Rytířská dobrodružství mladého Otce vlasti. Jako „voják“ měl Karel IV. zálibu v prostopášnosti

Představme si Karla IV. nikoliv ve světle jeho politických a diplomatických úspěchů, ale jako chrabrého bojovníka a rytíře, neboť v tomto ohledu se mohl směle rovnat svému otci Janu Lucemburskému i pradědovi Přemyslovi Otakarovi II. Zásadní obrat v tomto ohledu přinesla práce antropologa Emanuela Vlčka (1993), který podrobil dostupné ostatky českých králů detailnímu průzkumu a přinesl o jejich zdravotním stavu mnoho nových informací. U Karla IV. ho zaujalo především množství nejrůznějších poranění utržených evidentně v soubojích či turnajích, většinou drobných, ale místy i hodně závažných.

Ve středověku byl každý šlechtic veden k rytířské výchově, v níž se spory rozhodovaly v turnajích a zápasech. Když Jan Lucemburský poslal Karla v sedmi letech do Francie, dostal se malý princ přímo do centra rytířské kultury tehdejší Evropy. Nikde nebyly turnaje tak oslavovány, jako právě v Paříži, a tak se i český následník trůnu od malička cvičil v tělesné zdatnosti. Nemáme sice záznamy o nějakých klukovských rvačkách s francouzskými vrstevníky, ale jistě se jich často zúčastnil.

Když ho pak ve čtrnácti letech roku 1330 otec povolal do Lucemburku, a o rok později ho poslal do Itálie, vydal se Karel na své první dobrodružství jako zdatný jinoch připravený nejen snášet strázně vojenského života, ale také rozdat nejednu tvrdou ránu. To nijak nepotlačila ani intelektuální výchova a zbožnost, která byla jen druhou stránkou rytířského života, jež tu první vhodně doplňovala.

Jan Lucemburský určil synovi za úkol, aby spravoval jeho italskou signorii, takže mladý Karel byl nemilosrdně vtažen do intrik italské politiky. Její nepřehledné kličky ponechme nyní stranou a pouze si připomeňme, že kromě neustálého vyjednávání se zástupci různých městských států to znamenalo i časté bojové potyčky, v nichž Lucemburk musel ukázat tvrdou ruku a sílu svého vojska. Otec sice určil Karlovi jako poručníka hraběte Ludvíka Savojského, ale ten prince brzy zklamal, když ho ponechal bez varování všanc intrikám svých příbuzných, a tak se mladík musel od začátku spolehnout především na svůj úsudek.

První velká bitva ho čekala roku 1332 u hradu San Felice, kde se musel střetnout s velkou protilucemburskou koalicí několika italských měst. Odehrála se 25. listopadu v den svaté Kateřiny. Vlastními slovy ve svém životopise popisuje Karel událost dost obšírně: „A bitva trvala od druhé hodiny až přes západ slunce. A na obou stranách byli zabiti skoro všichni oři. Byli jsme skoro přemoženi a oř, na kterém jsme seděli, také byl zabit. A zdviženi byvše od našich stáli jsme tak a pozorovali, že jsme takřka přemoženi, a již jsme téměř upadali v zoufalství. A hle, v tu hodinu nepřátelé počali utíkat se svými praporci, nejdříve Mantovští a pak mnozí jiní je následovali […].“

Z úryvku je vidět, že Karel rozhodně neřídil bitvu někde ze zadních řad, ale vrhnul se přímo do bitevní vřavy, jak se na tehdejší rytířské vládce slušelo. Jistěže měl kolem sebe družinu osobních strážců, ale ti nezabránili tomu, že byl pod ním zabit kůň. Vyznamenal se natolik, že byl v šestnácti letech po bitvě pasován na rytíře spolu s dvěma sty dalšími mladíky. Byl to jeho křest ohněm.

Od této chvíle žil Karel po dalších 18 let aktivním a dobrodružným rytířským životem, v němž se nezastavil před žádnou eskapádou, vojenským tažením či turnajem. A při tom všem stihl vést náročná politická jednání, v nichž dosáhl četných úspěchů. Ty ho v jeho mladickém rytířském rozletu nijak nebrzdily, naopak není nic lepšího, než podpořit diplomatické argumenty i vojenskou silou.

O svých „vojenských radovánkách“, za které ho papež nejednou pokáral, Karel ve svém vlastním životopise samozřejmě většinou pomlčel. Přiznává se k nim pouze nepřímo k roku 1333, když se zmiňuje o svém zvláštním snu u vesnice Terenzo, v němž se mu zjevil anděl a varoval ho, že jestli bude pokračovat ve svém prostopášném stylu života, brzy špatně skončí. Měl na mysli především ženské, ale nevázané násilnické chování v tom bylo nepochybně zahrnuto také. Nezmiňoval ani svou účast na turnajích, protože církev turnaje odsuzovala jako násilnou zábavu, kde křesťanští rytíři zbytečně plýtvají síly, mrzačí se navzájem a často někdo i zemře. To ovšem rytířům v jejich zábavě nijak nebránilo.

Pojďme si připomenout alespoň známá tažení, v nichž se Karel nerozpakoval použít hrubou sílu k poražení nepřítele. Po návratu do Čech začal vládnout společně se svým otcem a v září roku 1335 „nás poslal otec náš se skvělým vojskem proti vévodovi slezskému, jménem Bolkovi, pánu minsterberskému. Neboť onen vévoda nebyl uznán za pána ani nebyl vazalem našeho otce a království českého.“ Šlo o upevnění pozice ve Slezsku, které získal pro českou korunu Jan Lucemburský ve spolupráci se synem. Karla tam vyslal udělat pořádek ohněm a mečem. Řečený Bolek Minstrberský totiž drancoval klášterní jmění nedaleko Kladska a markrabě Karel ho svým vojenským zásahem „přivedl k míru“.

O rok později vedl vojenskou hotovost proti samotnému císaři Ludvíkovi, který se rozhádal s Janem Lucemburským a upíral práva jeho mladšímu synovi Janu Jindřichovi na vládu v Tyrolích. Vojenskou akci vedl opět starší Karel a střetl se v bitvě s vojskem císařova stejnojmenného syna Ludvíka někde u hradu Kufstein, kde ovšem neprorazil a byl nucen ustoupit. Ve stejném čase se měla střetnout hlavní vojska obou protivníků pod vedením otců, tedy krále Jana a císaře Ludvíka, jenže císař se prý střetnutí vyhnul.

Zpátky domů do Čech přijel Karel až v zimě, ani se v Praze neohřál a už dělal otci společnost na křížové výpravě proti litevským pohanům. Tam však prý prince chytnul nějaký vřed, takže zůstal ležet v Královci, zatímco jeho otci se zhoršila oční choroba a oslepl na jedno oko. Výprava tedy skončila fiaskem. Sám Karel to ovšem v životopise nepřiznává a říká, že se obrátili zpátky, protože byla příliš mírná zima, řeky a močály nezamrzly, takže je nemohli překročit.

Nedostatek dobrodružství si Karel vynahradil hned následující rok, kdy měl znovu odjet do Tyrol, ale vzal to cestou přes Uhry a pak po moři nedaleko Benátek. Tam je napadli benátští piráti, obklíčili jejich loď a chtěli je zajmout kvůli výkupnému. Karel jim unikl lstí: „[…] uposlechli jsme rady Bartoloměje z Krku a Senje, který byl s námi na lodi, a poručili jsme, aby jim naši řekli: Hle, páni, víme, že z vašich rukou nemůžeme nikterak uniknout, račte předem poslat do města a vyjednat, jak nás chcete ve městě přijmout. A zatím, co s nimi mluvili krásnými slovy, spustili jsme se dvířky lodi do malé rybářské bárky s řečeným Bartolomějem a Janem z Lipé. A přikryti pytli a sítěmi, propluli jsme jejich loďmi a přistáli jsme u břehu mezi sítím. A tak vyváznuvše z jejich rukou, šli jsme pěšky do Aquileje.“ I tímto způsobem cestoval budoucí císař.

Když zjistil, že je v Tyrolsku celkem klid, zapojil se znovu do italských válek, nyní s bratrem po boku. Chtěl se pomstít Benátčanům a rozhodl se dobýt město Feltre, kde mu jeden z místních nabídl: „Dovedete-li nám pomoci a zahnat nepřátele od města Feltre, chci vám otevřít jednu bránu, protože spíše vám přál bych města, než komukoliv jinému.“ Tak Karel potichu a nenápadně sbíral vojsko, aniž mužům řekl, proč a kam táhnou. Nečekaným nočním přepadem se zmocnil nedalekého hradu Primeiro, který už několik týdnů obléhali Benátčané. Ti vzápětí odtáhli, protože si mysleli, že tam přišlo veliké vojsko.

Karel se na hradě nezdržoval a hned příštího dne se vydal dobýt blízké město Belluno. Na náročné obléhání neměl dost velké vojsko ani čas, proto vyslal napřed italské posly, které tu místní dobře znali. Poslové řekli radním ve městě, že přichází vojsko jejich spojenců a jde je osvobodit od nepřátel. Měšťané jim uvěřili: „Oni radostně otevřeli brány považujíce nás za přátele. A vstoupil jsem do bran na den sv. Prokopa [4. července 1337]. A když vstoupili všichni, rozvinul jsem prapory království českého a hrabství tyrolského. Oni pak vidouce nepřátele, v úžase nevěděli, co by měli dělat, neboť nemohli odporovat naší moci.“

Město se dostalo do lucemburského držení, stejně jako vzápětí ono slíbené Feltre. Jeho vydání si už Karel dojednal s Benátčany, kteří viděli, že proti němu nic nezmohou. A možná někdy v téhle době si mladý Lucemburk uvědomil, o kolik je lepší provozovat politiku vychytralou, než násilnickou. Přináší to lepší výsledky, ale stále je potřeba být aktivní a přesvědčovat protivníky o své vojenské převaze. Že při tom člověk (i když je třeba markrabě nebo král) přijde k nějakému šrámu, to jednadvacetiletému princi jistě nevadilo.

Z dalších dobrodružství si připomeňme třeba rok 1339, kdy Karel po nějaké době dělal pořádek v českých zemích: „[…] přijel jsem k Vysokému Mýtu, zbořil jsem hrad Choceň a jiné četné hrady pána z Potštejna, neboť jsem vedl toho času válku s tím pánem; později však došlo ke smíru.“

K roku 1342 Jan Lucemburský nadobro oslepl a Karel přebral faktické vedení lucemburské politiky, a to nejen české. Hned následující rok se pokusil opět ubránit Tyroly pro svého bratra Jana Jindřicha, na něhož zle dotíral císařův syn Ludvík. Ten se navíc snažil dohodnout s Janovou manželkou Markétou zvanou Maltausch (Pyskatá), že Jana zapudí, svede to na impotenci a místo něj si vezme Ludvíka. Právě Markéta byla klíčem k vládě, protože ona zdědila toho území po otci a jakkoliv prý byla ošklivá, její ruka měla velkou cenu.

Ludvík k ní vyslal jako posla jakéhosi Alberta. A co na to Karel? „Abych se to bezpečně dověděl, nastrojil jsem tajně s mladším Buškem léčku onomu Albertovi, zajal jsme ho a přivedl lesem až k hradu Sonnenburg, blíže Innsbrucku. A tam dán byv na mučení doznal, že se všecko má tak, jak mi bylo vypravováno.“ Ani přes tyto svérázné metody dobové politiky (k nimž se na rozdíl od turnajů neváhal Karel přiznat) a následné vojenské zajišťování pozic na italských hradech v předpolí Tyrol, se Lucemburkům tuto zemi bohužel nepodařilo udržet.

Už se však blížil přelomový rok 1346, kdy se měl Karel ujmout vlády v Čechách i v Říši. V legendární bitvě u Kresčaku padl slavně a dobrovolně slepý král Jan, zatímco jeho syn unikl. Není však pravda, že by král poslal Karla pryč do bezpečí, nebo že se tehdy třicetiletý Lucemburk stáhl z boje, když viděl, že francouzská strana prohrává. Naopak se vrhl do bitvy, ale byl raněn střelami anglických lučištníků, takže ho družiníci odvedli z bitevní vřavy, údajně proti jeho vůli. Příští den byl raněn ještě znovu při náhodné srážce s nějakým anglickým houfcem, a to už musel na několik dní ulehnout v blízkém opatství, aby se vyléčil. Emanuel Vlček uvádí, že v obou případech šlo o poranění svalstva, nikterak vážná, takže mohl brzy znovu sednout na koně.

Ani s nástupem na dva trůny však Karlova touha po dobrodružstvích nekončila. Naopak, ještě koncem téhož roku se potřeboval dostat z Francie do Čech přes nepřátelské území svého soka, císaře Ludvíka Bavorského. Převlékl se tedy za panoše a s malým doprovodem doputoval přes zimu v přestrojení až do Prahy, aby se tu mohl ujmout vlády (více o tom v článku Otec vlasti v přestrojení za panoše). To už bylo na jaře roku 1347 a v tom samém roce ho papež Klement VI. (mimochodem Karlův francouzský učitel z mládí) pokáral, že vyhledává souboje, účastní se turnajů a vůbec se nechová přiměřeně císařské důstojnosti, jíž touží dosáhnout. Svatý otec se totiž doslechl, že král se při své cestě v Rothenburgu v jižním Německu zúčastnil turnaje inkognito, tedy pod cizím jménem a erbem.

Trochu nesmyslně působí v tomto světle poznámka německého historika Ferdinanda Seibta, který napsal, že Karel usiloval o popularitu, a proto prý v Basileji tančil s mnoha ženami a účastnil se turnaje zcela proti svým sklonům a také naprosto neúspěšně. Karel měl naopak turnaje rád, tedy až do roku 1350.

Tehdy Karla potkala příhoda, která zásadně změnila jeho přístup k životu. Na několik měsíců ho postihla závažná paralýza končetin, takže nemohl vstát z lůžka. Okamžitě se vynořily spekulace o otravě. Sama královna Anna Falcká se tehdy přiznala, že na svého muže žárlila, podala mu nápoj lásky a tím ho prý nechtěně otrávila. Zjevně tím však pouze chtěla zakrýt pravdu. Paralýza postupem času ustoupila, ale zanechala na Karlovi trvalé následky. Od té doby chodil shrbený, zkřivily se mu ruce i nohy a snad ho tou dobou postihla i deformace nosu, který se vychýlil doleva. Zkrátka, z mladého fyzicky zdatného muže se stal takto během pár měsíců uvážlivý státník, který sice nic neslevil ze své aktivity a nadále absolvoval mnohé dlouhé cesty do zahraničí, ale už se vyvaroval dřívějších výstřelků a divokých dobrodružství.

Až do nedávna historici na základě závěrů moderní medicíny psali o tom, že Karla postihla porucha nervů způsobená bakteriemi (polyneuritida, tedy žádná otrava ani infekční nemoc). Jenže Emanuel Vlček po průzkumu Karlových ostatků přišel s mnohem pravděpodobnější teorií, kterou také velmi dobře podložil. Český král tehdy nebyl nemocný, ale utrpěl úraz při turnaji (či jiném dobrodružství), jehož se pravděpodobně opět účastnil tajně – proto se o pravé příčině jeho indispozice nikdy nehovořilo a nepsalo. O to větší byla po vyléčení jeho motivace skoncovat s mladickými dobrodružstvími.

Nicméně obratnost Karel nepozbyl úplně a občas si ho dobrodružství našlo samo. Například při návratu z císařské korunovace z Říma roku 1355 musel utíkat i s císařovnou z domu v Pise, který zapálili jeho říšští protivníci. Nazítří císař tyto spiklence krutě potrestal. Pak už jen z roku 1356 máme nejistý záznam, že se snad osobně vypravil s vojskem proti hradu Žampach, kde řádil loupežný rytíř Jan ze Smojna řečený pancíř. Karel hrad dobyl a rytíře potrestal, ale nikde není řečeno, že se boje osobně zúčastnil. Jako zralý a posléze starší muž vládl dalších 22 let, kdy už povětšinou přenechával boj mladším a sám jen moudře řídil České království i Svatou říši římskou.

__________________________________

Doporučená a použitá literatura:

Spěváček, Jiří: Karel IV., 1316–1378, Praha 1979

Šmahel, František; Bobková, Lenka (eds.): Lucemburkové, Česká koruna uprostřed Evropy, Praha 2012

Seibt, Ferdinand: Karel IV., císař v Evropě (1346–1378), Praha 2002

Mezník, Jaroslav: Lucemburská Morava, 1310–1423, Praha 2001