemalou část hrdé ruské historie tvoří osobnosti a události do roku 1917, tedy do Velké říjnové socialistické revoluce. Osobnosti a události z dob carského Ruska. A mě napadá zajímavý paradox, v němž jsou Rusové hrdí na to, za čím jejich největší idoly (Lenin a Stalin) udělali velkou krvavou čáru. Čáru, kterou carskou minulost odstřihli od svého socialistického státu a chtěli, aby bylo vše zapomenuto. Abychom si mohli lépe ukázat onen paradox, představme si, kterak malíř namaluje krásný obraz, na nějž je hrdý, aby jej později roztrhal, spálil, pošlapal, pomluvil, zapomněl na něj, ale následně o něm zase mluvil, jak krásné dílo stvořil. Podivné? Pro Rusy patrně nikoliv.
