Cizinec se stal vůdcem Slovanů. Bojovný Sámo však zřejmě nebyl ani Frank ani kupec

O Sámovi máme jediný záznam v kronice takzvaného Fredegara sepsané ve franském klášteře kolem roku 660. V našich pohanských zemích ještě psát nikdo neuměl, a tak vděčíme za zprávu o Sámovi jedinému vítězství, které se mu podařilo vybojovat roku 631 u jakéhosi Wogastisburgu, o němž ani nevíme přesně, kde leží. Nicméně to vítězství bylo podstatné a zjevně velkolepé, když Sámo se svými Slovany pokořil mohutná vojska franského krále Dagoberta, čímž si zasloužil pozornost kronikáře. Jinak bychom ani o něm dnes nevěděli vůbec nic.

Ovšem původním důvodem, proč se Sámo stal vůdcem Slovanů, nebyl boj proti vlastním franským soukmenovcům, ale obrana proti Avarům. Tak se nazýval svaz turecko-mongolských nomádských kmenů, které se zřejmě oddělily od Hunů a v 6. století vytvořily mocnou říši na Balkáně, takzvaný Avarský kaganát v sousedství Byzantské říše. Avaři patřili k těm kočovným kmenům (podobně jako třeba Hunové či Maďaři), jejichž příslušníci obvykle nesídlili na jednom místě a neživili se zemědělstvím, ale spíše kočovali jako pastevci dobytka a především kořistníci v okolních zemích.

Naopak Slované bývali zejména v 19. století považováni za holubičí mírný národ, který nerad bojoval, a proto si ho Avaři snadno podrobili. Tuto dnes již vyvrácenou teorii navíc podpořil sugestivní popis soužití těchto dvou etnik ve Fredegarově kronice: „Vinidové (tedy Slované) sloužili již odedávna Hunům (tedy Avarům), takže kdykoliv Hunové vojensky útočili na některý národ, stáli Hunové s celým svým vojskem před táborem, Vinidové pak bojovali; jestliže nabývali vrchu a vítězili, tu Hunové vyrazili, aby se zmocnili kořisti.“

Tolik k ponižující bitevní taktice, při níž měli být Slované obětováni v prvních řadách, zatímco Avaři brali kořist. Ještě horší to však prý bylo v dobách míru: „Hunové přicházeli každoročně ke Slovanům přezimovat, brali si do lože manželky Slovanů i jejich dcery. Vedle jiných projevů útlaku platili Slované Hunům poplatky. Nakonec však synové Hunů, které zplodili s manželkami a dcerami Vinidů, nechtěli již snášet křivdy a útisk, a odmítajíce nadvládu Hunů, začali se bouřit.“

Právě v té chvíli měl vstoupit na scénu Sámo a vést Slovany do spravedlivého boje proti utiskovatelům. Je zřejmé, že franský kronikář vzdálený od této události stovky kilometrů a desítky let potřeboval jasný a sugestivní příběh. Ještě více je však zřejmé, že k nějakým projevům útlaku od divokých nájezdníků jistě docházelo. Mimochodem od jména Avar zřejmě vychází i slovanské slovo obr. Nicméně si musíme uvědomit, že hraniční potýkání zejména na Balkáně trvalo desetiletí a za tu dobu se na jednotlivých místech vytvořily různé vztahy. Jednak dospěli zmínění synové avarských otců a slovanských žen, jednak mnohdy obě strany zjistily, že vzájemná spolupráce je prostě výhodnější.

Avaři přezimovali ve slovanských vsích poměrně často a bylo pro ně jistě příjemnější, když se vraceli do přátelského prostředí. Dlouhodobě můžeme jejich vzájemný vztah nazvat vzájemným kulturním ovlivňováním. Slované přebírali nejen některé duchovní rituální zvyky od Avarů, ale třeba z Mikulčic máme doloženou výrobu různých typicky nomádských předmětů. Avaři také do Evropy přinesli novinku v podobě používání třmenů. Své jurty (velké stany kočovníků) postavili vedle slovanských polozemnic a trávili zimu v sousedství Slovanů. Většinou asi pokojně.

Hlavně si nesmíme na základě Fredegarova popisu představovat, že Slované ve střední Evropě prostě pokojně žili ve svých vesničkách, obdělávali svá políčka a vždycky jednou za čas nuceně trpěli nájezd svých krutých a nechtěných pánů, kteří je obrali o úrodu a znásilnili jejich ženy. Toto nefungovalo dlouhodobě ani na Balkáně, kde se Slované občas dokonce spojovali s Avary v boji proti Byzantské říši, případně jiným okolním kmenům. Určitě to nebyl stav trvalé podřízenosti jakýchsi porobených otroků vůči svým pánům.

Fredegar si to však úplně nevymyslel a zřejmě k podobným excesům docházelo na hranicích v takzvané oblasti potýkání, kterou můžeme předpokládat v podunajské nížině v okolí dnešní Bratislavy. Právě tam vzniklo zřejmě jakési ohnisko odporu proti Avarům, do jehož čela se po roce 623 postavil jakýsi kupec či velmož z Franské říše (viz níže Kdo byl vlastně Sámo?).

Jak se ale dostal cizinec ze západu k vedení slovanských kmenů? Dejme slovo opět Fredegarově kronice: „Když Vinidové zaútočili vojensky proti Hunům, kupec Sámo vytáhl s nimi ve vojsku a tam se ukázal v boji s Huny tak prospěšný, že to bylo až hodno podivu, a nesmírné množství z nich bylo mečem Vinidů pobito. Když Vinidové viděli Sámovu schopnost, vyvolili si ho za krále a on jim šťastně kraloval třicet pět let.“

To naznačuje statečného bojovníka, dobrého stratéga a taktika, ale především silnou charismatickou osobnost. Musíme ovšem upřesnit, že Sámo se nestal žádným králem, který vládl nějakému velkému území. Pojem Sámova říše je u nás stejně zažitý, jako nepřesný. Ve skutečnosti šlo o kmenový svaz slovanských kmenů, jejichž vůdcové se zřejmě nemohli shodnout, kdo z nich by měl svaz vést, a tak zvolili schopného cizince jako určitou kompromisní variantu. Trochu nuceně se sjednotili pod tlakem avarského nebezpečí z jihovýchodu. Sámo se tak stal tím, který vedl rozpravu na všeobecných sněmech, byl uznávanou autoritou, ale nemohl suverénně rozhodovat o všech záležitostech v jednotlivých kmenech. Fredegar ho nazval králem, protože je to pojem, který ze svého prostředí znal pro nejvyššího vládce.

„Ve čtyřicátém roce panování Chlotarova shromáždil muž jménem Sámo – původem Frank z kraje senonského – větší počet kupců a odebral se za obchodem do země Slovanů zvaných Vinidové.“ Z této jediné věty z Fredegarovy kroniky můžeme čerpat informace o původu a příchodu Sáma do střední Evropy. Víc nemáme podložené. Jméno Sámo (v originále Samo) však nezní úplně germánsky, takže se nezdá, že by Sámo byl přímo z kmene Franků (Frankové byli součást germánského etnika). Kronikář měl asi na mysli, že pocházel z území Franské říše, takže mohl být Gal, čili Kelt, poznamenaný silný římským vlivem. Kraj senonský (de pago Senonago) ukazuje nejspíše k městu Sens, které se ve starověku označovalo civitas Senonum.

Přišel tedy s kupeckou karavanou, ale to ještě neznamená, že sám byl povoláním kupec. V článku jsem již zmínil, že našimi zeměmi procházela tehdy důležitá obchodní stezka zvaná „hedvábná“. Sloužila pro obchod s Orientem, protože o samotné slovanské zboží asi Frankové příliš nestáli – Slované jim neměli moc co nabídnout, snad kromě otroků. Je tedy možné, že Sámo byl kupec, ale jak to, že se tak dobře vyznal ve válečnické taktice, že si ho Slované zvolili za vůdce? To napovídá spíše tomu, že to mohl být velmož či diplomat ve službách franského krále Chlotara.

Jenže v 7. století už byla drtivá většina franských velmožů křesťanská, zatímco Sámo byl prokazatelně pohan s 12 manželkami. Že by mu křesťanství příliš nesedělo a hledal proto příležitost, jak se vrátit ke starým bohům? Mohl to být jeho důvod, proč se usídlil u Slovanů? A to mu nevadilo, že místo bohů germánských či keltských bude uctívat ty slovanské? Nebo ho opravdu vyslal franský král a Sámo se teprve později oprostil z jeho vlivu? To všechno jsou spekulace a otázky, na které budeme těžko hledat jistou odpověď a každou z nich můžeme považovat za možnou.

Když byl jeho svaz v boji úspěšný, viděli i vůdcové dalších kmenů, že je výhodné se k němu přidat, a tak se jeho pomyslná říše rozrůstala. Pohromadě je však držel především zájem společného boje proti vnějším nepřátelům. Jakési centrum tohoto svazu, kde se zřejmě usídlil i sám Sámo, bylo podle archeologických nálezů zhruba shodné s centrem pozdější Velkomoravské říše – tedy někde mezi Mikulčicemi a Olomoucí. Právě tudy totiž procházely významné obchodní cesty (například proslulá „hedvábná stezka“) zprostředkující výměnu zboží mezi Franskou říší na západě a Orientem. Navíc je toto území relativně nedaleko od zmíněného ohniska střetu u Bratislavy, takže vhodné pro vedení boje právě v tomto prostoru.

Podrobnější zprávy o Sámově boji s Avary nemáme, ale víme, že byl rychle úspěšný. Snad to souvisí i s náhlým vzestupem Byzance, jejíž vojsko drtivě porazilo spojené Avary a Slovany roku 626 při obléhání Konstantinopole. I to mohl být impuls pro mnoho slovanských knížat na Balkáně, aby se vyhranili vůči Avarům, protože spojenectví s nimi už nepřinášelo výhody.

Faktem zůstává, že Sámova moc během několika let závratně vzrostla. Nově vzniklý svaz se ukázal nejen jako životaschopný, ale dokonce natolik silný, že se mohl postavit daleko mocnější Franské říši.

Roku 629 se stal franským králem Dagobert, který byl dosud panovníkem Austrasie, tedy jedné z částí Franské říše. Byl proto zkušeným vládcem, který hodlal rychle rozšířit svou moc. Asi není náhodou, že už o dva roky později došlo k diplomatické roztržce, která zavinila velké válečné tažení. Někde na území Slovanů byla přepadena franská kupecká karavana a Dagobert velmi důrazně požadoval na Sámovi, aby mu vyplatil spravedlivou náhradu škody a snad i potrestal viníky. Franský král vyslal ke Slovanům svého vyslance Sicharia, jehož však podle Fredegara „…Sámo nechtěl spatřit a nedovoloval mu, aby k němu přišel. Proto Sicharius oblékl šat, jaký nosí Slované, předstoupil se svým doprovodem před Sáma a oznámil mu všechno, co měl uloženo. Ale jak to bývá znakem pohanství a zpupnosti nešlechetných lidí, Sámo nedal náhradu za nic z toho, čeho se jeho lidé dopustili…“

V žádném případě se nemůžeme spolehnout na objektivitu franského kronikáře, ale podivná je jeho zmínka o tom, že Sicharius prohlásil: „Sámo i lid jeho království jsou Dagobertovi povinni poddanstvím.“ A ještě podivnější je, že Sámo prý jeho tvrzení nepopřel, ale prohlásil: „Jako země, kterou máme, patří Dagobertovi, tak i my jsme jeho, pokud jen bude mít v úmyslu zachovávat vůči nám přátelství.“ Jaký byl pravý stav věcí, dnes už těžko zjistíme. Můžeme uvažovat, jestli Slované neplatili Frankům nějaký tribut, nebo zda šlo pouze o zbožné přání kronikáře, aby jeho král vládl všem koutům země, což považuji za pravděpodobnější. Je tu i možnost, že byl Sámo dosazen Slovanům jako prodloužená ruka franského krále, která se posléze vymkla kontrole, ale to není příliš pravděpodobné. V každém případě se nabízí myšlenka, že celá diplomatická roztržka byla jen zástupný problém, protože nový král Franků chtěl prostě rozšířit území své říše a přepadení karavany využil jen jako záminku k válce. Přece by nevystavěl své obrovské vojsko, které se vzápětí přivalilo na slovanské území ve třech proudech, jen kvůli jedné přepadené karavaně.

Dagobert skutečně poslal proti Slovanům většinu ozbrojených sil, kterými tehdy mohutná Franská říše disponovala. Z jihu táhli Langobardi a z jihozápadu velký proud Alamanů, který zřejmě přibral i Bavory. Oba tyto proudy byly na svých taženích úspěšné, poplenily slovanské území a odvedly si domů značné množství slovanských zajatců, z nichž většinou udělaly otroky. Jenže o výsledku války se rozhodovalo jinde. Sámo totiž moudře netříštil své síly a povolal většinu slovanských bojovníků k pevnosti Wogastisburg, kde se opevnil a čekal na největší třetí proud, který ze západu přiváděl sám král Dagobert v čele svých Austrasijců.

Dodnes nevíme přesně, kde vlastně ten slavný Wogastisburg leží, ale v poslední době se mnoho archeologů přiklání k názoru, že by to mohl být vrch Rubín u Podbořan v západních Čechách. Tomu odpovídají jednak nalezené zbytky opevnění, zbrojí i jiných předmětů, které lze datovat zhruba do raně slovanského období. Navíc je vrch příhodně umístěn západním směrem, odkud přicházel Dagobert se svými Austrasijci. O hledání místa bitvy napsal článek kolega Jan Hrdina pod názvem Záhada na počátku českých dějin. Kde ležel Wogastisburg?.

Bitva to byla dlouhá. „Austrasijci oblehli pevnost Wogastisburg, kde zůstal největší počet statečných Vinidů, a po tři dny s nimi bojovali;. byl tu mečem pobit velký počet lidí z Dagobertova vojska a podom davše se na útěk zanechali tam všechny stany i věci.“ Tři dny se tedy bojovalo nikoliv klasickým způsobem v poli, ale spíš se obrovské franské vojsko opakovaně pokoušelo dobýt slovanskou pevnost, až se natolik vyčerpalo, že po třech dnech mohli Slované proti nim podniknout silný protiútok a rozprášit unavené a frustrované útočníky. Sebevědomý král Dagobert se musel stáhnout zpět do své říše, zatímco Sámo využil získanou výhodu a v následujících letech podnikl několik kořistnických výpadů do Durynska a dalších zemí Franské říše. Díky vítězství se k jeho svazu navíc připojil Dervan, vévoda lužických Srbů, dosud poddaný Franků a snad i korutanský vévoda Valluk, jehož území poplenili Langobardi.

Podrobnosti o bitvě u Wogastisburgu se dočtete v článku kolegy Jana Hrdiny První bitva českých dějin.

Technologická převaha byla u Wogastisburgu jednoznačně na straně Franků. Jejich velmožové bojovali už jako jezdci na koních, takže jejich jízda už začala trochu připomínat pozdější obrněné rytíře. Mnozí z Franků už v bitvách oblékali drátěné košile, jiní šupinovou zbroj, ti chudší pak alespoň dobrou tvrzenou kůži. V jedné ruce drželi obvykle kulatý dřevěný štít s železnou puklicí uprostřed, zatímco v druhé třímali krátký meč (zhruba 90 cm). Na hlavě už měli ti nejbohatší i kovové přilby zdobené chocholem. Chudší pěší bojovníci se museli spokojit s koženou čapkou, případně bojovat prostovlasí, jejich dřevěné štíty postrádaly puklice a ani koženou zbroj neměli úplně všichni. Místo meče často používali sekeru. Přesto byli i oni obecně lépe vybavení, než většina Slovanů. Proslulou zbraní Franků se stala jejich prohnutá vrhací sekera, zvaná ostatně podle nich franciska.

Jedinou výhodou Slovanů byly pevné hradby Wogastisburgu, byť jistě dřevohlinité a nikoliv kamenné. Jinak se jejich výbava většinou podobala popsané výbavě chudších franských pěšáků. Meč či drátěná košile se mezi nimi mohly vyskytnout jen zcela výjimečně – u samotného Sáma a několika nejbohatších velmožů. Typický slovanský bojovník 7. století měl bojovou sekeru, dřevěný štít (bez puklice) a s trochou štěstí koženou či vycpávanou zbroj a čapku.

Vcelku běžně používali bojovníci obou stran luky, které ale byly obyčejné rovné, nikoliv reflexní, jaké měli v oblibě avarští jezdci.

Sámo vítězstvím u Wogastisburgu rozšířil svůj vliv, upevnil moc a položil základ říši (přijmeme-li tento nepřesný název pro kmenový svaz), která přetrvala dlouhá desetiletí a možná i staletí. Znamená to snad, že svaz přežil i smrt svého zakladatele a těžko se pak mohl nazývat Sámova říše? Pravděpodobně ano.

Sámo totiž zemřel kolem roku 658 (kronikář uvádí délku jeho vlády 35 let od nástupu) a o jeho dalších činech už nemáme přesnější zprávy, jakožto ani o pokračování slovanské říše. Jenže to nemusí nutně znamenat, že svaz zanikl, protože Fredegarův popis byl motivován právě jen bitvou u Wogastisburgu, jak už jsme řekli na začátku. Pak se Slované ztratili z hledáčku zájmu franských kronikářů a je docela dobře možné, že jejich kmenový svaz přetrval, aby na něj o dvě století později navázala Velkomoravská říše. Možná se v ni také postupně proměnil, čemuž napovídá shodné umístění vládnoucího centra na jižní Moravě.

___________________________

Další literatura:

Lutovský, Michal – Profantová, Naďa: Sámova říše, Praha 1995.

Měřínský, Zdeněk: České země od příchodu Slovanů po Velkou Moravu I., Praha 2002.

Kačer, Jindřich: Temné počátky českých dějin, Odkud k nám přišli a jak žili první Slované, Brno 2021

Galuška, Luděk: Slované - stopy předků. O Moravě v 6.-10. století, Praha 2017