Kde se zrodila evropská vzdělanost: Počátky univerzit ve středověku. Církev přišla o monopol

V raném středověku (přesněji až do 12. století) měla církev na vzdělání absolutní monopol. Proto se většina učenců koncentrovala kolem význačných klášterů a jejich škol, přičemž s postupem času pozvolna začali kněží zakládat školy i mimo tyhle instituce. Trvalo však dlouhá staletí, než se studenti a učitelé církevních škol rozhodli vytvořit zvláštní společenství intelektuálů. Dostali privilegia od papeže a panovníka, sepsali statuta a prohlásili své učení za obecné čili univerzální. Tak vznikly univerzity, ústavy požívající dodnes v oblasti vědy a vzdělání nejvyšší prestiž.

Přitom tyto ústavy vzdělanosti nevznikly v dobách rozvinuté antické civilizace, ani kulturní renesance či osvícenství, ale ve středověku, jenž přitom bývá označován za dobu temna a civilizačního úpadku. Od 11. století se těžiště vyučování začalo přesouvat z uzavřených klášterů k daleko otevřenějším katedrálám. Pro rozvoj vzdělání to mělo zásadní význam, protože v katedrálních školách už mohli studovat nejen mniši a klerici, ale prakticky kdokoliv, kdo si to mohl dovolit. Učit na nich mohli ale samozřejmě pouze duchovní osoby – v tom zůstal striktní dohled církve zachován.

(Poznámka autora: Článek k poměrům na jediné české středověké univerzitě (tedy té pražské, která se dnes nazývá Karlova) si můžete přečíst zde (Vyhnání cizích mistrů z české univerzity) a týká se pochopitelně zejména vydání problematického Dekretu kutnohorského, který prakticky vyřadil pražské vysoké učení ze sítě evropských univerzit.)

Jenže i na katedrálních školách byly prozatím zachovány vědy navýsost teoretické, jež sice dávaly vzdělanci patřičný rozhled a schopnost uvažovat, ale v praktickém životě byly málo použitelné. Výjimkou bylo umění číst, psát a počítat, což ovšem bylo samo o sobě ve středověku neobvyklé, takže to poskytovalo vzdělanci společenskou prestiž. Mistři zde vyučovali pouze sedmero svobodných umění, která jsou podrobně popsána v minulém dílu našeho seriálu. Připomeňme tedy jen stručně, že se dělila na základní trivium věd o jazyku (gramatika, rétorika, dialektika) a vyšší kvadrivium přírodních věd (geometrie, aritmetika, astronomie a hudba). Vědy praktičtějšího rázu (mechanické a výdělečné) byly vzdělanou společností dlouho zavrhovány kvůli dvěma předsudkům. Staří Řekové a Římané, podle jejichž vzoru školy vznikaly, totiž opovrhovaly manuální prací (byla určená otrokům), zatímco křesťané brojili proti penězům a hmotným statkům.

Teprve koncem 12. století se začali o slovo hlásit další dvě vědní disciplíny, které také vyžadovaly náročné studium a byly hodně potřebné pro praktický život – právo a lékařství. Sebevědomé výsadní postavení si vydobyli nejdříve studenti práv v italské Bologni, která je považována za místo nejstarší evropské univerzity vůbec. Těžko se však pro její vznik stanovuje nějaké určité datum, protože společenství studentů práv získalo svá práva postupně. Roku 1155 jim slavnostně zaručil ochranu císař Fridrich Barbarossa. Církev se však nehodlala své kontroly nad vzděláním vzdát, a tak roku 1179 založil papež systém licencí podporující zakládání nových škol. Tak začal první zápas o kontrolu nad vzděláním. Na jedné straně stála církev, ochránkyně tradičních hodnot a dosavadní držitelka vzdělávacího monopolu, na druhé straně pak někteří mistři a studenti pod ochranou mocných panovníků a šlechticů, kteří chtěli využívat jejich služby.

Tento spor se táhne celým středověkem a vlastně až hluboko do 18. století, kdy teprve církev ztratila svou pedagogickou nadvládu. Nicméně už v Itálii 12. století jim unikali zpod kontroly laičtí učitelé práv a lékařství. Bolognu následovalo Salerno zaměřené na lékařství a ve 13. století pak Padova a Neapol. Zvláštní italských univerzit bylo, že učené společenství organizované vlastně formou cechu tvořili výhradně studenti, nikoliv mistři a profesoři. Jakkoliv se to může zdát neobvyklé, obsazovali studenti i všechny univerzitní úřady včetně rektora, zatímco profesoři byli najímáni pouze na základě smluv. U právníků by nás však podobné řešení ani nemělo překvapit.

Zatímco Itálie zůstala zaměřená především na lékařství a právo (v Bologni vznikla teologická fakulta až roku 1364), vznikla ve Francii v prvních letech 13. století univerzita poněkud jiného typu, která je dodnes považována za pramáti a vzor většiny dalších univerzit mimo Itálii – pařížská Sorbonna. Vyvinula se také z dobrovolného uskupení vzdělanců, jež fungovalo podstatě jako městský cech. Ostatně tento způsob profesního sdružování byl ve středověkých městech obvyklý. Francouzský král Filip II. August (vládl 1180–1223) pouze vzdělancům potvrdil, že spadají pod církevní pravomoc. V roce 1215 pak dostali od papežského legáta privilegia a první písemná statuta (vnitřní řád školy), jež papež Řehoř XI. potvrdil roku 1231. Tak se dostala univerzita nepřímo pod vliv církve, přestože měla zaručenou vnitřní autonomii. Soudní pravomoc nad ní měl pouze papež až ve vzdáleném Římě.

V Paříži začaly poměrně záhy po vzniku fungovat všechny čtyři fakulty, které středověké univerzity obsahovaly. Základem byla nejnižší fakulta artistická, na niž nastupovali nejmladší studenti už ve věku kolem 15 let. Ta vlastně nahradila původní katedrální školy, protože se na ní vyučovalo zmíněných sedm svobodných umění. Nazývala se tedy fakulta umělecká (ars je latinsky umění), ale ve skutečnosti se tam často učila základní práce s jazykem, umění diskutovat, teorie přírodních věd a filozofie. V angličtině se ostatně filozofická fakulta dodnes nazývá Faculty of Art. Artistická fakulta tak vynikala pochopitelně počtem studentů, protože teprve po jejím absolvování mohl student nastoupit studium na některé z vyšších fakult – právnické, lékařské či teologické.

O právnické fakultě jsme se již zmínili v souvislosti s Bolognou. Je samozřejmé, že o služby právníků byl zájem v každé civilizované společnosti. Po dlouhém půstu uplatňování zvykového práva v raném středověku začali právníci konečně sepisovat první zákoníky a mohli se vrátit k základnímu římskému právu z dob antiky, které dodnes tvoří základní pilíř evropského právního systému. V Bologni a jinde v Itálii se vyučovalo právo civilní i kanonické (církevní), ale v Paříži světské právo zavrhli už roku 1219 a zůstalo jim pouze kanonické. I na tom příkladu se ukazuje, že v Paříži měla církev na univerzitu mnohem větší vliv.

Další fakulta byla lékařská, přičemž o praktickém využití lékařů pak samozřejmě není třeba pochybovat. Tím, že se z lékařství stal univerzitní vědecký obor, posunulo se bádání v této oblasti o celé míle kupředu. Z kořenářek a různých pochybných felčarů se stali vážení doktoři a magistři. I oni se museli samozřejmě vrátit zpátky k antice, především k Hippokratovi a Galénovi. Na nich založili učení o nemoci, které se udrželo dlouho do novověku. Nemoc podle něj byla příčinou nerovnováhy čtyř tělesných šťáv: krve, slizu, žluče a černé žluče. Když například lékař usoudil na přebytek krve, aplikoval nemocnému pijavice, které krev odsávaly. K moderní medicíně byla ještě dlouhá cesta, ale základ byl položen.

Nejprestižnější postavení měla ovšem fakulta teologická. A nebylo to jen díky zmíněnému vlivu církve. Středověký člověk považoval náboženství a Boha za základ života, od nějž je odvozeno veškeré další učení. Proto není divu, že „věda o Bohu“ požívala v této době takové úcty. Na fakultě teologické se živě diskutovalo o podstatě víry a boží existence, formulovaly se učené teorie o moci odvozené od Boha, o vztahu člověka Bohu a Tomáš Akvinský zde formuloval svých pět důkazů boží existence.

Základním přínosem univerzit oproti katedrálním školám byla určitá svoboda projevu. Přes silný vliv církve byla univerzitní půda otevřená diskuzím a polemikám. Univerzitní haly se otřásaly vášněmi při bouřlivých disputacích, jimiž bylo zakončeno studium každého studenta. Navíc se pořádaly disputace při významných příležitostech a na konci akademického roku. Každá přinesená nová teorie musela být ovšem pečlivě argumentačně podložená, přičemž argumenty se čerpaly především z Bible a posvátných textů, takže nějaké rychlé boření starých předsudků se určitě nekonalo. Nicméně přesto byli studenti povzbuzováni k tomu, aby používali vlastní rozum a neopírali se jen slepě o staré autority. Hezky to vyjádřil ve 13. století francouzský kancléř Filip z Gréve, když si postesknul po starých časech: Dříve, kdy každý mistr vyučoval na vlastní pěst a o univerzitách nikdo nevěděl …, vládla láska ke studiu. Nyní … je přednášek málo, z učení toho moc nezbylo a čas odňatý přednáškám je marněn ve zbytečných diskuzích.

Druhým významným přínosem univerzit byl vznik akademické obce. Na rozdíl od zmiňované Itálie, kde ji tvořili pouze studenti, patřili do ní ve zbytku Evropy studenti i mistři, přičemž ti druzí obsazovali významné posty a řídili univerzitu. Profesoři však stále zůstávali součástí církve, museli přijmout kněžské svěcení a dodržovat celibát, což bylo často důvodem k odchodu z univerzity. Třetím přínosem byla pak stále se zvyšující otevřenost vzdělání pro širokou veřejnost. Univerzity skutečně přijímaly ke studiu všechny, kdo si to mohli dovolit a vypisovali také stipendia pro nadané chudší žáky. Ovšem pojem široká veřejnost zahrnoval ve středověku samozřejmě pouze muže. Pro dívky zůstalo až do 19. století jedinou možností soukromé vzdělání, případně klášterní skriptoria pro jeptišky v ženských klášterech. A ani tam se vzdělání moc nepodporovalo.

Dodatek na konec:

Studenti od dávných věků prosluli svým nevázaným životem, milostnými dobrodružstvími, mohutnými pitkami a bouřlivými akcemi. Jeden z pravidelných rituálů při přijetí nových studentů prvního ročníku se nazýval beánie čili bečení, jako symbol žákovského nevědění. Když se z žáků nižších farních škol stali studenti artistické fakulty (tam se nastupovalo obvykle kolem věku 16 let), přivítali je budoucí kolegové urážkami a narážkami na jejich smrdutost a hloupost, přičemž jim vyhrožovali bitím. Jeden z nováčků si pak nasadil kuklu s dlouhýma ušima, které mu jeho spolužáci uřezali, aby prý nezůstal oslem. Poté byli všichni vsazeni na kozla (pravděpodobně dřevěnou figurínu) a tím se stali členy univerzity.

O studentských výstřelcích svědčí i dochovaná četná studentská poezie, která zesměšňujícím způsobem kritizuje okolí, jež na bouřlivé studentské akce často reagovalo negativně. Zároveň si studenti stěžovali na svoji chudobu, těžký život a častý hlad. Ne nadarmo se říká, že pero je mocnější meče a je zřejmé, že právě pero bylo studentovou nejmocnější zbraní. Toto se například píše v básni nazvané Proti prelátům: Každý z těchto pastýřů/ spíše sebe pase,/ sotva prosbou ubohých/ obměkčiti dá se,/ nad chudými zato však/ povýšeně vládnou;/ nechať za to hanbí se,/strachy nechať chřadnou. Specifikem středověku byla i takzvaná vagantská (milostná, pijácká, posměšná) poezie. Vaganti byli toulaví studenti či klerici, kteří čas od času někde vypomáhali nebo učili.

___________________________________

Literatura:

Le Goff, Jacques (ed.): Středověký člověk a jeho svět, Praha Vyšehrad 2003

Nodl, Martin; Šmahel, František (ed.): Člověk českého středověku, Praha Argo 2002

Le Goff, Jacques: Intelektuálové ve středověku, Praha Karolinum 1999