Zaklínači a kouzelníci u starých Slovanů aneb Pátrání po nadpřirozeném světě našich předků

Věřili Slované na našem území v 7. a 8. století v sílu magie a nadpřirozených stvoření? Ač z moderního pohledu nepřipouštíme, že by po lesích chodily skutečné víly, v jezerech plavali vodníci a po domech běhali domácí skřítci, různé projevy jejich činnosti vnímali lidé tak nějak téměř přirozeně. Může za to strach z neznámých prostor, zejména z hlubokých lesů a také neznalost přírodních zákonů.

Je tedy logické, že když je noční vytí vlků intenzivnější a strašidelnější než jindy, musí ho mít na svědomí nějaký vlkodlak. Nevysvětlitelná úmrtí způsobená šokem či mrtvicí někde na okraji lesa či klidně i na poli beze svědků musel přece způsobit nějaký upír, hejkal, lešij či alespoň zlá čarodějnice nebo potměšilá víla. Utopení způsobené křečí jinak zdatného plavce musel přece způsobit vodník.

Různé přesouvání či mizení věcí, k nimž se nikdo v rodině nehlásil, určitě provedl nějaký skřítek a když kráva dávala méně mléka, mohlo za to nějaké uřknutí či pomsta kikimory.

Není divu, že se lidé v přírodních společnostech snažili uctívat studánky, stromy, hory či posvátné kameny, v nichž podle jejich víry sídlily právě nadpřirozené bytosti. Přinášeli jim drobné oběti, aby je nechali na pokoji či jim dokonce pomohli. Nebyli závislí na žádném složitém kněžském rituálu, ale mohli to vše provozovat sami. A pevně věřili, že poznají velmi záhy konkrétní výsledek svého snažení – například jídlo přestane mizet, když se nechá na zápraží miska pro skřítka. Specifickým a velmi důležitým druhem magie pak bylo léčitelství, které v dobách bez znalosti anatomie a vlastně i většiny principů fungování lidského těla, přinášelo lidem zásadní úlevu a pomoc.

Nelze se proto vůbec divit, že tyto drobné rituály a víra v přírodu zůstaly v lidech po příchodu křesťanství daleko déle než samotná víra v panteon bohů a církvi se dlouho nedařilo je účinně vymýtit. Mnohé každodenní rituály lze poznat skrze etnologii, protože třeba v Rusku se udržely až hluboko do 19. století. A jejich zbytky v podstatě přetrvávají dodnes i u nás.

Lidová magie ovšem nezůstávala jen v rukou obyčejných lidí, ale našli se mimořádně nadaní jedinci, kteří o sobě například tvrdili, že dokážou rozmlouvat s duchy a démony, případně zdatně léčit s pomocí bylin i různých jiných omamných prostředků. Ti pak nabízeli své služby běžným lidem ve vesnicích a ti jich poměrně pravidelně využívali. Někdy tím chtěli prospět sobě či svým bližním, jindy měli zlovolný úmysl někomu uškodit a někdy jim prostě nic jiného nezbývalo. Když například měli vážné zdravotní potíže, neměli ani možnost obrátit se jinam než na čaroděje, čarodějky či volchy (volchvi), jak se jim říkalo na Rusi (viz Jak se říkalo slovanských čarodějům).

Kdo tedy byli tito zvláštní lidé? Mohlo jít o staré i mladé, muže i ženy, ale vždy to byli do jisté míry podivíni se svéráznou povahou. Můžeme proto předpokládat, že jejich domek (ale možná také chatrč či doupě) stál v nejlepším případě na okraji vesnice, ale spíše ještě o kus dál, klidně až u lesa či dokonce přímo v lese. Mohli sídlit i v nějaké jeskyni nebo podobné díře v zemi.

Ač se čarodějové vyskytovali hojně na všech územích osídlených Slovany (a vlastně i Kelty a Germány), netvořili žádné tajuplné společenství či bratrstvo, které by pořádalo nějaké velké porady, setkání, hromadné rituály či dokonce sabaty dle představ o čarodějnicích z pozdního středověku. Většinou šlo skutečně spíše o samotáře a individualisty, kteří měli rádi svůj klid. Stejně tak neměli žádná „školení“ ani psané texty, z nichž by se mohli učit nějaké magické postupy. Přes svoji nevšední moudrost mohli ovládat maximálně několik starých run jakožto magických symbolů, ale rozhodně nikam své vědomosti nezapisovali, protože neuměli psát.

Nicméně nějakým způsobem se vědomosti mezi nimi šířit musely, protože jistě nebylo možné, aby každý čaroděj začínal úplně od nuly a zjišťoval, co jak v přírodě funguje. Setkávali se pravděpodobně v rámci nějaké lokality v malém počtu – třeba jen ve dvojicích či trojicích a vyměňovali si své zkušenosti. Pokud patřil nějaký čaroděj k určitému putujícímu kmeni, mohl putovat s ním. Navíc, jak stárl, dá se předpokládat, že si vzal k sobě nějakého mladého učedníka, kterého zasvětil do svých magických praktik a ten pak převzal jeho „živnost“. Jiní volchové zřejmě putovali sami, protože je bavilo poznávat stále nové lidi a nechtěli se vázat na jeden kmen. Mohli tak nabídnout nějaké speciální služby kmenům, které třeba samy čaroděje neměly, případně ten jejich neovládal nějaký potřebný rituál. Putující volch pak šířil znalosti a zkušenosti z magie i léčitelství po docela široké oblasti.

Byli tito lidé jen podvodníci, kteří zneužívali důvěřivost a neznalost tehdejších lidí? Nebo svým schopnostem skutečně věřili a vládli schopnostmi tehdejším lidem nepochopitelnými? Podvodníci se jistě vyskytovali v každé době a v každé společnosti. Nicméně musíme vzít v úvahu, že kmenový čaroděj žil mezi stejnými lidmi celý život a velkým dlouhodobým podváděním by se vystavoval velkému riziku. Pomiňme nyní léčitelství, které může mít poměrně racionální základ a se správnou znalostí bylin lze skutečně vyléčit kde co.

Nicméně existují i hůře uvěřitelné „magické nauky“. Ovládnout například umění hypnózy a sugesce je často otázka síly vůle a schopnosti ovlivňovat lidskou mysl. I v dnešní době se najde řada takových „šarlatánů“, kterým návštěvníci jejich seancí bezmezně věří. A je nepochybné, že před 1200 lety byli lidé vzhledem ke svým znalostem mnohem snadněji manipulovatelní a mnohem snadněji uvěřili nadpřirozeným jevům. A pokud si vzal volch na pomoc různé halucinogenní bylinky (konopí, konvalinky, akácii atd.), doprovodil své čarování magickým tancem kolem ohně a podmanivým zpěvem, dá se předpokládat, že mu lidé celého kmene „zobali z ruky“. Nemuselo se však jednat o podvodníka, protože pod vlivem omamných látek mohl sám čaroděj vidět a konat prapodivné věci, takže sám svému umění skálopevně věřil. O to silnější sugescí pak působil na ostatní. Dostat do transu sebe i další lidi kolem není pro psychicky silného jedince nemožné.

Abychom pochopili počínání starých Slovanů, musíme si uvědomit, že pro ně byla téměř každá událost spojena s nějakou konkrétní bytostí – dobrou či zlou. Jakýkoliv přírodní jev od velkých požárů přes běžný tok říček a potoků až k růstu stromů i obilí, od silné vichřice po obyčejné spadnutí šišky – to vše musel někdo způsobit. Jejich představivost nebyla natolik rozvinutá, aby si představovali abstraktní všeobjímající sílu (boha nebo přírodu), za vším viděli nějakou bytost, většinou podobnou zvířatům či změněným (znetvořeným) lidem.

Kromě toho podle Zdeňka Váni tehdy lidé věřili tomu, že působení bytostí se zdaleka neomezuje na jejich fyzickou podobu, ale dokáží ovlivňovat věci kolem pouhým přiblížením či slovem. Z toho vycházela i víra v praktiky dnes řazené do oblasti „vúdú“, při nichž je možné někoho očarovat, když máme k dispozici třeba pramínek jeho vlasů či nehty. Navíc slova a někdy i pouhé myšlenky obsahují moc měnit představy ve skutečnost.

Většinou se „čarovalo“ tak, že se lidé snažili naklonit si dobré bytosti a naopak odehnat ty zlé, nebo před nimi alespoň ochránit sebe, svou rodinu i své jídlo a další věci. To nemuseli často dělat ani čarodějové. Ti mohli pomoci například vyrobením nějakého talismanu či amuletu (většinou ochranného), nebo jen dobrou radou, jak s kterými bytostmi zacházet, protože oni s nimi přece „kamarádili“.

Magické praktiky můžeme v podstatě rozdělit do tří okruhů – hospodářské, individuální (rodinné) a věštby. V hospodářství se hodí například přivolávání deště v případě sucha. Běžné bylo používání různých pomůcek – například hliněných figurek zvířat, které se pak očarovaly kvůli rozmnožení. Pak tu byly různé přírodní symboly jako třeba semena rostlin či vejce, což obojí symbolizuje plození a rozmnožování. Metlou se například dala přenést lepší dojivost sousedovy krávy na vlastní, která toho tolik nenadojila.

Dále se používaly rituály ochranné – před nemocemi, zvířaty, přírodními katastrofami i zlými bytostmi. Například na Bílé Rusi prý Slované prováděli dobytek vykopaným tunelem, u jehož východu plály ohně, jinde do chléva umisťovali různé větévky (třeba angreštu či hlohu) nebo se do brány zatínal srp. To už jsou samozřejmě zvyky, které známe z pozdějších dob, ale předpokládáme, že mají kořeny v raném středověku.

Ochrana se týkala i druhého druhu magie – individuální či rodinné. Lidé se potřebovali chránit před spoustou věcí – uřknutím, nemocemi, neštěstím či zlými bytostmi. K tomu používali amulety, nebo kreslili magické obrazce na dveře či na podlahu. Základním ochranným tvarem je obyčejný kruh, který se dělal třeba kolem novomanželů či nemocných, aby se zamezilo vstupu démonů a jiných zlých sil. Kruh mohl být vytvořen buď nakreslením nebo třeba pouhým obejitím ochraňované osoby.

Posloužit mohly i různé části zvířat – zaječí ocas, vlčí uši, kančí kly či medvědí srst. Zavěšovaly se podobně jako rostliny třeba k posteli, ke stolu, ke dveřím či k oknům. Například zavěšený bodlák u postele nemocného měl přispět k jeho uzdravení. Nebo jalovec sloužil jako ochrana před zlou čarodějnicí (babou jagou). Odvahu mohlo bojovníkovi dodat srdce vyříznuté nějaké šelmě (medvědovi či vlkovi).

Velký význam se připisoval uzlům, které mohly chránit třeba bojovníka v bitvě, ale mohly i působit škody nepříteli, když se třeba zavěsily nad jeho pole. U provazů totiž fungoval magický princip zavazování čili zamykání a naopak rozvazování čili odemykání. Proto se u porodu rozvazovaly všechny uzly v místnosti, aby dítě snadněji prošlo ven.

K individuální magii patří i ta sexuální – různé nápoje lásky, afrodisiaka, zabránění početí, zvýšení potence a podobně. Způsobů, jakým měla dívka získat lásku svého vyvoleného, existovalo bezpočet – například měla získat nitku z jeho oděvu, zalepit ji do vosku a pak hodit do ohně, aby jeho srdce roztálo jako vosk.

Poněkud černější podobu pak měla různá škodící kouzla, jako už zmíněné „vúdú“ – tedy píchání do figurek lidí, co je zrovna čaroděj či jeho zákazník neměl rád, nebo vyfukováním kouře směrem k neoblíbené osobě, případně třeba zabránění početí nenáviděným novomanželům (třeba ze strany předchozí žárlivé milenky ženicha) tím, že se zavážou uzly na několika magicky posvěcených provazech. Zajímavým příkladem z tohoto okruhu je třeba kozlík lékařský, který působil jako antiafrodisiakum a dokázal prý měnit lásku v nenávist, když tím někdo natřel třeba lžíci (či jiný předmět každodenní potřeby) určité dívky.

Třetím okruhem magie jsou věštby. To svým způsobem zasahuje do vrstvy vyšších božstev (například Svantovíta na Rujáně). Nicméně bohové většinou věštili velké události týkající se celého kmene – například úspěch ve válce. Naopak obyčejným lidem, kteří toužili znát budoucnost nějakého svého konkrétního problému (většinou lásky či jiných vztahových záležitostí), pomáhali nižší nadpřirozené bytosti, buď přímo nebo prostřednictvím čarodějů/volchů. Ti se uplatňovali zejména při navození „vnímavých“ vnitřních duševních stavů – jak to známe třeba při známém Libušině proroctví o Praze. Je otázka, nakolik při tom užívali halucinogenních bylin a nakolik jen vlastní vnitřní meditační sílu. Kromě transu, který Kosmas popisuje u Libuše, se dá počítat i se sněním, extatickým vytržením doprovázeným divadlem či třeba prosté předtuchy.

Bez čarodějů se mohlo obejít věštění s pomůckami – například losování barevných kamínků, z nichž každý znamená jinou odpověď na otázku, nebo odlívání vosku či olova, případně rozhazování předmětů do různých tvarů – ať už na zemi či do vody. Šlo ovšem o to, jak daná znamení přečíst, což mohl zvládnout i poučený laik, ale v případě potřeby nakonec musel tazatel často povolat zaklínače.

Posledním druhem věštby pak bylo „čtení“ různých přírodních znamení – ať už šlo o postavení nebeských těles (většinou hlavně Slunce a Měsíce) či výkyvy počasí (silné hřmění apod.), nebo třeba pohyb zvířat. Budoucnost Slované četli třeba z cvrlikání či letu ptáků (například dodnes známý čáp či vrána, které přináší děti), ale napovědět mohlo i štěkání psa určitým směrem (odtud měl přijít ženich pro nevěstu) či chování koně. Častá znamení mohly představovat i nezáměrné projevy lidského těla – třeba kýchnutí, zvonění v uších, případně bezděčné chování malých dětí.

Nakonec je nutné znovu zdůraznit, že neexistují prakticky žádné přímé důkazy o přesné podobě a uctívání nadpřirozených bytostí v raně slovanských dobách (alespoň ne s nějakými podrobnostmi), takže je odvozujeme z pozdějších tradic a folkloru, někdy zachycených třeba až v raném novověku či dokonce v 19. století.

_____________________________

Literatura:

Kačer Jindřich, Temné počátky českých dějin, Brno 2021

Váňa Zdeněk, Svět slovanských bohů a démonů, Praha 1990

Profantová, Naďa, Profant, Martin: Encyklopedie slovanských bohů a mýtů, Praha 2004

Doplněk:

Samotné slovo čarodějsouvisí s rytím čar a různých obrazců do země, do popelu či do nějakých předmětů, které mají sloužit k magickým úkonům. Naopak vědma či vědmák pochází od slova vědět, neboť znalosti těchto lidí se považovali za mimořádné. Používalo se i slovo vraž či vrač, což značilo vražiti, neboli čarovat a věštit. Další slova jako věštec, hadač, zaklínač jsou zřejmá sama o sobě. Zvláštním případem je ovšem zmíněný volch (volchv), což znamenalo ve staroslověnštině něco jako blábolit, či ten, který blábolí. I v Čechách se vyskytovalo slovo vlchvec s podobným významem. Zde můžeme hledat odkaz k nějakému mluvení v transu, pronášení nesrozumitelných zaklínadel, nebo prostě jen bláznivého starého dědka (či bábu), který je tak trochu samorost a žije raději v přírodě než mezi lidmi. Jen pozor na české slovo kouzelník (kúzedlník), které bylo přijato mnohem později zřejmě z němčiny (Gaukler).