Krach u bran Damašku: Selhání druhé křížové výpravy změnilo osud křižáků i Blízkého východu

Po úspěchu první křížové výpravy čekala na obyvatele čtyř křižáckých států ve Svaté zemi dlouhá desetiletí usazování a upevňování pozic, vyplněná téměř neustálým bojem s muslimskými sousedy. Zpočátku se jim celkem dařilo díky přílivu nových bojovníků ze západu a také silným osobnostem prvních jeruzalémských králů. Více informací o založení těchto států i o průběhu první výpravy se dočtete v článku Krutý pád Jeruzaléma a Antiochie.

Krátce poté, co se po Evropě roznesla zpráva o obsazení Svaté země západními křesťany, vydaly se ve stopách prvních křižáků hned tři pomocné výpravy, které se také chtěly podílet na kořisti i válečné slávě. Všechny však skončily tragicky při průchodu Malou Asií, když je rozprášili Turci.

Bylo tedy zřejmé, že pro příště bude třeba zvolit cestu po moři. Tady ucítily svou jedinečnou příležitost italské městské státy, zejména Benátky a Janov, které jednoznačně dominovaly ve Středozemním moři a nabídly své lodě novým bojovníkům i poutníkům, samozřejmě za nemalý poplatek. Svými dodávkami také výrazně pomohly k tomu, že se během prvních desetiletí 12. století podařilo rozšířit území všech čtyř křižáckých států tak, aby obsadily prakticky celé východní pobřeží Středozemního moře. Pak už Italům stačilo vybudovat své obchodní stanice a mohli transakci zboží nabídnout i muslimům v Sýrii, protože ti už se nemohli k moři jinak dostat.

První jeruzalémský král Balduin I. (vládl 1100–1118) byl vedle mladého antiochijského knížete Tankreda posledním z velkých vůdců první křížové výpravy. Byl to on, kdo dobyl Edessu a založil tam hrabství, aby se pak po smrti svého bratra Godefroy ujal vlády v Jeruzalémě. Projevil se jako charismatický a rozhodný vůdce, který se velkou měrou zasloužil na rozvoji křižáckých států v první fázi. Dobýval nová území a města a porazil několikrát velkou egyptskou armádu, která se proti křižákům vypravila, když zasáhli do egyptské sféry vlivu. On nechal roku 1115 zbudovat první křižácký hrad Montréal v jižním Jordánsku.

Přesto měl zásadní problém s ostatními křižáckými státy, které mu měly teoreticky podléhat. Zejména kníže v Antiochii se často choval jako nezávislý suverénní vládce a nehodlal nikoho poslouchat. Začalo to už za prvního knížete, normanského vůdce z první výpravy Bohemunda z Tarentu (viz minulý díl), pokračovalo to za jeho svéhlavého a agresivního synovce Tankreda, a zůstalo to tradicí i později, kdy Normané ztratili ve Svaté zemi vliv. Antiochie byla totiž příliš pevným a mohutným městem s dokonalým zázemím, než aby si její vládci nechali od někoho rozkazovat. Navíc měla nejlepší pozici ze všech čtyř států. Ze severovýchodu ji kryla Edessa, z jihu Tripolis, ze severozápadu arménská knížectví a na východě měla možnost rozšiřovat své území bojem s Turky. Jenže už Tankred se dostával často do sporu i s edesskými hrabaty. Tam vládl králův stejnojmenný bratranec Balduin Le Bourg. Už roku 1108 se odehrála mezi ním a Tankredem první závažná bitva, v níž se každý spojili s jiným tureckým vládcem. Pro Turky to byla běžná součást místní politiky, ale idea křižáckých výprav tím dostala hodně na frak.

Hlavní důvod úspěchu první křížové výpravy tkvěl v tom, že ani muslimové nebyli na Blízkém východě zdaleka jednotní. Napětí mezi šíity vládnoucími v Egyptě a sunnity podléhající bagdádskému chalífovi bylo snad ještě horší než mezi katolíky a byzantskými východními křesťany. Od 10. století se mezi sunnity nevyhlašoval džihád (svatá válka) proti jinověrcům, ale proti šíitům, kteří odpadli od „pravé víry“. To se změnilo až později za Saladina.

Nepřátelství ale nepanovalo jen mezi Egyptem a Sýrií. V samotné Sýrii žilo v té době několik muslimských etnik, z nichž dominovali Turci, ale bylo zde i hodně Kurdů a samozřejmě Arabů. V Bagdádu pak vládl íránský (čili perský) chalífa, jehož moc se však už v té době stala víceméně symbolickou. Ve skutečnosti to byla figurka v rukou svého rádce – vezíra. Velká syrská města Mosul, Damašek a Aleppo ovládali jednotliví atabegové (v podstatě vojenští velitelé), kteří mezi sebou soupeřili o moc, a neváhali se kvůli tomu spojovat i s křesťany.

Jenže muslimové postupně zjišťovali, že s křižáckými státy nemohou jako se sousedy dlouhodobě vycházet. Zpočátku je považovali jen za dočasné dobyvatele, kteří zase odtáhnou, poté je prostě zahrnuli jako nový politický prvek do svých vzájemných půtek. Brzy se však západní křesťané projevili jako naprosto nespolehliví partneři, kteří občas podléhali zbytečnému náboženskému fanatismu (když se jim to hodilo) a odmítali plnit dohody uzavřené s nevěřícími (když se jim nehodily). Bylo tedy pouze otázkou času, kdy se mezi muslimy objeví výrazná osobnost, která je dokáže sjednotit a křesťanské vetřelce porazit. Stal se jí Imád ad-Dín Zengí, který roku 1128 jako mosulský atabeg dobyl Aleppo a spojil tak pod svou vládou dvě důležitá města.

Jeho největší úspěch však na sebe nechal ještě nějakou dobu čekat. Jeruzalémští králové se zatím potýkali s jedním závažným problémem – chybějícím následníkem. Za celých 88 let, kdy křižáci ovládali Jeruzalém (1099–1187), ani jednou nepřešla vláda v poklidu z otce na nejstaršího syna. První král Balduin I. byl totiž bezdětný, přestože kvůli tomu první ženu zapudil a našel si druhou na Sicílii. A tak odkázal vládu svému stejnojmennému bratranci, který po něm předtím převzal Edessu. Ten se stal králem jako Balduin II. (vládl 1118–1131), ale měl jenom dcery. Nejstarší z nich Melisenda měla zdědit trůn, ale potřebovala vhodného manžela. Balduin se otázal na radu francouzského krále, aby mu někoho vhodného doporučil a král mu poradil hraběte Fulka z Anjou. Ten kvůli tomu vskutku dojel z Evropy a stal se třetím jeruzalémským králem (vládl 1131–1143). I třetí král vládl poměrně úspěšně, nechal postavit řadu křižáckých pevností, které měly chránit hranice, a uzavřel dočasnou dohodu s Damaškem, jediným zbylým syrským městem, které ještě neovládal Zengí. Dokonce zplodil dva syny, jenže zemřel nečekaně na lovu. V té době bylo staršímu synovi Balduinovi teprve třináct a mladšímu Amaurymu sedm let. Královna Melisenda sice převzala za syna Balduina III. (vládl 1143–1162) regentskou vládu, ale ta byla poměrně vratká. Severní křižácké státy toho využily a opět se od jeruzalémského krále distancovaly. Atabeg Zengí usoudil, že nastal správný čas.

Edesským hrabětem byl tehdy Jocelin, muž odvážný, ale neopatrný a politicky neprozíravý. Nechal se zatáhnout do odboje jednoho menšího emíra proti atabegovi Zengímu a vyrazil proti němu k řece Eufrat. Aleppo i Mosul jsou od Edessy relativně nedaleko (několik stovek kilometrů), takže si Jocelin chtěl upevnit pozici vůči sousedovi a ideálně dosáhnout nějakého slavného vítězství. Zengí to považoval za výbornou záminku k válce a přelstil Jocelina jednoduchým trikem. Obešel jeho vojsko a oblehl téměř nechráněnou Edessu, v níž hrabě zanechal jen pár bojovníků. Sám Jocelin si už netroufl proti Zengímu u Edessy zaútočit, zatímco antiochijský kníže Raimond si jen „založil ruce“ a nezúčastněně pozoroval dění. Královna Melisenda neměla šanci sehnat tak rychle potřebné vojsko. Přesto to zkusila, ale už bylo pozdě. Zengí vzal město útokem. Tak definitivně padl první z křižáckých států do rukou muslimů. Pro křižáky nastala doba úporného bránění pozic.

Pád Edessy mezi křesťany nejdříve vyvolal neuvěřitelný rozruch. Nejen ve Svaté zemi, ale i v Evropě se mnozí mocní pánové rozhodli, že je to pro následovníky Krista velká pohana, kterou je potřeba odčinit tím, že Edessu získají zpátky. Zatímco do té doby proudily do Palestiny z Evropy většinou jen zástupy poutníků, případně jednotlivých šlechticů, nyní po 50 letech ožila myšlenka na novou křížovou výpravu. Iniciativy se chopil agilní cisterciák Bernard z Clairvaux a osobně vyjednával účast jednotlivých panovníků.

Vyjednávání trvala téměř tři roky, ale nakonec vyrazila roku 1147 směrem na Jeruzalém tři velká vojska – anglické, německé a francouzské. První z nich vyplulo na lodích z Anglie, ovšem bez účasti korunované hlavy, a do Svaté země se nedostalo. Angličtí křižáci totiž zůstali v Portugalsku, kde pomohli portugalskému králi Alfonsovi dobýt Lisabon, hlavní oporu muslimské moci. Nakonec se ukázalo, že byli ze všech tří vlastně nejúspěšnější.

Zbylé dva houfy totiž táhly pevninou, což bylo stále nebezpečnější. Druhé vojsko vyrazilo v květnu od bavorského Řezna a seskupilo se kolem římského krále Konráda. Byly zde nejen družiny německých knížat, ale také český kníže Vladislav II. (tehdy ještě ne král) a Lotrinčané. Třetí vojsko se shromáždilo kolem francouzského krále Ludvíka VII. a vyrazilo od města Mety. Už při průchodu Evropou se dostavily jisté zásobovací potíže a v Byzantské říši už křižáci prostě plenili. Přestože králové měli vyjednaný průchod s byzantským císařem, ten se chtěl obtížných křižáků co nejdříve zbavit a poslal je do Malé Asie, aniž jim poskytl jakoukoliv pomoc. Navíc se ukázalo, že Ludvík a Konrád (potažmo Francouzi a Němci) spolu navzájem odmítají spolupracovat a spojit se v boji proti Turkům. Konrádovi se to vymstilo jako prvnímu, protože dorazil do Malé Asie dřív a na Francouze nechtěl čekat. Došel až do údolí Dorylaeum, kde před 50 lety slavně zvítězila první křížová výprava. Také Němci zde narazili na silného nepřítele, ale na rozdíl od svých předchůdců nedokázali odolat náporům lehké turecké jízdy. Utrpěli drtivou porážku a z rozehnaných zbytků se většina přeživších knížat rozhodla vrátit domů, včetně českého knížete Vladislava II. Jen několik málo se jich připojilo k Francouzům a odhodlaně pokračovalo dál. Pokračovat chtěl i římský král Konrád, ale brzy onemocněl a vrátil se do Konstantinopole.

Francouzi tedy pokračovali dál a dokonce se jim podařilo zahnat Turky ve větší bitvě v Pisidii. Nevydrželi však nástrahy strastiplného pochodu skrz horské průsmyky, kde byli navíc neustále napadáni malými tureckými družinami na rychlých koních. Ukázalo se, že nebyl dobrý nápad brát s sebou na výpravu i dámy a bohatý doprovod. Jenže koho by to v Paříži napadlo? Nakonec totálně vyčerpaní křižáci dorazili do přístavu Attalei, kde král Ludvík rozhodl, že takhle to dál nejde a on pojede zbytek cesty lodí. Zbytek vojska ať se prý o sebe nějak postará a dopraví se do svaté země po vlastní ose. Netřeba připomínat, že lodí nebylo ve městě dost, a navíc většina křižáků neměla na přepravu peníze. A tak se králův útěk od vojska hodnotil už tehdy jako zbabělý a nerytířský čin. Přesto se francouzské družiny probily přes turecké území a na jaře 1148 se unavené, ale ve slušném počtu, setkaly s Ludvíkem v Antiochii.

Jako by křižákům dosavadní potíže nestačily, rozhodli se skutečně splnit cíl a dobýt na muslimech nějaké velké vítězství. Chtěli využít svou náhlou početní výhodu, a navíc je posilovalo vědomí, že atabeg Zengí byl už v září 1146 zavražděn ve spánku eunuchem franckého původu. Ukázalo se ale, že jeho syn Núr-ad-Dín je mu více než důstojným nástupcem.

Nově příchozí křižáci se s těmi starými usedlými nedokázali shodnout, kam se vlastně mají vydat. Edessu už zkoušel předtím znovu dobýt Jocelin, ale neúspěšně. Rozhodovali se tedy mezi Aleppem a Damaškem. Taktičtější by bylo zřejmě táhnout na Núr-ad-Dínovo Aleppo, protože on byl hlavním křižáckým nepřítelem, byť tehdy ještě mladým a neznámým. Křižáci se rozhodli pro Damašek, který mu jediný z velkých syrských měst nepatřil. Nově příchozí křižáci znali jméno Damašek aspoň z Bible, zatímco Aleppo jim nic neříkalo.

Damašek vskutku neměl silnou posádku a možná mohl brzy podlehnout obrovskému křižáckému vojsku, které přitáhlo pod jeho hradby. Jenže to by křižáčtí velitelé nesměli být hloupí. Při obležení města je obtěžovaly přepady malých tureckých družin, a tak se rozhodli přemístit tábor na východní stranu, kde nebyly stromy a Turci se tam nemohli schovat. Mimo jiné tam však taky nebyla voda a horko bylo nesnesitelné. Tím se vlastně křižáci porazili sami, ale předtím se ještě stihli pohádat, komu vlastně Damašek po dobytí připadne. Na dělení kořisti však nedošlo. Když uslyšeli, že sám Núr-ad-Dín táhne Damašku na pomoc s velkým vojskem, zavčas se sbalili a odtáhli. Dokonalé fiasko zajistilo Núr-ad-Dínovi dobrou pověst přemožitele křižáků a neztratil přitom jediného muže.

I přes tento neúspěch vydrželi křižácké státy fungovat ještě 40 let, především díky vůdčím schopnostem a charismatu Balduina III., který se po dosažení plnoletosti konečně ujal vlády. Ani on neměl syna, a tak se po jeho smrti roku 1163 ujal vlády jeho mladší bratr Amaury (vládl 1163–1174), který proslul zejména válečnými výpravami do Egypta. Byl přesvědčen, že právě tím směrem se mohou křižácké státy rozrůstat, když na Sýrii nemají dost síly. Ovšem v Egyptě zatím pomalu sílil protivník, který měl způsobit zkázu křižácké moci na Blízkém východě. Mladý Saláh ad-Dín Júsuf ben Ajjúb, zvaný po latinsku Saladin, byl schopný Kurd ve službách Núr-ad-Dína. Egyptský vezír Šávar ho do Egypta pozval spolu se strýcem Širkúhem, aby zde čelil Amauryho křižákům. Saladin využil upadající moci fátimovských chalífů, kteří se (podobně jako ti bagdádští) stávali pouhou loutkou v rukách svých vezírů. Byl to on, kdo měl nakonec zásluhu na dobytí Jeruzaléma. Ještě předtím stihl zvítězit u Hattínských rohů (více v článku Saladin využil hádky křesťanů a rozmetal u Hattínu vojsko křižáků). To už je však příběh třetí křížové výpravy, který vám odvyprávím v některém z příštích článků.

_____________________________________________________________

Literatura:

Kovařík, Jiří: Meč a kříž. Rytířské bitvy a osudy I. 1066–1214, Praha 2005

Bridge, Anthony: Křížové výpravy, Praha 1995

Hrochovi, Věra a Miroslav: Křižáci ve Svaté zemi, Praha 1996