Manželství u starých Slovanů. Muži si nebrali panny, mnohoženství bylo vzácné a láska hrála roli

Na úvod je třeba připomenout, že k rodinnému životu a vzájemným vztahům či vazbám starých Slovanů v 7. a 8. století, tedy v předvelkomoravském období, máme jen velmi málo pramenů. Písemné neexistují z dané doby prakticky žádné a veškeré konkrétní informace čerpáme ze zmínek pozdějších letopisců a kronikářů, na něž se nedá moc spoléhat. Určité zprávy o sociální skladbě nám poskytuje archeologie v podobě půdorysů domů, hradišť a jiných staveb, případně izolovaných nálezů hrobů, šperků a zbraní. To bohužel vede autory píšící o Slovanech často k tomu, že se upnou ke šperkové výbavě nějaké nalezené pohřbené kněžny, nebo zbraním a opaskům významného knížete, případně popisují, jak široké zdi měl určitý nalezený dům, zatímco rekonstruovat skutečný obrázek slovanské společnosti je tvrdý a téměř nerozlousknutelný oříšek.

Pokud se chceme dostat dál než k popisu jednotlivostí z nálezů (ať více či méně důležitých), nezbývá nám než použít analogie z podobných společenství, o nichž máme více zpráv, a podle nich domyslet kusé zprávy z pozdějších dob. Do své knihy Temné počátky českých dějin, Odkud k nám přišli a jak žili první Slované od nakladatelství Melvil, jsem zařadil i kapitolu o rodině, rodu a kmeni, kde jsem se snažil rozvést nějaké úvahy, jak mohly v tehdejší společnosti tyto základní osobní sociální vazby vypadat.

Začneme tedy u nejmenší přirozeně vytvořené skupiny, která existuje v různých podobách prakticky ve všech lidských společnostech. Ano, řeč je o rodině. Jaká byla typická rodina u starých Slovanů? Docházím k závěru, že poměrně podobná jako dnes – tedy muž a žena (otec a matka) s několika dětmi, mohlo jich být, pravda, o něco více, odhadem třeba tři až pět, ale více už byl spíše výjimečný počet. Dají se tyto odhady považovat za věrohodné? Vždyť zprávy o Sámově říši a obecně o pohanských etnicích popisují běžně praktikované mnohoženství a u primitivních společností bez antikoncepce lze předpokládat mnohem vyšší počet dětí než jen tři. V tomto článku se zatím podíváme především na vztah mezi mužem a ženou a v některém z dalších si potom můžeme rozebrat počet a výchovu dětí. O Sámově říši se více dočtete v článku Od Sáma k Mojmírovi I.

Nejprve k mnohoženství. Ano, Zprávy o dvanácti Sámových manželkách zřejmě neklamou (o samotném Sámovi pak doporučuji přečíst si článek Cizinec se stal vůdcem Slovanů) a před přijetím křesťanství mužům v patriarchální společnosti vlastně nic nebránilo žít s více manželkami. Otázka však zůstává, jestli tak opravdu činili. Nebyla výsada „harémů“ spíše znakem vládců, knížat, případně vladyků či jiných elit? Většinou asi ano, protože počet narozených chlapců a děvčat zůstával stále zhruba stejný a podle toho tedy bylo i zhruba stejně mužů i žen ve společnosti. Jistě, ženy umíraly dříve v důsledku porodů a někteří muži mohli dát přednost putování ve válečných družinách namísto zakládání rodin, ale to pořád v usedlé zemědělské společnosti nevychází tak, že by většina mužů mohla mít třeba i jen dvě ženy. Dále musíme vzít v úvahu i to, že jistá část společnosti zůstává takzvaně „na ocet“, tedy bez stálého celoživotního partnera. Na druhou stranu bohatší slovanští muži si mohli „koupit“ i více manželek, když měli dostatek prostředků a zvládli je uživit – podobně jako to funguje dnes v islámu. Přesto můžeme za základ předpokládat přirozený model rodiny: jeden muž, jedna žena a více dětí (tak to ostatně funguje i v dnešním islámu, kde mnohoženství není oficiálně doporučováno právě z důvodu omezených prostředků - dnes tedy především peněz).

Jak tedy vlastně fungovalo manželství a jak moc v něm hrála roli vzájemná přitažlivost, tedy láska? Po pravdě asi docela důležitou, ale hmotné prostředky byly důležitější. Pokud v sobě dva mladí lidé nalezli zalíbení, bývalo obvyklé, že muž musel ženu od její rodiny odkoupit za přiměřenou cenu – většinou v hospodářských zvířatech (koních, kravách, ovcích, kozách), v případě potulných bojovníků třeba z kořisti. Cena byla otázkou „handlování“ mezi budoucím ženichem a nevěstinou rodinou. „Tak, hochu, nakolik si naši Slavěnu ceníš?“ mohl se zeptat její otec. Cena ženy bývá různá a liší se podle krásy, pracovitosti, věku a dalších vlastností.

Z dnešního pohledu z toho žena nevychází úplně nejlépe, ale v žádném případě neznamenalo, že by se snad máma stala jeho otrokyní či majetkem. Muž si nemůže vzít ženu proti její vůli, nejdřív si ji musí namluvit a získat její sympatie. Samozřejmě je logické, že ve vyšších vrstvách i kmenové společnosti (nejen pozdější feudální) hrály mnohem větší roli politické dohody a majetkové poměry. Dá se říct, že čím bohatší a mocnější rodina byla, tím na vzájemných sympatiích záleželo méně a méně. Přesto stále platilo, že nevěstin souhlas se sňatkem byl nutnou podmínkou, zůstává jen otázkou, jakým způsobem si ho případný nerudný otec na své dceři mohl vynutit.

A když jsme u těch bohatších vrstev, vrátím se zpátky k tomu mnohoženství. Svobodné ženy obvykle nemají rády, když se musí o domácnost dělit s druhou ženou. A je třeba říct, že v kmenové společnosti měly ženy mnohem větší slovo než v pozdějším feudálním uspořádání vrcholného a pozdního středověku. Takže vždycky je to otázka vzájemných vztahů a dohody. Je jasné, že pokud si mocný manžel přivede domů druhou ženu, pak s tím ta první těžko něco nadělá a může uplatňovat maximálně neformální vliv. On sám musí zhodnotit své postavení ve společnosti i v rodině a uvědomit si, co mu to přinese. Takový Sámo jako vládce celého kmenového svazu jistě neřešil rodinnou pohodu tak moc jako třeba nižší vladyka nějaké menší vesnice. Pro mocnější vládce se rodina často stávala pouhým politickým nástrojem a vzájemné vztahy jen prostředkem k dosažení jiných cílů. Což ovšem neznamená, že mocný kníže nemohl mít rád svoji ženu a milovat své děti skutečnou otcovskou láskou, která se jen projevovala jistě jiným způsobem než dnes.

A jak se posuzovala vzájemná věrnost a s tím související nevěra? Tady byla společnost jistě mnohem tolerantnější k mužům, kterým se vlastně nějaký ten prohřešek celkem toleroval. Mohli spát třeba i s otrokyní, byť u Slovanů nebylo otrokářství tolik rozšířené, ale existovalo. Každopádně museli chodit za svobodnou (tedy ve smyslu neprovdanou) ženou, nikoliv za ženou svého souseda, to už by pak byl těžký přestupek až zločin, ne kvůli ženě, ale kvůli tomu sousedovi. A tady se právě dostáváme k věrnosti žen, která se naopak střežila mimořádně, a to samozřejmě především kvůli dětem. Cizoložství u vdaných žen je totiž naprosto nepřípustné. Dává to smysl, protože při narození dítěte by pak nebylo jisté, kdo je vlastně jeho otcem.

To je vlastně podobné jako v pozdějším středověku. Oproti křesťanským dobám se však liší pohled na sexuální zkušenosti mladých dívek (a pochopitelně i mužů) před svatbou. Dívky se musí vybouřit, dokud jsou mladé a neprovdané. Potenciální atraktivní ženich by obvykle ženu ani nechtěl, kdyby byla pannou ještě při svatbě. Existují záznamy, že by ji pak mohl vyhnat se slovy: Kdybys za něco stála, byli by tě muži milovali! Těchhle slov se každá dívka jistě děsila a dala si záležet, aby je od svého vyvoleného nikdy neslyšela.

Zkušenosti s tělesným stykem získávali chlapci i dívky už téměř od dětství. S dalšími mladíky a děvčaty z vesnice jistě hojně pili, užívali kdejaké divoké býlí, pak se tancovalo, skákalo přes oheň a ráno se sličná dívka probudila vedle nějaké sličného chlapce. Pak už stačilo zajít za volchem (čarodějem) či za babkou kořenářkou a vypít patřičný lektvar, aby z toho náhodou nevzniklo dítě. To by byl velký průšvih. Říkalo se tomu plesy, případně se slavilo o letnicích, při masopustu a jiných příležitostech, ale přesný průběh těchto oslav pochopitelně neznáme, spíš máme jen velmi mlhavé představy podle pozdějších analogií. Každopádně dívka nesměla vstupovat do manželství bez zkušeností z tělesné rozkoše. Nedotčené panny ve věku třeba čtrnácti či patnácti let už byly zkrátka vzácností, která se s dalšími lety ještě stupňovala.

Existují zprávy o tom, že se stávalo, když otec ženil syna příliš mladého se zkušenější ženou, tak ho nějakou dobu zastupoval v loži jeho ženy. Zřejmě proto, aby si ověřil, zda je jeho nová snacha dostatečně šikovná a zda bude jeho syn pro budoucno s novou snachou. Jinde prý bratři sdíleli v loži jednu ženu, ale není důvod se domnívat, že by tato praktika byla příliš rozšířená. Spíše šlo o nějakou dočasnou tělesnou zábavu než trvalý rodinný stav. Mnohem rozšířenější bylo pochopitelně vydržování milenek. Rozvod byl asi teoreticky možný, ale nepravděpodobný a muž by ho nechtěl připustit. Proto se žena musela zkrátka snažit, aby pro svého muže byla stále co nejatraktivnější, což se jistě obzvláště při častém těhotenství dalo dost složitě zvládnout. Nicméně jako manželka zůstávala stále jakousi paní domácnosti, takže nebylo možné, že by si muž jen tak přivedl nějakou svobodnou ženu domů s tím, že tam bude bydlet jako jeho milenka. Otrokyně byly jiný případ, ale tam byly celkově vztahy nastavené odlišně. I do vlastnictví otrokyně mohla manželka promlouvat.

K tomu ještě přidám poznámku o umírání, které bylo tehdy běžné a do chodu rodiny zasahovalo. Když žena umřela příliš brzy, což se stávalo často hlavně u porodu, tak si muž prostě našel novou a děti se musely s macechou smířit. Na tom není nic divného, snad kromě toho, že se to v raném středověku stávalo mnohem více než dnes, takže takový model rodiny, kdy muž má doma už třetí či čtvrtou ženu a několik dětí z různých manželství, byl poměrně obvyklý ještě i v pozdním středověku (a vlastně až do 19. století). Ale i muž mohl umřít brzo, třeba v boji. To si pak vdova, když měla děti moc malé, obvykle hledala nového, jinak by domácnost sama těžko utáhla. Ale pokud byla energická a děti měla třeba odrostlejší, mohla už zůstat sama a využívat jisté volnosti, kterou vdovský stav nabízel.

V každém případě rodina vypadala ve slovanské společnosti hodně odlišně nejen od té moderní, ale i od pozdně středověké či novověké. Významnou roli v rodinném životě hrály pochopitelně děti, ale na ty se podíváme v některém z příštích článků.

Za speciální případ popisu vztahu ve slovanských dobách bychom mohli považovat Libuši a Přemysla Oráče. Nicméně to je spíše mýtus, navíc sepsaný až Kosmou o mnoho staletí později a to ještě s ideologickým a propagandistickým (propřemyslovským) nádechem. O tomto zvláštním legendárním svazku se více dočtete v článku Libušin soud povolal Přemyslovce k vládě.

Další literatura:

Měřínský, Zdeněk: České země od příchodu Slovanů po Velkou Moravu I., Praha 2002.

Kačer, Jindřich: Temné počátky českých dějin, Odkud k nám přišli a jak žili první Slované, Brno 2021

Galuška, Luděk: Slované - stopy předků. O Moravě v 6.-10. století, Praha 2017

Beranová, Magdalena: Slované, Libri Praha 2015