Husité proti husitům. Proč vyznavači kalicha válčili i mezi sebou

Je pravda, že nakonec ke zkáze polních vojsk u Lipan byla potřeba síla umírněných proudů a z toho plyne pachuť zrady. Čtenáři s dřívějším datem narození si možná vzpomenou na text písně My proti nám od krajně nacionalistické kapely Orlík o husitech: „Nezmohl je celý svět, sami se však zmohli hned, proti Čechu šel zas Čech, zrada chytla druhý dech!“ Byť jde v podstatě o extremistickou hudební scénu, tak jejich pár rýmů v kostce shrnuje názor laické veřejnosti na průběh a zkázu husitského hnutí. Zákoutí husitské politiky a ideologie je ovšem daleko spletitější a my ho teď zkusíme trochu rozplést.

Od pražské defenestrace roku 1419 bylo hnutí rozdělené do několika proudů, jejichž příznivci měli zcela odlišnou představu o tom, co od nových poměrů očekávají. A kromě nich tu samozřejmě stále zůstala spousta katolíků. Začaly se formovat budoucí strany sdružené kolem symbolu kalicha nebo kříže. Katolickou stranu zastupovali především straníci římského krále Zikmunda, jenž měl po smrti svého bratra Václava IV. nastoupit na trůn. Šlo tedy především o představitele církve a mocné katolické pány.

Kališnickou stranu zastupovala zpočátku především problematická Praha, přesněji Staré a Nové Město pražské. Od defenestrace tam vládly husitské městské rady, ale obě města se zmítala ve vnitřních sporech mezi umírněnými a radikální chudinou vedenou kazatelem Janem Želivským. Historici dokonce často nazývají tyto strany moderními termíny levice (pro radikály) a pravice či konzervativci (pro umírněné). Není to samozřejmě přesné označení, ale pro orientaci nám pomůže alespoň v tom, že levicoví husité chtěli skutečnou rovnoprávnost mezi všemi lidmi, zemi „bez pánuov“, kde budou odstraněny sociální rozdíly a konečně zavládne království boží na zemi. Naopak konzervativci se spíše drželi původního Husova učení. Chtěli ponechat v platnosti stávající feudální řád a pouze reformovat církev, aby se přiblížila lidem – církev „levnou“ a neškodnou, bez politické moci. Logicky sem patřili majetní měšťané, mocní kališničtí páni, kteří mimo jiné rádi zabírali církevní statky, a také univerzitní mistři, jež si díky své vzdělanosti uvědomovali nereálnost radikálních tužeb.

Rozdíly v názorech „levice“ a „pravice“ byly tak veliké, že se strany dokázaly v zásadě shodnout jen na čtyřech základních programových bodech ve známých artikulech. Jinak se ovšem spojovaly hlavně v dobách, kdy musely čelit společnému nebezpečí – Zikmundovi a katolíkům. Později se však čas od času konzervativní husité spojili i s katolíky, aby potlačili radikální bratrstva.

Vedle Prahy se však husitské myšlenky šířily už od počátku po takzvaných „venkovských“ oblastech. Označení není přesné, protože v čele husitských svazů stála především někdejší královská města, ale má v podstatě odlišit poměry ve zbytku Čech od pražského souměstí, kde probíhal specifický vývoj. Rozdíly byly výrazně viditelné třeba při obraně Prahy proti vojskům první křížové výpravy roku 1420. Ač si z tohoto obléhání historie připomíná především slavný Žižkův boj na vrchu Vítkově, jenž dnes nese jeho jméno, pro nás je zajímavé především srovnání Pražanů a venkovských husitů, kteří tehdy přitáhli hlavnímu městu na pomoc.

Staré ani Nové Město pražské ve skutečnosti nemělo žádný problém s ubytováním takového množství lidí, kteří přišli nejen z nově vybudovaného Tábora, ale také z východočeského svazu orebitů a českého severozápadu, především z Loun a Žatce. V souměstí nad Vltavou totiž bylo dost volných domů po vyhnaných katolících, navíc se dalo vybudovat dočasné útočiště v opuštěných klášterech, které museli opustit mniši i jeptišky po převratu předchozího roku. Zůstal po nich i dostatek zásob, z nichž se mohli živit nejen příchozí bojovníci, ale i jejich ženy a děti. Přesto přítomnost vesničanů přinášela i problémy (viz dodatek: Opilí vesničané ve stověžaté Praze)

Přes značné rozdíly ve způsobu života se však v prvních letech husitských válek museli všichni kališníci naučit spolupracovat. Spojoval je odpor proti společnému nepříteli, tedy katolíkům, v jejichž čele stál nenáviděný Zikmund Lucemburský, který v minulosti častokrát porušil dané slovo a na začátku 15. století dokonce se svým uherským vojskem několik měsíců plenil české země.

Roku 1420 přišlo ještě jedno slavné vítězství nad Lucemburkem, a to 1. listopadu u Vyšehradu, tentokrát bez účasti Jana Žižky. Po sérii úspěchů toho roku bylo jasné, že si kališníci nenechají vnutit vládce zvenku a mají dost síly na obranu území. Proto si mohli příští rok trochu vydechnout, ale zároveň to znamenalo, že se začala formovat nová mocenská centra v Čechách (Morava zůstala v podstatě mimo hlavní proud). To vedlo logicky k vzájemným rozporům.

Úspěšný vojevůdce Jan Žižka upevňoval svou pozici na jihu Čech a stával se neporazitelným idolem svých spolubojovníků, zatímco pro protivníky to byl ďábel. Nicméně se nepáral ani s vnitřními nepřáteli. Například si vyřizoval účty s fanatickými táborskými kazateli, takzvanou sektou pikartů, kteří očekávali příchod konce světa tak vehementně, že se odmítli podřídit jeho autoritě a působili zmatky. Jednooký hejtman získal takové sebevědomí, že se odmítl účastnit zemského sněmu v Čáslavi, který měl zajistit zemi dočasný smír. Jenže se tam dohodla především umírněná konzervativní část, tedy Praha s vyšší šlechtou. Kromě čtyř artikulů se tam vlastně shodli jen na tom, že se zříkají Zikmunda Lucemburského a nikdo ho nesmí podporovat.

V Praze se mezitím odehrál převrat, když se moci pevně chopil kazatel Jan Želivský. Zavedl ve městě doslova teror, při němž trestal na majetku i na hrdle všechny, kdo se postavili proti „ideálům revoluce“, tedy přesněji proti kališnickému náboženství v radikálním „levicovém“ pojetí. Kazatel byl dokonce natolik troufalý, že se postavil do čela vojska při dobyvačném tažení. Zpočátku měl několik úspěchů, což mu stouplo do hlavy, ale nakonec ho musel u Mostu zachránit včasným zásahem na poslední chvíli Jan Žižka. Ten už byl v té chvíli slepý, protože měsíc předtím přišel o své druhé oko při obléhání hradu Rábí.

Gloriola slepého vojevůdce u Mostu zase stoupla, zatímco Jan Želivský utržil ostudu. Byl zbaven moci v Praze, ale brzy se k ní zase vrátil a s ním se vrátil i teror. Nakonec se však pražští konzervativci vzchopili a rozhodli se protivného kazatele zbavit. V březnu 1422 vylákali Želivského na radnici pod záminkou, že se s ním chtějí poradit. Místo toho mu bez váhání usekli hlavu. Vyvolali tím sice nejprudší a nejvášnivější bouře a protesty městské chudiny, ale dlouhodobě tím zajistili definitivní příklon Prahy „doprava“ – tedy umírněným konzervativním směrem.

Zatím Jan Žižka zasvětil zbytek svého života boji o vlastní moc – zaštítěný kališnickými idejemi. Postavil se nade všechny přátele i nepřátele a pokládal se za vyvoleného „božího bojovníka“. Stihl ještě porazit další Lucemburkovu křížovou výpravu na začátku roku 1422, aby následně okázale ignoroval synovce polského krále Zikmunda Korybutoviče, kterého si čeští páni a Pražané vybrali jako kandidáta na českou korunu. Dorazil sice do Prahy, stačil vyhrát pár menších potyček a oblehnout Karlštejn, ale na Žižku to nestačilo. Ten s ním odmítl spojit táborská vojska a chtěl pozorovat Korybutův pád, aby dokázal, že bez jeho vůle se v Čechách nikdo neobejde, ani designovaný král. Nakonec si mladý Korybut přece jen získal určitý respekt, ale vaz mu zlomila vůle jeho polského strýce, který se dohodl s Lucemburkem a odvolal synovce z Prahy.

Mezitím se Žižka potýkal i s vnitřní opozicí ve „svém vlastním“ Táboře. I po upálení pikartů se někteří kněží odmítali podřídit jeho vojenskému režimu, a tak se na počátku roku 1423 nedůtklivý stařec rozhodl odejít do východních Čech, kde působil svaz orebitů. Hlavní roli v něm zatím hrála mocná východočeská šlechta, například pánové z Poděbrad, nebo Diviš Bořek z Miletínka.

Vedle nich tam ovšem působila skupina radikálnějších husitů sdružených kolem kněze Ambrože. Když pak v dubnu 1423 přišel do východních Čech Jan Žižka a založil zde svůj nový Menší Tábor, uznal Diviš Bořek s respektem autoritu slavného vojevůdce. Ten s sebou přivedl z jižních Čech řadu sympatizantů, takže východočeské vojsko nabylo na síle. Diviš Bořek a Žižka dočasně spojili síly a zúčastnili se bok po boku několika válečných výprav.

Pak ovšem přišla výprava na Moravu v červenci 1423, kterou pořádal pražský husitský svaz a Diviš se jí zúčastnil, na rozdíl od Jana Žižky. Tehdy nastal kritický okamžik. Kněz Ambrož využil Divišovy nepřítomnosti, vpustil do bran města Žižkovo vojsko, společně provedli v Hradci převrat a stali se vládci východočeského svazu. Radikální husité se tak vzbouřili proti konzervativcům.

Hradeckým převratem ovšem přetekla poslední kapka trpělivosti umírněných pánů. Už 4. srpna 1423 se k Hradci urychleně vrátil z Moravy rozezlený Diviš Bořek společně s vojsky dalších pánů. Jan Žižka je bez větších problémů porazil. Byla to první bitva, kde v čele obou znepřátelených vojsk kráčel husitský kněz. A co hůř, když padl Žižkovi znepřátelený kněz do rukou, rozlítil se vojevůdce na bezbranného preláta natolik, až mu rozrazil lebku palcátem.

To už překročilo všechny meze. Konzervativcům bylo jasné, že se musí zpupného hejtmana zbavit. Aby toho dosáhli, byli ochotní spojit se i s katolíky, což bylo do té doby něco nevídaného. Vznikla první panská koalice, zpečetěná na svatohavelském sněmu v říjnu 1423, nicméně jim stejně nebyla nic platná. Sice se jim v květnu 1424 podařilo obklíčit Žižku s malým vojskem v Kostelci nad Labem, ale vojevůdce z pasti unikl. Pod pláštěm noci přebrodil řeku, aby následně nabral víc jednotek, otočil se a u Malešova své protivníky, kteří ho stále pronásledovali, dle svého zvyku rozdrtil. Nicméně pár měsíců nato, v říjnu 1424, konečně u Přibyslavi umřel a mocenská situace v zemi se trochu uvolnila.

Při absenci centrální královské vlády k úplnému zklidnění situace dojít nemohlo, ale všechny strany hledaly „modus vivendi“. Dřívější mocenská centra radikálních svazů v Táboře a ve Východních Čechách upevnila svoji moc v okolních městech, a tak se jim začalo říkat městské svazy. Z ovládnutých měst čerpaly lidské, materiální i výrobní zdroje. Východočeši si po Žižkově smrti začali říkat sirotci a postupně vznikla mezi oběma centry spolupráce zvaná táborsko-sirotčí unie, která až do konce válek určovala hlavní směr revoluce. V obou založil Jan Žižka takzvané polní vojsko a jejich správa pak fungovala na vojenském principu. K nim se volně přidružil severočeský městský svaz žatecko-lounský, naopak svou vlastní politiku si hrála převážně konzervativní Praha, kam se vrátil na vlastní pěst mladý Zikmund Korybutovič.

Ani vojensky nezůstali husité po Žižkově smrti výrazně oslabeni, naopak se jim podařilo vyhrát pár dalších bitev a roku 1427 zahájili éru kořistnických výprav do okolních zemí zvaných rejsy, nebo též vznešeně spanilé jízdy, byť na nich nic moc spanilého nebylo.

Téhož roku se chystal další převrat v Praze, kde se chtěl pevně moci chopit za pomoci svých vojsk mladý Korybut, čímž by definitivně zařídil příklon ke konzervatismu a možná by se i stal tím králem, jenže tajné spiknutí bylo prozrazeno, Zikmund Korybutovič zajat a poslán pryč ze země. Praha se pak na několik let v podstatě ztratila z mocenské mapy. Zatímco Staré Město zůstalo díky univerzitním mistrům i husitskému arcibiskupovi Janu Rokycanovi nadále spíš konzervativní, v Novém Městě získali moc radikálnější skupiny chudých. V rámci mocenských bojů se mezi nimi v září 1429 dokonce odehrála krátká šestidenní válka, v níž se vzájemně ostřelovali přes hradbu, kterou sice kázal zbořit už Karel IV., přesto tou dobou mezi oběma městy stále stála a zahrnovala i třicetimetrové věže. Boje zastavil svou autoritou až Prokop Holý s tábory, který přitáhl rozsoudit jejich spor.

Zdánlivě klidná a neohrozitelná aliance radikálních polních vojsk vedená autoritou kněze Prokopa Holého začala dostávat trhliny až ve třicátých letech. Do té doby ani drobné nesváry a neshody na rejsách mezi tábory a sirotky jejich spojení nezrušily, protože si všichni radikálové moc dobře uvědomovali, že bez vzájemné spolupráce se jejich vojensky-kořistnický způsob života neudrží. A oni už jinak žít nechtěli ani neuměli. Zbytek země však věčné vojenské půtky začaly výrazně unavovat, čehož využili katolíci na koncilu v Basileji a podařilo se jim vrazit do dosud relativně soudržných husitských bojovníků potřebný klín. Slíbili umírněným konzervativcům částečné uznání kalicha, čímž je definitivně přesvědčili, aby se postavili proti svým radikálnějším souvěrcům.

Počátek většího rozkolu byl zřejmý už při mohutném obležení Plzně, které začalo v červenci 1433. Měla to být ohromná akce polních vojsk a dobytím silné katolické bašty chtěli jejich hejtmané definitivně převzít moc nad zemí. Jenže plzeňští se postavili na statečný odpor a navíc se dlouho nedařilo obklíčení uzavřít. Po neúspěšné zásobovací výpravě do Bavor vypukla v táboře obléhatelů taková hádka a křik, že Prokop Holý při ní dostal židlí po hlavě, když se nestihl vzdálit. Potom se na čas vzdal velení odjel uraženě do Prahy. Sporů využili konzervativci a katolíci v listopadu k uzavření takzvané svatomartinské koalice.

Od polních vojsk začali odpadávat i někteří dřívější významní spojenci, kterým bylo jasné, že vojenská vláda nemá žádnou budoucnost. Například táborský hejtman Přibík z Klenové 5. května 1434 provezl pomoc do obležené Plzně, čímž přestoupil na druhou stranu. Ve stejnou noc pak shromážděné vojsko svatomartinské koalice pomohlo staroměstským obsadit Pražský hrad i radikální Nové Město pražské, čímž získali konzervativci kontrolu nad celým souměstím.

Hejtmanům polních vojsk bylo jasné, že akce u Plzně už nemá význam, zrušili tábory a přichystali se na rozhodující závěrečnou bitvu. Věřili, že ji stejně jako Žižka před 10 lety rozhodnou ve svůj prospěch. Jenže zkušení husitští vojevůdci stáli i na druhé straně včetně kdysi zrazeného Diviše Bořka z Miletínka.

Schylovalo se k osudné bitvě u Lipan, která měla ukončit horkou fázi husitských válek. V české historii byla dlouho zapsána mezi osudové prohry, především díky marxistickým i nacionalistickým historikům, kteří otevřeně „fandili“ radikální straně. Ta jim připadala bojovnější, ideologicky čistější a pro marxisty hlavně pořádně levicová. Ve skutečnosti vítězství katolicko-konzervativní koalice ukončilo neúnosný permanentně válečný stav, vyčerpaná země si mohla oddechnout a vítězové mohli zasednout k jednacímu stolu. U Lipan padl i Prokop Holý, čímž polní vojska přišla o svého hlavního velitele a z drtivé porážky se už nevzpamatovala. Přeživší profesionální vojáci, kteří už neznali jiné řemeslo než válku, se pak uplatnili jako vyhledávaní žoldnéři po celé Evropě.

Naopak na té „správné“ straně bojoval u Lipan ve svých čtrnácti letech budoucí husitský král Jiří z Kunštátu a Poděbrad. Ten zasvětil svůj život sjednocování roztříštěné země a částečně se mu to podařilo, i když vnitřní spory mezi zástupci různých vyznání bobtnaly ve společnosti 200 let až do bitvy na Bílé hoře.

Dodatek:

Když přišli vesničané z Tábora v létě 1420 na pomoc pražskému souměstí, ocitli se v neznámém světě. Město s mnoha nádhernými stavbami a náměstími jim muselo nesmírně učarovat a překvapeně koukali i na měšťany v módním oblečení, častokrát sexuálně vyzývavém. Něco takového nemohli potkat ve svých vesnicích ani v menších městech království.

Mnozí z nich poprvé v životě okusili víno, které našli v klášterních sklepích a pak se bezuzdně opíjeli na ulicích. Víno byl totiž nápoj určený pro vyšší společnost a běžní lidé v Čechách se s vinnou révou celý život nepotkali. Není divu, že mnozí Pražané pak s opovržením hleděli na selské „burany“, kteří se nedokáží ovládnout.

Na druhou stranu husitský apel na odříkání, skromnost a prostotu dával mnoha vesničanům záminku k tomu, aby napadali na veřejnosti bohatě vyhlížející měšťany, stříhali jim pečlivě pěstované vousy, strhávali ženám šlojíře a neprovdaným dívkám uřezávali vrkoče. Ponoukali je k tomu především táborští kněží, kterým přišlo takové „hýření“ naprosto neslučitelné se základním učením Jana Husa.

_______________________________

Literatura:

Bělina, Pavel – Čornej, Petr a kol.: Slavné bitvy naší historie. Praha 1993

Šmahel František: Husitská revoluce 3, Kronika válečných let, Praha 1996

Čornej, Petr: Jan Žižka, Praha 2019