Článek
Výzvu ke křížové výpravě pronesl papež v Clermontu roku 1095. Rytířská vojska Normanů z jižní Itálie a také mocných evropských feudálů z Lotrinska a Francie a se pak sešla u Konstantinopole, odkud vyrazila na začátku roku 1097 přes Malou Asii do Svaté země, dnešní Palestiny (tehdy se ta oblast nazývala Levantou). Cestou musela vybojovat těžké boje u Nikáje a v údolí Dorylaeum na území dnešního Turecka. Pak konečně křižáci spatřili mohutný přístav Antiochie.
Dvojí zrada v tureckých řadách
Obléhání dobře opevněného města na břehu řeky Orontes trvalo téměř osm měsíců. Znavení křižáci dorazili k Antiochii koncem října 1097 po náročném přechodu horských průsmyků a několik týdnů jen nabírali síly. Okolí naštěstí „přetékalo“ dobytkem a úrodnými lány, takže regenerace fungovala. Nicméně ani nemalé křižácké vojsko nestačilo na obklíčení mohutného města, takže obležení bylo spíš formální záležitostí, zásoby a zprávy nerušeně proudily dovnitř i ven. Velitel města emír Jaghisjan se vzdát nehodlal.
Pak přišel prosinec a udeřila zima, s níž se vrátil hlad a nouze. Našlo se mnoho dezertérů a výpravu otevřeně opustilo i dost velitelů. Křesťané už spíš doufali v zázrak. Podařilo se jim však odolat několika útokům okolních emírů a vítězstvím nad nimi získali zásoby i koně. Pak dostali posily, uzavřeli dokonce i přísun potravin do města, ale nepomáhalo to. Až na jaře předstoupil velitel normanského šiku Bohemund z Tarentu před ostatní křižácké vůdce se zajímavou nabídkou. „Jestliže se vám zdá dobré a čestné, aby ten z nás, komu se jakýmkoli způsobem, šikovností nebo útokem, podaří zmocnit se města, buď prostřednictvím svým, nebo jiných, dejme mu jednohlasně město do vlastnictví.“ Vysoký Norman si brousil zuby na bohatou kořist, protože se mu podařilo předtím získat ve městě kontakt na arménského zbrojíře Firúze, jenž by byl ochoten výměnou za pozdější výhody své pány zradit a vpustit křižácké jednotky do města. Křižáčtí velitelé však zatím Bohemunda striktně odmítli, protože se prý mají všichni dělit rovným dílem. Ten se jen usmál a odešel. Tušil totiž, že čas mu nakonec bude hrát do karet. Křižáci neměli k dispozici žádné mohutné obléhací stroje a k městu se blížila mohutná armáda pod velením mosulského atabega Kerbogy.
Zachránil je zázrak
Tehdy Frankové pochopili, že nemají na výběr a přistoupili na Bohemundův návrh. Ten skutečně přelezl v noci na 3. června s několika svými jednotkami přes Věž tří sester, kterou střežil Firúz. Normané pobili posádku na hradbách a ráno otevřeli brány svým druhům. Křižáci se v mžiku zmocnili nedobytného města, emír Jaghisjan se nechal ze žalu zabít, ale jeho syn se zbytkem posádky se zabarikádoval ve vnitřní pevnosti. Věděl, že atabeg Kerboga není daleko. A skutečně nebyl. Z křesťanských obléhatelů se během několika dnů stali obléhaní, přičemž zásoby ve městě už byly po tolika měsících téměř vyčerpané.
Turecké vojsko neprodyšně uzavřelo město a situace vypadala pro Franky znovu beznadějně. Mnoho zbabělců uteklo pryč v pověstné Noci provazolezců 11. června, kdy se spouštěli na lanech přes hradby. Ale pak přišel nějaký provensálský poutník Pierre Barthlémy, jemuž se podařilo najít údajné svaté kopí, co kdysi probodlo bok Ježíše Krista. Takovou morální vzpruhu křižáci potřebovali a naplánovali výpad z hradeb, během něhož Turky buď porazí, nebo zemřou s božím jménem na rtech. A zázrak skutečně přišel v podobě další turecké zrady.
Mnozí z konkurenčních emírů totiž atabegu Kerbogovi zazlívali, že by porážkou křižáků získal příliš velkou moc. Byli součástí jeho vojska a veleli mnoha jednotkám, které se při hrdinském křižáckém výpadu 28. června raději nenápadně vytratily a nechaly Kerbogu na holičkách. Křižáci netušili, proč nepřátelé utíkají ještě před bojem, a není divu, že jim to připadalo jako zázrak. Mnozí chtěli okamžitě táhnout dál na Jeruzalém, ale Bohemund z Tarentu se prohlásil knížetem antiochijským a odmítl pokračovat. A tak dobytí Svatého města muselo ještě rok počkat, než křižáci naberou další síly.
Příchod křižáků před Antiochii v kronice z 15. století
Obsazení Božího hrobu
Teprve v červnu 1099 spatřili konečně křižáci vytoužené Svaté město, v němž se ukrýval Chrám Božího hrobu. Posádka Jeruzaléma obléhání očekávala a včas nechala otrávit veškeré studny v okolí města. Mohutné obléhací vojsko tak krutě trpělo nedostatkem vody, kterou muselo dovážet zdaleka. To už mezi křižáky nebyli oba novopečení vládci křižáckých států, kteří sídlili ve svých městech – Bohemund, kníže antiochijský, ani Balduin, hrabě z Edessy. Normanům velel Bohemundův synovec Tankred, ale hlavní slovo měl Raymond z Toulouse a poprvé také Godefroy z Bouillonu, jenž byl od Antiochie uznáván za vrchního velitele výpravy. Štěstím bylo, že u nedalekého pobřeží přistály janovské a anglické lodě, jejichž posádka přivezla křižákům mnoho potřebného materiálu k výrobě těžkých obléhacích strojů. Za několik týdnů sestrojili dalekonosné katapulty (trebuchety, viz HV IV/2015) a hlavně dvě obrovské třípatrové obléhací věže, které sehrály klíčovou roli při dobytí města.
Kouřová clona
Mohutný útok začal 9. července, kdy se obě věže, jedna z jihu, druhá ze severu, začaly posouvat směrem k hradbám. Zdi přitom pravidelně ostřelovaly trebuchety, aby v nich vytvořily průlom a zároveň kryly posádku věží. Mohutné konstrukce pokryté kůžemi napuštěnými octem se blížily doslova centimetr po centimetru. Přesouvat obrovské monstrum na kolečkách však není nic snadného a v cestě překážely příkopy. Jejich postupné zasypávání stálo křižáky spoustu úsilí a životů.
K rozhodujícímu průlomu došlo v pátek 15. července 1099 ze severu, kde měl Godefroy na povel své Lotrinčany, zatímco z jihu obsadili věž Provensálci pod velením hraběte Raymonda. Godefroy docílil úspěchu tím, že nechal zapálit balíky slámy vedle obléhací věže. Tím skryl věž před obránci města do závoje dýmu, a třebaže se přitom křižáci málem udusili, podařilo se jim spustit padací můstek z věže na hradby a po něm se dostali dovnitř. Hrabě Raymond na jižní věži, když viděl, jak posádka opouští hradby, prý tehdy vykřikl: „Proč se opožďujete? Všichni Francouzi jsou už ve městě!“
Krvavý masakr
Nastala krutá řež, jež předčila všechna zvěrstva křižáků, jež doposud na výpravě napáchali, a zanechala nesmazatelnou stopu v myslích muslimů. V ulicích Jeruzaléma leželo tolik mrtvých, že se prý rytíři po kolena brodili v krvi. Píše o tom i křesťanský kronikář Foulcher z Chartres: „Viděli byste něco úžasného, když naši panošové a chudší pěšáci prohlédli chytrost Saracénů a mrtvé je párali, aby jim z vnitřností vybrali peníze, byzantiny, které zaživa spolykali ohavnými chřtány. Z toho důvodu po několika dnech snesli mrtvoly na velikou hromadu a na popel je spálili, a takto v popelu snáze nalezli zlato.“
Dobyté Svaté město, hlavní cíl křížové výpravy, mělo být centrem nově založených latinských států. Kvůli rozporům mezi Tankredem a Raymondem se stal vládcem Godefroy z Bouillonu, statečný, leč pokorný rytíř, který nechtěl královskou korunu, proto přijal jen titul Ochránce Božího hrobu. A tak Království jeruzalémské vzniklo vlastně až o rok později, kdy Godefroy zemřel a nahradil ho jeho bratr Balduin, dosud hrabě z Edessy, jenž se nerozpakoval královský titul vzít.
_____________________________________
Další literatura:
Hrochovi, Věra a Miroslav: Křižáci ve Svaté zemi, Praha 1996
Bridge, Antony: Křížové výpravy, Praha 1995
Kovařík, Jiří: Meč a Kříž, Rytířské bitvy a osudy I., 1066–1214, Praha 2005
