Článek
Je vcelku jedno, kdo zrovna řídí naši republiku, zdali je to Andrej Babiš nebo Petr Fiala, vždy se najde dost remcalů, kteří nám budou tvrdit, jak se máme mizerně a jak je mezi lidmi strašná chudoba. Nemají pravdu. Proti nim nestojí ani tak statistiky, ani narvané obchoďáky, ale jeden ukazatel je bezprecedentní.
Jedná se o něco, co se v chudé společnosti nemůže nikdy dít, a co chudý člověk nikdy neudělá. Tím ukazatelem je množství vyhozeného jídla, které je v naší zemi poměrně alarmující. Každý Čech průměrně vyhodí ročně více jak 98 kilogramů jídla. Pro porovnání v chudém Súdánu se jídlo takřka nevyhazuje.
Plýtvat jídlem skutečně není nic složitého. Úplně k tomu stačí jednoduše nakoupit víc, než potřebujeme. Málokdo se asi striktně drží jídelníčku a kupuje věci zcela přesně, nic navíc. Většina lidí si zkrátka občas chce něco dopřát, protože na to má. A tyto věci navíc postupně „sežere“ lednička, šuplík, spíž, abychom je objevili za měsíc daleko po datu minimální trvanlivosti a nezbylo nám nic jiného, než je zkažené vyhodit.
Velká část lidí také považuje potraviny s prošlým datem minimální trvanlivosti za zkažené a vyhodí je, i když jsou ještě normálně k jídlu. Sám jsem nedávno jedl tvarohovou tyčinku prošlou měsíc a nic mi nebylo. Naopak jednou jsem jí otevřel týden před datem minimální trvanlivosti plesnivou. Data minimální trvanlivosti se držíme poněkud přehnaně a i to je důvod, proč tolik plýtváme jídlem.
Plýtvání potravinami považujeme za problém, dobrovolně neplýtvá snad nikdo, ale přesto čtyřčlenná rodina vyhodí téměř čtyři metráky zkažených či nevhodných potravin každý rok. Čtyři metráky jsou polovinou toho, co za rok sní jeden průměrný Čech. Procentuálně vyjádřeno, vyhodíme 10 % toho, co běžně kupujeme. To není málo. A v korunách vyjádřeno jsou to necelé 4 tisíce ročně. Ano, skutečně průměrný Čech vyhodí každý rok jídlo za 4 tisíce korun, čtyřčlenná domácnost pak měsíčně vyhodí jídlo za víc než tisícikorunu. To si opravdu chudé domácnosti dovolit nemohou.
Jistě by někdo mohl oponovat, že přece bohatí asi vyhazují daleko více než chudí, kteří nevyhazují vůbec. Ano, určitě jsou domácnosti, kde se jídlem neplýtvá, protože na to nejsou peníze. Ale bohatí nám neposunují hranice nijak závratně, protože obvykle doma tolik jídla nemají a stravují se častěji v restauracích, které do statistik plýtvání nejsou zahrnuty.
Určitě jsou také domácnosti, kde se jídlem neplýtvá, protože jsou odpovědnější. Není to z důvodu, že by na to neměli, jen prostě umějí lépe hospodařit, plánovat a nebo mají nějakou funkční strategii, jak neplýtvat.
A za nemalou část plýtvání potravinami mohou také velmi oblíbené akční nabídky našich supermarketů. Ty totiž nutí lidi kupovat i to, co by jinak nechtěli a v množství, které by jinak nekoupili. Když bývají vysoké slevy na některou ze základních potravin, vídáme narvané košíky zbožím, které obvykle kupujeme párkrát za měsíc. A část těchto nadbytků přijde vniveč.
Znovu se dostáváme k tomu, že v chudých domácnostech se neplýtvá. Kdo jen stěží poplatí nájem a léky, asi si těžko může dovolit vyhodit jídlo za tisícovku. A znovu připomínám, že i takové případy u nás jistě najdeme.
Nemusíme ani chodit příliš daleko, abychom viděli, jak to chodí v chudých domácnostech. Naprosto postačí zavzpomínat na naše babičky a předky, kteří si prošli druhou světovou válkou. Jejich podíl vyhozeného jídla byl skutečně minimální. Plesnivé potraviny se okrájely, staré prostě snědly, přidalo se víc koření. A to vše v době, kdy ještě jídlo nebylo plné konzervantů a vydrželo daleko kratší dobu. Naši předci se starého jídla neštítili tak jako my. Z doby jejich mládí dobře věděli, že i zkažené jídlo je pořád o dost lepší než hlad.
Což znamená, že jsme bohatí a dneska už nevíme, co to ten hlad je. V koši tak trochu zbytečně končí mnoho potravin. Plesnivý sýr raději celý vyhodíme, protože by mohl být jedovatý, než abychom okrájeli napadené části. Totéž plesnivé pečivo, nebo nahnilá zelenina a ovoce. Také vaříme větší porce, než sníme a ty pak končí v koši, protože přece nebudeme jíst dokola to samé.
Plýtvání potravinami není jen ukázkou našeho blahobytu. Ono je zároveň i nemalým ekologickým problémem. V době, kdy se řeší emise oxidu uhličitého víc, než kdy jindy, zbytečně vyhazujeme tuny jídla, které je emisně poměrně náročné na výrobu, nehledě na všechny ty transporty surovin, které proběhnou, než se rohlík dostane k nám domů. A vyhozené potraviny na skládkách dál tlejí a vytváří další CO2.
Až zase někdo bude příště nadávat, jak se máme špatně, můžete mu argumentovat tím, že vyhazujeme opravdu hodně jídla. To chudí lidé rozhodně nedělají. Mimochodem tento ukazatel bohatství se netýká pouze vyhozeného jídla, ale celkově přibývá množství všech odpadů. Což logicky znamená, že společnost bohatne.
