Článek
Bezdomovce si představujeme jako umazaného (i jinak znečištěného) alkoholika povalujícího se na lavičkách, který žije někde v blízkosti města a u jeho „brlohu“ by měla co dělat celá popelářská četa. Obvykle bývají milí, jen když žebrají o peníze, jinak oplývají vulgaritou, mnohdy i agresivitou. Většina společnosti se jim pochopitelně chce vyhnout. Drobný finanční dar jim velmi často pomůže nanejvýš k tomu, aby se více opili a možná tak zapomněli na chvíli na svůj úděl. A odbornější pomoc obvykle nikam nevede, protože v důsledku jsou se svým životem nakonec vlastně spokojeni. Ale ne všichni jsou takoví. Bratislava měla před sto lety bezdomovce, kterého bychom jim mohli závidět.
11. srpna roku 1897 se v poměrně dobře situované rodině Lamárových narodil malý Ignác. Nic nenasvědčovalo tomu, že jednoho dne nepřevezme prosperující obuvnickou dílnu. Až do doby, kdy se mu narodil mladší bratr. Ten trpěl mozkovou obrnou, což jeho matka nesla natolik zle, že utekla od rodiny do Vídně, kde žila s milencem. Bohužel s sebou odnesla i našetřené peníze. Otec dvou malých synků po této zkušenosti propadl alkoholu, zadlužil se a nedlouho poté zemřel. Majetek kvůli dluhům propadl exekuci. Oba bratři se tak ocitli na ulici. Mladší měl to štěstí, že jej kvůli postižení internovali v charitativním ústavu, starší, Ignác, se ocitl zcela bez pomoci, sám, na ulici.
V rekvizitárně městského divadla nakonec získal zaměstnání. Zde se údajně zamiloval do jisté slečny Žanety. V období první světové války nakonec Ignác přišel i o toto zaměstnání a opět skončil na ulici. Rozešla se s ním i přítelkyně Žaneta. Tyto další rány osudu se na Ignácovi nepodepsaly příznivě. Především na jeho duševním zdraví. Vzpomínal na svou rodinu, především na dědečka, který byl cirkusovým klaunem. A Ignáce nenapadlo nic jiného, než jít v jeho stopách. Rozhodl se rozdávat radost. Po otci mu toho příliš nezbylo, ale mezi tím málem byl cylindr, elegantní frak, rukavičky, lakované polobotky a vycházková hůl. Ignác se tedy oblékl, jako by šel právě na divadelní představení a zamířil rozdávat radost do bratislavských ulic. Ze svého působení v divadle si pamatoval některé zámožné lidi, obzvláště bohatší vdovy. Chodil tedy za nimi a vykonával pro ně drobné práce, jako prášení koberců, nošení uhlí, úklid. Za to si často vysloužil odměnu v podobě drobného pohoštění, ale někdy i pár drobných, o které se rád podělil s chudými dětmi na ulici, bezdomovci anebo chudáky. A ačkoliv byl vlastně jedním z nich, měli ho za zámožného pána, který jim dává almužnu, nikoliv to, co si právě vydělal. Často také bylo Ignácovou odměnou, že mu paní domu vyprala oblečení, či se mohl vykoupat. Tedy ač bezdomovec, rozhodně nebyl špinavý. Naopak stále zůstával elegánem.
Ignác se takto protloukal životem, s úsměvem zdravil každého, koho na ulici potkal. Samozřejmě se stal terčem žertů a posměchu, především díky svému mentálnímu hendikepu. Ovšem patřil k chráněným a váženým lidem. Dokonce měl i své místo v luxusních kavárnách, cukrárnách i restauracích, kde vždy dostal něco malého na účet podniku. Obzvláštní zalíbení prý měl v kremeších. Vědělo se o něm, že obchází poměrně zámožné a vlivné rodiny, které nad ním držely ochrannou ruku, takže si jej postupně začalo vážit celé město. Děti, které se mu posmívaly, za to doma obvykle dostaly napráskáno.
Schöne Náci
Jak šla doba, zmizely z ulic cylindry, fraky i vycházkové hole. Ignác však nic jiného neměl a proto jeho vzhled jaksi zastaral. Už nebyl tím na první pohled bohatým váženým pánem, byl jakousi karikaturou minulé doby. Což se však paradoxně neotočilo proti němu, ale naopak mu to pomohlo vybudovat si image městského šviháka. V tu dobu se mu začalo říkat Schöne Náci, případně slovensky Pekný Nácko. Bavil lidi jako kdysi jeho dědeček a hřálo ho na duši, když se lidé smáli. Dalo by se říci, že zažíval nejkrásnější léta svého zvláštního a trochu nešťastného života.
Nezadržitelně se však blížila druhá světová válka. V době rozbouřených nacionálních nálad mnozí obyvatelé Bratislavy požadovali, aby byl Ignác převezen do Německa, protože měl po matce německý původ. To se naštěstí nestalo a Ignác mohl zůstat ve městě, které tak miloval. Další zkouška osudu však nebyla daleko. Hned po válce mu opět hrozilo vystěhování. Z obnoveného Československa byli vyháněni Němci, mezi které se Schöne Náci opět počítal. Byl internován v bývalém koncentračním táboře, odkud byli Němci posíláni za hranice. Už to zlomilo Náciho srdce. Celý život žil v Bratislavě, do jejích ulic přinášel smích, žil pro město a nadevše ho miloval. A teď ho čekala deportace. Na poslední chvíli jej ale zachránil doktor Blažej Rippa, internista, který byl žákem Náciho kamaráda z dětství, univerzitního profesora Ladislava Dérera.
V té době již Schöne Náci trpěl zažívacími problémy. Ty způsobilo jeho velmi nepravidelné stravování a podvýživa. Na radu lékařů změnil a zlepšil své stravování, nicméně zdraví již měl podlomené. Tou dobou také mnoho jeho patronů již odešlo z města, nebo zemřelo. Ačkoliv byl stále slavný a oblíbený, doléhala na něj tíseň osamělosti. Postupně začal mít i problémy s chůzí kvůli nemocným nohám. Stále více posedával na lavičkách. Zdržoval se v čím dál užším městském okruhu, až mu nakonec zbylo jen městské korzo. Poslední éru života strávil v domově důchodců na Radlinského ulici. Jeho život skončil 23. října 1967 po krátkém pobytu v tuberkulózní nemocnici v Lehnicích, kde byl původně i pochovaný. Roku 2007 však byly jeho ostatky převezeny do jím milované Bratislavy, kde spočívají po boku dalšího velikána, který rozdával úsměvy, Júlia Satinského.
Ignác Lamár nebyl významnou osobou, nebyl zámožným občanem, architektem, lékařem, ani vědcem. Čím však nešetřil, byla dobrá nálada a úsměvy. Z části kvůli nim, zčásti kvůli svému zevnějšku, na nějž byl hrdý, si získal srdce místních. A i přesto, že šlo vlastně o bezdomovce, má dnes v Bratislavě svou sochu a jeho jméno dál znají mnozí místní obyvatelé. Kterému jinému člověku se povede takováto „kariéra“?
Zdroje:
https://www.youtube.com/watch?v=5nF32Gx9mbc
