Článek
Nejen u nás, ale v celé Evropě máme velmi silně zakořeněnou sociální solidaritu. Jsme schopní, ochotní a nastavení tak, že z veřejných peněz podporujeme lidi, kteří neměli tolik štěstí jako průměrný občan. Což je samozřejmě v pořádku. Až do doby, než se najde někdo, kdo tyto příspěvky začne zneužívat. Jsou mezi námi zkrátka lidé, kteří se naučili, jak se přizpůsobit a přisát na státní cecík dojící finance.
To, že finanční podporu dostávají těžce nemocní lidé, kteří zkrátka nemají šanci docházet do zaměstnání, je v pořádku. To, že krátkodobě podpoříme člověka, který přišel o práci, je taky v pořádku. Samozřejmě můžeme dávat peníze někomu, kdo se stará o nemohoucího člověka. A měli bychom také podporovat chudé rodiny s dětmi, aby alespoň ty děti nestrádaly. Jenže my vedle toho tak nějak mimoděk podporujeme i dospělé zdravé jedince, kteří se naučili, že i bez práce dostanou peníze na slušné živobytí. A když myslím slušné, tak často se jedná o sumy, které nebere nemalá část pracujících. Když se sečtou všechny podpory v nezaměstnanosti, hmotné nouze a dávky na bydlení, může z toho vyjít klidně 30 tisíc.
Rozumím tomu, že obzvláště v těchto časech zažíváme poměrně slušnou realitní katastrofu, kdy je téměř nemožné pořídit si byt, nájmy se šplhají tak vysoko, že ruinují rodinné rozpočty. Některé rodiny zkrátka strádají. Což je snad v pořádku. Má snad někdo právo na věc, na kterou nemá peníze? Nebylo by lepší najít si bydlení mimo centrum, případně oblast s vysokými nájmy? Ano, museli by třeba dojíždět, ale to je holt život. My jsme si zvykli, že máme právo na všechno, tedy i na luxus. A to prosím ještě navíc bez práce. Takže spousta lidí si žádá o přídavky od státu.
Kolik je existenční minimum čtyřčlenné rodiny se rozepisovat nebudu, to za mě udělali jiní, a není to zase tak moc. Ovšem rozhodně existenční minimum není, že se doma pije místo vody limonáda a pivo, že děti si kupují místo svačiny párky v rohlíku, nebo brambůrky a energeťák, že se kouká na obří televizi od rána do večera, že se místo vaření objednává pizza, a že každý dospělý člen má svoje auto. Je to sice dnes poměrně standardní situace, kterou snad ale nemá mít člověk, který si žádá od státu peníze, protože je „chudý.“ Člověk má mít tolik peněz, kolik si vydělá. Samozřejmě až na výjimky, které vydělávat z nějakého důvodu nemohou. Ti si pak různé sociální dávky zaslouží.
Pravdou zůstává, že odhalit člověka, který sociálních dávek zneužívá, není jednoduché. Úplně k tomu postačí postěžovat si u lékaře, že ho bolí záda, což se de facto nedá prokázat, a hned je dlouhodobě mimo pracovní proces. Nebo se to dá uhrát na bolesti hlavy a podobné záležitosti. Nebo z rozličných důvodů odmítat doporučení na zaměstnání. My pak tyto lidi potkáváme na ulici v době, kdy se běžně chodí do práce, kterak si užívají svojí „dlouhé dovolené“ placené z našich daní (jak já ten obrat nemám rád).
Já však tyto lidi platit nechci. Odmítám podporovat flákače a vyžírky, kteří jediné co umí, je napojit se na náš sociální systém. Oni samozřejmě umí ještě něco jiného a načerno jsou schopní si ledasjak přivydělat, ale platí je především stát. Pár takových ze svého okolí znám a prohánějí se v autech, na které já nikdy mít nebudu, jak to vypadá u nich doma, si raději ani nepředstavuji. Není to závist, je to spíš určitá frustrace. Zkrátka člověk pobírající dávky má být člověk chudý. Tečka. Chudým se má pomáhat. Bohatým ani středně bohatým ne. A pokud někdo žije „na vysoké noze“ z dávek, je to celé nastavené špatně.
V dnešní době je neschopnost vydělat si na slušné živobytí opravdovou neschopností člověka. Máme svobodný trh, možnost podnikání, internet s téměř neomezenými možnostmi, dobře placené brigády a nejnižší nezaměstnanost v dějinách. Firmy shání zaměstnance, kde mohou, a nenacházejí. Ať mi v tomhle prostředí nikdo netvrdí, že si nemůže obstarat slušný příjem. Takový, aby nemusel chodit žebrat od státu. Jenže ono je to holt snazší, zažádat si a dostat, než každé ráno chodit do práce a nějak se snažit, případně se ohánět jako OSVČ.
Kdyby se našla politická strana, která by se nebála osekat sociální dávky, měla by můj hlas téměř jistý. Nějakou snahu už sice vidíme, ale těžko říci, jaký efekt to bude mít. To nejspíš ukáže až výdaj ve státním rozpočtu, případně úbytek dávkařů na ulicích. Zatím nic takového nepozoruji, neboť je zima a nezaměstnaní jsou zalezlí doma. Uvidíme za čtvrt roku. Ale moc tomu nevěřím, neboť oni pobírači dávek jsou velmi přizpůsobiví a vždycky si najdou nějakou skulinku.
