Emír Usáma Ibn Munkíz šel křižákům po krku aneb Křížové výpravy z muslimského pohledu

Podobně jako mnozí tehdejší rytíři v Evropě strávil i arabský „urozenec“ většinu svého života bojem, nebo na cestách. Ve volných chvílích se snažil intrikovat. Když se narodíte v Sýrii v pohnuté době křížových výprav, tak se křižáci z nově založených latinských států stanou tak nějak přirozeně vašimi nepřáteli. Usáma Ibn Munkiz měl při tom to štěstí, že stihl osobně poznat všechny velké muslimské vládce od Zengího až po Saladina

Pocházel z hradu Šajzar, který střežil důležitou strategickou cestu na severu Sýrie, kudy musel projet každý dobyvatel, jenž by chtěl zamířit na města Hamá, Homs či Damašek. Tento hrad se od roku 1081 stal hlavním sídlem významného arabského rodu Munkizů, který si díky strategické důležitosti rodové pevnosti předcházeli vládci ze všech okolních zemí.

Právě v době, kdy papež Urban II. svolával křesťany ke křížové výpravě a osvobození Božího hrobu v Jeruzalémě na koncilu v dalekém francouzském Clermontu, se roku 1095 (nebo 1096) bratrovi vladaře hradu Šajzar narodil syn Usáma. Brzy poté v reakci na papežovu výzvu přišlo do Sýrie vojsko první křížové výpravy a dobylo zde několik významných měst a pevností. Proto se zde mohli usídlit latinští křesťané v nově etablovaných státech podřízených jeruzalémskému králi.

Krátce nato zemřel Usámův strýc, jenž byl do té doby hlavou rodu, ale nezanechal dědice, takže vládu v Šajzaru převzal Usámův otec Muršid. Ten vládl několik let, ale byl to zbožný muslim založený spíše duchovně, takže moc dobrovolně předal svému mladšímu bratru Sultanovi. Tehdy byl Usáma ještě malý chlapec a Sultan ho i s jeho mladšími bratry ctil s patřičnou láskou i respektem jako dědice panství. Vedl je ovšem k aktivnímu boji proti křižákům, které logicky jakožto nově příchozí vetřelce choval v pořádné nenávisti. Usáma se už zhruba od 15 let účastnil permanentní války, jež se na tomto třaskavém území vedla. Ač tu nešlo o žádné velké bitvy, tak srážky ozbrojených družin byly na denním pořádku. Arabové i ostatní muslimové z této oblasti říkali křižákům prostě Frankové, protože jich většina pocházela z Francie. Později si Usáma zapsal do svých pamětí zajímavý poznatek o jejich povaze: „Každý člověk, který pozná záležitosti Franků, musí chválit Alláha a uctívat Ho. Neboť v nich vidí jakýsi druh zvířat, která mají ctnost statečnosti a bojovnosti, ale žádnou jinou, podobně jako jiná zvířata mají jedině vlastnost síly a schopnost nosit těžké náklady.“

Roku 1110, když bylo Usámovi zhruba 15 let, oblehl Šajzar franský kníže z Antiochie jménem Tankred. Měl o něj eminentní zájem kvůli strategické poloze. Mladý dědic hradu se tehdy aktivně zúčastnil obrany a stal se očitým svědkem toho, jak Šajzar zachránila vojska seldžuckého (tedy tureckého) sultána Muhammada. Turci přispěchali na pomoc svým souvěrcům, aby přemohli společného nepřítele.

Jakkoliv představovali křesťané hlavní problém pro arabské šlechtice v té oblasti, nebyl to problém jediný. Už o tři roky později zaútočil na hrad jiný nepřítel, tentokrát výsostně muslimský – ismáílité, jinak též zvaní asasíni. Ani ti však neuspěli. Ostatně vzájemné půtky mezi různými islámskými vládci umožnily existenci křižáckých států, které by jinak jejich soustředěnému náporu nemohly odolat.

To už však Usáma pomalu dospíval v muže a jeho strýc emír Sultan ho od roku 1119 začal pověřovat velením při různých výpadech, nájezdech a jiných vojenských akcích, většinou proti křižákům. Právě z této doby pochází velká část bojových příhod, které ve stáří popsal ve své Knize zkušeností a vypráví v nich o boji proti Frankům. Vyzdvihuje v nich odvahu a moudrost, ale v žádném případě se nezříká ani dobře mířené lsti.

Ne všechny boje vyhrál, ale v žádném nepadl, ani neutržil vážnější zranění, takže se rychle stával ostříleným válečníkem. V osobním životě však zažíval smutek, protože jeho strýci Sultanovi se narodil vlastní syn, takže poznenáhlu měnil vztah ke svému dosud oblíbenému synovci Usámovi. Ztratil pozici předpokládaného následníka a dostával se do zjevné nemilosti. A tak roku 1129 nakonec s hořkostí opustil Šajzar a přidal se do družiny atabega (turecký titul pro správce provincie) Zengího, jehož hvězda právě pomalu stoupala. Tento vojevůdce a šlechtic se poprvé vážně pokusil o sjednocení roztříštěné Sýrie, která by se mohla směle postavit křižáckým vetřelcům. Měl pro tento úkol potřebné charisma, schopnosti i výchozí postavení – byl atabegem v Mosulu i v Aleppu. Ale ostatní emírové (šlechtici ovládající svá panství, v podstatě ekvivalent knížete) se stále ještě obávali omezení vlastní moci, a tak na tento plán nechtěli přistoupit – v první řadě šlo o rod Búrijovců v Damašku.

V Zengího družině si Usáma získal díky svým válečným zkušenostem poměrně respektované postavení, byť žádných vyšších velitelských postů nedosáhl. Mohl však čas od času zajíždět na rodný Šajzar. Tam emír Sultan rychle upevňoval pozici vlastní rodiny, a když pak roku 1137 zemřel Usámův otec Muršid, stali se jeho synové na hradě bohužel nevítanými návštěvníky. Usáma se po otcově smrti stal hlavou rodiny a měl být i druhým nejrespektovanějším členem rodu. Namísto toho však už roku 1138 vzal matku i své tři mladší bratry a utekl s nimi před Sultanovou nemilostí k atabegovi Zengímu. Jenže své styky s ním poněkud přecenil a veliký vůdce mu dal jasně najevo, že nehodlá zasahovat do rodinných sporů. Zřejmě se také obával znepřátelit si současného vládce Šajzaru, protože ten by se mohl dát snadno do spolku s Franky, což se v té době ke smůle místních muslimů bohužel stávalo u různých emírů docela často. Kdo byl nějak nespokojen s vlastním vládcem, přeběhl na druhou stranu a s pomocí křesťanů se mu mstil. Křižáčtí velitelé těchto sporů rádi využívali. Ukázalo se, že Zengí byl prozíravý, když si Sultana nechtěl rozházet, protože ještě téhož roku oblehl Šajzar byzantský císař, ale ani jemu se nepodařilo hrad dobýt.

Na rodný Šajzar se Usáma už nikdy nepodíval, ale brzy si měl brzy užít jednání s těmi, jimiž dosud hlavně pohrdal. Opustil totiž po devíti letech službu u Zengího a přešel k jeho protivníkům – Búrijovcům v Damašku. Ti právě začali jednat s jeruzalémským králem Fulkem, když se cítili v akutním ohrožení od Zengího. Usáma jim v tom aktivně pomáhal a vysloužil si tak jejich vděčnost. Zengího dočasně zatlačili do defenzívy a téměř padesátiletý Munkíz měl konečně možnost své protivníky lépe poznat. S mnohými se spřátelil a kupodivu si zvlášť oblíbil především členy templářského řádu.

Snad právě z této doby pochází Usámova nezvyklá vzpomínka z veřejných lázní. Vyprávěl mu ji nějaký Sálim, správce lázní, a zajímavě ilustruje rozdílné chápání mravů mezi muslimy a křesťany: „Přišel tehdy do lázní jeden z jejich rytířů. Oni nesnášejí, aby v lázni měl někdo kolem pasu uvázaný šátek. Vztáhl tedy ruku, strhl mi z boků šátek a odhodil ho. Podíval se na mne – právě nedávno jsem si depiloval ohanbí – a zvolal: ,Sálime, výborně! Při pravdě mé víry, udělej mi to také tak!’ Vyholil jsem ho tedy. Povídá: ,Sálime, při pravdě mé víry, udělej to také mojí dámě!´, míně tím svoji ženu. Jeho sluha přivedl paní a ona se položila na záda. Vyholil jsem jí tedy chlupy, zatímco její manžel seděl a díval se na mne.“

Pro muslima bylo naprosto nemyslitelné, aby se cizí muž dotýkal jeho ženy. K této příhodě Usáma dodává. „Neznají žárlivost, ani nemají smysl pro čest, a přece mají v sobě převelikou statečnost.“ Podivné mravy Franků ve vztahu k ženám byly ostatně častou příčinou údivu muslimů.

Přes tyto přetrvávající rozdíly se však křižáci byli nuceni přizpůsobovat místnímu prostředí a v mnoha ohledech přebírat styl života muslimů. To se samozřejmě netýkalo náboženství, v němž byla vrcholem vzájemného soužití jakási tichá tolerance, ale třeba oblékání, protože těžké evropské látky byly pro horký východ naprosto nevhodné. Navíc luxusní látky dovážené z východu voněly přepychem. Tak mnozí šlechtici ze vznešených západních rodů chodili v cizokrajných burnusech (půlkruhový beduínský plášť) či turbanech.

Pláště měli navlečené i přes zbroj v bitvách a přes přilbu jim plandala kefia (bílý šátek utažený kolem hlavy páskem). V kupeckých domech mohli poutníci ze západu obdivovat mozaiky a mramor, na podlahách ležely koberce a stěny s okny chránily před přílišným žárem slunce damaškové závěsy. Západní šlechtici si pořídili bohatě vykládaný nábytek, jídlo si nechávali nosit na stříbrných talířích a jedli módní vidličkou. Pravidelně si prali své ložní prádlo a do kohoutků jim tekla skrz římské akvadukty čerstvá voda. Něco takového byste v západní Evropě jen těžko hledali.

Vraťme se však do Damašku čtyřicátých let 12. století krátce předtím, co odtud s nepořízenou odtáhla druhá křížová výprava. Usáma se tam příliš zapletl do místních intrik, a tak ho musel z donucení po šesti letech opustit. Odešel do Egypta, kde rozehrál politickou hru ve velkém stylu. Zřejmě se po dosažení padesáti let cítil už na válčení příliš starý, proto ho vyměnil za diplomacii a dvorskou službu. Získal si významné postavení na dvoře káhirských Fátimovců, poznal tam budoucího vezíra Širkúha i jeho mladého synovce Saláhuddína, známého jako Saladin. Opět se však zapletl do intrik a přispěl i k vraždě vládnoucího chalífy, takže musel ve spěchu roku 1154 odjet z Káhiry zpět do Sýrie, kde žádal o přijetí u syna zemřelého Zengího, atabega Núr ad-Dína. Ten se ukázal dokonce ještě schopnější než jeho otec, protože se mu podařilo konečně sjednotit pod svou vládou celou muslimskou Sýrii a chystal se ovládnout i Egypt. Ibn Munkíz si dokázal získat jeho přízeň i úctu, takže mu svitla naděje na návrat do Šajzaru. Jenže hrad byl roku 1157 zničen zemětřesením, při němž zahynuli všichni přítomní Munkízovci včetně emíra Sultana.

Usáma tedy zatím vykonal zbožnou pouť do Mekky a od roku 1162 se ještě naposledy zapojil do válečných akcí. Je otázka, jak moc mohl ve věku 66 let aktivně bojovat, ale připojil se k Núr ad-Dínově výpravě, která oblehla pevnost Hárim patřící antiochijskému knížeti, tedy Frankům. O rok později s atabegem obléhal i město Tripolis, centrum jednoho z křižáckých států a roku 1164 byl přítomen i při konečném dobytí Hárimu. Tam se ovšem spřátelil s emírem Kara Arslanem a u něj strávil dalších 10 let sepisováním různých knih.

Ukázalo se, že Usáma ibn Munkiz je sice starý, ale má tuhý kořínek. A tak Kara Arslan zemřel dříve než on, načež se někdejší statečný bojovník odebral ke dvoru sultána Saladina. Pamatoval si ho z Egypta a nepřekvapilo ho, že se někdejší Núr ad-Dínův oblíbenec ujal po jeho smrti vlády, když odstavil od moci potomky bývalého mocného atabega. Mladý vládce Saladin starého muže rád přijal, po dva roky si ho držel ve své blízkosti, a dokonce mu daroval i část území poblíž zbořeného Šajzaru, z něhož měl Usáma doživotní příjem. I když po dvou letech vládcova přízeň skončila, zvládl ibn Munkíz ještě i poté ve svém damašském domě dalších dvanáct let spisovat nejen básně na Saladinovu oslavu, ale především své paměti, díky nimž dnes můžeme získat cenné svědectví o době křížových výprav z muslimského pohledu. A to přímo z válečného pole.

Teprve roku 1188, tedy rok po bitvě u Hattínu, v níž Saladin porazil křižáky na hlavu a mohl v poklidu dobýt Jeruzalém, vydechl Usáma naposledy ve věku zhruba 93 let. Zažil tak téměř celé 12. století, v němž se na Blízkém Východě odehrálo tolik zvratů a křižácké státy se stihly vyvinout od založení přes vrchol moci ve čtyřicátých letech až po zmar a pád svatého města Jeruzaléma, kvůli jehož osvobození kdysi křížová tažení zahájili, do rukou muslimů.

_____________________________________

Použitá a doporučená literatura:

Usáma ibn Munkíz: Kniha zkušeností arabského bojovníka s křižáky. Praha 2009, 2. vydání. Předmluva a překlad: Rudolf Veselý.

Hrochová, Věra; Hroch, Miroslav: Křižáci v Levantě, Praha 1975

Bridge, Anthony: Křížové výpravy, Praha 1995

Doplněk:

Na závěr bych rád uvedl pro fajnšmekry a zájemce o hlubší vhled do problematiky dvě ukázky (přeložené do češtiny, ale redakčně trochu zkrácené) z dochovaných Usámových zápisků, které jsou pro dnešního čtenáře mimořádně zajímavé.

Usáma ibn Munkíz podává ve své knize svědectví, jak vypadal každodenní boj s Franky v době křížových výprav. Jde o izolované příhody, nikoliv souvislé vyprávění, ale jeden takový případ z Usámova rodného hradu Šajzar vypovídá o rafinovaných úskocích křesťanů:

Jednoho rána jsme spatřili skupinku asi deseti Franků. Přijeli k bráně osady u mostu a zeptali se hlídače: „Jak se jmenuje toto místo?“ Odpověděl jim: „Šajzar.“ Štěrbinou v bráně po něm střelili šípem a odjeli pobídnuvše koně do klusu. Vyskočili jsme na koně. Frankové bezstarostně ujížděli, když tu nás dojelo několik našich bojovníků. Řekl jsem strýci: „Rozkaž a seberu naše druhy a pojedu za nimi, abych je srazil s koní, dokud ještě nejsou daleko.“ Můj strýc byl válečník mnohem zkušenější, než já a odpověděl: „Kdepak. Copak je v Sýrii Frank, který by neznal Šajzar? Tohle je jenom nějaký úskok.“

Zavolal dva jezdce, kteří měli rychlé koně, a řekl jim: „Jeďte prozkoumat Tell Meleh!“ To bylo místo, kde Frankové číhávali v záloze. Když ti dva přijeli na dohled k onomu místu, vyrazilo proti nim celé antiochijské vojsko. Vyjeli jsme, abychom se utkali s jejich předními jezdci, protože jsme chtěli získat před nimi výhodu dříve, než boj utichne. Byl s námi Džum´a an-Numajrí a jeho syn Mahmúd, který se dostal doprostřed nepřátelských řad. Džum´a vykřikl: „Vzácní rytíři! Můj syn!“ Vrátili jsme se tedy s ním v čele šestnácti jezdců, kopími jsme srazili šestnáct franských jezdců z koní a osvobodili od nich našeho druha. Tak velice se s nimi v té bitce promísily naše řady, že jeden z nepřátel sevřel Mahmúdovu hlavu v podpaží. Z tohoto objetí jej osvobodila rána kopím.

Usáma na několika místech své knihy spolehlivě boří mýtus o neporazitelnosti křižáckého rytíře. Muslimští válečníci to tak určitě nevnímali a též o svých elitních bojovnících píší často stejným výrazem jako o rytířích (arabsky faris), takže i překladatelé to ponechali ve stejném tvaru. Jednou prý zahnali Usáma se svým druhem Mahmúdem sami na útěk osm franských jezdců! Jindy popisuje svůj vítězný souboj s křesťanským rytířem:

Jednou nás přepadlo vojsko z Antiochie. Zatímco naši druhové ustupovali před přesilou, čekal jsem na cestě v naději, že snad bych mohl mít příležitost je napadnout. A tu již mne dostihli přední jezdci z jejich jízdních oddílů. Dal jsem se před nimi na ústup, a maje kopí obráceno proti nim, pozoroval jsem je, aby mne některých jejich jezdec nedostihl a neprobodl. Tu můj kůň srazil svou hrudí jednoho z našich mužů. Nato jsem zaujal takové postavení, abych se ocitl čelem proti řadě Franků, zatímco nás od sebe oddělovala zídka.

Z jejich řady předjel jeden jezdec se zelenožlutým poznávacím znamením z hedvábí. Nenapadlo mne, že by pod tím mohl mít brnění. Nechal jsem ho tedy, až se dostal přede mne. Pak jsem pobodl koně ostruhami, kůň přeskočil zeď a já jsem rytíři zasadil ránu kopím, až se nahnul natolik, že se jeho hlava ocitla u třmenů, z ruky mu vypadl štít a kopí a přilba mu spadla z hlavy. Naši jezdci mezitím dostihli naše pěšáky, takže jsme přestali ustupovat. Frank se potom napřímil v sedle a tu bylo vidět, že má pod pláštěm drátěnou košili, takže ho moje bodnutí neporanilo. Jeho přátelé se ho ujali a pak ustoupili. Štít, kopí a přilbu si odnesli pěšáci.