Smířlivost není slabost. Moravský markrabě Vladislav Jindřich se podřídil českému bratrovi

Stejně jako jeho bratr Přemysl přijal z říše druhé jméno Otakar, tak i Vladislav se začal nazývat Jindřich, protože se často pohyboval v německém prostředí, zejména na říšských sněmech, kde se slovanské jméno příliš nehodilo. Dva bratři se navzájem tak doplňovali, že je historik Martin Wihoda (autor biografie Vladislav Jindřich) neváhá nazývat bratrským dvojlístkem, protože na začátku 13. století jednali vždy ve vzájemné shodě. Je obdivuhodné, jak dokázal Vladislav Jindřich doplnit ambiciózního krále. Jeho ochota se bratrovi podřídit by mohly naznačovat něco o servilitě či neschopnosti samostatného jednání, ale opak je pravdou. Vladislav mnohokrát prokázal bystrý úsudek, diplomatický talent i schopnost pružně reagovat na situaci. Jen nebyl tak dravý a ambiciózní jako starší bratr.

Než se oba bratři dostali roku 1197 k moci, museli prožít nelehký životní příběh v nejisté době knížecích konfliktů, válek a vražd. Dlouhodobý spor se rozhořel mezi potomky druhého českého krále Vladislava II. (♣ 1140–1172, králem od 1158) a jeho předchůdce knížete Soběslava I. (♣ 1125–1140).

Bratrský dvojlístek Přemysl a Vladislav se narodil z druhého manželství krále Vladislava II. s Juditou Durynskou, ale nevíme, kdy přesně. Teoreticky se mohli narodit kdykoliv mezi rokem 1153, kdy se Vladislav s Juditou oženil, a 1174, kdy dva roky po své rezignaci zemřel. Nicméně podle kontextu dalších událostí se zdá, že Přemysl přišel na svět už v padesátých letech a Vladislav Jindřich někdy kolem roku 1160.

První léta strávili zřejmě v ústraní někde v Durynsku blízko matčiných příbuzných. Do dějin vstoupil Přemysl až roku 1179 po boku svého nevlastního bratra Bedřicha (z prvního manželství), jehož král Vladislav určil jakožto prvorozeného k nástupnictví. Ten podstatnou část své vlády strávil bojem se Svatoplukem II. o knížecí stolec a později i s Moravanem Konrádem Otou. Soběslav II. (♣ 1173–1178) ho dokázal ze stolce vystrnadit, ale Bedřich se nakonec vrátil a přes zjevnou neschopnost se udržel u vlády až do své smrti 1189. Vděčil za to především podpoře císaře Fridricha Barbarossy (♣ 1152–1190), jenž byl v podstatě rád za poddajnou a nerozhodnou loutku na stolci.

První zmínka o budoucím králi Přemyslovi z roku 1179 připomíná, že doprovázel svého knížecího bratra do říše a pro nás je důležité, že se při tom jako první v historii pyšnil titulem moravský markrabě, přestože tehdy ovládal jen Olomoucko (severní Moravu) a vyjádřil tím podřízenost českému knížeti, nikoliv císaři Barbarossovi, jak se někdy uvádí.

Roku 1185 pak Přemysl ve jménu svého bratra vybojoval u Loděnice vítěznou bitvou proti Moravanům Konráda Oty, jenž ovládal brněnský a znojemský úděl (jižní Moravu). V té době ještě nevíme nic o Vladislavu Jindřichovi, byť někteří badatelé spekulují o tom, že se mohl bitvy u Loděnice po boku bratra zúčastnit. Nicméně poněkud překvapivě získal zatím druhý markrabský titul Konrád Ota. Ten se rozhodl, že se Bedřichovi podřídí a jmenování markrabětem bral jako záplatu, byť fakticky nadále ovládal pouze onu jižní část kolem Brna a Znojma.

Přemysl kvůli tomu zřejmě necítil křivdu, protože nadále neochvějně podporoval svého bratra a roku 1187 se znovu objevil po jeho boku a tentokrát poprvé i s mladším Vladislavem, jenž tímto datem vstoupil na dějinnou scénu. Oba se zúčastnili důležitého jednání knížete Bedřicha s pražským biskupem Jindřichem Břetislavem, svým bratrancem, který se cítil knížetem a obrátil na samotného Fridricha Barbarossu, u nějž měl velmi dobré kontakty. Nakonec dosáhl toho, že pražské biskupství podřídil císař přímo říši, čímž je vyjmul z dikce českého knížete.

V letech následujících po smrti knížete Bedřicha (1189) se opět několikrát vyměnil kníže. Nejprve vládl zmíněný Konrád Ota, jenž však už dva roky poté podlehl horečnaté epidemii u Neapole po boku nového císaře Jindřicha VI. (♣ 1190–1197). Ten však určil svým nástupcem nejstaršího Přemyslovce Václava (dle stařešinského řádu), načež nastaly další spory, z nichž vyšel vítězně Přemysl, podporovaný oběma mocnými Jindřichy – pražským biskupem i císařem, kteří zřejmě usoudili, že dravý Přemysl bude jejich záměrům prospěšnější.

A Vladislav Jindřich? Ten stál opět svému bratrovi po boku, protože už roku 1192 biskup „… příbuzným svým Přemyslovi a Vladislavovi, onomu knížectví české, tomuto pak Moravu zjednal,“ jak píše mnich Jarloch ve svých letopisech. Vladislav se poprvé stal moravským markrabětem, přičemž titul stále zůstával spíše formální, protože novopečený markrabě mohl obdržet do správy maximálně Brněnsko a Znojemsko po Konrádu Otovi. A to ještě odtud zřejmě musel vyhostit potomky předchozích moravských vládců.

Už tehdy ovšem Vladislav fungoval jako důvěrný vyjednavač svého bratra Přemysla, když jeho jménem v listopadu 1192 přijel do Mühlhausenu za císařem Jindřichem. Není jisté, o čem přesně s ním mluvil, ale pro štaufského císaře to byla složitá doba, kdy mnoho říšských knížat podporovalo jeho welfské protivníky. Spory mezi Štaufy a Welfy se táhly dějinami říše téměř celé 12. století a výrazně ovlivnily i politiku českomoravského bratrského dvojlístku. Poněkud překvapivě totiž koncem roku 1192 i Přemysl začal podporovat Welfy, zřejmě pod vlivem jiných říšských knížat.

Pražského biskupa Jindřicha to poněkud zaskočilo, protože se předtím za Přemysla u císaře zaručil. Proto si od něj nyní vyžádal souhlas, aby se sám mohl ujmout vlády. Využil přitom podporu věčně nespokojených českých velmožů, kterým se nelíbilo Přemyslovo přebujelé sebevědomí.

Biskupovo vojsko pak oblehlo Přemysla na Pražském hradě, odkud kníže utekl po čtyřech měsících do Míšně k příbuzným své ženy Adléty, když si uvědomil, že jeho situace je beznadějná. Biskup byl zřejmě poměrně schopný diplomat s vynikajícími kontakty v říši a po prvním zklamání s Přemyslem už nehodlal ohrozit svou pozici dalšími nejistými dobrodružstvími a řekl si, že v Čechách lepšího kandidáta na knížecí stolec, než on sám. Vypadá to, jako touha po bezmezné moci, ale šlo vlastně o racionální krok. Vladislava Jindřicha ovšem zbavil moravských údělů a povolal ho k sobě do Prahy, kde ho držel pod kontrolou v jakési vznešené bezvýznamnosti.

Poté se přiblížil zlomový rok 1197, kdy odešli na onen svět oba Jindřichové – kníže-biskup i štaufský císař. V červnu smrt zaklepala na brány Pražského hradu, kde nemocí sužovaný kníže-biskup raději nechal zavřít Vladislava Jindřicha do vězení, aby předešel případné vzpouře. O jeho chatrném zdraví se totiž doslechl Přemysl, posbíral vojsko a v květnu napadl Pražský hrad. Neúspěšně. Nicméně po skonu Jindřicha Břetislava přišla pro vězně hvězdná chvíle. Velmožové vytáhli Vladislava z vězení rovnou na knížecí stolec, protože měli obavu, že se jim Přemysl bude mstít za to, jak jej zradili o čtyři roky dříve.

V nezáviděníhodné pozici se ocitl Vladislav Jindřich, když najednou stál v opozici proti svému bratrovi, jehož celý život podporoval. Přesto knížecí stolec přijal, ale možná jen na oko. Držel sice Pražský hrad a zdánlivě měl podporu více českých a moravských předáků, než jeho bratr. Jenže dobře věděl, jak nestálá může jejich podpora být. Měl tedy pocty odmítnout a nechat se znovu zavřít? Zvolil politicky mnohem prozíravější řešení. Zřejmě měl hned od začátku v plánu vyřešit neklidnou situaci v Čechách jednou provždy.

Během následujícího půl roku vykonal několik vladařských činů, ale nejpodstatnější rozhodnutí na něj čekalo počátkem prosince. Přemysl podle očekávání překročil hranice a blížil se s vojskem svých českých příznivců k Praze. Jenže do cesty mu vstoupila početně silnější zemská hotovost vedená bratrem Vladislavem. Všichni čekali, že dojde k boji, ale kníže namísto toho požádal staršího bratra o schůzku mezi čtyřma očima. Vladislav Jindřich pak překvapivě prohlásil, že přenechává vládu Přemyslovi „…ustoupil jednak pro dobro míru, jednak z bratrské lásky a smířil se s bratrem svým v ten způsob, že oba zároveň onen na Moravě, tento v Čechách panovat budou a že oba jako jednoho ducha budou mít i jedno knížectví.“ Kronikář Jarloch nemohl lépe vystihnout spolupráci dvou bratří. Byli snad oba od začátku domluvení? Nic tomu nenaznačuje, ač by asi Vladislav neměl problém poslat k Přemyslovi nějakého posla.

Vladislav tím jasně deklaroval, že nemá ambice vládnout Čechám a rád zaujme místo po boku bratra, když mu navrátí markrabský titul a Moravu.

Jenže ani vzájemná důvěra a ústupek Vladislava Jindřicha z něj neučinily suverénního vládce Moravy. Opět se vrátil jen do svých jižních údělů, zatímco Přemysl si ponechal pod svou správou Olomoucko, tedy celou severní Moravu. Nicméně s tamním biskupem Robertem (v úřadu 1201–1240) Vladislav Jindřich skvěle vycházel a ze vzájemné spolupráce vzešlo mnoho prospěšných projektů, zejména zakládání klášterů. Mimo jiné má tato dvojice na „svědomí“ pozvání cisterciáckého konventu na Velehrad.

Ještě složitější pak zůstávala Vladislavova pozice v říšské politice, kde stále působil jako hlavní bratrův vyjednavač. Neochvějně ho podporoval ve všech ambicích při zisku české královské koruny a hlavně při politických rošádách mezi Štaufy a Welfy. To, co mnozí historici alibisticky nazývají „politické lavírování kvůli zisku koruny“, ve skutečnosti představovalo obyčejné přebíhání a zradu svých předchozích pánů, jimž Přemysl přísahal věrnost. Na druhou stranu však musíme dodat, že takové změny stran prováděla tehdejší říšská knížata docela běžně. A navíc ve své podstatě zůstal Přemysl během téměř celé své druhé vlády (1197–1230) věrný štaufské straně, pouze v letech 1202–1204 se načas přiklonil k Welfům.

Roku 1203 jel Vladislav Jindřich společně s Přemyslem do Durynska, tedy do země jejich matky. V čele českého a moravského vojska tam podpořili durynského lantkraběte Heřmana proti štaufskému králi Filipovi Švábskému, aby se vzápětí po boku dalších welfských spojenců vrhli do zemí svého bývalého pána, kde bezuzdně rabovali. Filip jim zato odňal Čechy i Moravu, kterou udělil v léno jistému Děpoltovi, členovi jedné vzdálené přemyslovské větve, s nímž se Přemysl pár měsíců před tím pohádal a vyhostil ho ze země.

Jenže welfská koalice se hned příští rok rozpadla. Filipovi se podařil dokonalý obrat z takřka bezvýchodné situace a knížata se zase houfně hrnula pod jeho korouhve. Nemohl je ignorovat, jestli si chtěl udržet pozice. Přijal zpět i Přemysla s Vladislavem, zatímco na Děpolta zapomněl. Potřeboval ty, kdo v Čechách třímali skutečnou moc. Od té doby už bratrský dvojlístek zůstal ve štaufském táboře a pravidelně se účastnil říšských sjezdů, kde se díky silné pozici Vladislava Jindřicha přemyslovský hlas vlastně zdvojnásobil. Markrabě držel totiž jako vládce říšského knížectví také svůj hlas, i když de facto podléhal českému králi.

Jenže třetí přemyslovský král vládl v neklidné době, kterou nemohl úplně ovlivnit. Po zavraždění Filipa Švábského roku 1208 se znovu chopil příležitosti Ota IV. Brunšvický a zle potrápil mladičkého štaufského nástupce Fridricha II. Tomu už zůstali oba Přemyslovci věrní, proto jim pomohl roku 1212 listinami upevňující jejich pozici. Přemysl dostal známou Zlatou bulu sicilskou, zatímco Vladislav Jindřich obdržel listinu nazývanou dnes „Mocran et Mocran“, která oznamovala, že se konečně stává vládcem celé Moravy (viz doplněk dole Dvě Moravy na císařově listině). I ambiciózní Přemysl konečně pochopil, že může bratrovi stoprocentně důvěřovat. Ani když mu udělí celou Moravu, tak mu Vladislav nebude chtít přerůst přes hlavu.

A ještě jeden aspekt hrál možná roli. Vladislav Jindřich byl ženatý s jistou šlechtičnou jménem Heilwida, o níž nevíme nic bližšího, než to, že s ní neměl žádné děti. Nehrozila tudíž žádná sekundogenitura a následné pokusy odtržení Moravy od Čech. Zbývajících 10 let života tak Vladislav Jindřich věnoval rozvoji celého svého území. Podobu, v jaké známe Moravu dnes (až na nějaké detaily), měla poprvé právě za vlády třetího moravského markraběte, který z roztříštěných údělů trpělivou prací vybudoval sjednocenou zemi a zůstala tak i po roce 1222, kdy Vladislav Jindřich zemřel.

___________________________________

Literatura:

Žemlička, Josef: Čechy v době knížecí, Praha NLN 1997

Wihoda, Martin: Morava v době knížecí, Praha NLN 2010

Žemlička, Josef: Počátky Čech královských, Praha NLN 2002

Wihoda, Martin: První česká království, Praha NLN 2015

Text Fridrichovy listiny vydané 26. září 1212 společně se Zlatou bulou sicilskou mimo jiné říká: „…svěřujeme a potvrzujeme Mocran et Mocran se vším právem a se svými náležitostmi…“ do rukou Vladislava Jindřicha. V tajemném Mocran et Mocran hledali badatelé od 19. století různé významné zemské pevnosti, či braniborské „hnízdo“ Möckern a podobně. V poslední době však mezi historiky získala uznání teorie profesora Wihody, který říká, že vzdálený sicilský písař neznal zdejší poměry a takto zkomolil název Moravy. To znamená, že text měl znít: „…potvrzujeme Moravu a Moravu…“ Tím chtěl vyjádřit, že pod vládu Vladislava Jindřicha nyní patří jak jižní část, kterou už dříve ovládal, tak severní část, která byla doposud pod správou českého krále Přemysla.