Od Sáma k Mojmírovi I.: Velká Morava možná vznikla na základech Sámovy říše

Zkusím zde rozvinout tezi, kterou podrobněji popisuji ve své knize Temné počátky českých dějin, Odkud k nám přišli a jak žili první Slované, která vyšla roku 2021 v nakladatelství Melvil. Pokud se zaměříme na území bývalého Československa na počátku 9. století, rozlišíme zde tři zásadně odlišné oblasti se svébytným vývojem. Západ sevřený prstencem českých hor obývaly české kmeny a tato oblast se nazývala Bohemia, teprve později Čechy. Kmeny (Doudlebů, Zličanů, Lučanů, Pšovanů a dalších) byly podle teze Dušana Třeštíka, o jehož výzkumy se budu často opírat, zřejmě spojeny do nějakého kmenového svazu Čechů (Bohemanů), ale je velmi nepravděpodobné, že by jim vládl nějaký svrchovaný „král“ či „kníže“, byť se o jednom takovém roku 805 prameny zmiňují (viz konec článku v dodatcích Neúspěšná výprava císařova syna). Čechy však neměly téměř nic společného s Velkomoravskou říší, s výjimkou asi 6 let na konci vlády moravského knížete Svatopluka (894), který si je podmanil a zavázal tributem. Nicméně po jeho smrti se čeští Přemyslovci obrátili zpět k Východofranské říši, kam platili tribut předtím a Moravu tím opustili.

Druhou a v té době nejpodstatnější a nejrozvinutější oblastí byla Morava, tedy přesněji území kolem stejnojmenné řeky (dnešní jižní a střední Moravy). K tomu bychom mohli přidat oblast ještě více na jih až k Dunaji do oblasti dnešní Bratislavy, protože právě tam společně s pozdějšími velkomoravskými centry (Mikulčice, Pohansko, Staré Město u Uh. Hradiště) kladou někteří historici (například Profantová a Lutovský v knize Sámova říše) pravděpodobné centrum někdejší říše franského kupce či velmože Sáma, který v 7. století úspěšně vedl protiavarské povstání zdejších Slovanů a kolem roku 631 porazil u přesněji neurčeného hradiště Wogastisburgu i vojsko franského krále Dagoberta. Více o něm si můžete přečíst v článku Cizinec se stal vůdcem Slovanů. Jako uznávaný pohanský náčelník pak vládl zhruba do roku 659 své říši, což byl však spíše kmenový svaz středoevropských slovanských kmenů. O dosahu jeho moci se můžeme jen dohadovat a je možné, že svým vlivem zasahoval i na západní Slovensko a do Čech, už proto, že slavný Wogastisburg ležel pravděpodobně někde na jejich území.

Nicméně od Sámovy smrti až do počátku 9. století nemáme o existenci jeho kmenového svazu žádné písemné doklady, proto se všeobecně předpokládá, že zaniknul. Jenže to nemusí být pravda, protože i jediný známý text o Sámovi a jeho říši od franského kronikáře Fredegara vznikl zřejmě jen kvůli tomu, že Sámo porazil franského krále. Jinak tamější kronikáři zdejší oblast nesledovali a nepsali o ní. Proto mohl kmenový svaz navazující na takzvanou Sámovu říši klidně přetrvat až do začátku 9. století, přestože se zřejmě měnila oblast jeho vlivu, jak jednotlivé kmeny odstupovaly nebo se přidávaly. Plynule se transformovat ve Velkomoravskou říši, kam už nepatřily Čechy. Tuto tezi vyslovilo v posledních desetiletích několik historiků a zdá se, že se setkává s poměrně příznivým ohlasem.

Když tedy ponecháme stranou necháváme východní Slovensko i severní Moravu a Slezsko, kde byl vývoj ještě úplně jiný, zbývá nám třetí část území, což je právě Nitransko, tedy oblast dnešního západního Slovenska (s výjimkou onoho kousku kolem Bratislavy). Dříve se předpokládalo, že na počátku 9. století existovalo nějaké Nitranské knížectví, kde vládl kníže Pribina a toho kolem roku 830 vyhnal moravský kníže Mojmír I. Tím měl dobýt území svého místního rivala a založit tak Velkomoravskou říši.

K tomu však přispěl již vzpomínaný Dušan Třeštík svou zajímavou tezí, že Pribina původně nebyl žádným nitranským knížetem, ale Moravanem, jehož Mojmír I. pověřil místní správou území poté, co ho Moravané někdy ve dvacátých letech 9. století dobyli. Podle archeologických nálezů to totiž vypadá, že v Nitransku před rokem 820 žádná hradiště nestála, na rozdíl od Moravy. To by napovídalo tomu, že Moravané sice Nitransko opravdu „dobyli“, ale ve skutečnosti nešlo o žádné rivalské knížectví na podobné úrovni, ale zkrátka o území méně rozvinutého slovanského kmene, kam Moravané zřejmě ve dvou vlnách postupně pronikli, dosadili tam své velmože jako správce a začali tam stavět hradiska, jaké znali ze své původní domoviny. To přeci jen vrhá na údajný první společný stát Čechů a Slováků poněkud jiné světlo, i když pomineme skutečnost, že žádná zmínka o Slovácích ze středověku neexistuje.

Abychom to však ještě trochu více zamotali, nebo chcete-li uvedli do souvislostí, je třeba zmínit nepochybný vliv Franské říše ve střední Evropě. K roku 822 se váže první zmínka o Moravanech v historických pramenech. Tehdy se zúčastnili všeobecného sjezdu ve Frankfurtu, jenž svolal franský císař Ludvík Pobožný, syn Karla Velikého. Měly se na něm probírat záležitosti východní části Franské říše a k ní vázaných území. Podle toho to vypadá, že Moravané byli nějakým způsobem poplatní Franské říši a odváděli jí zmíněný tribut. Ostatně do Frankfurtu přijeli stejně jako ostatní podřízení náčelníci (z nichž mnozí byli pohané) s „dary“ pro císaře.

Pojďme si v těchto kulisách popsat trochu blíže situaci na Moravě po roce 800. Nemáme o ní sice žádné písemné zprávy, takže nemůžeme tvrdit nic jistého, přesto můžeme zhruba tušit, jak zdejší uspořádání mohlo vypadat. Franské prameny neurčitě naznačují, že před rokem 822 proběhl mezi Moravany nějaký mocenský boj, jehož důsledkem pak bylo obsazení území na sever od Dunaje a budování nových hradišť na úpatí Bílých Karpat. Vzešel snad z tohoto boje vítězně právě Mojmír I., který se pak profiloval jako budoucí vládce Velké Moravy? Je to možné, byť musíme vzít v úvahu, jaké politické uspořádání měl moravský kmenový svaz, jehož existenci předpokládáme, ať už navazoval na tradice Sámovy říše či nikoliv.

Kmen jako takový se pravděpodobně skládal z více či méně vesnic, jimž dohromady vládl nějaký místní vladyka (velmož či náčelník) z nejvýznamnějšího rodu z dané oblasti. Dušan Třeštík nazývá tyto rody gens a jejich jménem se mohl pak nazývat i celý kmen. Problém je v tom, že jména jednotlivých moravských kmenů neznáme. A teď je otázka, jakým způsobem se pak tyto kmeny spojovaly do svazů, jejichž účelem byla především společná obrana a případně výměna zboží, tedy obchod.

Vzhledem k velikosti Moravy bychom mohli připustit, že tito menší vladykové se scházeli jednou za čas na společné radě a v případě potřeby si mezi sebou volili svazového vůdce, jako byl dříve Sámo či později Mojmír. Tento vůdce pak mohl vládnout i kmenovému svazu, což však nemuselo být trvalé (někdy mohl být mocnější náčelník jiného kmene patřícího do téhož svazu). Můžeme přitom předpokládat, že v mírových klidných dobách takového vůdce ani nepotřebovali a rozhodovali se kolektivně, z čehož pak v 19. století vznikly úsměvné teze o rané slovanské demokracii. Přitom kolektivní rozhodování bylo typickým znakem kmenového uspořádání.

Další možností je, že mezi vladyky a svazovou vládou existoval ještě jeden mezistupeň v podobě místního knížete, jenž spojoval několik (či několik desítek) vladyků pod svoji správu. Takový kníže by pak zřejmě sídlil na raném hradišti, které si však ještě zdaleka nemůžeme představovat tak rozvinuté a opevněné, jako pozdější velkomoravská hradiště. Nicméně právě na těchto místech (v Mikulčicích, Pohansku či na Starém Městě u Uh. Hradiště) mohli místní vládci sídlit a teprve společně dohromady pak vytvořit jádro kmenového svazu, v němž nerozhodovaly desítky či dokonce stovky malých vladyků, ale jen několik mocných knížat s podporou svých rodů. Mezi nimi mohlo dojít ke zmíněným mocenským bojům, z nichž potom vzešel vítězně Mojmír I.

V tomto světle si můžeme představit, jak Moravané provádí postupnou expanzi na území Nitranska a Mojmír pak dosadí do místní správy jednoho z původních moravských knížat, případně člena některého z těchto gens (rodů). Tím se dostáváme obloukem zpět k Pribinovi, který si na získaném území vedl velmi úspěšně, vybudoval nejen zmíněná hradiska, ale dokonce zde nechal roku 828 vysvětit i kamenný kostel. To naznačuje, že byl už v té době křesťanem, byť máme zmínky o jeho křtu až po jeho vyhnání. Nicméně měl za manželku bavorskou kněžnu z významného rodu Vilémovců, která by si ho jako pohana určitě nevzala.

I tato skutečnost každopádně naznačuje, že Pribina výrazně mocensky posílil, což mohl Mojmír pociťovat jako nebezpečnou konkurenci svým ambicím, proto ho z Nitry zkrátka vyhnal. K žádné válce ani dobývání přitom nemuselo dojít, ostatně o něm nemáme žádné zprávy. Mojmír mohl prostě jen uplatnit svůj vliv v kmenové (či svazové) radě, vynést nad Pribinou soud a vypudit ho tak ze země. Víme o tom především díky dalšímu Pribinovu osudu, který byl zaznamenán ve franských pramenech (viz níže Mocný kníže z Blatnogradu).

Mojmír totiž směřoval k zásadnímu kroku, kterým výrazně posílil svou mocenskou pozici ve střední Evropě. Roku 831 totiž přijal z rukou pasovského biskupa Reginhara oficiální „křest všech Moravanů“. V našich krajích tím proběhla takzvaná christianizace shora. To znamená, že novou víru nejprve přijaly elity a postupem času ji pomocí misií rozšířily i mezi běžný lid. Pro každého pohanského vládce té doby byl křest velmi zásadní a často těžký krok, protože to znamenalo rozloučení se staletými tradicemi předků a přijetí úplně nového vidění světa. To mohlo zásadně podkopat jeho pozici, pokud ji neměl dostatečně zajištěnou, protože stařešinové a vladykové jeho kmene se často proti takovému radikálnímu zvratu pochopitelně bouřili.

Ve skutečnosti to samozřejmě neznamenalo, že běžní obyvatelé moravských vesnic by náhle spálili modly svých bůžků, postavili kostel a začali se učit křesťanské modlitby. Pro knížete to byl však zcela zásadní krok, protože ho potom okolní mocní křesťanští vládci přijali do své společnosti, zatímco jako pohan by u nich měl podřadné postavení a nemohl by s nimi ani jíst u společného stolu.

Už proto je zjevné, že Mojmír nemohl vystát konkurenci v Pribinovi, který se zjevně chystal k podobnému kroku a možná by se chtěl Mojmírovi svým vlivem a mocí vyrovnat. To vládce Moravanů nemohl dopustit a Pribinu včas vyhnal. Nová říše, která se oprostila od kmenových tradic a měla mít silnou centrální vládu, musela vyrůstat na křesťanských základech. Křesťanské vidění světa totiž umožnilo i typ oficiální správy po vzoru Franské říše Karla Velikého.

Dodatky na konec

Přestože ještě na konci 8. století se Čechové (rozuměj členové českého kmenového svazu) účastnili franských výprav proti zbytkům Avarům v kaganátu u Dunaje, roku 805 spočinul zrak císaře Karla Velikého i na nich. Rozhodl se rozšířit svůj vliv až do Čech, zavázat si je tributem a vnutit svou „ochranu“. Proto vyslal svého syna Karla mladšího, aby jim ukázal franskou vojenskou převahu a donutil je ke spolupráci podle franských představ.

Tři proudy vojska o celkovém počtu až 30 tisíc mužů směřovaly tehdy do Čech. Češi věděli, že na volném poli se takové armádě neubrání, a tak se bránili v hradišti zvaném Canburg, které franské vojsko neúspěšně po 40 dní obléhalo. Přesnou polohu hradiště neznáme (podobně jako Wogastisburgu), ale často se objevuje ztotožnění s Hradskem u Mšena, kde v té době už nějaké primitivní hradiště stálo. Nicméně zřejmě nebylo trvale osídleno, ale Čechové ho vybudovali narychlo během několika týdnů čistě jako vhodné obranné místo, když se dozvěděli o přicházející franské armádě.

Podrobnosti obléhání neznáme, víme jen o úspěšné obraně a o tom, že přitom padl jakýsi český kníže či „král“ Lech. Z toho někteří historici usoudili, že Češi už tehdy měli jednotnou vládu, ale spíše šlo o jednoho z několika českých knížat, tedy asi vládce jednoho z kmenů v českém svazu. Zajímavé je, že Češi krátce po obraně Canburgu začali tribut císaři skutečně platit, ale nevíme, za jakých podmínek a rozhodně se ubránili těsnějším svazkům s karlovskou říší.

Po svém vyhnání z Nitry utekl Pribina nejprve k Ratbodovi, správci franské Východní marky (bavorsky Ostarrîchi, později Österreich tedy Rakousko), kde byl také s konečnou platností pokřtěn (je možné, že jeho předchozí křest nebyl považován za plnohodnotný). Ratbod ho představil i císaři Ludvíkovi Pobožnému a Pribina se pak dostal na nějaký čas ještě k Bulharům a knížeti Ratimírovi, aby nakonec dostal do správy samostatné knížectví v Panonii u řeky Zaly západně od Blatenského jezera.

Tam budoval křesťanskou zemi, jejíž centrem bylo hradiště Blatnograd. Nakonec kolem roku 860 zřejmě padl na straně východofranského krále Ludvíka II. Němce v boji proti Moravanům, které tehdy už vedl kníže Rostislav. Blatnograd s přilehlým knížectvím pak po Pribinovi zdědil jeho syn Kocel.

___________________________

Další literatura:

Lutovský, Michal – Profantová, Naďa: Sámova říše, Praha 1995.

Měřínský, Zdeněk: České země od příchodu Slovanů po Velkou Moravu I., Praha 2002.

Kačer, Jindřich: Temné počátky českých dějin, Odkud k nám přišli a jak žili první Slované, Brno 2021

Galuška, Luděk: Slované - stopy předků. O Moravě v 6.-10. století, Praha 2017