Křižák Přemysl Otakar II. proti Prusům v Pobaltí. A jak to bylo s Královcem

Poprvé se rozhodl mladý Přemysl (vládl 1253–1278) složit křižácký slib pouhý rok poté, co usedl na český královský trůn. Přestože mu bylo teprve něco málo přes dvacet let (narodil se pravděpodobně v letech 1232–1233), měl za sebou už několik let vlády v rakouských zemích a jednu neúspěšnou vzpouru proti vlastnímu otci (viz Proč král Václav I. neměl rád svého syna Přemysla). Rozhodně to tedy nebyl žádný nováček na politickém poli a jeho mladický elán mu jen dodával mohutnou energii k uskutečnění rozsáhlých plánů. Historici spekulují o tom, že snad už v tomto věku rozjel akci na získání koruny římského krále, což mohl být jeden z důvodů, proč přijal výzvu k přijetí kříže a výpravě na sever k Baltu proti zatvrzele pohanským Prusům. Úspěch by mu totiž přinesl slávu Kristova bojovníka, což by dodalo jeho jménu patřičnou prestiž.

Při vyslovení názvu Prusko se většině lidí vybaví německá velmoc a Fridrich II. Veliký z 18. století. Jenže až do 13. století byla situace jiná. Staří Prusové patřili k pobaltským kmenům (stejně jako Litevci a Lotyši), jež osídlily vesměs drsná a nehostinná území u jihovýchodního pobřeží Baltu. Podle náboženství i kultury byly pobaltské národy z velké míry příbuzné se Slovany.

Prusové byli rozděleni na dvanáct kmenů vedených velmoži či náčelníky (říkali jim reiks), jejichž moc omezovali kněží. Vliv kultů a náboženství byl tedy značný. Uctívali především přírodní síly. Vynořují se zmínky o Perkunasovi, bohu světla a blesku (obdoba slovanského Peruna), Pikuzosovi, bohu pekel, a Potrimpovi, bohu země, plodů a zvířat. Jako všichni pohané uctívali i měsíc, hvězdy a některá zvířata – zejména ještěrky, hady a žáby. To vypovídá o tom, v jakém prostředí žili. Ještě ve 12. století hojně přinášeli svým bohům lidské oběti pod posvátnými duby či lipami. Více se dočtete v článku Slované a Prusové jako poslední evropští pohané.

Hlavním protivníkem pobaltských pohanů byl už od třicátých let 13. století řád německých rytířů, s nímž Přemyslovci dlouhodobě udržovali mimořádně dobré vztahy. Ač se jednalo o nejmladší ze tří velkých duchovních rytířských řádů (vedle johanitů a templářů), byl jako první uveden do českých zemí, kde dostal pod svou správu četné komendy. V onom roce 1254 tehdejší velmistr řádu Poppo z Osternohe navštívil Čechy a přesvědčil Přemysla i přední šlechtice českých a rakouských zemí, jimž tehdy vládl, aby přijali kříž. Vedle svého krále složil slib i olomoucký biskup Bruno ze Schauenburku, čeští velmožové Vok z Rožmberka, Vítek z Hradce, Smil z Lichtenburka a mnozí další. Významnou posilou byla pro Přemysla také pomoc jeho bratrance, braniborského markraběte Oty III. Dlouhého, jemuž podléhala značná část vojska první Přemyslovy křížové výpravy.

Je možné, že velmistr slíbil Přemyslovi i dar některých dobytých území, která pak mohla zůstat trvale pod českou správou. Přestože hlavní těžiště Přemyslových zájmů leželo na jihu v rakouských zemích, chtěl posílit svůj vliv i na severu. Dnes by se nám toto držení nesouvislých území roztříštěných po polovině Evropy zdálo dost podivné, ale ve feudálním středověku šlo o běžný jev.

Příprava křížového tažení však zabrala nějaký čas, a hlavně ji bylo, na rozdíl od většiny středověkých vojenských operací, nutné uskutečnit v zimě. Cesta do Pruska totiž vedla rozmáčeným bahnitým terénem, kde nebyly žádné obchodní cesty ani mosty. Pruští pohané žili i na středověké poměry divokým způsobem. Díky svým pohanským způsobům byli navíc téměř úplně odříznuti od zbytku světa. Touto nehostinnou krajinou mohlo tedy vojsko protáhnout pouze v čase, kdy močály a řeky zamrzly.

„Přitáhnuv do Vratislavi, slavil tam Vánoce a byl s velikou ctí, jak se slušelo, uvítán od knížat polských a pánů i od biskupa vratislavského a hoštěn několik dní se svým veškerým vojskem velmi bohatě. Zatím tedy, co dlel ve Vratislavi, připojil se k němu markrabě braniborský se svým vojskem a oba společně táhli do Prus, vedouce s sebou četný lid.“ Tak nás informuje jeden z pokračovatelů Kosmových o počátku křížové výpravy, na níž se podle pozdějších zpráv sešlo asi 60 000 bojovníků. Toto číslo je nepochybně nadsazené typickým středověkým přeháněním, nicméně můžeme odvodit, že vojsko Přemysla a Oty bylo opravdu veliké. Vratislav byla ideálním výchozím bodem, který ležel při cestě z Čech i Branibor a Přemysla zde uvítali jeho příbuzní z rodu Piastovců. Oslavil zde tedy v přátelském duchu Vánoce roku 1254 a po nich se vydal na cestu.

O průběhu cesty nemáme z kronik přesnější zprávy, ale Přemyslovo vojsko pravděpodobně táhlo přes Toruň a Chelmno, kde byly tehdejší hlavní základny německých rytířů. Následně se křižáci vydali do země zvané Sambie, o niž už delší dobu s pohany marně bojovali němečtí rytíři. K příchodu do této oblasti se váže historka z kroniky Petra z Dusburgu z počátku 14. století. U hradu Balga se prý král setkal se vznešeným starým Prusem jménem Gedune, který se v Sambii dobře vyznal a znal také její vojenskou sílu. Přemysl přitáhl k hradu s menším předvojem a ptal se Geduneho, jestli může s tolika vojáky něčeho dosáhnout. Starý Prus odvětil, že v žádném případě. Pak přitáhla další část vojska a Přemysl se zeptal znovu na totéž. Gedune opět odpověděl záporně. Tak se to opakovalo ještě několikrát. Teprve, když byli na místě úplně všichni, prohlásil Gedune: „To už stačí, táhni, kam se ti zlíbí. Můžeš dosáhnout, čeho chceš.“ Přemysl byl evidentně s odpovědí spokojen. Předal pruskému bojovníkovi své korouhve a poradil mu, aby jimi označil své statky. Jenom tak totiž mohly zůstat ušetřeny od křižáckého plenění. Jenže starý Prus byl evidentně už příliš unavený a trochu rezignovaný, a s označováním nespěchal. Natěšení křižáci tak vyrabovali Geduneho dům i domy jeho rodiny, zabili jeho bratra Ringajla a mnoho dalších.

Celá příhoda má především symbolickou hodnotu, než že by popisovala skutečné děje, i když se asi zakládá na nějakém reálném základě. Přesto z ní můžeme odvodit několik věcí. Za prvé: Přemysl je zde líčen jako mladý dychtivý král, který jezdí s předvojem v čele svého vojska. Za druhé: jeho vojsko bylo skutečně veliké a silné a vzbuzovalo v pruských bojovnících respekt a oprávněné obavy. Za třetí: křižáci se v dobytých zemích chovali jako krvežíznivá zvířata. Povraždili, koho mohli, a ukradli vše, co mělo nějakou cenu a dalo se odvézt.

Ostatně celé dobývání Sambie mělo pravděpodobně charakter kořistnického nájezdu a bezuzdného plenění. Nejsou zprávy o žádné rozhodující bitvě či dobývání hradu nebo města, které by předalo zemi pod kontrolu křesťanů. Přemysl, Ota Braniborský a jejich vojáci přijeli, přijali některé Prusy, kteří se jim raději poddali, pokřtili je a zbytek země vyrabovali, aby ji následně předali pod kontrolu německých rytířů a zase odjeli. Kronikáři to však samozřejmě nemohli vylíčit takto jednoduše. Kosmův pokračovatel píše o Prusech, kteří přišli k Přemyslovi „s hlubokou pokorou a poddali se jemu a křesťanské víře se všemi svými. Zbožný kníže (Přemysl ještě nebyl korunovaný, takže oficiálně se nenazýval král), přijav je laskavě, pozval je k milosti křtu, jednoho zvláště mocného z nich sám vyzdvihl ze svaté vody křestní, dav mu jméno Otakar… Potom přišli k jedné hoře, kterou nazvali Královou horou, vystavěli hrad k většímu utvrzení víry křesťanské. Velmi mnoho lidu pruského bylo pokřtěno od pana biskupa olomouckého i jiných biskupů…“

Toto líčení dělá z Přemysla Otakara pravého křesťanského krále a bojovníka Kristova. Přišel šířit pravou víru mezi pohany a jednoznačně přitom uspěl. Doložena je rovněž významná role olomouckého biskupa Bruna ze Schauenburku, který byl mladému králi jistě celou dobu po boku jako moudrý rádce a duchovní vůdce výpravy. Peter z Dusburgu pak líčí, jak musel několikrát urovnávat spory, které vznikly mezi jednotlivými křižáky pocházejícími z různých zemí.

Zastavme se však na chvíli u oné Královy hory, kde bylo založeno město Královec, což je tradičně připisováno jako zásluha právě Přemyslu Otakarovi II. Dnes se toto město nazývá rusky Kaliningrad a je společně s nevelkým okolním územím pod ruskou správou, přestože je vklíněné mezi Polsko a Litvu. Nás však zajímá jeho založení. Těžko si můžeme představit, že by Přemysl za krátký čas, který v Pobaltí strávil, inicioval založení města a nějakým způsobem ovlivnil jeho vybudování. Místní křesťané bojující v Pobaltí se snažili postavit na tomto strategicky výhodném místě hrad a kolem něj město už od čtyřicátých let. Jenže situace byla neklidná a síly pohanů velké. Teprve s Přemyslovým příchodem se dostala Sambie pevně do křesťanských rukou, a tak mohlo být nově vybudované osídlení nazváno právě na počest českého krále.

Ač se to zdá neuvěřitelné, český kronikář uvádí, že Přemysl Otakar II. přijel zpět na své území (konkrétně do Opavy) už 6. února 1255, a poté spěchal do rakouských zemí. Uplynulo tedy jen o něco více než jeden měsíc od jeho pobytu ve Vratislavi. Za pouhých několik týdnů stačil v čele ohromného vojska ujet zamrzlou krajinou asi 550 kilometrů do Královce a odtud se vrátit do přes 700 kilometrů vzdálené do Opavy. I kdyby nezvládl nic jiného než cestovat, byl by to úctyhodný výkon. On ale mezitím stihl ještě dobýt vzdálenou Sambii. Nezískal tam však žádné území pod svou kontrolu, pouze přijal rukojmí od pruských vůdců jako záruku míru a spěchal zpátky domů. Proč ten náhlý spěch? Bohužel přesně nevíme. Je pravděpodobné, že Přemysl nechal ještě celý rok v Sambii většinu svého vojska a domů jel pouze s malým doprovodem.

Spekuluje se o tom, že český král dostal v Prusku zprávu o smrti papeže Inocence IV. (zemřel v prosinci 1254), a proto spěchal domů reagovat na novou politickou situaci. Ale o tom nejsou žádné doklady a český král v podstatě neměl ani možnost situaci v církvi ovlivnit. Musíme se tedy spokojit s vysvětlením, že se doma (v českých či rakouských zemích) objevily nutné záležitosti, které musel řešit. Ať tak či onak, Přemysl ukončil svoji první křížovou výpravu s nebývalým úspěchem, přestože nezískal nic jiného, než dobrou pověst a vděčnost řádu německých rytířů.

Tento úspěch ostře kontrastuje s druhou Přemyslovou křížovou výpravou uskutečněnou o 13 let později na přelomu let 1267 a 1268. Situace v Pobaltí se mezitím znovu prudce otočila proti řádu německých rytířů. Při velkém povstání Prusů v roce 1260 se znovu zmobilizovaly síly pohanů a přidal se k nim i litevský kníže Mindaugas, který sice předtím pokorně přijal křest, ale po vypuknutí povstání se vrátil k pohanství. Prusové znovu dobyli Sambii a další okolní země a obsadili i nově založený Královec. Němečtí rytíři a papež zoufale žádali Přemysla o pomoc a zorganizování nové křížové výpravy.

Přemysl však byl po svém slavném vítězství nad Uhry u Kressenbrunu (1260) dlouhodobě zaměstnán upevňováním moci v rakouských zemích a nemohl výzvy vyslyšet. A tak místo něj přijala kříž některá německá knížata, mezi jinými i Přemyslův druh z první výpravy Ota III. Braniborský, jenž založil u Gdaňského zálivu pevnost Brandenburg. Český král se odhodlal k pomocné výpravě až za dlouhých sedm let, kdy se už křižákům a německým rytířům podařilo situaci víceméně zklidnit.

Tentokrát však český král sledoval pravděpodobně velmi konkrétní cíl. Chtěl dosáhnout povýšení olomouckého biskupství na arcibiskupství, čímž by se vymanil z vlivu německých arcibiskupů. Papež Klement IV. mu zřejmě poskytl nějaké diplomaticky zaobalené přísliby, a tak se ke konci roku 1267 vydal Přemysl na svou druhou výpravu. Nedostal se ale daleko. Cestou na severovýchod totiž české vojsko zastihlo náhlé oteplení doprovázené oblevou, takže bažiny se pod kopyty koní staly nepřekonatelnou překážkou. A hlavně se křižáci nemohli dostat přes řeku Vislu. Král musel dát pokyn k návratu, aniž se vůbec do boje s pohany dostal.

Náhlý Přemyslův obrat měl však pravděpodobně ještě jiný důvod. Papež Klement IV. mu totiž konečně jasně napsal, že založení arcibiskupství v Olomouci nepřipadá v úvahu, protože si nemůže rozházet vztahy s mohučským arcibiskupem, pod nějž olomoucká i pražská diecéze náležely. Podle původního Přemyslova plánu měla dále Olomouci církevně podléhat i nově dobytá území v Pobaltí, která by získal pod svou kontrolu. Papež mu jako odškodné navrhl, že může arcibiskupství založit právě tam a podřídit je své vládě. To se Přemyslovi zřejmě zdálo jako chabá náhrada. Obleva mu pak přišla vhod jako vhodná záminka pro obrat. A tak mohl historik Václav Novotný formulovat myšlenku, že spíše než obleva ze severu přispělo k urychlenému návratu mrazivé zavanutí od jihu, tedy z Říma. Přemyslovy výpravy představují zajímavou dobrodružnou epizodu v životě bojovného krále, ale dějiny samotných českých zemí nakonec nijak zásadně neovlivnily.

_____________________

Další literatura:

Bogdan, Henry: Řád německých rytířů. Praha 2009

Hrdina, Karel (ed.): Příběhy krále Přemysla Otakara II. Zlá léta po smrti krále Přemysla Otakara II. Dva současné letopisy. Vyšehrad 1947

Jan, Libor: Přemysl Otakar II. – rytíř a válečník, in: Pocta králi. Brno-Znojmo 2010