Saladin využil hádky křesťanů a rozmetal u Hattínu vojsko křižáků i s elitními templáři a johanity

Počátky křížových výprav na konci 11. století popisuji podrobně v článku Krutý pád Jeruzaléma a Antiochie. V tomto článku se ocitáme ke konci století následujícího, kdy již jeden z tehdy založených čtyř křižáckých států padl (Edessa) a ostatní tři se ocitly pod obrovským tlakem okolních muslimských vládců, které sjednotil Saláh ad-Dín Júsuf ibn Ajjúb, jemuž křižáci říkali zkráceně Saladin.

Díky svým politickým schopnostem měl zdánlivě vcelku jednoduchou práci. V tehdejším muslimském světě byl totiž nezpochybnitelnou autoritou a ve svých rukou dokázal spojit vládu nad Egyptem i Sýrií, čímž ovládl dvě nejsilnější armády v tamní oblasti, do té doby rozklížené vnitřními spory. A to byl původem Kurd, kterýmžto národem pohrdali jak egyptští fátimovci, tak syrští sunnité. Přesto zřejmě u Hattínu disponoval menším množstvím vojáků než jeho křesťanští protivníci.

Proti němu stáli takzvaní Frankové, jak muslimové říkali křižákům ve Středomoří. Nešlo o Evropany na křížové výpravě, ale vesměs o usedlé křesťany, kteří obývali zmíněné křižácké státy vytvořené kolem roku 1100. Ti všichni sice zdejší prostředí dobře znali, ale také to znamenalo, že mezi nimi za ta léta vznikly četné spory, jež rozklížily jejich soudržnost.

Nejvýše dle titulu stál jeruzalémský král Guy z Lusignanu. Na trůn se dostal teprve nedávno a neměl příliš silnou podporu, protože o trůn se rozhořely nástupnické spory. Ale hlavně se choval spíš jako bezradná a nerozhodná loutka na trůně. Což znamenalo, že se ocital pod vlivem jiných mocných mužů (viz níže Jestřábi a holubice), zejména Renauda ze Châtillonu, zvaného též Brins Arnat (Urostlý Arnat). Dá se říct, že právě tento člověk způsobil trvalý úpadek křižáckých států, protože tak dlouho provokoval Saladina, až ten neměl jinou možnost, než křižáky rozdrtit. Poslední kapkou, s níž přetekla sultánova trpělivost, se stalo přepadení muslimské obchodní karavany i přes uzavřené příměří. Saladin po králi marně žádal náhradu a omluvu. Nedostal ji, a proto sebral obrovskou armádu a vytáhl proti křižákům.

Jenže ani král Guy nezahálel a na popud Urostlého Arnata i templářského velmistra vyhlásil výzvu ke shromáždění veškerého křižáckého vojska. Balian z Ibelinu přesvědčil dokonce i mocného hraběte Raymonda z Tripolisu, jemuž se proti víceméně spřátelenému Saladinovi moc táhnout nechtělo, ale musel se postavit po bok svých souvěrců.

Nejmocnějším mužem křesťanské Levanty byl hrabě Raymond III. z Tripolisu. Kdysi se stal regentem mladého krále Balduina IV. (vládl 1174–1185) a po dosažení jeho dospělosti se regentství bez problémů vzdal. Udržel si však velký vliv a v křižáckém světě si získal i mocné nepřátele. Byl to uvážlivý a cílevědomý muž, jenž udržoval korektní vztahy i se samotným Saladinem a sultán si jej za to vážil. Nicméně to vedlo k tomu, že ho mnozí křesťanští konkurenti označovali za zrádce, který se paktuje s nevěřícími. Udržoval přátelství s mocným rodem Ibelinů, především Balianem, jenž těsně před bitvou u Hattínu dojednal alespoň váhavou spolupráci mezi Raymondem a jeho protivníky, takže se křižácké vojsko proti Saladinovi dokázalo dát dohromady.

Jestliže můžeme Raymonda a jeho příznivce označit za umírněné „holubice“, protože dávali přednost spolupráci před konflikty, pak proti nim stáli „jestřábi“ v podobě nesmiřitelných válečných štváčů – templářského velmistra Gérarda z Ridefortu (o templářích ve Svaté zemi se více dočtete v článku Rytíři Šalamounova chrámu) a zrádného zákeřného rytíře Renauda ze Châtillonu, zvaného též Urostlý Arnat. Roku 1182 se dokonce vypravil plenit do samotné Mekky, nejposvátnějšího města muslimů. Cestou potopil loď plnou poutníků a získal i jinde takovou kořist, že tam nakonec ani nedorazil, ale zato útočil na další posvátné město Medínu. Trestné výpravě tehdy unikl.

Křižákům se překvapivě podařilo dát dohromady vojsko, jež počtem zřejmě převyšovalo Saladinovu armádu. U pramenů Seforie se sešlo asi 1 200 rytířů, 4 000 lehkých jezdců a 18 000 pěšáků (čísla se však u různých autorů liší). Saladin pochopil, že na takové obrovské těleso ve výhodném obranném postavení nemůže jen tak zaútočit, a tak vymyslel lest k vylákání protivníka.

Ani nemusel použít všech svých 12 000 mužů (jiné zdroje uvádí kolem 20 000), mezi nimiž převažovali lehcí jezdci. Vyrazil jen s menším oddílem obléhat město Tiberiadu na pobřeží Genezaretského jezera. Tiberiada patřila Raymondovi z Tripolisu, který s většinou vojska odtáhl k Seforii a město nechal téměř nebráněné. Obraně velela Raymondova manželka Eschiva. Saladin vcelku bez problémů dobyl vnější hradby a nechal město zapálit. Hraběnka Eschiva se stáhla se svou ozbrojenou družinou do vnitřní pevnosti. Sultán by ji mohl asi taky snadno dobýt, ale to vlastně nechtěl ani nepotřeboval. Jen předstíral dobývání a ostřeloval na oko hradby.

Když dorazily zprávy o Tiberiadě k Seforii, křižáci se sešli k velké velitelské poradě. Hrabě Raymond tam zřetelně odrazoval krále od tažení na pomoc svému městu. A to přesto, že jeho manželka tam čelila nebezpečí. Poukazoval na to, že Saladin má největší armádu, jakou kdy shromáždil. „Vyhněme se tedy tomu, abychom s ním změřili síly. Později můžeme Tiberiadu dobýt nazpět a za svobodu našich zaplatíme výkupné.“ Znal vychytralého sultána a možná trochu tušil léčku. Jenže Brins Arnat ho vzápětí obvinil ze zbabělosti. „Snažíš se nám nahnat strach, když takto líčíš síly muslimů, protože je máš rád a jejich přátelství upřednostňuješ, jinak bys taková slova z úst nevypustil!“

Raymondovi nezbylo, než prokázat věrnost králi a s těžkým srdcem souhlasil s „jestřábi“. Obrovské křesťanské vojsko se hnulo po jediné možné cestě od pramenů Seforie ke Genezaretskému jezeru. Křižáci vyrazili spořádaně před rozbřeskem 3. července, aby se vyhnuli největšímu vedru a přišli k dalšímu zdroji vody včas. Mělo to být necelých 20 km. Snažili se jít nalehko, a tak s sebou vezli jen nejnutnější zásoby, včetně nevelkého množství vody. V letním vedru byly všechny drobné prameny po cestě vyschlé, nebo je otrávili muslimové, jejichž vojsko tu táhlo před několika dny.

Lovná křižácká zvěř tak vlezla do připravené pasti a lovec Saladin ji bez milosti sklapl. Hned po odchodu od pramenů Seforie se na obzoru objevili lehcí muslimští jezdci s reflexními luky a začali pochodující vojsko ostřelovat. Příruční kuše křesťanů měly kratší dostřel, a tak nezbylo, než se semknout do útvarů a nastavovat letícím šípům štíty. Ztráty na životech sice velké neměli, ale Saladin potřeboval křesťany především zpomalit a unavit, což se podařilo. Pochodovat neustále ve střehu s nachystaným štítem není nic lehkého. Navíc si museli všichni rytíři obléct kroužkové zbroje a přilby, jež měli předtím pečlivě uložené na nákladních koních. Dokážete si jistě představit, co prudké slunce s takovým železem na těle udělá.

Křižáci sice znali muslimské lsti, a proto se nenechali vylákat k nějakým neuváženým výpadům, ale nekonečný pochod za vedra v dešti šípů je totálně vyčerpal. Tímto způsobem urazili do večera jen asi dvě třetiny plánované cesty, když jim u Hattínských rohů nedaleko vesnice Hattín zablokovalo cestu kompletní Saladinovo vojsko. Zaútočit proti němu z pochodové formace po celodenní únavě by znamenalo čirou sebevraždu. A tak se křižáčtí velitelé rozhodli k jedinému možnému řešení. U Hattínských rohů přespali v provizorním táboře, aniž by doplnili zásoby vody. Doufali, že se jejich situace do rána zlepší.

Noc musela být pro křesťany krušná a spánek neklidný. Ráno je pak čekalo nepříjemné zjištění, že jsou na tom ještě hůř než včera. Kruh muslimských jednotek se kolem nich uzavřel. Křižákům nezbylo, než zaujmout defenzivní pozici tří sevřených čtverců, v nichž jízda stála uprostřed obklopená pěšáky. Přednímu voji (míněno ve směru cesty) velel Raymond z Tripolisu. Prostřední největší šik měl na povel sám král Guy a s ním tam stáli i Brins Arnat a velmistr Ridefort. Zadní voj pak spadal pod velení Baliana z Ibelinu. Po levé straně navíc muslimové přes noc rozdělali ohně ze suchých pouštních rostlin (asi kaktusů), které vytvořily hustou neprůchodnou dýmovou clonu.

Špatně vyspaní a stále žízniví křižáci ovšem neměli na výběr a museli i z obranného postavení útočit, jinak by je porazilo samo vedro. Sešikované čtverce se pomalu posunovaly směrem k muslimům, ale narážely na vlny muslimských šípů. Jakýkoliv pokus pěšáků o průlom končil tragicky útěkem zpět do obranné formace k rytířům ve středu. Nicméně Raymondův šik společně s královou středovou formací se snažily prorazit pravé muslimské křídlo (dá-li se tomu tak v kruhovém obklíčení říkat) pod vedením zkušeného Saladinova velitele emíra Taqiho ad Dína. Ze středu tvrdě útočili největší váleční štváči Arnat s velmistrem Ridefortem a zdálo se, že by mohli nakonec přece jen uniknout ze smrtícího obklíčení. Při tomto útočném posunování se Raymond z Tripolisu dostal až pod útes severního Hattínského rohu, na němž stál Taqi ad Dín. Pak přišel jeho slavný průlom, který má ovšem různé interpretace.

Jisté je, že Raymond dal rozkaz svým lidem k rozhodujícímu drtivému útoku. Rytíři podpořili pěchotu a vrhli se proti muslimským řadám. Ty se však náhle rozestoupily a propustily hraběte Raymonda i s jeho muži ven z obklíčení a za nimi se zase zavřely. Byl to útok, nebo útěk? Zradil snad hrabě a domluvil se se Saladinem? Později mu to někteří vyčítali. Nicméně zdá se pravděpodobné, že Saladin i Taqi ad Dín znali Raymondův praporec a vydali rozkaz svého přítele ušetřit. Navíc podle jedné z kronik tento rozhodující riskantní útok nařídil Raymondovi sám král Guy. Hrabě pak náhle zjistil, že je sice venku, ale má volnou cestu pouze směrem na Tiberiadu. Zpátky se probít rozhodně nemohl, a tak zvolil únik i se svými asi 2 tisíci muži.

Saladinovi se podařilo křesťany definitivně rozdělit a pak už následoval v podstatě jen masakr, byť křižáci se ještě nevzdali. Král shromáždil zbylé rytíře a nařídil u severního rohu zaujmout kruhovou obranu. Měl u sebe i biskupa z Liddy, který vysoko zvedal relikvii Svatého kříže, v němž prý měl být kus z původního kříže, na němž zemřel Kristus. Jenže biskupa srazil muslimský šíp. Střed pod velením Saladina i pravé křídlo Taqiho ad Dína zesílily tlak. Levé křídlo velitele Gökböriho pak spíše jen stálo v záloze a blokovalo ústupovou cestu.

Trvalo to ještě několik hodin, než byli křižáci definitivně zlomeni a v této době se podařilo právě přes Gökböriho křídlo uniknout i Balianovi z Ibelinu a jeho zadnímu voji, byť už značně oslabenému. Snad také jeho nechal Saladin projet, protože si ho jako čestného šlechtice vážil. Dva hlavní protivníci, Arnat s Ridefortem, zůstávali v pasti a nakonec jim nezbylo, než se vzdát.

Následovala známá scéna, kdy si po bitvě pozval Saladin zajatého krále Guye s Arnatem do stanu. Králi podal pohár s vodou a ten ho předal Arnatovi, načež Saladin prohlásil: „Nepožádal jsi mě o souhlas, než jsi mu dal napít. Proto mě to nezavazuje, abych mu dal milost.“ Načež sám osobně svou šavlí nejprve srazil Arnata na zem a pak mu setnul hlavu. Poté nechal exemplárně popravit všechny templáře, které nenáviděl a to včetně zpupného velmistra Rideforta.

Porážka křesťanů byla natolik strašlivá, že se Saladinovi otevřela cesta na Jeruzalém. Ten hrdinně bránil ještě asi dva týdny Balian z Ibelinu, ale nakonec i ten padl do rukou muslimů.

Dodatek na konec

O výzbroji evropských rytířů v kroužkových zbrojích s kónickými přilbami, velkými štíty, kopími a meči jsme již psali mnohokrát. Méně známé je ovšem to, že v Saladinově armádě měli tito těžcí ozbrojenci rovnocenné protivníky. Přestože početně zde převažovali lehcí pohybliví jezdci s reflexními luky, tak v obou složkách jeho armády (seldžukovské ze Sýrie i fátimovské z Egypta) se nacházeli i těžce ozbrojení jezdci. Turecké ghulamy, jinak zvané askari, i egyptské abtaly (všechna slova označují těžké jezdce) chránila buď obdoba evropského kroužkového hauberku, nebo zbroj z kovových lamel. V rukou měli Seldžukové většinou kopí, meč a luk, což byla smrtící kombinace, zvláště při nacvičené spolupráci s pěchotou i lehkým jezdectvem. Egypťané měli často místo luků štíty a vedle mečů (šavle se mezi nimi zatím nerozšířily) používali různé typy tureckých palcátů či seker. I jejich přilby měly, podobně jako ty západní, kónický tvar. Některé snad už byly vybaveny i sklopným hledím, což údajně inspirovalo pozdější evropské zbrojíře.

_____________________________________________________________

Literatura:

Kovařík, Jiří: Meč a kříž. Rytířské bitvy a osudy I. 1066–1214, Praha 2005

Bridge, Anthony: Křížové výpravy, Praha 1995

Nicolle, David: Hattin 1187, Saladin´s greatest victory, Oxford 1998