Článek
Následující řádky, prosím, berte s nadhledem, nejde o nic světoborného ani něco, na čem by stála lidská společnost. Přijde mi však zajímavé se zamyslet nad tím, jak dokážeme být sobečtí, aniž bychom si to připustili. Drtivá většina lidí si tuto svou bezděčnou sobeckost vlastně ani neuvědomí. Dělám to já, nejspíš to děláte i vy. O co že to vlastně jde? Jednoduše řečeno o upřednostňování sebe sama na úkor druhých. Prostě vyžadujeme pro sebe více než jsme ochotní dopřát druhým. Že se vás to netýká? Podívejme se na následující příklady.
Odchod z práce. Jasná věc, zaměstnavatel nás platí, abychom byli v práci od nějaké doby do nějaké doby. Dejme tomu, že máme zavřít v 18:00, zabalit se a můžeme jít domů. A my tedy skutečně v 17:59 čekáme, kdy budeme moci otočit klíčem ve dveřích a tím ukončit dobu, do kdy je otevřeno pro veřejnost. Jenže ejhle, nějaký opozdilec se přižene v 17:57 a ještě si dlouze vybírá zboží. V 18:03 už máme sto chutí ho poslat někam (jinam). V 18:05 už se ho nerudně ptáme, jestli si teda už laskavě vybral, načež mu dáváme najevo, že už mělo být dávno zavřeno.
Naproti tomu jistě se většině z nás stalo, že jsme se někde zdrželi, nebo prostě nemohli přijít dřív, a zjistili jsme, že obchod, který měl mít otevřeno do 21:00, byl ve 20:56 již zavřený. V tu chvíli jsme prodavače častovali všelijakými nelichotivými pozdravy. Však ještě čtyři minuty měli mít otevřeno. To bychom stihli! A nám přece není nic do toho, že paní prodavačka zrovna potřebuje dneska odejít včas. Má tu být ještě 5 minut!
Je jedno jestli se jedná o obchod s elektronikou, potraviny, nebo třeba nějaký úřad. Princip je vždy stejný. Sami vyžadujeme, aby bylo otevřeno minimálně do zavírací doby, ideálně však trochu déle, kdyby náhodou. Ale pokud se nás to týká z druhé strany, pak nás lidé přicházející těsně před zavírací dobou obtěžují.
Další druh sobeckosti je pak například jízda na černo. Nebo klidně i na neprávem zlevněnou jízdenku. Jistě, dopravní podnik zase tolik nezchudne a od kontroly jsou revizoři. Ale tím, že využíváme nějaké služby bez placení, nechci říci přímo okrádáme, ale nepřispíváme na provoz. Přitom nákup vozidel MHD je velmi drahá záležitost, platy zaměstnanců také nejsou malou položkou. Mělo by tedy být v našem mravním zájmu přispět částkou, kterou správně provozovatel požaduje. Ale přiznejte se, když dostanete omylem slevu, málokdo se proti tomu ozve, že?
Když už jsme se dotkli toho okrádání, pak je třeba zmínit například i „půjčování“ si věcí v práci. Od obálek určených k služební potřebě, pokud zrovna potřebujeme něco někam poslat poštou, přes propisky až po konečné výrobky. Ono přece zaměstnavatele zase tolik neubyde. Naopak na druhé straně barikády se zaměstnavatel mnohdy drakonickými tresty snaží tyto nešvary potlačovat. Což zase my neseme dost nelibě a stěžujeme si na bezpráví, které je na nás činěno.
A v práci ještě zůstaneme. Asi každý z nás si občas v pracovní době zavolá, nebo alespoň posedí na toaletě déle, než je nutné. Však pokud nemáme zrovna práce nad hlavu, ono se to nezblázní. Jenže na druhou stranu, když vám byt předělávají dělníci, asi vás nebude úplně hřát u srdíčka, když je najdete před vchodem kouřit. Jsou přece placeni z vašich peněz, tak se mají otáčet, když za to dostávají peníze.
Jistě by se našlo více příkladů, ale jsem si jist, že mnozí čtenáři se již minimálně v jednom z případů poznali. Přiznám se, že i já. Nejde o nic hrozného a nestojí na tom existence civilizace. Ale je poněkud trpce úsměvné, když se nad tím zamyslíme. Negativní vlastnosti člověk sám sobě jen velmi neochotně přiznává, a proto si myslíme, že to je v pořádku. Ale ona ta druhá strana to má právě tak stejně jako my. Odstranit tyto sobecké vlastnosti nelze a vlastně to ani není nezbytné. Protože nikomu neškodí a jediný, koho postihnou, jsme my sami, když se nám rozčilením zvedne tlak.
