Plánička ve finále MS 1934 možná pustil gól, aby zachránil italské fotbalisty před Mussolinim

Hlavní roli sehrál při tom muž, který se dodnes řadí k legendám a je po něm pojmenována cena pro nejlepší fotbalové brankáře. František Plánička byl nevelký vzrůstem, což byla pro gólmana značná nevýhoda, ale vše si vynahradil svojí dokonalou mrštností a postřehem, a především se ukázal jako veliká osobnost s obrovským přehledem. V onom památném finále nastoupil dokonce s kapitánskou páskou, což značilo, že se těšil velkému respektu, nejen mezi spoluhráči. Pustil ve finále schválně gól, aby zachránil lidské životy?

Vraťme se však k onomu slavnému mistrovství světa, které se odehrálo v neslavné a těžké době. Rok předtím se v Německu dostal k moci Adolf Hitler, a navíc se turnaj konal ve fašistické Itálii, kterou už od roku 1922 pevně ovládal diktátor Benito Mussolini. Domácí Italové byli jednoznačnými favority a sám velký Duce si nepřipouštěl jiný výsledek než zisk poháru, což mělo propagovat velikost jeho impéria před světem.

Nicméně světové turnaje byly tehdy ještě v plenkách. Roku 1934 se vlastně hrálo první mistrovství s větším počtem účastníků. Ještě o čtyři roky dříve v Uruguayi nastoupily do turnaje kvůli finanční náročnosti pouze čtyři evropská mužstva, zatímco tentokrát už přijelo celých 16 týmů a ty navíc poprvé musely projít kvalifikačním sítem. Tím se probojovalo i Československo – reprezentantům i fanouškům se měl splnit sen o konfrontaci s nejlepšími.

Podle výsledků našich klubů i reprezentace se naše země řadila k širšímu výběru favoritů a vedle Maďarů, Španělů či Švýcarů se dostala mezi nasazené týmy. Nicméně, jak už bylo zmíněno, největší šance se dávaly domácím Italům, za které nastupovali mimo jiné i narychlo naturalizovaní Argentinci Monti a Guaita, což zařídil politickým tlakem Duce, ačkoliv to bylo proti pravidlům.

Za náš tým nastupoval vedle tehdy už zkušeného slávistického brankáře Pláničky jako hlavní hvězda sparťan Oldřich Nejedlý, který se stal i nejlepším střelcem turnaje. Vedle něj hrál v útoku obvykle slávista Antonín Puč, který v onom osudném finále dostal hodně zabrat. Před mistrovstvím si naši fotbalisté ještě střihli v Praze přípravný zápas proti Angličanům, na který se do ochozů Sparty přišlo podívat 36 000 diváků. Přestože českoslovenští reprezentanti od první půle prohrávali, dokázali nakonec Nejedlý s Pučem výsledek otočit a vyhráli 2:1. Do Itálie se odjíždělo s výbornou náladou a optimismem.

Roku 1934 se nehrály žádné základní skupiny a turnaj byl od počátku postavený do vyřazovacího pavouka. To znamená, že polovina mužstev odjížděla domů už po prvním zápase. Československý výběr dostal na začátek Rumunsko a svou roli sehrál silný vítr od moře, který pomohl Rumunům vstřelit vedoucí gól. Jen díky skvělým zákrokům Pláničky jich Čechoslováci nedostali víc. V druhé polovině se naštěstí situace otočila, a tak nebyl problém otočit i výsledek.

Do čtvrtfinále jsme pak dostali Švýcary a zase jsme prohrávali 0:1 po rychlé brance krátce po začátku. Naštěstí už o šest minut později vyrovnal slávista František Svoboda a po přestávce vstřelil vedoucí gól Jiří Sobotka, také ze Slavie. Švýcarům se ještě podařilo vyrovnat, ale rozhodující trefu obstaral stejně jako proti Rumunům Oldřich Nejedlý.

První diktátorská velmoc se nám postavila už v semifinále – naši němečtí sousedi nastoupili s hákovými kříži na dresech. Kupodivu to však pro naše fotbalisty s lvíčky na prsou bylo snad snazší než předchozí kola. Němci hráli hodně stereotypně, takže jsme tentokrát dokonce od první půle vedli. Soupeři se sice po přestávce podařilo srovnat, ale nakonec Čechoslováci s přehledem vyhráli 3:1 díky hattricku Nejedlého.

Zatímco naše cesta do finále byla lemována slávou a nadšením, náš soupeř se prezentoval dost kontroverzními výkony. Problém byl především v rozhodčích, kteří zjevně domácím nadržovali. Není jisté, jestli jim Mussolini vyhrožoval, nebo je uplácel (možná obojí), ale už ve čtvrtfinále proti Španělsku podal švýcarský rozhodčí Mercet tak tristní výkon, že ho organizátoři odvolali z finálového utkání, kam byl původně nominován. Nadržoval totiž Italům ještě okatěji než Švéd Ivan Eklid v semifinále proti Rakušanům. Ten byl také nakonec povolán jako hlavní sudí i do finálového klání.

Krátce před posledním utkáním turnaje se Eklid zastavil v čestné lóži u Mussoliniho, aby s ním krátce pohovořil. Dnes by to bylo naprosto nemožné a i v tehdejší době vyvolalo toto setkání mezi fanoušky značné pohoršení, ale kvůli napjaté politické atmosféře v Evropě si nikdo oficiálně nedovolil nic namítat. Kromě toho se později rozšířila zpráva, že Duce měl italským fotbalistům vyhrožovat smrtí, kdyby snad zápas prohráli. To se zřejmě ještě před zápasem doneslo i k našim reprezentantům, což možná nakonec rozhodlo i o výsledku.

Výkon rozhodčího bohužel v průběhu zápasu 10. června 1934 naplnil černá očekávání a slavný fotbalista Josef Bican (tehdy nastupoval za Rakousko) dodnes tvrdí, že Eklid dostal úplatek. V prvním poločase šlo ještě „pouze“ o důrazný italský fotbal, který odnesl záložník Krčil, jenž pak do konce zápasu kulhal.

Ve druhé polovině se pak Italové zřejmě pod stínem Mussoliniho hrozby vrhli ze všech sil do útočení až v sedmi lidech, takže zůstala díra v obraně a museli zastavit protiútok unikajícího Puče nedovoleným způsobem – a pak ho ještě Ferraris na zemi kopl do hlavy, takže Sparťan ztratil vědomí. Rozhodčí Eklid však ukázal, že se nic nestalo a hrálo se dál.

Antonín Puč musel na lavičce přijít k sobě pomocí čpavku, který se mu dostal i do očí, takže po návratu na hřiště chvíli dost zmateně pobíhal. Od toho momentu už to byl na hřiště více boj než fotbal. Nicméně Puč přišel k sobě a čpavek ho zřejmě ještě povzbudil, takže v nebezpečné situaci před bránou zvolil těžkou ostrou falšovanou ránu namísto přihrávky, kterou očekával italský brankář Combi. V sedmdesáté minutě najednou Čechoslováci vedli 1:0 a měli velmi blízko k mistrovskému titulu. Jenomže Nejedlý a Sobotka spálili dvě další šance a surová hra Italům u rozhodčího procházela. Osm minut před koncem byl náš obránce faulován, ale Eklid to opět přehlédl, a tak se míč dostal k Orsimu a ten tvrdou střelou k pravé tyči chvíli před koncem základní hrací doby vyrovnal. Finálový zápas šel poprvé v historii světových šampionátů do prodloužení.

V něm přišla velká chvíle Františka Pláničky. Už po pěti minutách prodloužení obešel Ital Guaita (ještě nedávno Argentinec) zraněného kulhajícího Krčila a nacentroval před bránu. Tam našel volného Angela Schiavia, který trefil ze čtyř metrů roh brány, ale velmi pomalou a nepříliš povedenou střelou. Jeden z nejlepších světových brankářů František Plánička mohl tomuto gólu téměř jistě zabránit. Vždyť chytil i mnohem složitější a prudší střely a jeho mrštnost byla pověstná. Jenže pohled brankáře na Schiavia po rozhodujícím gólu byl pohledem spoluviníka: zřejmě se rozhodl prohrát nejdůležitější zápas své kariéry výměnou za záchranu soupeřova života, když se doslechl o Mussoliniho výhružkách. Prodloužené finále už se dohrálo beze změn skóre. Čechoslováci sice měli šance, ale Sobotka, Svoboda ani Nejedlý urputnou italskou obranu neprostřelili.

Českoslovenští fotbalisté byli po návratu domů se stříbrem oslavováni jako by skončili zlatí. I když tehdy ještě nebyla televize, tak zprávy o nadržování Italům se rychle roznesli. Vraťme se však k onomu rozhodujícímu momentu. Opravdu tehdy mohl fašistický diktátor vyhrožovat svým reprezentantům smrtí? To by byla opravdu silná káva i na tak tuhý režim a v případě smrtelných trestů po prohraném finále by značně poškodil svou reputaci. Fanoušci měli své fotbalové hrdiny rádi. Přesto je možné, že něco v tom smyslu pronesl a italští fotbalisté mohli dostat strach, jak se bude s nimi zacházet a že to třeba odnesou jejich rodiny. Duceho tvrdost byla po 12 letech vlády proslulá a upadnout do jeho nemilosti se nikomu nechtělo.

Jak mohl situaci vyhodnotit slavný slávistický brankář, pokud se o ní doslechl? I on určitě znal neúprosnost italského režimu. O podivně nechycené brance svědčí i to, že střelec Angelo Schiavio se oslav vítězství ani nezúčastnil.

František Plánička pak zemřel v roce 1996 ve věku 92 let a jeho smrt vyvolala v České republice takový ohlas, že Karel Poborský, kapitán finalistů mistrovství Evropy, odložil svůj přestup do Manchesteru United, aby se mohl zúčastnit jeho pohřbu. Příbuzní zesnulého našli mezi jeho věcmi zlatou medaili a vzkaz: „Děkujeme, zachránil jsi nám život. S láskou, Angelo Schiavio.“

Doplněk:

František Plánička (1904–1996) vyrůstal v Pražské Bubenči a od malička rád hrával fotbal, přičemž vynikla jeho mrštnost mezi třemi tyčemi, přestože na gólmana byl malého vzrůstu. Během Velké války musel hodně pomáhat doma, protože otec narukoval. Teprve po jejím skončení se mohl naplno věnovat fotbalu. Začínal v Holešovicích, pak přestoupil do Bubenče a zkoušela jej i Sparta, která jej však kvůli malému vzrůstu odmítla. Nakonec se stal roku 1923 členem Slavie Praha, kam přestoupil za pouhých 800 Kč.

Od té doby už klub nezměnil a chytal za Slavii až do vypuknutí 2. světové války roku 1939, kdy ukončil kariéru. Vedle toho si však uvědomoval, že musí zabezpečit rodinu, a tak vystudoval obchodní školu a pracoval jako úředník.

V kariéře za Slavii dosáhl četných úspěchů, například osmkrát vyhrál ligu. V brance proslul svým odvážným stylem, kdy se vrhal útočníkům pod nohy, což nejednou odnesl zraněním. Proslul také svým výrokem: „Penalta se nedá chytit, ale jen špatně kopnout.“