Článek
Na začátku je třeba připomenout, že o pohanských dobách starých Slovanů víme jen velmi málo a většinu znalostí o jejich každodenním životě si musíme odvodit od pozdějších zvyků, které popsané v kronikách či listinách o pár století později, nebo ze soudobých analogií, případně z nejlépe zdokumentovaných antických tradic. I z toho důvodu jsem nakonec tyto svátky ve své knize Temné počátky českých dějin raději nepopisoval, ale nechal jsem si toto téma pro článek, který teď můžete číst. Dále můžete na Seznamu najít článek Neznámé příběhy slovanských bohů, duchů a démonů, který popisuje, jak se víra v nadpřirozeno propisovala do každodenního života Slovanů.
Když se podíváme na slovanské slavnosti obecně, našli bychom dva hlavní druhy. První představuji osobní slavnosti připomínající významné mezníky v lidském životě (narození, svatba, smrt) a ve druhém případě slavili Slované jakožto zemědělci různá období v roce významná pro zemědělský rok. Tyto slavnosti měly připomenout věčný koloběh neustále se opakujícího přírodního cyklu v každém roce.
Rovnodennosti a slunovraty
Nejvýznamnějším každoročním milníkem byly pro Slovany oba slunovraty – nejdelší a nejkratší den v roce. Svůj význam měla i rovnodennost, ale spíše přeneseně (nikoliv kvůli stejné délce dne a noci), protože zatímco okolo 20. března končila zima a začínal nový rok zemědělských prací, tak v září naopak končilo období sklizní a lidé se připravovali na zimu.
Křesťanská církev později oděla velkou část těchto prastarých přírodních svátků do nového hávu (například Vánoce a Velikonoce), ale v podstatě nikdy se nedokázala zbavit jistých magických rituálů, které je doprovázely, byť se je snažila sebepřísněji zakazovat. Prostí zemědělci, kteří až do 19. století tvořili drtivou většinu evropského obyvatelstva, si totiž vůbec nedokázali představit, že by bez těchto pradávných zvyklostí mohli sklidit patřičnou úrodu. Upřímně věřili tomu, že vynecháním magických rituálních obřadů by rozhněvaly přírodní síly, jimž sice úplně nerozuměli, ale o to méně je chtěli dráždit.
Přesnou podobu jednotlivých slavností ze 7. či 8. století (tedy předvelkomoravského období) pochopitelně neznáme, jak už jsem avizoval. Na jednotlivé zvyky odkazují etnografické zdroje zkoumající lidové zvyky v různých částech původního slovanského světa a také drobné zmínky z raného středověku (9.–11. století), kdy proti nim církev vydávala četná nařízení.
Kračun se stal démonem
Předchůdce křesťanských Vánoc se u Slovanů skládal z několika prvků. Svátek nejkratšího dne v roce se nazýval kračun, což poměrně jasně dokládá i základ ze slova „krátký“, byť mezi jazykovědci jsou o původu tohoto slova někdy spory. Podle Slovanů odcházelo v tento den staré slunce, protože bylo unavené a zestárlé, načež se mělo narodit slunce nové a vydat se na novou cestu. Na Podkarpatské Rusi se v tento den pekl obřadní chléb nazývaný rovněž kračun, který pak snědli na Nový rok, čímž ho přivítali a přáli si samozřejmě co největší úrodu.
V pozdějších lidových pověrách byl pak kračun personifikován a obvykle šlo temného démona smrti, což souviselo s nejdelší nocí v roce, kdy tedy logicky panuje nejhlubší temno. Toto máme doloženo například z Běloruska, kde se však tento démon smrti nazýval koročun. Ale nemusíme chodit tak daleko – méně démonického kračuna známe ze slovenské písně pocházející z Detvy: „Ide kračún, ide, nový rok, prikvitá.“
Jestliže svátek jako takový se nazývá kračun, tak základnímu magickému obřadu, který měl zajistit úrodu na příští rok, se v tento den říkalo ovseň (useň, avseň, apod.). Doslova to znamená, že se lidé vzájemně obsypávali zrním (ovsem).
Prase jako nové slunce
Také ovseň se dočkal personifikace v pozdějších lidových pověrách, takže vznikaly básně o tom, kterak přijíždí Kračun společně s Ovseněm. Nicméně konkrétně personifikovaný Ovseň by mohl být s trochou fantazie pokládán za nepřímého předchůdce dědy Mráze či Santa Clause, jak ho známe z dnešní doby. Přijížděl prý totiž například na vepři, což se později transformovalo v pověru o zlatém vánočním prasátku. Důležité bylo, že právě ovseň měl dovézt Slovanům úrodu, takže vlastně přivážel dárky. Když to dovedeme ještě o něco dál, mohli bychom najít souvislost se římskými saturnáliemi, kde bůh Saturn přijížděl na voze taženém vepřem se zlatými štětinami a při tom mu lidé obětovali další obyčejná prasata. Tady už od představy tlustého distributora dárků v saních tažených soby není zase tak daleko. Ostatně s touhle představou si pohrál známý britský autor fantasy Terry Pratchett, který vytvořil postavu Otce prasátek, který měl původně symbolizovat zrození slunce, ale transformoval se ve svátečního dobrodárce. Na Pratchettově Zeměploše se Otec prasátek od skutečně lišil Santa Clause jen těmi zvířaty, která táhnou jeho povoz.
V každém případě prase coby rodící se slunce nebylo známo pouze u Slovanů a Římanů, ale předpokládá se, že patřilo k ještě mnohem starším pověrám indoevropského etnika. To do jisté míry může souviset s tím, že právě v prosinci se často konala zabijačka, protože maso z vepře se jednak v chladném počasí tak rychle nekazilo a jednak zajistilo potravu na dlouhé zimní měsíce, kdy zemědělci nemohli spoléhat na úrodu z polí a zahrad. Ostatně i český název měsíce prosince pochází téměř jistě od prasete (původně šlo zřejmě o „prasinec“).
Koleda zakazovaná a pozměněná
S Vánoci máme až do dnešních dnů spojený i další zvyk, který pochází ze starých časů a nazývá se koleda. Původně se u Slovanů konala zřejmě několik dní po slunovratu, kdy měl začínat nový rok. Trochu zmatek v tom dělá fakt, že slovo „koleda“ je pravděpodobně odvozeno z latinského „calendae“ – tedy kalendy, což v antické Římské říši označovalo první den nového měsíce a speciální význam měli na Nový rok. Nicméně tady se opět můžeme odkázat na nějaký společný indoevropský základ, protože v pohanském Římě i u Slovanů spočíval tento zvyk v tom, že koledníci obcházeli po sousedských domech s figurou v podobě děťátka, které mělo znázorňovat nově narozené slunce. Zpívali písně, říkali různé říkanky a žádali při tom o podarování, aby ten nový rok byl dostatečně bohatý. V srbochorvatštině se Vánocům někdy říká (mimo jiných výrazů) i Božić, což znamená něco jako mladý bůh, pochopitelně sluneční.
V samotné římské říši církev po nástupu křesťanství tyto zvyky výrazně kritizovala a snažila se jim zamezit. Podobně se o to snažila po rozšíření svého vlivu i od 9. století ve středoevropských slovanských oblastech, ale veskrze neúspěšně. Nakonec došli církevní hodnostáři k názoru, že bude lepší tento zvyk nahradit, jak už to udělali se samotným slunovratem, proto se rozšířila pověst o příchodu tří králů k Ježíškovým jesličkám, takže se koleda transformovala do nové podoby, jak ji známe dodnes.
Průvod masek ve vesnici starých Slovanů ztvárněný umělou inteligencí
Masky zahánějí zlé duchy
Na mnoha místech pak po koledě následovaly ještě průvody masek, které jsou doložené například nálezy z Novgorodu, kde se našly masky kožené, ale obvyklejší v našich končinách byly spíše dřevěné. Většinou měly masky zvířecí podobu (například medvěda, koně, kozla, vlka či tura) a rej masek měl už nám známý účel – zahnat zlé démony. Konkrétně v zimě Slované často zapuzovali duchy temnoty, což souvisí s již zmíněnou délkou nocí. I tento zvyk bychom mohli najít v trochu pozměněné podobě v antické kultuře, ale ani tady bychom nemuseli hledat přímou souvislost. Rituální zahánění démonů v maskách bylo totiž rozšířeno prakticky ve všech přírodních kulturách po celém světě, včetně Ameriky a Asie. Kultické tance v maskách totiž dozajista silně působí na lidskou psychiku a navozují nadpřirozenou atmosféru. A lidé tančící v těchto maskách mají pak pocit jisté magické moci, kterou samozřejmě primárně chtějí využít k zahnání temných sil.
Dokonce ani křesťanské církvi se nepodařilo tento zvyk nikdy vymýtit, a dokonce se občas průvody v maskách dostaly až do kostelů, kde se odehrávaly různá jednoduchá divadelní představení či hry. A mimo kostel byly slavnosti pochopitelně ještě o hodně více bujaré. Podobně jako máme u nás masopust, mají u jižních Slovanů a na Slovensku turice (masky s kobylí hlavou) a v Polsku jsou kobylice.
S původním slovanským zvykem o zimním slunovratu souvisí zřejmě též připomínka zemřelých, kteří se měli vrátit ke slavnostní tabuli a nechávaly se jim proto zbytky na stole, které nesměl nikdo uklidit.
_________________________________________________
Další literatura:
Váňa, Zdeněk: Svět slovanských bohů a démonů, Praha 1990
Třeštík, Dušan: Mýty kmene Čechů, Praha 2003
Večerková Eva: Obyčeje a slavnosti v české lidové kultuře, Praha Vyšehrad 2015
