Článek
Začal bych možná poněkud zostra tím, že označení „rytíř“ není tak úplně správné. V kontextu doby nebyl rytíř bojovník, ale jednalo se o označení šlechtického stavu. V Čechách jsme se do doby Pobělohorské mohli setkat s trojím dělením: Zeman – Rytíř – Pán. A bojovat mohl každý z nich. Ostatně zemané bojovali pravděpodobně více, protože vzhledem ke svému postavení neměli příliš šanci dostat se do nějakého významného úřadu a vést civilní život. Rytíř, měl-li štěstí, zasedl na nějaký významný post a po celý život meč do ruky třeba vůbec vzít nemusel. Proto apeluji na nadšené maminky, aby namísto zvolání „Podívej, jsou tady rytíři,“ na své ratolesti volaly raději: „Podívej, jsou tady šermíři!“
Ale teď už k těm protagonistům našeho příběhu. Předně je potřeba šermíře rozdělit do kategorií, do kterých patří. Ano, opravdu není šermíř jako šermíř. Někteří spíše tančí, další jsou vědci, někteří sportovci.
Šermíř sportovní
Tento sport se postupně vyvinul z historického soubojového šermu. Jelikož souboje bývaly pod přísnými tresty zakazovány, duelanti postupně přišli na to, že když už porušují zákon, bylo by dobré soupeře alespoň nezabít. Zároveň šermování lákalo k poměřování sil a patřilo i k dobré výchově urozených mužů. Sportovní šermíř musí mít vynikající reflexy a patřičně natrénované pohyby, aby nasbíral zásahy. Takovéto šermíře na hradech nepotkáte, hledali bychom je spíše v tělocvičnách.
Šermíř historický
Sem spadají ti, kteří vám výše možná zvedli obočí – vědci. Jsou to šermíři, kteří oživují šerm podle starých manuskriptů – knižních návodů od středověkých (a novověkých) mistrů šermu. Po jednotlivých figurách zkouší, kterak pohyb provést správně tak, aby docílil toho, co je napsáno v textu doprovázejícím obrázek. A když už se na to přijde (postupy se u jednotlivých šermířských škol můžou lišit), učí se, jak pohyb provést co nejpřesněji. Zdaleka nejde jen o šerm zbraní, ale také o různé zápasnické techniky, které se postupem času přenesly i do mnohých moderních bojových sportů.
Sem bychom mohli zařadit i šermíře, které můžete potkat na bitevních polích, jako je u nás asi nejznámější Bitva u Libušína, které se každý rok účastní tisíce nadšenců. Jsou to lidé, kteří se chtějí sejít a následně si i zabojovat. Oblečou si nezbytné ochranné prvky, mezi které patří přinejmenším helma a rukavice (často však nosí i plnou plátovou zbroj), a obvykle v sobotním odpoledni se seřadí do šiků a jdou se bít mezi sebou – taková středověká bitva. Většinou se hraje na tři zásahy, ačkoliv někdo občas musí padnout po výstřelu z kanónu, nebo zasažení šípem (a někteří unavení padnou rádi). Často se i sbírají „padlí“, aby byli „oživeni“ a mohli se vrátit do další útočné vlny, a užít si tak bitvu více. U těchto lidí bychom mohli nalézt perfektní dobové ležení (i když to není podmínkou), zrekonstruované tak, aby přesně odpovídalo tomu historickému, často i stylem výroby a materiálem (tzv. Living history).
Šermíř scénický
To je ten typ šermíře, kterého nejčastěji potkáte na hradě, nebo před prázdninami třeba i na městských slavnostech. Jejich cílem je především pobavit vás, diváky. Během jejich vystoupení můžete zhlédnout souboje, které jsou pečlivě nacvičené tak, aby se na ně co nejlépe koukalo. Původní historický duel byl buďto příliš pomalý a opatrný, přeci jen šlo o život, nebo naopak velmi rychlý, kdy byl soupeř vyřazen během prvního útoku (za všechny doložené zmíním jako příklad slavný Jarnacův souboj). A protože jedno i druhé by pro diváky byla nuda, skládají scéničtí šermíři souboje tak, aby byly co nejnapínavější a co nejvíce akční. Zároveň aby byly co možná nejvíce bezpečné. Každý jednotlivý útok je vedený tak, aby soupeř věděl, že přijde a mohl na něj odpovídajícím způsobem reagovat a navázat třeba svůj další útok. K tomu přidejte různé akrobatické kousky jako pády a kotrmelce a vznikne vám něco, na co se kouká dobře. Mimochodem bojové scény do filmů točí (nebo alespoň navrhují) právě scéničtí šermíři. S nadsázkou se scénický šerm dá přirovnat více k tanci než k bojovému umění.
A ještě rada na závěr. Až půjdete na nějaké šermířské představení, nejlépe si ho užijete zepředu, kdy uvidíte všechno tak, jak to autoři zamýšleli.
Jak začít?
A teď ještě tedy zbývá poradit těm mladým udatným hochům, jak se stát šermířem, budou-li chtít (a nebudou-li se o ně rodiče příliš bát). Pryč jsou doby, kdy jsem slýchával: „Nejlepší je vzít si klacky a mydlit se s klukama někde v lese.“ Dneska už bych spíš ratolest přihlásil do nějakého šermířského kroužku či rovnou, pokud má ambice, do nějaké ze šermířských škol, které vyučují šermu v každém větším městě a kde se dítěti budou věnovat lektoři, kteří budou dohlížet na to, aby dělal vše správně. O takového šermíře bude jistě dříve či později zájem, pokud projeví nějakou iniciativu, ať už v klubu šermířů historických, nebo scénických.
Tento článek je jakási zkrácená stať, která nemá za cíl do detailu popsat všechny druhy šermu, ale spíše neznalému čtenáři nastínit, co to na těch hradech může vidět. Pokud by byl zájem, můžeme si jednotlivé šermíře popsat v budoucnu trochu podrobněji. Teď vám ale přeji, abyste si užili krásné léto plné nejen akčního šermu.
