Avaři a Slované. Složitý vztah drsných nájezdníků a zemědělců. Spíše spolupráce než těžký útlak

Na Seznam Médium jsem již publikoval několik článků o Slovanech, speciálně pak o Sámově říši. Kromě jiných doporučuji třeba článek Od Sáma k Mojmírovi I.: Velká Morava mohla vzniknout na základech Sámovy říše. Ve všech článcích, stejně jako v odborných publikacích týkajících se počátků Slovanů na našem území v 6. a 7. století se píše o Avarech. Tato dvě etnika se poměrně stýkala a docházelo k vzájemnému vymezování, které však vůbec nebylo o nějakém jasně daném vztahu nadřazenosti Avarů nad Slovany, jakkoliv to tak v některých obdobích na některých místech vypadalo.

Avaři byli typičtí kočovní pastevci z Asie, kteří žili převážně v sedle svých drobných koní, proslavili se lukostřelbou a potřebovali k životu širé rovné pláně. V hornatějším prostředí se necítili dobře, ale zato tam mohli podnikat loupežné nájezdy, což také s radostí činili. Poprvé jsou zmíněni k roku 552 někde na jižním Uralu a dá se předpokládat, že se nedlouho předtím vyčlenili ze skupiny turkických kmenů v Asii, aby putovali směrem na západ. Už kolem roku 558 doputovali k hranicím Byzantské říše, načež uzavřeli s císařem Justiniánem (vládl 527–565) dohodu, že se mohou usadit na jejím území. Následně se zapojili do různých bojů na Balkáně mezi Gepidy, Langobardy a dalšími germánskými kmeny, které tam sídlily. Když však roku 565 mocný císař Justinián zemřel, začali Avaři útočit na samotnou Byzanc a pomalu pronikali do jejího vnitrozemí. Dohoda s „druhým Římem“ tedy vydržela pouhých sedm let. Takové (ne)dodržování smluv a rychlé změny aliancí byly pro dobu stěhování národů a vůbec raný středověk typické.

Pro nás je důležité, že už v této době útočili Avaři na Byzanc i ve spojenectví se Slovany. Roku 567 si založili vlastní říši nazývanou kaganát. Jejím vládcem byl kagan, tedy jakýsi ekvivalent chána. Původně to byl asi především vojenský vůdce, později opravdový vládce, nicméně o jeho pozici a způsobu, jakým uplatňoval vládu, prameny mlčí. Autorita kagana patrně značně upadala po jakýchkoli vojenských porážkách, nicméně první kagan jménem Baian vydržel u vlády až do své smrti roku 602, což napovídá, že avarské výboje byly úspěšné. Kaganát se postupně rozrůstal po celé Karpatské kotlině, takže v jeho rámci žily i početné komunity Slovanů, kteří se museli s nadvládou bojovných kočovníků nějak vyrovnat.

O soužití těchto dvou typově zcela odlišných etnik nám podává truchlivou zprávu Kronika tak řečeného Fredegara ze 7. století. Avary kronikář nazývá Huny, zatímco Slovany ztotožňuje s Vinidy, což je důsledek jeho klasického vzdělání a znalosti antických děl: „Vinidové sloužili již odedávna jako befulkové Hunů, takže kdykoli Hunové vojensky útočili na některý národ, stáli Hunové s celým svým vojskem před táborem. Vinidové bojovali: jestliže nabývali vrchu a vítězili, tu Hunové v touze zmocnit se kořisti vyráželi, jestliže však Vinidové byli přemáháni, opřeni o pomoc Hunů nabývali nových sil. Befulky je Hunové nazývali proto, že v bitvě postupovali před Huny a tvořili tak dvojitý šik.

Hunové přicházeli po jednotlivé roky přezimovat ke Slovanům, manželky Slovanů a jejich dcery si brali do lože. Kromě jiných útlaků platili Slované Hunům daně. Synové Hunů, kteří byli zplozeni s ženami a dcerami Vinidů, nechtěli nakonec snášet křivdy a útisk. Odmítajíce vládu Hunů – jak jsem shora připomněl – počali se bouřit.“

Tato ojedinělá zpráva vedla historiky až hluboko do 20. století k představě vesměs slabých poddajných Slovanů, kteří po desetiletí útrpně snášeli avarské jho, aby ho nakonec dokázali svrhnou až pod vedením franského kupce Sáma. Nicméně si musíme uvědomit, že Kronika tak řečeného Fredegara byla napsána v dalekém Burgundsku v době po svržení avarské nadvlády, přičemž bylo zapotřebí nepřátele Slovanů řádně očernit. Frankové stáli v tomto sporu na straně Slovanů, sami se obávali avarské rozpínavosti a kořistnických nájezdů, a tak řečený Fredegar musel jasně zdůvodnit a omluvit, proč k povstání Slovanů došlo. Navíc měli franští kronikáři zprávy zprostředkované, kusé a jen částečně věrohodné.

V posledních desetiletích se historici přiklánějí k názoru, že mezi oběma etniky panovala spíše vzájemná symbióza než vyložený útlak. Nicméně se říká, že na každém šprochu je pravdy trochu. Je zjevné, že Avaři a Slované bojovali bok po boku proti Byzantincům i Germánům. Pěší Slované v bitvě logicky tvořili první sled bojující zblízka a nesli tíhu prvního úderu, zatímco Avaři je zřejmě zdálky podporovali svými luky (přestože sami v bitvách bojovali často jako těžcí jezdci a nikoli jako typičtí lehkoodění nájezdníci). Do boje zblízka se zapojovali až ve druhém sledu, když bitvu definitivně rozhodli a zvrátili vítězství na svoji stranu. Tato taktika vyplývá z rozdílného způsobu boje obou etnik, o podřízenosti Slovanů nedokládá nic. Naopak z toho můžeme usuzovat, že rozhodně neměli onu holubičí povahu, kterou jim rádi přisuzovali národovečtí historici v 19. století. Jestliže Avaři nechali Slovany bojovat po svém boku, pak jistě věřili, že se neobrátí proti nim samým (například že se nespolčí s nepřítelem), k čemuž by mohlo snadno dojít, kdyby příliš trpěli útlakem.

Ostatně tlak na Byzantskou říši vyvrcholil roku 626 útokem spojených slovansko-avarských sil na samotnou Konstantinopol. Dobytí pevné metropole se sice nezdařilo, ale natolik mocný úder určitě nemohlo vést žádné podmaněné otrocké etnikum. Tato spolupráce se navíc odehrávala už v době, kdy zhruba sedmnáct set kilometrů severozápadně odtud vedl Sámo slovanské kmeny proti Avarům. Slované kolem řeky Moravy se tedy zřejmě cítili utlačeni zcela jinak než Slované jižně od Dunaje.

Fredegarem popsané braní slovanských manželek a dcer do lože Avarů se pravděpodobně také dělo, a je to jen další doklad o pestrosti genetické výbavy Slovanů. Ostatně sám kronikář zmiňuje, že proti Avarům povstali jejich synové zplození se slovanskými ženami, kteří jsou ovšem počítáni rovněž za Slovany.

Neměli bychom na to však pohlížet dnešníma očima. Sdílení žen patřilo v některých kmenových společenstvích k tradičním zvykům a tehdejší lidé na tom neshledávali nic špatného. Kočovný způsob života Avarů, kteří se přicházeli na zimu schovat do slovanských vesnic, pak vedl k tomu, že toto sdílení probíhalo spíš jednostranně – avarští muži si zřejmě obvykle brali slovanské ženy spíše než naopak, protože slovanští muži se do sídel Avarů (a tedy k avarským ženám) tolik nedostávali. Z pohledu křesťanských burgundských kronikářů šlo pochopitelně o zvrácený zvyk, který jako křiklavý příklad utrpěných křivd nemohli opomenout.

I na základě archeologických nálezů dnes předpokládáme, že Slované a Avaři žili vedle sebe víceméně pokojně a minimálně zpočátku těžili ze vzájemné spolupráce. Slovanům asi nijak zvlášť nevadilo, že si území jejich vesnice nárokoval jakýsi kagan, ani to, že od nich vybíral daně (přesněji poplatky v naturáliích), což ostatně činil výměnou za poskytnutí vojenské ochrany každý vládce. Sami Slované zatím nikde neutvořili žádný velký slovanský svaz. Ostatně jejich „slovanská identita“ se teprve rodila. Také proto zpočátku neměli žádného vůdce, který by chtěl kaganovi konkurovat, takže avarskou nadvládu nevnímali jako útisk. Avaři dávali slovanským bojovníkům to, co jim chybělo – tedy účinnou rychlou jízdu.

Tak to zřejmě fungovalo alespoň zpočátku, od šedesátých let 6. století.

Dá se však předpokládat, že postupem času se začaly vztahy zhoršovat. I proto se vydala ona zmíněná druhá vlna slovanských skupinek na pochod (mimo jiné) směrem k české kotlině. Přesto vliv kagana zřejmě brzy dosáhl také tam, a tak napětí postupně vyvrcholilo povstáním vedeným Sámem, o němž jsem podrobně psal v článku Cizinec se stal vůdcem Slovanů.

Nesmíme si na základě Fredegarova popisu představovat, že Slované ve střední Evropě pokojně žili ve svých vesničkách, obdělávali svá políčka a vždycky jednou za čas přetrpěli nájezd svých krutých a nechtěných pánů, kteří je obrali o úrodu a znásilnili jejich ženy. Takto to nefungovalo ani na Balkáně, kde se Slované dokonce občas spojovali s Avary v boji proti Byzantské říši, případně jiným okolním kmenům.

Přestože onen „avarský útlak“ nebyl tak strašný, jak si představovali obrozenci v 19. století, a v mnoha směrech šlo spíše o symbiózu a spolupráci, mnoha slovanským bojovníkům tento způsob soužití jistě nevyhovoval. Původní vztahy se zřejmě počátkem 7. století začaly výrazně zhoršovat poté, co oslabila centrální moc avarského kaganátu, avarští jezdci se mohli mnohem snadněji utrhnout „ze řetězu“ a páchat větší zvěrstva. Ostatně situace rámovaná v minulé kapitole fiktivním příběhem o stycích nájezdníků se slovanskými ženami, mohla vyvolávat stále větší odpor.

K podobným excesům zřejmě docházelo na hranicích v takzvané oblasti potýkání, která pravděpodobně ležela v podunajské nížině v okolí dnešní Bratislavy. Právě tam zřejmě vzniklo jakési ohnisko odporu proti Avarům, do jehož čela se v roce 622/623 postavil jakýsi kupec či velmož z Franské říše.

Podrobnější zprávy o Sámově boji s Avary nemáme, ale víme, že dokázal rychle uspět. Snad to souvisí i s náhlým vzestupem Byzance, jejíž vojsko roku 626 drtivě porazilo spojené vojsko Avarů a (patrně především balkánských) Slovanů, které neúspěšně oblehlo Konstantinopol. I to mohl být pro mnoho slovanských knížat na Balkáně impuls, aby se vyhranili vůči Avarům, protože spojenectví s nimi přestávalo přinášet výhody.

Po prvních bojových úspěších Sámova svazu pochopili i vůdcové dalších kmenů, že bude výhodné se k němu přidat, a tak se Sámova pomyslná říše rozrůstala. Pohromadě ji však držel především zájem na společném boji proti vnějším nepřátelům. Centrum tohoto svazu, kde se zřejmě usídlil i samotný Sámo, se podle archeologických indicií zhruba shodovalo s centrem pozdější Velkomoravské říše a leželo tedy někde mezi Mikulčicemi a Olomoucí. Právě tudy totiž procházely významné obchodní cesty zprostředkující výměnu zboží mezi Franskou říší a Orientem (například zmíněná „pozemní větev“ proslulé hedvábné stezky nebo jantarová stezka z jihu na sever, která procházela Pomoravím). Území se navíc nacházelo mimo dosah avarského kagana, ale relativně nedaleko od ohniska vzájemného střetávání u Bratislavy, takže bylo vhodné pro vedení boje v tomto prostoru. Nicméně existují i jiné teorie o Sámově sídle – někteří badatelé ho kladou až do Čech, jiní naopak více na východ na Slovensko. Archeologie nám bohužel v tomto ohledu poskytuje jen nepřímé důkazy.

Faktem zůstává, že Sámova moc během několika let závratně vzrostla. Nově vzniklý svaz se ukázal být nejen životaschopný, ale dokonce natolik silný, že se mohl vzápětí postavit daleko mocnějšímu a lépe organizovanému protivníkovi – Franské říši.

Na závěr si ještě dovolím rozebrat Avary coby bojovníky, to znamená jejich základní výzbroj, způsob boje a taktiku. Můžete je pak srovnat se Slovany, o jejichž bojových schopnostech jsem psal podrobněji v článku Bojová taktika a válečnictví Slovanů.

O Avarech jsem psal jako o typických turkických kočovnících, kteří se živili pastevectvím a jejichž způsob života přímo vyžadoval koňský hřbet a rychlé přesuny. Prakticky žádný Avar primárně nebojoval pěšky, a tak se jim hodilo doplnění armády o slovanskou pěchotu. Hlavní avarskou zbraní byl už zmiňovaný reflexní (neboli kompozitní, skládaný) luk, z něhož podle byzantských kronikářů dokázali zasáhnout cíl až na 400 či 500 metrů. Na blízko bojovali jednobřitými šavlemi, ale také kopími, sekerami, noži a vzácněji kistěny (bijáky s parohovou hlavicí, zavěšenými zřejmě na řemeni nebo provaze). Byzantský císař Maurikios ve svém Strategikonu zaznamenal, že bojovali plně pokrytí zbrojí, která chránila nejen jezdce, ale také samotné koně: „Jsou vyzbrojeni pancířem, mečem, lukem a kopím, kvůli čemuž si velké množství z nich bere do boje dvě zbraně. Na zádech tak nesou kopí a v rukách drží luk, přičemž obojí používají podle potřeby. Pancíř nenosí jen oni, i koně nejpřednějších [mužů] jsou v přední části chráněni železem nebo plstí. Jsou dobře vycvičeni ve střelbě z luku na koni.“

To znamená u kočovníků zdánlivě paradoxní použití těžké jízdy. Tento bojový prvek používali Avaři už na přelomu 6. a 7. století. Nicméně se nedá předpokládat, že by těžká jízda tvořila jejich hlavní vojenskou sílu, na rozdíl od pozdějších středověkých armád. Vojenská a ekonomická síla kagana umožňovala vybavit nejspíš několik desítek či maximálně stovek elitních jezdců byzantskými zbrojemi nebo jejich nápodobou. Přestože Avaři pravděpodobně přinesli do Evropy třmeny, ještě je nepoužívali k typickému drtivému útoku se založeným kopím na způsob pozdějších rytířů.

Hlavní část avarské armády se skládala z lehké jízdy a využívala zejména sílu kompozitních luků. Lehcí jezdci se oblékali do typických dlouhých kaftanů doplněných koženými prvky. Jak avarské a slovanské obyvatelstvo během 7. a 8. století postupně splývalo a do čela vesnic i kmenů se dostávali „synové avarských mužů a slovanských žen“, můžeme předpokládat, že si tuto taktiku částečně osvojili i Slované, zatímco těžká jízda se slábnoucí mocí kagana mizela ze scény. Avaři se v 8. století stali jen stínem obávaných nájezdníků a kaganát existoval nejspíš jen proto, že nikomu dostatečně nevadil.

___________________________

Další literatura:

Lutovský, Michal – Profantová, Naďa: Sámova říše, Praha 1995.

Měřínský, Zdeněk: České země od příchodu Slovanů po Velkou Moravu I., Praha 2002.

Kačer, Jindřich: Temné počátky českých dějin, Odkud k nám přišli a jak žili první Slované, Brno 2021

Galuška, Luděk: Slované - stopy předků. O Moravě v 6.-10. století, Praha 2017

Hurbanič, Martin: Konstantinopol 626. Poslední bitva antiky, Praha 2016