Divocí uherští Kumáni, známí z her Kingdom Come, řádili v Čechách už ve 13. století

V našem prostředí jsou Kumáni známí především účastí ve dvou bitvách proti Přemyslu Otakarovi II. V té první zřejmě zavinili porážku uherského krále Bély IV., ve druhé se podíleli na drtivém vítězství habsbursko-uherského vojska. Znalci českého středověku už zřejmě rozklíčovali, že první bitva se odehrála roku 1260 u Kressenbrunnu a pro krále Přemysla Otakara II. (♣ 1253–1278) znamenala zásadní zlom v politickém i osobním životě. Získal Štýrsko a díky velkolepému vítězství mohl konečně zapudit svou přestárlou manželku Markétu Babenberskou a oženit se s mladou vnučkou uherského krále Kunhutou. Stvrdil tím mír mezi dříve nepřátelskými zeměmi, který vydržel deset let. Po smrti Bély IV. (♣ 1235–1270) nastoupil jeho nevyzpytatelný syn Štěpán V. (♣ 1270–1272), který neváhal znovu rozpoutat líté boje a právě on se opíral z velké míry o divoké Kumány, protože měl manželku Alžbětu z tohoto kmene.

Kumáni tehdy plenili nikoliv poprvé ani naposledy Moravu. Ke krátké válce Přemysla proti Štěpánovi se ještě dostaneme, ale na úvod zmiňme druhou proslulou bitvu – porážku na Moravském poli roku 1278, kde český král nazývaný někdy železný a zlatý potupně padl a české země byly pak několik let pod cizí nadvládou, než dospěl následník Václav II. (♣ 1283–1305). Kumáni pod velením Štěpánova mladého šestnáctiletého syna a následníka Ladislava IV. (♣ 1272–1290) měli v této osudné bitvě úlohu „otvíračů“ na úvodní část, což znamená, že bojovali v prvním šiku a otravovali protivníka svými rychlými nájezdy s krátkým lukem a následnými útěky z dosahu mečů, než jim došly šípy.

V této bitvě totiž hráli Uhři, do jejichž vojska kumánské šiky patřily, jen roli spojenců římského krále Rudolfa Habsburského, jenž přivedl na bojiště hlavní síly z rakouských zemí a z říše. Sám Ladislav IV. zvaný příznačně Kumán byl snad ještě divočejší a nepředvídatelnější než jeho otec. Po kumánské matce zdědil nejen divokost a nepoddajnost, ale také se odmítal vzdát četného styku s milenkami, které neváhal vystavovat na odiv, zatímco s právoplatnou křesťanskou manželkou nechtěl zplodit potomka. Není divu, že měl časté spory s papežem i domácími biskupy a arcibiskupy. Navíc se postupem času zcela otevřeně opřel o kumánské voje proti velkým uherským magnátům, v nichž viděl (nikoliv neprávem) zrádné nespolehlivé spojence, kterým záleží jen na vlastní moci, funkcích a intrikách proti ostatním magnátům.

Prakticky po celé 13. století rostlo napětí mezi uherskou šlechtou a kumánskými divochy, o nichž se všeobecně vědělo, že přijali křesťanství spíše naoko a ve skutečnosti stále žijí podle svých pohanských obyčejů dovezených z daleké asijské stepi. Tohle napětí bylo jedním z hlavních důvodů, proč se i po vítězné bitvě na Moravském poli uherská společnost dostávala do stále rostoucí krize vedoucí nakonec k vymření rodu Arpádovců a usednutí zahraničních vládců na uherský trůn. Abychom tomuto procesu lépe porozuměli, a to včetně poměrně častých střetů, ale i spolupráce se sousedními Přemyslovci, musíme na celý příběh podívat od počátku.

Už od římských dob Evropu pravidelně napadaly kočovné kmeny z asijských stepí na lehkonohých konících. Kumáni byli jedni z posledních svého druhu, kteří do Evropy dorazili a stejně jako většina ostatních dokázali způsobit rozruch svou divokostí.

Do jisté míry je paradoxem, že podobným kočovným kmenem kdysi bývali i Maďaři, ale ve 13. století už na svou kočovnou minulost dávno zapomněli a s úspěchem budovali stát pod patronátem národního světce Štěpána. Proto je nepříjemně překvapilo, když se k nim z Asie začali tlačit jiní kočovníci – Kumáni dříve zvaní též Kipčakové či Polovci. Ti se pokoušeli ve 12. století vytvořit státní útvar mezi Kaspickým a Černým mořem. Dostávali se přitom do konfliktu především s ruskými knížectvími, ale dokázali se s nimi domluvit, dokud z východu nepřijeli další nájezdníci. Tentokrát to byli Mongolové, kteří pod vedením slavného Čingischána (♣ 1206–1227) vytvořili ohromnou neporazitelnou armádu a vybudovali kolosální říši. Pod jejich tlakem se Kumáni na začátku 13. století přesunuli na hranice s Uherským královstvím, konkrétně do Transylvánie.

Tehdejší uherský král Ondřej II. (♣ 1205–1235) na obranu proti divokým pohanům povolal roku 1211 do země řád německých rytířů, který se ve Svaté zemi vedle starších řádů templářů a johanitů nedokázal už prosadit. Král Ondřej byl známý jako rytířský vládce obdivující západní kulturu, což však bylo bohužel spojené i s častým hýřením a nedůslednou hospodářskou politikou spojenou s nemístným rozhazováním. Možná i proto věnoval německým rytířům rozsáhlé pozemky na jižní hranici Transylvánie a vydal listinu, v níž upřesňoval, že zde mají bojovat „versus Cumanas“ (proti Kumánům).

Němečtí rytíři znali své řemeslo dobře a Kumány pravidelně poráželi. Během 14 let byly kumánské kmeny natolik zdecimované a přitom stále z východu tlačené expandujícími Mongoly, že jim nezbylo nic jiného, než nabídnout uherskému králi podřízení a vyjádřit ochotu k přijetí křesťanství.

Tato změna kurzu vedla k tomu, že ve dvacátých letech 13. století se vztahy v trojúhelníku mezi uherským králem, německými rytíři a Kumány naprosto změnily. Král Ondřej II. pochopil, že němečtí rytíři si hodlají vybudovat na uherských hranicích nezávislý stát, jenž častokrát zasahoval do práv různých uherských poddaných (především biskupů), takže ti se proti nim začali bouřit. Když se pak němečtí rytíři obrátili na papeže, aby přijali jeho svrchovanost, přetekla poslední kapka Ondřejovy trpělivosti a král řád roku 1225 vyhnal. Ten byl nucen přesídlit daleko na sever k Baltskému moři, zatímco Kumáni se dostali uherskému králi do přízně.

Kumánský kníže Barc se nechal roku 1227 pokřtít a vložil celé své území i lid po ochranu uherského krále. Jenže tlak Mongolů neustával, a tak se dokonce velká část kumánských kmenů zvedla a se souhlasem krále přesídlila přímo na uherské území. Od té chvíle se datuje soužití Kumánů s Uhry.

Nájezdníci ale samozřejmě nezměnili svou povahu ze dne na den. Kumánská knížata sice nuceně přijala křesťanství a s nimi i všichni jejich soukmenovci, ale po celé Evropě se vědělo, že jsou v srdci pohané, a jako součást uherské armády měli tu nejhorší pověst. V Evropě totiž právě vrcholila rytířská kultura s důrazem na čestný rytířský způsob boje a lstivé manévry lehké kumánské jízdy se nesetkaly s pochopením.

Už Ondřejův nástupce Béla IV. měl s Kumány problémy, i když rád využíval jejich vojenské služby. Ve skutečnosti se snažil napravit rozhazovačnou politiku svého otce a opět zpřísnit dohled nad příliš zpupnými uherskými magnáty, jak se nazývali členové sedmi největších uherských rodů, kteří si v Uhrách vytvořili ohromná dominia, na nichž se chovali do velké míry jako nezávislí vládci. Drželi svá území nikoliv jako léna po západním způsobu, ale jako svobodné statky, což jim dávalo možnost často vypovědět poslušnost králi a mnohokrát se nedostavili i v krizových situacích na obranu království, když si raději hájili vlastní zájmy. I z toho důvodu se Béla snažil kumánské vůdce naklonit, aby v nich do jisté míry vybudoval záštitu proti egoistické politice magnátů.

Kolem roku 1240 přišla do Uher druhá vlna Kumánů usídlená dříve na území dnešní Ukrajiny, odkud je vytlačila další zesílená mongolská expanze. Po Čingischánově smrti si totiž někteří jeho potomci vybrali za nový směr ničivých útoků právě východní Evropu, protože věděli, že se jim tu už roku 1223 na řece Kalce podařilo celkem snadno zvítězit nad vojskem ruských knížat podpořených právě i Kumány usídlenými na jejich území. Jenže tehdy to byl pouze ojedinělý úder představující jakýsi průzkum bojem, zatímco o 17 let později už šlo o systematickou dobývací válku, jejímž důsledkem bylo totální vyvrácení Kyjevské Rusi a podmanění tamějšího obyvatelstva pod mongolskou nadvládu.

Béla IV. dostal důrazné varování, že Mongolové mohou ohrozit i Uhry a poctivě se snažil na válku připravit. I proto přijal do země novou vlnu Kumánů, nechal je pokřtít a počítal se silou jejich zhruba 40 tisíc bojovníků v očekávaném střetu s Mongoly. Jenže to vyvolalo ještě větší pobouření mezi magnáty, kteří neváhali vyvolávat s nově příchozími krvavé spory. Nakonec konflikt vyvrcholil v březnu 1241 přepadením kumánského knížete Kuthana, kterého vojáci ve službách magnátů zavraždit.

Tento nepromyšlený egoistický čin měl za následek, že se Kumáni s celou svou silou na čas přesunuli do Bulharska, přičemž neváhali cestou vraždit, pálit a nechávat za sebou zkázu. Přitom mongolské nebezpečí už klepalo na dveře a rozhodující bitva na řece Slané (někdy se nazývá u Mohi) přišla už čtyři týdny po Kuthanově smrti. Mongolský chán Batu tam rozmetal na prach početně silnější uherské vojsko, pobil spousty světských i církevních hodnostářů, zatímco králi se v doprovodu několika mladých rytířů podařilo uniknout spíše zázrakem. Poté však upadl do zrádného zajetí rakouského knížete Fridricha II. Bojovného z rodu Babenberků, jehož považoval za spojence, což ještě umocnilo následnou zkázu mongolského nájezdu.

V Čechách známe z této doby především bitvu u Lehnice, kde Mongolové porazili slezská knížata a kam bohužel nestihl dorazit na pomoc křesťanům český král Václav I. Jenže ve stejném roce jiný mongolský voj čítající desítky tisíc jezdců totálně vyplenil Uhry, kde se jim nikdo nebyl schopen postavit na účinný odpor.

Evropu tehdy zachránila jen nečekaná smrt Čingischánova nástupce Ögedeje, která rozpoutala boj o nadvládu nad mongolskou říší, u níž chán Batu nemohl chybět, a tak opustil Uhry i Slezsko obtížen bohatou kořistí. Zanechal za sebou rozvrácenou zemi, kterou musel Béla IV. dát znovu dohromady. Podařilo se mu to i díky tomu, že povolal zpět Kumány, k nimž se po prožité katastrofě stavěli uherští magnáti už mnohem vstřícněji. Béla IV. použil Kumány už při válce proti Václavovi I. (♣ 1230–1253) roku 1252, kdy podle kronik kumánské hordy poprvé plenily na Moravě. Nevíme však nic přesnějšího, než že se tam dopouštěli krutostí a mnoho lidí odvlekli do zajetí. Šlo o součást dlouhého sporu o rakouské dědictví mezi Arpádovci a Přemyslovci.

Aby si Béla Kumány naklonil, oženil svého syna Štěpána s kumánskou kněžnou Alžbětou. Byla to dcera někdejšího knížete Kuthana zavražděného uherskými šlechtici. Netušil, jak tím posílí synovu bojovnou a ambiciózní povahu. Štěpán v čele kumánských oddílů neznal slitování a neštítil se žádného úskoku. Již za života otce si vybojoval postavení mladšího krále.

Štěpán se zúčastnil zmíněné bitvy proti Přemyslu Otakarovi II. u Kressenbrunu roku 1260, kde vedl kumánské voje. Je příznačné, že Kumáni se sice stali součástí uherského vojska, ale vždy bojovali odděleně svým specifickým asijským způsobem. Říká se, že to byli právě oni, kdo porušil u řeky Moravy dohodu mezi Bélou a Přemyslem. Prý přebrodili řeku dřív, než bylo dohodnuto a než české vojsko zaujalo bojové pozice na druhém břehu. Proto bitva začala dřív než mnozí čekali, Kumáni tím údajně chtěli získat výhodu překvapení, ale nakonec se Češi stihli zformovat a zahnali je zpět do řeky, kde se mnozí z nich utopili. Následně to pak vedlo k drtivé porážce Uhrů. Ti sice tvrdili, že dohodu porušili naopak Češi, ale dnes se už těžko dopátráme, jak to bylo doopravdy. Dějiny píší vítězové.

O následné nedlouhé samostatné vládě Štěpána V. v letech 1270–1272 už jsem psal na začátku. Její první rok byl poznamenán novou válkou s Přemyslem, ale hlavně zesílenými vnitřními spory mezi magnáty. Zvedla se také nová vlna odporu proti Kumánům, o něž se král Štěpán skrz svou manželku opíral. Přemysl Otakar II. tehdy přijal v Čechách celou řadu uherských uprchlíků, kteří se proti nim postavili, ale nakonec museli opustit zemi. Bylo jasné, že mír z roku 1260 je definitivně zapomenutý. Štěpán s Kumány neváhal podniknout ničivý nájezd do Štýrska a Rakous, které tehdy také spadaly pod Přemyslovu vládu. Kumánské oddíly po téměř dvaceti letech znovu plenily Moravu.

Český král odvetou vytáhl na počátku roku 1271 do Uher, kde dobyl Prešpurk (maďarsky Poszony, dnešní Bratislavu), Trnavu, Nitru a další města. Možná měl v úmyslu tyto kraje osídlené z velké části slovanským obyvatelstvem připojit ke své říši, ale Štěpán ho podle uherských kronik zastavil „slavným“ vítězstvím v květnu 1271 na řece Rábnici. Ve skutečnosti tam asi došlo spíše k nerozhodné menší bitvě, která sice zastavila Přemyslův postup a zabránila podmanění části Horních Uher, ale podle rakouských kronik se vrátil domů spíše jako vítěz s dostatečnou kořistí.

Následovala dohoda o míru, která pro Štěpána nebyla moc výhodná a umožnila Přemyslovi soustředit se od té chvíle na nepřátele v Říši. Už o rok později pak Štěpán zemřel a jeho synovi Ladislavovi IV. bylo pouhých 10 let. Kumánská vdova Alžběta se sice pokoušela o regentskou vládu, ale odpor magnátů byl natolik silný, že zmatek v zemi a celkový úpadek Uher nabíral nezadržitelnou rychlost. Na začátku popsaná účast v bitvě na Moravském poli roku 1278 byla jedním z mála úspěchů nezkrotného krále Ladislava IV. Kumána. Ostatně po vítězné bitvě znovu nechal své soukmenovce plenit Moravu. Celkově si počínal v čele kumánských oddílů natolik bezohledně, že ho nakonec roku 1290 zavraždili vlastní soukmenovci, byť zřejmě na objednávku některého z magnátů.

Kumáni nakonec s uherským obyvatelstvem splynuli, ale ještě roku 1304 opět plenili Moravu, když Václav II. se synem Václavem III. bojovali o uherskou korunu. Na začátku 15. století je zaznamenáváme při plenění českých zemí ve vojsku uherského krále Zikmunda Lucemburského při válce proti bratrovi Václavovi IV. To už však byli z velké části bojovníci v těžké zbroji, kteří si sice udrželi část svých divokých zvyků, ale ve skutečnosti už byli pevnou součástí uherské společnosti.

Další literatura:

Kontler, Lászlo: Dějiny Maďarska, Praha NLN 2001

Lendvai, Paul: Tisíc let maďarského národa, Praha Academia 2002

Žemlička, Josef: Počátky Čech královských, 1198–1253, Praha NLN 2002

Žemlička, Josef: Přemysl Otakar II., Praha NLN 2011