Vyšehrad: mytické sídlo Libuše a Přemysla, dějiště dívčí války a romantický Šemík

České pověsti jsou mezi veřejností nejvíce známé podle verze knihy Staré pověsti české od Aloise Jiráska, který je sepsal koncem 19. století. Nadšený vlastenecky orientovaný romanopisec sebral dohromady vyprávění z velmi různorodých zdrojů a vydal je jako příběh, který měl být srozumitelný lidem v jeho době, aby se trochu poučili o nejstarších českých dějinách. Jakkoliv si byl jistě i on vědom, že nepopisuje reálné historické události (koneckonců jsou to pověsti), předpokládal, stejně jako mnozí jeho čtenáři, že tyto mýty mají nějaký reálný základ, z něhož můžeme při výkladu českých dějin vycházet. V tom měl však pravdu jen do jisté míry.

Jakou roli hraje v pověstech Vyšehrad? Zdánlivě velmi důležitou, protože Alois Jirásek zasadil všechny události od Libušina otce, soudce Kroka, na tuto ostrožnu nad Vltavou. Právě na Vyšehradě se měl odehrát slavný Libušin soud, při němž jí byly vyčteny dlouhé vlasy a krátký rozum, a po němž se rozzlobila a přikázala přivést Přemysla Oráče coby nového knížete, jehož si lid svou vzpourou vyžádal, a proto jej teď bude muset navždy poslouchat a po něm všechny jeho potomky. Na Vyšehradě měla Libuše také pronést své proroctví o Praze: „Město vidím veliké!“, a rovněž tam měl Bivoj donést svého kance na zádech, ale především se odtud před založením Prahy mělo vládnout českým zemím.

Jenže my dnes díky archeologickým průzkumům víme, že osídlení Vyšehradu před druhou polovinou 10. století mohlo mít maximálně charakter nějaké strážní stanice, určitě ne opevněného hradu ani hradiště. A co je ještě důležitější, Kosmas Vyšehrad v této souvislosti vůbec nezmiňuje, tedy kromě toho, že uvádí, že tam byly uloženy legendární lýkové střevíce Přemysla Oráče, o což se ovšem přičinil až první český král Vratislav II., který je „našel“ bůhvíkde.

Znamená to tedy, že si Jirásek umístění našich nejstarších zakladatelských pověstí takzvaně „vycucal z prstu“? Nikoliv, ale čerpal od jistého renesančního spisovatele, který si tyto příběhy nepokrytě vymyslel, stejně jako mnohé další, ovšem už asi 350 let před Jiráskem. Problém byl v tom, že tento literát jménem Václav Hájek z Libočan se počátkem 16. století tvářil jako kronikář, který má svou Kroniku českou podloženou věrohodnými informacemi, samozřejmě v rámci dobových možností. Kdyby dané informace byly založené na onom příslovečném vyprávění starců (tedy pověstí, které putují formou ústně podávaných příběhů mezi lidmi), z něhož pravděpodobně čerpal Kosmas, mohlo v nich zůstat alespoň nějaké skutečné jádro. Jenže Václav Hájek si zkrátka přečetl všechny možné starší kroniky (zejména Kosmovu a dílo takřečeného Dalimila z počátku 14. století) a kolem jejich příběhů vystavěl vlastní, přičemž se vůbec nerozpakoval si cokoliv vymyslet. A tak se z jeho kroniky dozvídáme, že Vyšehrad založil legendární soudce a vojvoda Krok roku 682 a o dva roky později už tam stál poměrně mohutný hrad.

Je tedy jen logické, že i všechny tři Krokovy dcery po jeho smrti zpočátku sídlily na Vyšehradě, než se Teta odstěhovala na Tetín a Kazi na Kazín. A stejně tak je logické, že se odtud vládlo národu až do dob prvních historických Přemyslovců. Ve skutečnosti nemá smysl zde popisovat celou pověst o Krokovi, Libuši a Přemyslovi, protože by to vydalo na poměrně obsáhlý rozbor a samostatný článek, přičemž ve skutečnosti nemají tyto mýty s Vyšehradem nic společného.

Tady bychom si mohli rozdělit pověsti (nejen ty staré české) na dvě kategorie. První z nich se objevují už ve starších kronikách typu Kosmovy, čerpají ze skutečných lidových vyprávění a kolektivní paměti, a proto z nich můžeme usuzovat leccos o životě či víře prvních generací Čechů, či ještě před nimi starých Slovanů. Druhá kategorie zahrnuje příběhy od Václava Hájka či jemu podobných fabulátorů, kde jde o čistou fikci a literární dílo. Hloupé je, že se nám pověsti míchají dohromady, a hlavně z toho prvního typu bychom vlastně našli jen jednu, která se skutečně týká Vyšehradu – dívčí válku.

Alois Jirásek převyprávěl příběh o bojích mezi muži a ženami v kmeni Čechů téměř přesně podle vzoru takřečeného Dalimila. Ten ve své kronice líčí všechny podrobnosti o tom, jak se po Libušině smrti vzbouřily dívky, které ztratily svůj vliv ve vládě nad kmenem. Vedla je jakási Vlasta a všechny je svolala na hrad Děvín, kde je dlouho a poctivě cvičila v boji. Muži tomu prý jen s posměchem přihlíželi a po nějakém čase se vypravili své ženy a dcery ztrestat, ale kníže Přemysl je varoval: „Ten boj nemá šance./ Kdyby můj rod dívky smělé/ porazily, nepřátelé/ vyženou mě jako štvance.“

V první části se nemýlil. Dívky rozmetaly zástupy mužů u Děvína a začala se regulérní válka, v níž především Vlasta používala různé lsti. Obvykle vyslala nějakou sličnou dívku, aby prosila urozeného jinocha, ať ji zachrání z Vlastiných spárů, že prý ji tam ostatní dívky odvlekly proti její vůli. Jinoch se tam vypravil i s družinou, načež dívky lstivě vyskákaly z úkrytů a bez milosti muže pobily (viz příběh Ctirada a Šárky níže).

Nás však zajímá především Vyšehrad, proto se zastavme u konkrétních veršů, které o něm Dalimil píše (přebásněných do moderní češtiny). Začneme pasáží, v níž se muži rozhodnou řešit spor poprvé silou a vypraví se proti dívkám, před čímž je varuje kníže Přemysl Oráč, jak už bylo zmíněno: „Marné bylo varování / Zástup už se valí strání/ k Děvínu a zdaleka/ posměvačně haleká./ Poblíž Vyšehradu stáli/ v místech, kterým věky příští/ daly jméno Na bojišti./ Sotva spatřily je zdáli/ dívky, znovu přísahaly/ věrnost Vlastě, která hned/ v čele silných vyšla vpřed,/ z moudrých vytvořila střed/ a s oštěpem v pevné dlani/ ještě před začátkem boje/ pobízela šiky svoje/ řečí plnou odhodlání.“ Dodejme, že místo pojmenované Na bojišti použil takřečený Dalimil vícekrát a odkazovalo se zřejmě na místu bitvy u Loděnice, kde se roku 1179 utkali knížata Bedřich a Soběslav II.

Dále se kronikář zmiňuje o tom, že Přemysl v době dívčí války už pět let vládne z Vyšehradu, ale dosud tam neměl pořádný hrad, což musel na začátku konfliktu urychleně napravit. Ostatně celá kapitola se jmenuje O tom, jak muži nabyli sil a postavili Vyšehrad. „(…) Přemysl však nelení/ shání klády, brlení/ v noci z pevných palisád/ buduje tvrz Vyšehrad,/ odkud pět let koná vpády./ Dech se mu však často úží./ Na Děvíně nejsou muži,/ dívky nebojí se zrady,/ zato vyšehradské děvy/ často Vlastě předem zjeví,/ co od mužů pochytí –/ a ti jsou pak pobiti/ Vlasta na Vyšehrad listy/ posílá. Už nikdo jistý/ životem si není v něm./ Pro maličkost zavražděn/ v spánku je muž od manželky./ V zemi nastal smutek velký.“

Nyní se konečně dostáváme k příběhu o Ctiradovi a Šárce, jenž však ve válce nebyl ojedinělým případem ženské lsti. Dalimil ho zaznamenal jen proto, že Ctirad byl vážený vladyka, jenž prý dívkám ve válce napáchal mnoho škod. Kronikář zmínil i všechny podrobnosti o tom, jak našel Šárku v poutech, osvobodil ji, popil dostatek medoviny a pak zpitý zatroubil na roh, načež ho v okolí ukryté dívky zajaly: „Ctirada pak pro výstrahu/ k Vyšehradu, k jeho prahu/ dovlekly a v kolo vpletly./ A to místo, a ty skály,/ kde se ony věci staly,/ Šárkou zvem po dnešní čas.“

Líčením ženských lstí i kruté Ctiradovy smrti si Dalimil připravil půdu, aby ospravedlnil tvrdou odvetu mužů pod vedením knížete Přemysla. Nicméně ještě před ní popisuje i jednu lest mužů, která se také týká Vyšehradu: „V krátkém čase příměří / rozhodli se někteří/ pozvat panny na Vyšehrad/ a tam je pak zneuctili./ Pozdě začly dívky žehrat/ na své svůdce a ta vina/ bránila jim vyjít ze vrat/ a vrátit se do Děvína.“

V závěrečné bitvě prý muži krvavě zmasakrovali své protivnice, sama Vlasta tam padla a Ctiradův syn zaživa pohřbil Šárku i její blíženku Darku (zde má být zřejmě nenápadný odkaz na lesbický vztah). Tím bylo spravedlnosti učiněno zadost a mohl přijít klid a mír, samozřejmě pod vládou mužů.

Dá se však v této pověsti hledat nějaké historické jádro, když to není pouze Hájkova fabulace? Přece jen Dalimil svou kroniku také sepisoval o mnoho století později, v době vrcholného středověku, a všechny postavy (Vlasta, Šárka i Ctirad) byly nejspíš smyšlené ve fantazii lidových vypravěčů. Snad chtěl kronikář zdůraznit, jak je blahodárné uspořádání společnosti, v níž vládnou muži, protože ženy by přinesly jen zmatek a lsti. Marxističtí historikové reprezentovaní Zdeňkem Nejedlým hledali v pověsti údajně zaznamenaný přechod od pradávné slovanské vlády žen (matriarchátu) k vládě mužů (patriarchátu). To je ovšem nepodložená fantazie podobná těm Hájkovým.

Moderní historikové se více obracejí k o dvě století staršímu Kosmovi. Ten pověst zaznamenal mnohem stručněji a v mnoha ohledech odlišně. Zasadil děj do doby panování Libuše (tedy nikoliv po její smrti), kdy si údajně „dívky této země, dospívajíce bez jha, usilujíce jako Amazonky o vojenské zbraně a vůdkyně si volíce, vojensky sloužily stejným způsobem jako mladí mužové a po mužsku si hleděly lovu v lesích, nebrali si muži jich, nýbrž ony si samy braly muže, které a kdy chtěly“. Kosmas se shodujes Dalimilem pouze v tom, že si vystavěly hrad Děvín, zatímco muži sídlili na nově vybudovaném Vyšehradě.

Tento pro nás zajímavý „hrad“ zde Kosmas zmiňuje poprvé, když odhlédneme od zmíněné poznámky o lýkových střevících, ale nepíše o něm jako o sídle vládců Přemysla a Libuše. Už před začátek dívčí války totiž chronologicky patří Libušino proroctví o Praze, po němž prý Čechové „vystavějí na řečeném místě hrad Prahu (Pražský hrad), vévodící celým Čechám.“ Byť není zcela jasné, odkud podle Kosmy vládli Krok, Libuše a Přemysl před tímto proroctvím, nemohlo to být z Vyšehradu, protože ten byl právě vystavěn až jako reakce na zbudování Děvína: „Když to viděli jinochové, velkou žárlivostí se na ně rozhorlivše, mnohem četněji se shromáždili a o nic dále než na doslech polnice vystavěli na druhé skále mezi chrastím hrad, jejž nynější lidé nazývají Vyšehrad, tehdy však od chrastí dostal jméno Chvrasten.“

U Kosmy pak pověst pokračuje tím, že mezi oběma pohlavími trvala válka, ale její podrobnosti nezmiňuje (žádný Ctirad, žádná Šárka), jen že „často dívky uměly chytřeji obelstít jinochy, často zase jinoši bývali statečnější než dívky, brzo trvala válka mezi nimi, brzo mír“. Tedy žádný trvalý nenávistný konflikt, spíše taková hra na válku s přestávkami na oddych. Je tu však zjevné poselství, že zatímco dívky vynikají lstivostí, hoši statečností.

Celý spor měl skončit třídenní slavností, kdy se obě strany dohodly na dočasném příměří, aby všichni společně hodovali, pili medovinu a beze zbraní pořádali „slavné hry“. Sexuální motiv Kosmas přímo nezmiňuje, ale ukazuje na něj formulace: „Jinoši dají se do hodování s dívkami nejinak než jako draví vlci, hledající žrádla, aby vpadli do ovčína.“ A na konci třetího dne pak jeden z hochů zatroubil na roh a dal ostatním znamení říkajíc při tom: „Již jste si pohráli dost, již dosti jste jedli a pili, vzhůru již, Venuše zlatá vás zvučnou polnicí budí.“ Nato každý z hochů popadl jednu dívku a unesl si ji pro sebe. Tak byl mír navždy uzavřen a „od té doby po smrti kněžny Libuše jsou naše ženy pod mocí mužů“.

Dušan Třeštík i jiní moderní historikové už nepochybovali o tom, že Kosmas popisuje starý pohanský namlouvací rituál. Ten měl trvat tři dny a mládež v něm napodobovala různé formy války, přičemž si obě strany mohly vystavět jakýsi dočasný dřevěný hrad a vzájemně si ho dobývat. Pak se konaly různé formy her a vše bylo zakončeno hostinou, pitkou a pravděpodobně i sexem. V Kosmově době zjevně rituál ještě přežíval, pravděpodobně po sklizni v době dožínek a hodů, byť v nějaké pozměněné podobě částečně už přizpůsobené křesťanství.

V otázce funkce Vyšehradu bychom mohli vidět velký rozpor mezi Kosmou a pozdějším Dalimilem, z něhož pozdější kronikáři čerpali. Ale spíše bych v jejich rozdílném pojetí viděl posun. Ani Dalimil nepsal, že se z Vyšehradu vládlo už v době Libuše, naopak Přemysl tam podle něj přesídlil až na konci kněžnina života. Možná ho tam Dalimil zasadil právě na základě úvahy o dívčí válce, když si řekl, že tam podle Kosmy mělo přece být sídlo mužů, kteří nyní vládnou a je to dobře bránitelná ostrožna. A navíc ve své době si už jen matně uvědomoval podle vyprávění, že odtud česká knížata kdysi vládla, zatímco pro Kosmu šlo o současnost, proto on naopak věděl, že se odtud vládne až od dob Vratislava II. (cca od roku 1070).

Na místě je tedy otázka, proč Kosmas spojil jeden z těch dočasných hradů pro slovanské hry právě s Vyšehradem. Mohla v jeho době na začátku 12. století existovat pověst, která umísťovala nějaký příběh týkající se těchto rituálních slavností právě do sídla tehdy vládnoucího knížete? Nebo tím chtěl kronikář jen trochu vyzdvihnout význam místa pro Přemyslovce od Vratislava II. po Soběslava I. tak důležitého? To už dnes těžko zjistíme.

V pověstech o Vyšehradu nemůže chybět ta nejznámější, i když i ona se řadí do kategorie zcela smyšlených, což znamená, že pochází opět z pera Václava Hájka z Libočan. Podle něj se měla odehrát roku 847, kdy v Čechách vládl Křesomysl. Ten prý příliš podporoval kopání drahých kovů na úkor zemědělství, takže v zemi chyběl chléb. To jen dokazuje, že Hájek nevěděl nic o ekonomice a v kronice pouze zvýraznil spory, které znal ze své renesanční doby – mezi městy zaměřenými na hornictví a šlechtou spoléhající především na zemědělství. Tradičním zemědělcem měl být jakýsi vladyka Horymíř z Neumětel (u Jiráska Horymír), jenž proti kovkopům hlasitě protestoval, a ti se rozhodli za trest zapálit jeho usedlost. Doufali, že přitom zemře, ale on na svém koni Šemíkovi utekl a za trest zase zapálil jejich doly i s přilehlými domy a boudami. To vše dokázal sám bez pomoci svých lidí.

Za to ho kníže Křesomysl kázal zajmout a soudit. Statečný vladyka se sice hájil, že by přece sám na takový zločin nestačil, ale nepomohlo mu to. Ostatně podle Hájka stejně lhal a byl tedy vinen, byť se „jen“ mstil za předchozí příkoří. Kníže ho odsoudil ke smrti stětím. Horymír ještě prosil, aby se směl naposledy projet na svém koni Šemíkovi. Křesomysl to dovolil, ale kázal hlídat všechny brány. Pak následoval onen pověstný skok přes hradby Vyšehradu až do Vltavy, při němž prý i kůň promluvil: „Pane, drž se!“ Když oba vyvázli bez úhony, jejich čin vzbudil takové pozdvižení, že Křesomysl velkoryse Horymírovi odpustil.

Zbývá se jen zeptat, odkud pan Hájek čerpal? Ani z Kosmy, ani z Dalimila, ale ta poslední část o soudu pochází z příběhu o Tristanovi a Isoldě, tedy z artušovských legend, koncem středověku velmi populárních. Tristana také odsoudili k smrti a on se chtěl ještě naposledy pomodlit v kapli. Ta stála na vysoké skále, ale on přesto vyrazil zadní okno a zachránil se skokem. Vítr ho prý zachytil a spustil na široký kámen na útesu. Tam ho čekal jeho věrný kůň s mečem. Kůň Šemík zase pochází zřejmě ze starogermánské Thidrekssagy, kde hrdinu Witticha nosí kůň Skemming. Ve světle těchto skutečností tedy nemá smysl se ptát, jestli je skok z vyšehradských hradeb do Vltavy opravdu uskutečnitelný, jak to zkoušeli někteří badatelé a novináři v 19. století.

Literatura:

Jirásek, Alois: Staré pověsti české. Praha 2010

Krčmová, Marie – Vrbová, Hana (eds.): Kronika tak řečeného Dalimila. Praha a Litomyšl 2005

Hrdina, Karel – Bláhová, Marie (eds.): Kosmova kronika česká. Praha a Litomyšl 2005

Hájek z Libočan, Václav; Linka, Jan (ed.): Kronika česká. Praha 2013