Děti v rodině starých Slovanů měly život těžký i zábavný. Výchova probíhala praxí i prací

V minulém článku věnovaném slovanské rodině jsem se zabýval především manželstvím a obecně vztahy mezi muži a ženami (viz Manželství u starých Slovanů). Nyní se posuneme dál k úvahám o tom, jak to vypadalo, když se v manželství rodily děti.

Jak už jsem naznačil v úvodu, budu často operovat s pojmem přírodní, kmenová či tradiční společnost, kterou používám pro srovnání s kmenovou společností starých Slovanů. Myslím tím povětšinou chráněné kmeny v rezervacích například na Filipínách, v některých oblastech Afriky či Jižní Ameriky, kam mají běžní lidé z jiných zemí většinou zakázaný přístup (s výjimkou několika vědců), takže se ještě jejich členové ještě prakticky nepotkali s moderními technologiemi. Proto si uchovali tradiční způsob života. Spisovatel Jared Diamond, který strávil výzkumem těchto společností velkou část života, jich v knize Svět, který skončil včera napočítal po celém světě 39. Něco jiného jsou pak chudé oblasti rozvojových zemí, které se liší od Evropy či Severní Ameriky hlavně svou chudobou (a s ní souvisejícími nedostatky), ale jinak se tam běžně pohybují turisté či bohatší příslušníci elit v autech. I takové společnosti si ještě uchovaly některé tradiční vazby, které jsou odlišné od našich evropských, ale ovlivnění civilizací už je tam výrazně patrné.

Je zjevné, proč srovnávám dnešní přírodní etnika právě se Slovany, byť jsem si vědom limitů. Při absenci písemných záznamů potřebujeme srovnání s podobně fungující společností, ale je třeba zůstat opravdu u vnitřních vztahů v rodině či maximálně ve vesnici. Jakékoliv širší pojetí ve vztahu k vnějšímu světu (obchod, cestování, knížecí vláda, kmenový svaz) už se srovnávat vůbec nedá. A i v těch vnitřních vztazích je třeba vzít v potaz například odlišné klimatické podmínky – zejména střídání ročních období, které má velký vliv na formování každodenního života.

Už v onom předchozím článku jsem naznačil, že dětí ve slovanské rodině nebývalo tolik, jak bychom si mohli v prastaré době bez antikoncepce představovat, přičemž počet samozřejmě závisel na konkrétních osudech a dětské úmrtnosti. Nicméně je třeba vzít v úvahu, že žena mohla znovu rodit až poté, co odkojila první dítě. Je poměrně jasně dokázáno u zmíněných přírodních (kmenových) společností, že žena při kojení zůstává v drtivé většině případů neplodná.

To však neplatí v moderní civilizaci 21. století, kde je hojnost potravin a živin všeho druhu, takže žena, která na kojení vydává velké množství energie, ji může právě díky bohaté a rozmanité stravě doplnit. Nicméně v tradičních společnostech tělo kojící ženy pociťuje takovou zátěž, že v něm zkrátka nový plod většinou nevznikne. Byť ani tam to není stoprocentně jisté, tak jsou případy otěhotnění při kojení velmi vzácnou výjimkou.

Předpokládejme, že podobně jako v současných tradičních společnostech, kojila slovanská matka své dítě minimálně dva roky, ale někdy klidně až čtyři. To by znamenalo, že děti se mohly rodit zhruba v intervalu od 3 do 5 let. Dětská úmrtnost si pak vyžádala velkou daň, kterou samozřejmě můžeme jen odhadnout, ale v prvních letech života mohlo zemřít 20 až 40 procent všech dětí. I když uvážíme, že žena mohla začít rodit dle našeho vnímání velmi brzo – zhruba od 14 až 17 let, tak většinou končila s porodností nejpozději kolem třicítky (maximálně třeba v 35 letech). To znamená asi 15 let aktivního života s rozením dětí. Je tedy pravděpodobné, že v běžné vesnické rodině s jednou manželkou v domácnosti, kde se nepoužívaly kojné, mohl být běžný počet dětí od tři do pěti. Tedy těch, které se dožily alespoň pěti let, samotné dospělosti se mohla dožít zhruba polovina z celkového počtu, což se běžně stávalo ještě v 19. století. To samozřejmě nebránilo tomu, aby rodiny měly i šest a více dětí, obzvláště, když tam bylo třeba vícero matek (ať už současně či za sebou), ale nepovažoval bych to za tolik obvyklé.

O výchově dětí ve slovanské vesnici nemáme rovněž žádné zprávy, takže si opět můžeme jen domýšlet analogie s etnograficky zmapovanými přírodními kmeny z posledních staletí. V prvních letech života nosí kojící matky své děti prakticky neustále s sebou nebo je mají pod dozorem, ať už v nějakém šátku či jen tak v náručí. Musí přitom zvládat běžné domácí práce, které jinak nemá kdo udělat. V případě potřeby vypomůžou matce s péčí o dítě ženy ze širší rodiny – tedy babičky, tety, sestřenice, neteře nebo i vlastně starší dcery. Rod, či jakýsi „rodinný klan“ pak hraje důležitou roli i v dalších letech dítěte. Nejen u tradičních kmenů, ale i v běžných méně rozvinutých státech mimo naši euroamerickou civilizaci dodnes vidíme, že širší rodina je tam mnohem více provázaná než v rozvinutějších moderních společnostech. V Africe, v Jižní Americe i ve stepích a horách jižní Asie jsou mnohem pevnější vazby mezi jednotlivými členy širšího rodu. Bývá však definován velmi různě a dost záleží na tom, zda se v dané oblasti více sleduje mužská nebo ženská linie. Je přirozené, že rod tvoří jakousi pojistku pro případ, kdyby se třeba otci či matce v rodině něco stalo. Pak se může o pozůstalé děti postarat teta, babička či sestřenice. Zároveň poskytuje rodině potřebné zázemí, ale k tomu se ještě dostanu na dalších stranách.

Nejdřív si zkusme načrtnout dětskou zábavu. My dnes vnímáme hru jako většinovou dětskou činnost, kterou se přirozeně učí a rozvíjí. Ve středověku sice muselo dítě mnohem více pracovat, ale přesto na hru čas zůstával. Hraní a zábava opravdu patří k dětské přirozenosti. Díky hře postupně poznává malý člověk pravidla života ve společnosti a učí se mnoha motorickým dovednostem. Proto i u starých Slovanů si děti hrály přiměřeně ke svému věku. Nicméně dospívaly o několik let dříve než dnes, proto hry od pubertálního věku měly častěji sexuální náboj, což patřilo k přirozenému vývoji a rodiče tomu nijak zvlášť nebránily.

Abychom si dokázali vývoj dítěte představit plastičtěji, zvolím metodu krátkých „šotů“ – fiktivních výpovědí chlapců i dívek v různém věku při některém z druhů každodenní činnosti.

DĚTI PŘI HŘE A JINÉ ZÁBAVĚ:

Světlana (3 roky): Táta mi udělal pvní panenku! Hujá! Je celá dževěná a budu jí žíkat Větvička. Potžebuje nějaké šatičky, tžeba ze slámy. Povím bváchovi a on mi s tím pomůže. Dneska večel bude se mnou panenka spinkat a poslouchat pohádky o vílách a vusalkách, co mi vždycky povídá máma. Musím ji ale poplosit, ať nežíká nic o vodníkovi, ani o tom velkém zlém vlkovi, aby se Větvička nebála.

Jaroslav (6 let): Rád si hraju s klukama na honěnou, na slepou bábu nebo na schovávanou. Teď přišli starší kluci s novinkou z vedlejší vesnice, že prý se dají dobře odpalovat malé klacíky pomocí větších klacků. Tak do toho všichni mlátíme a cvičíme se v odpalování na dálku i v trefování na cíl. Takový odpálený špalík, či špaček, jak tomu říkáme, to už je skoro jako zacházet se zbraní. Velká zábava je taky házení kamenů po ptácích, krysách a jiných malých zvířatech, co se v okolí vesnice vyskytnou.

Hněvka (9 let): Na hraní už moc času kvůli práci nezbývá. Leda v zimě, ale v tom mrazu venku dlouho nevydržíme a v domě je málo místa. Mám ještě schovanou svoji panenku z doby, kdy jsem byla malá holka, ale kamarádkám už ji radši ani neukazuju. Smály by se mi! Ale vlastně ani moc nevím, proč si s nima mám vůbec hrát? Jsou uštěpačné, říkají tomu škádlení, ale vlastně si přitom dost ubližují. Jsem asi radši sama nebo s klukama. Nejradši poslouchám večer dědovy příběhy. Mluví o bozích a našich hrdinských předcích. Vykonali velké věci dávno předtím, než třeba i dědův děda vůbec přišel do téhle země.

Svatava (12 let): Všechny hry jdou dávno stranou a s holkama se nebavíme o ničem jiném než o klucích. Teď o Letnicích jsem se poprvé zúčastnila večerních slavností, pila medovinu a žvýkala i nějaké volchovy bylinky… Ale pořád jsem se všeho tak bála, že jsem zůstávala strnule sedět. Žádný mladík si pro mě nepřišel, asi se leknul mého ustrašeného výrazu. Měla jsem strach, to jo, ale zároveň mě to bavilo… Toužila jsem po objetí a když nepřišlo, cítila jsem se zklamaná, byť se mi společně s tím ulevilo. Vůbec se v sobě nevyznám. Další šance zlomit své prokletí budu mít při dožínkách, tentokrát to musí vyjít.

Mikuš (15 let): V posledním roce, kdy mě už všichni berou jako opravdového muže, musím skoro pořád pracovat a vedle toho zbývá čas jen na dva druhy zábavy. Holky a boj. Holky střídám, zatím se nevážu, do ženění se neženu. Užívám si, dokud to jde, pak už nebude čas.

A jak vypadá moje příprava na boj? Hromadné bitky dřevěnýma klackama s klukama jsou sice hezký, říkáme tomu „bitva“, ale o moc víc mě baví pořádnej výcvik s tátou a starším bráchou. Držet pořádně štít a ohánět se přitom sekerou se člověk nenaučí lusknutím prstu. Musím to pořádně nadřít ještě tady doma než se potkám s opravdovým nepřítelem. Ten mi moc času nenechá a nerad bych, aby moje první bojová zkušenost byla zároveň i poslední.

I v dnešní civilizované společnosti vesměs uznáváme, že kromě zábavy a školního vzdělávání se má dítě vzdělávat i v běžných praktických věcech a naučit se základy práce (například pomáháním v domácnosti), ale obecně platí, že až do 15 let je pro nás dětská práce ve větší míře zavrženíhodná a pokládáme ji za týrání a odsuzujeme společnost, která třeba na mnoha místech v Asii nutí děti vykonávat dospělou práci za mizernou mzdu.

Ve středověku a vlastně ještě dlouho do novověku však společnost fungovala úplně jinak, takže dětská práce byla běžnou součástí života prakticky už v „předškolním“ věku (podle našeho vnímání). A nešlo o žádné vykořisťování či týrání dětí. V zemědělské společnosti bylo prostě nutné, aby se do práce zapojili všichni, kdo mohli. Nešlo o dobrovolnou volbu, ale otázku přežití.

Nicméně dětská práce u přírodních společností neznamená, že ji musí děti vykonávat 12 hodin denně (možná s výjimkou žní), ale zůstává jim dost času i na hry a zábavu popsanou výše.

Dítě ve věku 4 až 6 let matky v přírodních společnostech víceméně odkládají, aby se mohly postarat buď o další dítě nebo o chod domácnosti. Přitom mu samozřejmě stále dávají potřebné jídlo, starají se o jeho potřeby a učí ho základním lidským dovednostem, které bude v životě potřebovat. Poučí ho o nebezpečích, která na něj číhají v okolním prostředí a naučí ho, co pro něj bude v životě výhodné a čeho se má naopak vyvarovat. Na tom se opět podílí širší rodina daleko více než jsme zvyklí v dnešní technologické civilizaci. Nicméně v zásadě už si dítě zvyká na velkou míru samostatnosti a odpovědnosti. Není kontrolované takřka na každém kroku, jako velká většina dnešních civilizovaných předškolních dětí.

Zapojení malých dětí do práce je pochopitelně minimální. Vychází to z prosté skutečnosti, že děti do 6 let nemají ještě dostatečně vyvinuté motorické ani psychické schopnosti, natož pak udržení pozornosti, takže i z pohledu prostého vesničana jsou nejužitečnější, když se do práce moc nepletou. Jejich zapojení je možné jen omezeně zejména v době žní, kdy mohou třeba přenášet lehké věci nebo něco někam skládat.

Ve věku 6 až 7 let se dítě dostává do dalšího vývojového stadia, kdy se může posunout od učení základních dovedností k něčemu složitějšímu. V dnešní době to znamená, že ho pošleme do školy. U starých Slovanů to znamenalo, že dítě je schopné plnit náročnější úkoly, takže se může zapřáhnout do práce v domácnosti i na poli. To dodnes běžně vidíme i na chudém africkém venkově, kde sice lidé jezdí na kolech a v autobusech, mají přístup k některým základním novodobým lékům, ale škola není všude dostupná a rodina je víceméně závislá na zemědělství či chovu zvířat. Tamější rodiny mají větší počet dětí, protože v zásadě neřeší to, jak je uživí, ale děti jsou nutné k tomu, aby statek (usedlost) pomohly svou prací udržet v chodu. Není nejmenší důvod se domnívat, že by to v 8. století u Slovanů fungovalo jinak. Jen dětí tam kvůli závislosti na primitivní přírodní medicíně měli o něco méně.

Formální postavení dětí se v tradičních společnostech vlastně moc neliší od šestého roku až do puberty, která se považuje už v podstatě za ranou fázi dospělosti. Samozřejmě, že se děti Slovanů během dětských let postupně zlepšovaly ve všech pracovních činnostech a dospělí jim svěřovali stále složitější a náročnější úkoly, ale to už záviselo na schopnostech daného jedince. Důležité bylo, aby zhruba v těch 12 až 13 letech byl z dítěte hotový muž či žena schopná zařadit se do společnosti.

Je pravděpodobné, že u Slovanů hrál roli někdy v procesu dospívání obřadný rituál zvaný postřižiny. Ten se praktikoval v mnoha kulturách a mohl mít různý význam. Každopádně šlo o obřadné odstřižení části vlasů, která se obětovala bohům. Šlo tedy o zasvěcení dítěte či mladého muže/ženy nadpřirozeným silám, které ho/ji měly ochránit. Oběť vlasů se přinášela namísto obětování celého člověka. Mělo jít také o rituál iniciační, pomocí něhož se dotyčný posouval z jedné etapy života do druhé a byl přijat do společnosti. Je ovšem otázka, zda se praktikoval už u dětí zhruba ve třech letech života, kdy batole začalo vést víceméně samostatný život, nebo až zhruba v sedmi letech, kdy uváděl chlapce či dívku mezi mládež. Poslední varianta (poměrně pravděpodobná a zřejmě častá na mnoha místech) pak počítá zhruba s 12 až 14 roky, kdy byli jinoši či mladé ženy přijati mezi dospělé a mohli se ženit či vdávat.

Přesněji je však určit neumíme. Doklady z celého světa máme rozmanité a můžeme předpokládat, že postřižiny představovaly nejen v každé společnosti něco trochu jiného, ale i v rámci jednoho etnika se jejich význam měnil a vyvíjel. V každém případě zůstává ve všech případech jen onen symbolický význam oběti bohům (či bohu), který se vlastně praktikuje i u křesťanských mnichů v podobě tonzury.

Nyní použiji metodu krátkých „šotů“ ještě jednou a načrtnu vývoj dětí u Slovanů opět stupňovaně podle věku, ale tentokrát se zaměřením na jejich pracovní činnost při žních, kdy bylo nejvíc úkolů pro Slovany všeho věku a obojího pohlaví.

DĚTI PŘI PRÁCI

Světlana (3 roky): Máma žíkala, že jsou nějaké šně a bude se klízet. A že se nemám moc nikam moc plést a hvát si někde stlanou. A dyž bude potžeba, tak prý budu tahat klasy a skládat je na hvomadu. To já moc váda pomůžu!

Jaroslav (6 let): Na nošení snopů při žních už jsem si zvykl. Občas taky podržím mámě zástěru, aby si tam mohla obilí dobře skládat. Rád pomůžu, když vidím, že mě potřebují. Akorát by si mohli odpustit to věčné poučování. Tady nestůj! Nepleť se pod nohy! Skládej ty snopy pořádně a ne jen tak halabala! Nechceš se radši ztratit? To bys byl užitečnější!

Ostoj (9 let): Začínají mě ty žně pěkně otravovat. Vidím, že všichni dřou jak naši volci a já prý musím taky. Co na tom, že jsem často nemocný a síly moc nemám? Víte, jak těžko se mi váže takový snop obilí? A to mi táta řekl, že už bych měl brzy zvládnout i srp, ale zatím mi nevěří. Prý bych si s ním jenom ublížil. Ani vybírání zrn po mlácení na mlatu není žádnej med. Musí se oddělit od plevele a různých zbytků kolem. Při tom si připadám jako poslední otrok. Hodně se těším na zimu.

Lešek (12 let): Konečně mám po postřižinách a dostanu se k pořádné chlapské práci. Nošení snopů už mně lezlo krkem, a tak jsem letos dostal do ruky pořádnej těžkej cep. Na kamenným mlatu to jde v podstatě skoro samo. A ohánět se takovou těžkou zbraní, to chce už pořádnej cvik. Jasněže to občas dělají i ženské, jako třeba naše máma, ale i ty se to musí naučit. Když si představím, že místo do klasů mlátím do nějakýho Avara, tak se cejtím jako válečník. Co na tom, že mě hned první večer pořádně brněly ruce a druhej večer jsem s nima nemohl ani pohnout. Třetí den jsem musel zůstat v posteli s horečkou, ale stálo to za to! Těším se na příští rok.

Mlada (15 let): Ano, při žních teprve pořádně pocítím, že jsem fakt dospělá. Na práci jsem si dávno zvykla, ale zrovna při žních je toho vážně nad hlavu. Co se dá dělat. Když budu pořádně tím srpem řezat klasy a vázat vzorné snopy, tak se aspoň zvýší moje cena na vdávání. A až se vdám, čeká mě v létě zase to stejné, akorát na vlastním.

Tolik zatím ke každodennímu „provozu“ slovanské rodiny s dětmi. Asi nemusím připomínat, že v tomto ohledu se Slované asi příliš nelišili od Germánů či Keltů. Když jde o základní lidské potřeby, není kultura či víra v bohy zase tolik podstatná. Samozřejmě podstatné rozdíly bychom nalezli u nomádských společností ve výrazně jiných přírodních podmínkách i způsobem obživy. Sem spadali třeba i Avaři, s nimiž se Slované museli vypořádat (více v článku Avaři a Slované. Složitý vztah drsných nájezdníků a zemědělců).

V některém z příštích článků se pak pokusím ještě dokreslit obraz slovanské rodiny tím, že si představím, jak se děti vyrovnávaly s krizovými situacemi (nemocí, úrazem, násilím, znásilněním a tak podobně), které tehdy měly pochopitelně poněkud jinou podobu než dnes.

___________________________________________________________

Další literatura:

Měřínský, Zdeněk: České země od příchodu Slovanů po Velkou Moravu I., Praha 2002.

Kačer, Jindřich: Temné počátky českých dějin, Odkud k nám přišli a jak žili první Slované, Brno 2021

Galuška, Luděk: Slované - stopy předků. O Moravě v 6.-10. století, Praha 2017

Beranová, Magdalena: Slované, Libri Praha 2015