Článek
Prozápadně smýšlející lidé se začali chytat za hlavy hned, jak byly oznámeny předběžné výsledky prezidentských voleb v USA. Poslední jiskřičky naděje pak uhasilo vyhlášení oficiální. Donald Trump se stal sedmačtyřicátým prezidentem Spojených států po čtyřleté pauze, kdy byla jeho „šňůra“ přerušena Joem Bidenem. Už v tu chvíli bylo naprosto jasné, že svět, jak jej známe, je v ohrožení. Trump jako neřízená střela chrlil a stále chrlí nápady, jak udělat Ameriku zase velkou, míchá je s nápady, jak uctít Donalda Trumpa a občas si kopne do kohokoliv, kdo se mu zrovna zjeví před očima. Nás nejvíce pálila (a stále ještě pálí) otázka konfliktu na Ukrajině, který Trump slíbil ukončit. Samozřejmě nikdo nemá zdání jak, a tak nad Ukrajinou visí nebezpečně se kymácející otazník, protože je velmi závislá na materiální pomoci z USA.
Co však zaskočilo i sebevětší skeptiky, byl Trumpův imperiální požadavek na přičlenění Panamského průplavu a Grónska. Pro blaho mysli si člověk napřed mohl namlouvat, že z Trumpovy hlavy zase vypadl nějaký nápad, který rychle zmizí v éteru a zítra už o něm zase nikdo nebude vědět. Jenže zdá se, že tato myšlenka se v Trumpově hlavě nejen zrodila, vypadla z ní, ale ještě navíc se v ní i uchytila. Všichni sice od Trumpa čekali cokoliv, ale tohle rozhodně ne. Mělo se zkrátka za to, že imperiální choutky velmocí patří do 19. století, tedy hluboko do minulosti, a že takové pošahané nápady mohou mít nanejvýš diktátoři, případně země, pro které je 21. století jen číslo na kalendáři a stále žijí ve století devatenáctém.
Ano, samozřejmě mluvím o Rusku a o Putinovi. Putin v roli cara zkouší, co mu civilizovaný svět dovolí a napadl sousední suverénní stát. Pochopitelně jen tak, ve snaze urvat nějaké ty kilometry na suroviny bohaté půdy, aby rozšířil své impérium a zlepšil postavení upadajícího Ruska (což se ještě před válkou moc nevědělo). Naštěstí se mu příliš nedaří, za což můžeme poděkovat právě Američanům, kteří Ukrajinu velmi významně podporují.
To, že některý ze sousedních států napadne Rusko, o kterém se tak nějak vždy tušilo, že stále žije právě v devatenáctém století, nás sice překvapilo, ale když jsme si dali pět a pět dohromady, zjistili jsme, že to až tak překvapivé není. Putin navenek vždy vyzařoval imperiálními ambicemi a snahou být víc carem či diktátorem, než prezidentem. K tomu každoroční přehlídka vojenské (Potěmkinovské) síly v čele s atomovými zbraněmi. To vše už tehdy zavánělo podezřením, že Rusko zkrátka mezi civilizované země nepatří. Uchvácení Krymu bylo prvním varováním, na které se postupně zapomnělo a tak po podpoře separatistických snah na východě Ukrajiny přišla plnohodnotná invaze. Samozřejmě podoba války, zaměřená často i proti civilní infrastruktuře a civilistům samotným však šokovala naprosto všechny.
To, že válku rozpoutá imperiálně chtivý Putin, se tedy dalo čekat, jen jsme před tím zavírali oči a nalhávali si, že v jednadvacátém století se tohle (snad mimo Afriku) stát nemůže. Stalo. Nicméně naprosto všechny šokovalo, že podobnými choutkami se začal chlubit i Trump. Jistě, ten sice o svých imperiálních a egoistických choutkách dával celý život vědět velmi hlasitě, ale stále byl držen pokličku demokratické země. Ta poklička však zdá se bouchla a my bychom si moc přáli, aby anexe Grónska zůstala jen Trumpovým zapomenutým přáním.
Celé nás to staví do extrémně prekérní situace, daleko horší než v případě Ruska. O Rusku se vědělo, že působí jako nepřítel civilizovaného světa, chová se jako nepřítel, a nepřítelem skutečně je. Takže jsme se mohli hrdě postavit za Ukrajinské zájmy a pomáhat napadené zemi jakýmkoliv možným způsobem. Naprosto jasný scénář. Co však máme dělat nyní? Jak jednat v případě, že se o žvanec mezi sebou rvou spojenci? Zde není možné vytyčit si jasnou hranici kdo je zlý a kdo je hodný. Samozřejmě je víc než jasné, že „hodný“ bude ten napadený. Trump chce Dánsku jednoduše jako diktátor urvat celé Grónsko, tedy zemi, která Dánsku historicky patří. Válka absolutně nepřipadá v úvahu (neměla by ani smysl) a nyní je na diplomatech, případně Trumpovu okolí, aby situaci zchladili. Protože jakmile by se něco podobného stalo, západní svět se začne rozpadat. Ať chceme nebo ne, USA je dnes nejsilnějším hráčem ve hře o moc a určuje světovou politiku, natož pak politiku Evropskou. Nicméně i když je někdo nejsilnější a nejbohatší, nikdy by neměl za svého postavení jen těžit, měl by na sebe vzít i břímě povinností. A povinností nejsilnějšího by v jednadvacátém století měl být dialog ke spojování, ne rozbíjení.
Doufejme tedy, že současný Trumpův úlet ohledně Dánska zapadne a bude uhlazen, protože jinak nám právě začíná konec éry starého světa. A doufejme, že to přežijeme ještě další čtyři roky, než Trump půjde do politického důchodu (nezmění-li ústavu jako jeho protějšek Putin).
