Proč zmatení křižáci uprchli před husity od Domažlic aneb Vítězná píseň božích bojovníků

Předchozí pokus o křížové tažení proti husitům ztroskotal roku 1427 u města Tachova, kde však k boji prakticky nedošlo a morálka bojovníků kříže se rozpadla předem, když uslyšeli, že se k nim blíží mohutné husitské vojsko. Tehdy se je anglický kardinál Jindřich z Beaufortu snažil přesvědčit, aby se postavili na statečný odpor, mnozí se skutečně začali šikovat k obraně, přesto většina vojska zbaběle prchla a husité narazili u Tachova vlastně jen na rozprášené zbytky bojovníků a velkou část opuštěných zásob.

Přesto se papež Martin V. nechtěl vzdát a začal plánovat další křížovou výpravu. Bohužel se velká část peněz vybíraná po Evropě jako „protihusitské desátky“ na tuto výpravu nakonec ztratila v kapsách Angličanů, kteří je použili na své vlastní tažení proti Francouzům v probíhající stoleté válce. I proto trvalo dlouhé čtyři roky, než se potřebné prostředky znovu vybraly a dlouho plánovaná výprava se konečně mohla začít dávat dohromady. V únoru roku 1431 se staly dvě zásadní věci. Za prvé se sešel říšský sněm v Norimberku, který rozhodl o nutnosti čtvrtou křížovou výpravu proti husitům uspořádat, ale za druhé krátce poté zemřel papež Martin V., který stál v čele katolické církve 14 let od koncilu v Kostnici, který v našich zemích proslul především upálením Jana Husa, byť jinak vedl ke znovusjednocení církve.

Na jeho místo však nastoupil benátský kardinál Gabriel Condolmieri pod jménem Evžen IV. a ten na úsilí svého předchůdce bez váhání navázal. Pověřil dalšího italského kardinála Juliána Cesariniho, aby se ujal ze strany církve bezodkladně organizace křížové výpravy a svolal vojska nedaleko Norimberku, který ležel příhodně poblíž českých hranic. Říšského sněmu se pochopitelně účastnil i král Zikmund Lucemburský, který však při svých počátečních taženích proti husitům poznal sílu odhodlaného odporu kališníků a vystupoval proti zbytečně pompézním vojenským tažením. Dobře si uvědomoval, že takové křížové výpravy zbytečně sjednocují jinak poměrně rozhádané husitské proudy v Čechách.

Byl totiž od českých katolíků dobře informován o tom, že hlavní vojenskou silou v zemi jsou radikální polní vojska jihočeských táboritů a východočeských sirotků, která však žijí především z války a plenění, takže jsou trnem v oku umírněnějším kališnickým šlechticům a pražským univerzitním mistrům i měšťanům. Ti by možná byli o dost náchylnější k nějaké kompromisní dohodě, ale nechtěli se úplně vzdát kalicha, což nehodlali svatí otcové římskokatolické církve připustit.

A tak Zikmund musel chtě nechtě přistoupit ještě jednou na jejich hru a čtvrtou křížovou výpravu podpořit. Aby se však nemusel osobně účastnit tohoto tažení, vymluvil se na své chatrné zdraví a pověřil vedením ze světské strany braniborského markrabího Fridricha Hohenzollernského.

Vojska se postupně scházela nedaleko Norimberka u města Weiden na řece Naabě a dalo se tam dohromady několik desítek tisíc bojovníků. Přesné počty bohužel neznáme, dobové záznamy mluví až o sto tisících mužů, ale pravděpodobně přehánějí, což bývalo ve středověku obvyklé.

Přesto šlo o skutečně obrovský kontingent, v němž se kardinál Cesarini od začátku snažil povzbudit morálku a probudit skutečné svaté nadšení a i odhodlání, protože se poučil z nezdaru minulých výprav. Z hradeb Norimberka vyjížděl v doprovodu své osobní gardy čítající 300 těžce ozbrojených kopiníků pod velením hraběte z Plavna. Hlavní říšskou korouhev měl na starosti velitel výpravy Fridrich Braniborský a další korouhve se k ní přidávaly – vévoda saský vedl tu papežskou, Jan Bavorský zase královskou (tedy Zikmundovu). Kromě hlavního proudu se scházely také saské, slezské a lužické sbory u Kadaně a z jihu od Lávy nad Dyjí (Laa an der Thaya) měly udeřit rakouské oddíly pod vedením habsburského vévody Albrechta.

Jakkoliv se Cesarinimu podařilo vykřesat jiskru odhodlání, zkušený vojenský velitel Fridrich zůstával spíše skeptický a obecně mezi křižáckými veliteli nepanovala přílišná shoda ani dobrá nálada. Přesto se hlavní křižácké vojsko 7. července pohnulo od Weidenu směrem k českým hranicím s vírou, že tentokrát to musí vyjít.

Jenže husité v Čechách pochopitelně nezaháleli a už od února měli dobré zprávy o chystané výpravě. Největší autoritu měl tehdy mezi nimi táborský kněz Prokop Holý, který okamžitě zahájil „protikampaň“. Jednak sepisoval působivé manifesty (viz Slovo Prokopovo ke křižákům na konci článku), které cílili nejen na křižáky, ale obecně lidi v okolních zemích a snažil se v nich vykreslit hamižnost a lstivost katolických vůdců. A jednak vedl úspěšné kořistnické výpravy do sousedního Slezska a do Lužice, kde husité tradičně získávali zásoby a zároveň podrývali morálku nepřítele.

Ještě nedlouho před křížovou výpravou podnikli táborité pochod v délce skoro dvou set kilometrů od Žitavy přes Lobavu a Budyšín až obloukem ke Zhořelci, a jenom tak mimochodem si odskočili do Slezska, aby „udělali pořádek“ v Olešnickém knížectví. Tuto vzdálenost překonali během třinácti dnů, což bylo u husitů poměrně běžné a vzhledem k dobovým poměrům obdivuhodné. Žádná jiná armáda té doby neovládala tak dokonale taktiku rychlých přesunů, což mělo mimochodem rozhodnout i později u Domažlic.

Katolíci si všechny tyto akce vykládali jednoduchým vysvětlením – husité mají strach a jsou natolik slabí, že se naší veliké výpravy bojí! Jenže Prokop Holý reagoval na vyražení křižáckého vojska v červenci další rozhodnou akcí, když narychlo oblehl katolickou Plzeň. Věděl sice, že ji nemůže dobýt, ale zato důkladně poplenil s pomocí sirotků a dalších spojenců panství okolních váhajících šlechticů, kterým připomněl jejich předchozí sliby věrnosti, na něž se nechtěli upamatovat. Rozhodně si nemohl dovolit, aby křižáci nalezli v západních Čechách přátelské přivítání.

Potom se stáhl od Plzně k Berounu, kde vyčkával, kam se křižáci vydají. Odtud měl totiž zhruba stejně daleko ke všem místům na západní hranici, která se katolíci mohli pokusit dobýt. Navíc tím možná chtěl křižáky tak trochu nalákat, protože dokud se husitská vojska pohybovala poblíž Bavorského lesa, nechtělo se křižákům překročit hranice. A kališníci si nemohli dovolit žádné dlouhé ležení a manévrování, protože by jim brzy došly potraviny a možnosti spížování v západních Čechách byly omezené. Pod praporem kalicha se však shromáždilo poměrně silné vojsko, v němž asi 3 000 vozů doprovázelo 5 000 jezdců a zřejmě až 50 000 pěšáků.

Křižáci nejprve zamířili k Tachovu, kde posledně utrpěli tak potupnou porážku a město od té doby zůstalo v rukou husitů. Jenže páni rytíři neskrývali překvapení, když zjistili, jak hradby města za poslední čtyři roky zesílily a zmohutněly. Kardinál Cesarini, který jako kněz neměl příliš dobré vojenské znalosti sice tvrdohlavě trval na dobytí města, ale zkušení velitelé pochopili, že v tomto případě by se jednalo o marnou snahu. A tak se tam několik dnů dohadovali, než se nakonec rozhodli dobýt nedaleké městečko Brod, které s hrdou pýchou smetli prvním útokem, protože se nejednalo o příliš opevněné ani důležité sídlo. Nicméně to křižákům posílilo sebevědomí a mohli se vrhnout do plenění širokého okolí. Rozdělili se dočasně na tři proudy a jali se rabovat venkov, protože na opevněná sídla si netroufli. Netřeba připomínat, že tím proti sobě popudili místní obyvatelstvo a často ani nerozeznávali, jestli v daném místě žijí kališníci nebo katolíci – prostě brali všechno.

V těchto třech proudech za stálého plenění však křižáci cílevědomě postupovali přes pozemky kladrubského kláštera směrem k Domažlicím, kde se hodlali znovu seskupit. Každý z proudů měl s sebou několik řad vozů, protože i na západě už poznali výhody vozové hradby a přebírali od husitů úspěšnou bitevní taktiku. S nimi disciplinovaně postupovali vozkové tak, aby mezi řadami zůstával zhruba kilometr a nemohl je překvapit žádný náhlý útok husitů.

Mezitím překročily hranice země i další dva křižácké houfy – jeden z Lužice směrem k Žatci a druhý z jihu od Rakouska na Moravu. Ty však musel Prokop Holý zatím nechat být a ráno 12. srpna zavelel od Berouna k postupu směrem na Domažlice, když ze zpráv svých zvědů pochopil, že právě tam může svést rozhodnou bitvu. Vzdálenost mezi oběma městy je kolem 100 km, a tak museli husité opět osvědčit svou pověstnou rychlost přesunu. Během pouhých dvou dnů překonali celých 70 km a poslední noc před bitvou tábořili u Chotěšova.

V té době křižáci sotva dorazili k Domažlicím a teprve tam formovali svou obranu. Měli spolehlivé zprávy, že husitské vojsko je ještě daleko, a tak byli nesmírně nemile překvapeni, když náhle uslyšeli zdálky zpěv písně Ktož sú boží bojovníci! Není úplně pravdou, že se hned po jejím zaslechnutí dávali hromadně na útěk, leč jejich morálka značně poklesla a velitelé drželi své oddíly horko těžko pohromadě. Píseň se dle odhadů nesla krajem na velkou vzdálenost až 7 km, což je pochopitelné, když ji zpívá přes 50 tisíc hlasů.

Kardinál Cesarini s vévodou saským vystoupili na vrch Baldov, aby obhlédli situaci. Zkušený Fridrich Braniborský, jehož korouhve tábořily nejblíže k husitům, však dal v reakci na blížící se vojsko nepřátel přeskupit své jednotky a chtěl svou vozovou hradbu trochu stáhnout, zatímco vyšle výzvědné jízdní oddíly, které by zjistily kudy přesně se nepřátelé blíží. Jenže zbytek vojska jeho drobné taktické stáhnutí pochopil jako ústup a teprve v té chvíli nastala ta pravá panika. Cesarini s vévodou pak už z Baldova viděli jen stahující se křižácké vozy a vojáky kteří brali co nejvíce ukořistěných věcí, aby s nimi včas utekli do bezpečí.

Blížící se husitské vojsko tak u Domažlic už nenarazilo na žádnou spořádanou vozovou hradbu a ve skutečnosti jim většinou stačilo opět jen dobíjet utíkající křižáky. Ale úplně zadarmo to nebylo. Mezi hradem Rýzmberkem a Domažlicemi narazili přece jen na jednu linii postavené vozové hradby, kterou hájila kardinálova osobní garda. Nicméně tuto překážku si nechali až navečer a obešli ji, protože by jim jinak uteklo zbytečně moc prchajících i s kořistí.

Nakonec samozřejmě museli dobýt i opevněné italské vojáky, což se jim po relativně tuhém boji podařilo. Cesarinimu se podařilo zachránit útěkem v přestrojení a na místě po něm zůstal nejen kardinálský klobouk a roucho, ale také rodinné šperky a papežská pověřovací bula. Husité tedy brali tradičně bohatou kořist.

Po důkladném vyčištění prostoru kolem Domažlic pak Prokop Holý neváhal a vypravil se směrem k Žatci, aby si to vyřídil i s dalším křižáckým proudem ze severu a nakonec odtáhli táborité i sirotci i na Moravu, odkud museli vyhnat řádícího Albrechta Habsburského. I poslední křížová výprava proti husitům tedy skončila naprostým fiaskem, podobně jako všechny před ní a konečně přišel čas na slova Zikmunda Lucemburského o vyjednávání s umírněnými proudy, které se uskutečnilo v Chebu, na koncilu v Basileji, ale i na jiných místech. To nakonec vedlo k osudné bitvě u Lipan roku 1434, ale to už je jiný příběh.

__________________________________________________

Literatura:

Čornej, Petr; Bělina, Pavel: Slavné bitvy naší historie, Praha 1995

Šmahel, František: Husitská revoluce 3, Kronika válečných let, Praha 1993

Šmahel, František: Husitské Čechy, Praha 2001

Čornej, Petr: Lipanská křižovatka, Panorama Praha 1992

Ukázka z pramenů:

Ještě v půli července se Prokop Holý obrátil svým manifestem přímo ke shromážděným křižákům, kteří už vyrazili na pochod:„Nikdy se nestalo, aby svatí apoštolové Pána našeho Ježíše Krista byli zabíjeli kacíře nebo bludaře, jako papež a biskupové a preláti činí […]. Ale papež se svými pomocníky a straníky mají opačné bludné a bezbožné ustanovení, které jim dovoluje utratit mnoho věřících křesťanů.

Dobře si všimněte naší víry, kterou hlásají naši kněží, neboť potom nás nebudete prohlašovat za kacíře, jak nás vaši biskupové, preláti a kazatelé bez naší viny za kacíře prohlašují. Chceme, abyste věděli, že o nás tvrdí mnoho hrubých a velikých lží, že prý zabíjíme každého, muže, ženy i děti. Ale to není pravda, leda bychom páchali takové věci proti své vůli, když se mužové mocí staví proti nám a když k nám přicházejí s úmyslem nás zničit. Tu se totiž bráníme, a kdo se vydává v toto nebezpečí, má z toho škodu.“