Buškové z Velhartic, společníci Karla IV. při pitkách i na výpravách

Možná jste už slyšeli o slavné pasáži z Vita Caroli (osobní životopis Karla IV.), kde je popsaná scéna, v níž se budoucí Otec vlasti roku 1335 nezřízeně opil s dobrým kamarádem a „parťákem“ Buškem z Velhartic, až měl z toho halucinace. Vztahuje se k roku 1335 a odehrála se v purkrabském domě na Pražském hradě: „V noci jsme ulehli na lůžko a Bušek z Velhartic starší před námi na jiné lůžko. V síni byl rozdělán veliký oheň, protože byl čas zimní, a hořelo tam mnoho svící, takže bylo dost světla a dveře i okna všechny byly zavřeny. A když jsme usnuli, tu někdo, nevím kdo, chodil po síni, takže jsme se oba probudili. I kázali jsme řečenému Buškovi, aby vstal a podíval se, co to bylo. On pak vstav, obešel síň hledaje, ale nic neviděl, aniž mohl najíti.

I rozdělal větší oheň a rozsvítil více svíček a šel k číším, které stály naplněny vínem na lavicích; napil se a postavil číši vedle jedné veliké svíce, která tam hořela. Napiv se pak ulehl znovu na lůžko. My oděni byvše ve svém plášti seděli jsme na svém lůžku a slyšeli jsme někoho přecházeti, ale neviděli jsme nikoho. A tak dívaje se s řečeným Buškem na číše a svíce, spatřili jsme, jak se jedna číše skácela; a táž číše byla vržena, nevíme kým, přes lůžko Buškovo z jednoho rohu síně až do druhého na stěnu a odrazivši se od ní padla doprostřed síně. Spatřivše to, poděsili jsme se nemálo a stále jsme slyšeli někoho přecházeti po síni, ale neviděli jsme nikoho. Potom však, poznamenavše se svatým křížem ve jménu Kristově jsme spali až do rána.“

Spekulace o původu duchů většina historiků vysvětluje předchozí náročnou cestou z Křivoklátu a množstvím vypitého vína. Pro nás je důležitější, že ukazuje vřelý vztah mladého markraběte k Buškovi I. z Velhartic.

Přítel po boku mocného krále a císaře je známý i z několika historických filmů, které byly o Karlu IV. natočeny. Jeho vliv na panovníka působil v rovině osobní i formální skrz oficiální funkce. Ale pozor, ve skutečnosti se jednalo o dvě osoby stejného jména – otce a syna!

Nebýt právě vlády Karla IV., nevěděli bychom dnes o pánech z Velhartic zřejmě téměř nic. Zaskvěli se vlastně jenom v časech prvních Lucemburků, kdy moc a vliv dvou Bušků vystoupaly na vrchol a pak velhartická hvězda pohasla. Kdybychom chtěli hledat počátky tohoto významného rodu, propadly bychom se takřka do temnoty. Je pravda, že kořeny téměř všech českých i moravských šlechtických rodů jsou zahaleny v mlhách, ale v případě pánů z Velhartic jde opravdu jen o temnou síť dohadů a domněnek.

Badatelé předpokládají jakousi hypotetickou příbuznost s jistými pány z Boru, ale pouze na základě skutečnosti, že ti vlastnili majetky právě nedaleko západočeských Velhartic a zbohatli na tamních ložiscích zlata v oblasti Kašperských hor (název vznikl až později). Zlato se v povodí Otavy i jejího přítoku Ostružné vyskytovalo již od keltských dob a lákalo sem dobrodruhy různého zaměření. Dalo se získat jak rýžováním z řek, tak vykopáním zlatých žil v zemi.

Zdejší bohatství hojně těžil jistý Dluhomil z Boru (v pramenech 1237–1257), který si získal významné postavení na dvoře krále Přemysla Otakara II. S bratrem Svojšem stáli po jeho boku už při povstání proti otci Václavovi I. v letech 1248–1249 a pak se zúčastnili i válečných výprav na počátku Přemyslova panování. Právě přes tuto bratrskou dvojici si můžeme představit jistou hypotetickou spojnici s pozdějšími slavnými Bušky, byť písemné prameny nic takového nedokládají. Bor (dnes Malý Bor) leží však nedaleko Velhartic, asi 25 km severovýchodním směrem.

První Bušek vstoupil do dějin roku 1318 jako odbojník. Vzbouřil se tehdy po boku mnoha jiných šlechticů proti otci svému budoucímu chlebodárci – Lucemburkům. Po boku mocného pána Jindřicha z Lipé se tehdy kvůli necitlivým zásahům krále Jana Lucemburského vzbouřila většina země a panovník vzpouru potlačil pouze za pomoci cizích vojsk povolaných z Říše. Nicméně nakonec pochopil, že nemůže zacházet s českou a moravskou šlechtou jako s nepřítelem, musí do jisté míry respektovat její tradiční privilegia a přistoupil na kompromisní ujednání v takzvaných domažlických smlouvách. Generální pardon se tehdy týkal i Buška I., jenž po boku ostatních západočeských šlechticů písemně přiznal, že nedovoleně stál v protikrálovském odboji, ale svých činů lituje.

V té době už patřil k bohatým a mocným šlechticům svého kraje v západních Čechách. Sídlil na hradě Velhartice, které vybudoval buď on sám kolem roku 1300, nebo jeho otec Albert už v posledních desetiletích 13. století. O Albertovi ovšem nevíme zhola nic kromě toho, že měl za ženu nějakou Ofku (Buškovu matku) a teoreticky mohl být synem některého ze zmíněných bratrů z Boru – Svojšeho či Dluhomila.

Když vlastníte bohaté zlatonosné pozemky, není tak těžké nashromáždit značné jmění, což se Buškovi I. podařilo. Vděčil za to pravděpodobně právě svému otci stejně jako za výrazný vzestup na politické scéně, což se odehrálo po návratu mladého markraběte Karla z italského dobrodružství do Čech roku 1333. Historici se dodnes přou o to, kde vzal tehdy Karel peníze na to, aby mohl vykoupit zastavené královské statky z rukou šlechticů. Ve hře je především výkupné od italských měst či stříbrné bohatství po posledních Přemyslovcích. Je ovšem také možné, že schopného kralevice tak trochu „zasponzorovali“ přední šlechtici z Čech a Moravy v očekávání, že ten se jim za to odmění výnosnými úřady. To mohl být případ i Buška I. z Velhartic, který si zjevně vysloužil nejen Karlovu přízeň, ale i osobní přátelství. Vzhledem k tomu, že byl o generaci starší, vystupoval pravděpodobně v roli mentora a zkušenějšího rádce.

Svědčí o tom o slavná příhoda s vínem zmíněná v úvodu článku, kterou popsal Karel IV. ve svém vlastním životopise, a také to, že ho učinil svým mistrem komory (camerario magistro). Ten titul znamená, že pan z Velhartic měl na starosti Lucemburkovy finance, osobní věci a pravděpodobně i jeho bezpečí. To je bezpochyby funkce, která se svěřuje jen těm největším důvěrníkům, o jejichž věrnosti je vládce bezvýhradně přesvědčen.

Jakožto přední Karlův hodnostář provázel Bušek I. v následujících dvou letech mladého markraběte na několika zahraničních výpravách. Nejprve táhl po jeho boku do Tyrolska, kde Lucemburk hájil právo na vládu svého mladšího bratra Jana Jindřicha. Kvůli tomu se vypravil i proti uherskému králi a také do Korutan. Počátkem roku 1337 odjel Karel spolu s otcem Janem Lucemburským na křížovou výpravu do Pruska, ale na cestě onemocněl. Dá se předpokládat, že i tohoto podniku se Bušek zúčastnil, byť přímé důkazy v pramenech neexistují.

Zato víme úplně jistě, že markraběcí mistr komory doprovázel svého pána přes Tyrolsko do severní Itálie ještě téhož roku. Tam prožil Karel dobrodružství s benátskými „piráty“, kteří ho málem zajali. Podařilo se mu sice uniknout, ale Bušek tam pravděpodobně zůstal a dočasné zajetí si musel vytrpět, než Karel vyjednal propuštění. Poté se zúčastnil dalších bojových operací v Lombardii a markrabě mu za to mimo jiné daroval skvělého rytířského koně. Jenže ještě téhož roku na svatého Václava, tedy 28. září 1337, Bušek I. v Meranu zemřel. Jestli to bylo v důsledku nemoci (v oblasti tehdy řádila bahenní zimnice), nebo kvůli zranění z boje, už se dnes můžeme jen dohadovat.

Dnes už se to nestává často, ale ve středověku bylo obvyklé, že zemřelého otce nahradil v úřadu syn, aby pokračoval v rodové tradici. V našem případě však stejnojmenný Bušek II. pokračoval v otcových šlépějích nejen formálně, ale zdědil i důvěru mocného Lucemburka, který ve čtyřicátých letech už pomalu ve vládnutí nahrazoval Jana Lucemburského, protože ten v posledních letech života úplně oslepl. Otázka zní, odkdy Bušek II. na Karlově dvoře působil? Teoreticky mohl být přítomen už v Meranu při otcově smrti, ale poprvé ho zmiňuje budoucí Otec vlasti ve svém životopise až roku 1340, kdy měl společně s ním nastražit v Tyrolsku léčku na vůdce tamějšího odboje proti Janu Jindřichovi. Na rozdíl od otce šlo o vrstevníka mladého markraběte (tomu bylo 24 let), takže ho vnímal zřejmě jako kumpána, přítele a rovnocenného společníka, byť samozřejmě musel brát ohledem na tituly a původ – ve středověku nemohl být král roven „obyčejnému“ šlechtici.

O dva roky později ho zřejmě dočasně jmenoval krajským soudcem na Plzeňsku, ale pak se nám stopa po Buškovi II. na několik let ztrácí a objevuje se až roku 1347, kdy se Karel, toho času už král, znovu pokusil o dobytí Tyrolska, odkud byl mezitím Jan Jindřich potupně vyhnán vlastní manželkou Markétou Pyskatou. V uvedeném mezičase se Bušek II. pravděpodobně věnoval konsolidaci vlastního panství a přestavbě svého hradního sídla ve Velharticích. Je zjevné, že rodové bohatství od otcových časů utěšeně rostlo.

K roku 1348 poprvé vidíme, že je Bušek II. jmenován jako mistr komory spravující panovníkovy finance. Na rozdíl od svého otce, jenž měl sice stejnou funkci, ale staral se jen o malý dvůr markraběte, měl ovšem Bušek odlišné postavení. Mistrů komory jmenoval totiž král několik a všichni podléhali nejvyššímu mistru Zbyňkovi Zajíci z Házmburka. Péči o komoru pak sdíleli, aby mohli zároveň plnit i své ostatní povinnosti. Kromě toho se Bušek II. stal pravděpodobně i členem neformální panovníkovy rady, tedy jakéhosi poradního orgánu skládajícího se z lidí, jimž Karel IV. důvěřoval.

Od počátku padesátých let panovníkovi pomáhal ve vybudování lucemburského panství v Horní Falci, zvaného též někdy Nové Čechy, kde získal Karel IV. velká území jako věno své druhé manželky Anny Falcké. Za správní sídlo nové země připojené ke Koruně české určil Sulzbach a tam jmenoval pflegera, čili správce zdejších držav Buška II. z Velhartic. Ten sem měl ze svých západočeských panství blízko a úkolu se ujal svědomitě. Když zrovna nedoprovázel Karla na cestách, nebo se nevěnoval rodovým záležitostem na Velharticích, tak vybíral finance v Sulzbachu od místních pánů a vyřizoval jejich žádosti jako pověřený zástupce panovníka. Od roku 1360 se pak přesunul jak purkrabí na hrad Rothenberg a vykonával úřad odtud.

Přestože dobrodružství na zahraničních cestách v Lucemburkově doprovodu stálo život jeho otce pokračoval Bušek II. i v této tradici. Dá se říct, že výčet dobrodružných příhod, které zažil na cestách v panovníkových službách v padesátých a šedesátých letech, by vydal na samostatnou knihu. Patřil totiž k takzvanému malému doprovodu, který Karla doprovázel i tehdy, když zrovna netáhl v čele vojska na válečné tažení.

Za všechny jmenujme účast na obou římských jízdách, při nichž českého krále korunoval papež císařskou korunou. První z nich se uskutečnila roku 1355 a na cestě zpátky v Pise císařský pár napadli místní odbojníci, přičemž zapálili i palác, kde bydlel. Následně se rozhořely těžké boje o mosty přes řeku Arno a v úzkých městských uličkách. Bušek II. i jeho strýc Ješek z Herštejna, císařův dvorský maršálek hájili císařské barvy v čele jeho oddílů. Přesné informace o jejich pohybech nemáme, ale zcela jistě zde zajišťovali panovníkovo bezpečí. Vzpouru se nakonec podařilo potlačit a vůdce odbojníků nechal císař bez milosti popravit.

Bezpochyby nejvíce se však Bušek II. vyznamenal při Karlově druhé římské jízdě v letech 1368–1369, kdy po smrti strýce Ješka převzal i funkci dvorského maršálka. Při návratu trávil císař vánoční svátky v Sieně a zdržel se zde až do ledna 1369, kdy ve městě propukly podobné boje, jako o 14 let dříve v Pise. Císař i s císařovnou Alžbětou Pomořanskou (čtvrtou Karlovou ženou) a dcerou Kateřinou uvízl v obklíčení v paláci Salimbeniů, odkud se dostal jen díky dojemnému projevu v italštině v slzách a s ratolestí v ruce. Padlo zde několik stovek císařských vojáků. Nakonec se podařilo sjednat příměří a císařův dvorní maršálek v tom sehrál důležitou roli.

Následně se Bušek II. přesunul do Luccy a řídil zde popravu synovce správce města, který byl přichycen in flagrantis desetiletým chlapcem Simonem a odsouzen za sodomii. Za to se pan z Velhartic dočkal i vyobrazení v místní kronice. A další zpodobnění ve stejné kronice si pak vysloužil tím, že vedl trestnou výpravu proti Pise, kde hned následně vypuklo povstání a Karel ho tam vyslal s titulem malischalco et capitano (něco jako maršálek a kapitán). Bušek se však dostal s vojskem jen k branám města a povstalcům pouze pohrozil. Jinak císařské oddíly nedělaly nic jiného, než že mohutně rabovaly v okolí, což bylo sice kruté, ale ve středověku běžné a znamenalo to jen malou škodu ve srovnání s dobytím města. Kolovaly pověsti, že maršálek svého panovníka zradil a záměrně neposlechl rozkaz, ale ve skutečnosti zřejmě pouze plnil Karlovo politické zadání. Nebylo totiž v císařském zájmu si pisánské až tolik popudit.

Panovník se vrátil do Čech až o půl roku později opět jen s malým doprovodem, tedy pravděpodobně i s Buškem II., o němž máme poslední zmínku z 12. srpna 1369 v Udine. O dva roky později už je uváděn jako mrtvý, přičemž pravou příčinu smrti podobně jako u jeho otce neznáme.

Literatura:

Knoll, Vilém: Páni z Velhartic. Praha 2015

Seibt, Ferdinand: Karel IV., Císař v Evropě (1346–1378), Praha 1999