Článek
Po roce jsem pět zavítal na městskou slavnost, která u nás probíhá. Loni jsem podal hlášení o tom, jak jsem díky vysokým cenám nakonec ušetřil. A i tentokrát se hodlám obout do stánkařů, kteří nabízejí své zboží, především pak do těch s jídlem.
Občas si na nějakou tu akci se stánky vyrazí snad každý, ať už na festival, pouť, nebo městské slavnosti. Takže snad všichni víme, o čem je řeč. A kdo tvrdí, že ho nikdy u stánku nenapálili, ten si buď vymýšlí, a nebo má ohromný kus štěstí.
Znáte to. Dostaví se hlad, všude voní jídlo a člověk by si rád dal něco dobrého na zub. Že to je zdravé asi jako skok ze skály je nasnadě, ale tak ten jeden, dva víkendy v roce to naše tělo patrně přežije. V tu chvíli zkrátka vyrážíme obhlédnout nabídku toho, co bychom si dali nejraději. Jestli mastný langoš, opečenou klobásku, čínské nudle, masovou směs, česnečku v chlebu, nebo grilovaný sýr. Výběr je více než dostatečný a řekl bych, že si snadno vybere skoro každý.
První zádrhel však nastává u ceny. Obvykle jsme velmi šokováni částkou, kterou za nabízený pokrm chtějí. Ano, jsme ochotni přijmout cenu vyšší, nenakupujeme tam každý druhý den, ale co je moc, to je příliš a nemálo lidí přemrštěné ceny dokáží odradit hned na první pohled.
Poměrně provařeným fíglem, který už hodně lidí zná, ale který stále umí nemile zaskočit, je uvádění ceny za gramy. Pokud vidíme halušky za 90,- korun, což je nejlevnější jídlo široko daleko, naše srdce zaplesá. A doplesá hned jak zjistíme, že naložená vanička váží skoro 300 gramů a jídlo nás namísto původních 90,- korun bude stát rovnou 270,-. Mnohým se protočí panenky. Ale je to trik docela starý, leckdo už jej zná a tak se nenápadně kouká na malá písmenka do rohu, kde je uvedeno, že cena je za 100 gramů. Nicméně stále funguje, zdá se.
Dalším dávným trikem k oklamání zákazníka je porcování ceny na jednotlivé položky. Langoš za 90 zní pěkně, ale v tabulce dole je připsáno: česnek 10 Kč, kečup 20 Kč, sýr 30 Kč. Takže nakonec za docela levný langoš vytáhneme z peněženky 150,- korun a levné jídlo povýšíme na úplně jinou cenovou relaci.
A nově stánkaři přišli s dalším trikem, který už by jen tak někdo nečekal. Že se extra platí sýr na langoš a papričky ke klobáse, je nad slunce jasné. Poněkud temnější je chtít po zákazníkovi, aby si připlatil i za krajíc chleba a lžíci hořčice. O tom, že lžíce hořčice je draží než celý kelímek v obchodě, se snad ani bavit nemusíme. Co je však už vyloženě pro otrlé, je nechat si zaplatit i za tácek, na který nám pokrm vydávají. Zde se samozřejmě nepohybujeme ve vysokých částkách, ale podle mne je to už celkem podpásovka.
Jasně, když si přijdu s vlastním talířem, ušetřím pět korun (a stánkař to najednou nebude umět spočítat), a kdo si proboha nosí talíř na slavnosti nebo fesťák? A do ruky klobásu čerstvě sundanou z grilu taky moc lidí nevezme. A málokdo si nechá dát hořčici do dlaně.
Zkrátka stánkaři (a nejen oni) vymýšlí všelijaké fígle, jak nás obrat o víc, než jim chceme původně dát. Když je trik již profláknutý, přijdou za rok s dalším, který ještě neznáme a který nám z peněženky vytáhne 20 korun, aniž bychom věděli, za co vlastně.
Recept by byl jednoduchý. Vykašlat se na slavnosti, nebo si v kapse nosit rohlík. Tím bychom obráni být nemohli. Nešlo by to ale jinak? Nešlo by to tak, že cena pod názvem jídla je částka, kterou při objednání zaplatím? Nebylo by milejší prostě jít a vybírat, než hledat, na čem nás tentokrát stánkař nebo obchodník chce obrat? Nejhorší na tom celém je, že na tyhle praktiky jsou krátké i zákony. Šikovný obchodník si vždycky najde cestičku, kterak se mu vyhnout. Prostě začarovaný kruh, který mi už docela leze na nervy…
