Vyhnání cizích mistrů z české univerzity aneb Komu prospěl unáhlený Dekret kutnohorský roku 1409

Václav IV. vydal tento dokument v lednu roku 1409 v Kutné Hoře a rozhodně to nedělal z žádného popudu nacionálního vlastenectví, ale čistě z politických důvodů. A jak bylo u něj zvykem, byl to čin spíše neuvážený s dalekosáhlými následky, které nebyl v té chvíli zřejmě schopen domyslet. Později by možná rád své rozhodnutí odvolal, ale už bylo pozdě – věci se daly do pohybu.

Pojem národ měl ve středověku zcela jiný obsah než dnes, označoval především místo původu či bydliště určité skupiny lidí, obvykle bez ohledu na jazyk nebo jiné národnostní zájmy, jak je známe od 19. století. Univerzitní „národy“ pak byly ještě úplně zvláštní jev (spíš šlo o univerzitní spolky hájící zájmy studentů a mistrů pocházejících z určité oblasti). Důležité ovšem je, že na Karlově univerzitě koncem 14. století měli studenti i mistři přicházející z jiných zemí Svaté říše římské jednoznačnou početní převahu nad svými kolegy z Čech a Moravy. Univerzita založená Karlem IV. roku 1348 nebyla totiž jen nejstarší univerzitou severně od Alp a východně od Rýna, ale díky panovníkově péči také vyhlášená svou mimořádnou kvalitou.

Po roce 1381 došlo na pařížské Sorbonně, v té době nejprestižnější evropské univerzitě vůbec, k hromadnému odchodu mistrů kvůli neshodám s avignonským papežem i sociálním bouřím. Velká část z nich zamířila do Prahy, která nabízela nejslibnější prostředí pro svobodnou kritiku a případně snahu o očištění katolické církve. Svitla naděje, že by se Praha mohla stát evropským centrem vzdělanců, jenže to bylo brzy zmařeno kvůli častým neshodám mezi králem Václavem IV. a pražským arcibiskupem Janem z Jenštejna. Pražský arcibiskup měl mimo jiné funkci univerzitního kancléře a na chod univerzity měl tedy nemalý vliv. Na univerzitní půdě tak vznikla nejistota, jíž využil Albrecht III. Habsburský, aby nalákal pařížské univerzitní mistry z Prahy do nově založené univerzity ve Vídni. V té době došlo k prvním závažným sporům mezi českým univerzitním „národem“ a ostatními třemi – tedy polským, bavorským a saským. Šlo o obsazení profesorských míst uvolněných odchodem části mistrů do Vídně. Obsadí je zejména Češi nebo jiné univerzitní „národy“? Arcibiskup se postavil jednoznačně za Čechy a na protest proti tomu německý rektor Konrád Soltow dal příkaz k zastavení přednášek a činnosti univerzity vůbec. Češi ovšem zákaz ignorovali, což vedlo v konečném důsledku až k hromadnému odchodu dvaceti čtyř německých mistrů a bakalářů v čele se Soltowem na univerzitu v Heidelberku.

Až do konce 14. století se pak situace trochu uklidnila, přestože určité třecí plochy zůstávaly zejména v otázce právoplatného papeže, koncilu a vůbec postoje k církvi. Od roku 1378 byla totiž katolická církev rozdělena na příznivce římského a avignonského papeže. Kvůli tomuto schizmatu probíhal boj o moc a církevní prebendy, takže se stále častěji ozývaly hlasy volající po očistě a návratu pořádků. Jedním z nejhlasitějších kritiků byl anglický učenec z Oxfordu John Wiclef (asi 1330–1384), který zašel tak daleko, až jeho dílo musela anglická církev odsoudit jako kacířské. Podrobil nelítostné kritice i papežskou moc, kladl důraz na samotný text Bible, nikoliv její církevní interpretace a dokonce si dovolil prohlásit, že změna chleba v Kristovo tělo při svátosti oltářní je pouze symbolická, nikoliv skutečná! To opravdu přehnal, protože detail, který se nám dnes může jevit zanedbatelná prkotina, tvořil tehdy zásadní teologickou oporu církve. Zkrátka si dovolil postavit se proti oficiálnímu církevnímu výkladu a to církev ve středověku neodpouštěla.

Sám Wiclef mohl po odsouzení svého díla v klidu dožít v ústraní. Canterburský arcibiskup ho nechtěl pronásledovat a trestat. Zřejmě moudře usoudil, že nemá smysl vytvářet z něj mučedníka. Spisy oxfordského učence se ovšem šířily různými pokoutními cestami po Evropě, živnou půdu našly především na univerzitách a koncem století dorazily i do Prahy. Našly zde připravenou živnou půdu u pražských intelektuálů, protože zdejší mínění bylo už několik desetiletí nakloněno církevní kritice, zejména díky působení kazatelů jako byl Konrád Waldhauser, Matěj z Janova či Jan Milíč z Kroměříže. Také král Václav IV. ochotně naslouchal pověstem o církevních zlořádech, protože se mu hodily v jeho častých sporech s pražským arcibiskupem.

Otázkou je, proč se Wiclefovy myšlenky nezamlouvaly většině německých mistrů, zatímco čeští je z velké části obhajovali. Snad to bylo zčásti onou „národnostní“ rivalitou, ale historici uvádějí také tezi, že němečtí mistři i studenti se z univerzity často vraceli do svých zemí, kde by za svůj příklon ke kacířským a odsouzeným spisům byli nepěkně pranýřováni. Faktem zůstává, že v prvním desetiletí 15. století se spory mezi univerzitními „národy“ i kvůli Wiclefovu dílu značně prohloubily. Z původní rivality učenců se rozhořel ostrý ideologický boj.

Ve stejné době přerostly problémy přes hlavu i králi Václavovi. Kvůli jeho pověstné liknavosti, nerozhodnosti a neschopnosti řešit říšské záležitosti ho kurfiřti zbavili roku 1400 římské královské koruny a přisoudili ji Ruprechtovi III. Falckému. Václav se ovšem rozzlobil a snažil se získat korunu zpět. Protože však jeho snaha spočívala hlavně v pokusech přesvědčit na dálku některého z papežů, aby jeho požadavek podpořil, moc se mu to nedařilo. Na postu pražského arcibiskupa vystřídal Jana z Jenštejna roku 1403 Zbyněk Zajíc z Hazmburka, jenž ovšem hájil zájmy církve i proti králi podobně jako jeho předchůdce. Nejprve stál sice na straně českých mistrů wiclefistů včetně Jana Husa, ale pak zjistil, že tohle stanovisko vstřícné vůči kacířství by mu opravdu v rámci církve neprošlo, takže brzy obrátil.

Nastal na události bohatý rok 1408. Nejdřív byl v květnu obviněn z kacířství mistr Matěj z Knína a byl proti němu zahájen proces, takže musel své názory odvolat. V červnu se pak volil na pražské univerzitě kvodlibetář na příští rok. Tato vážená funkce znamenala, že dotyčný řídil univerzitní disputace a požíval tedy značné úcty. Jednotlivé univerzitní „národy“ se proto v obsazování funkce střídaly a v roce 1409 byla řada na Češích. O funkci se přihlásil právě Matěj z Knína a Češi mu ji tak trochu na protest přisoudili. Ostatní mistři s tím nic nezmohli. Celá věc pak měla závažné důsledky v lednu roku 1409, ale zatím ještě obraťme pozornost k událostem v říši. Římští kardinálové se totiž v říjnu 1408 vzbouřili proti „svému“ papeži Řehoři XII. a žádali krále Václava, aby i on vypověděl papeži poslušnost. Podobně se zachovali i avignonští kardinálové a rozhodli se vyřešit církevní schizma tím, že sesadí oba papeže a zvolí zcela nového na narychlo svolaném koncilu v Pise. Král Václav zavětřil příležitost, že by mohl podporou koncilu proti oběma papežům získat zpět římskou královskou korunu.

Jenže arcibiskup Zbyněk Zajíc z Hazbmurka jeho záměr neschvaloval, a tak král Václav potřeboval v tomto svém záměru alespoň podporu univerzitních mistrů. Byl však od srpna až téměř do konce roku na cestě ve Slezsku a v Lužici, takže to zatím nemohl řešit. Věci se daly do pohybu po králově návratu, když se jeho dvůr usídlil v Kutné Hoře.

Václav IV. se nejprve dozvěděl, že němečtí mistři hodlají bojkotovat lednové disputace, které měl vést kvodlibetář Matěj z Knína podezřelý z kacířství. To se králi nelíbilo a výslovně všem mistrům nařídil se disputací zúčastnit. Téměř všichni se zalekli a na disputaci skutečně přišli. Diskuze probíhala i přes vzrušenou atmosféru poměrně poklidně, až závěrečný den rozčeřil vody mistr Jeroným Pražský vytříbeným a přitom plamenným projevem obhajujícím české mistry, kteří prý nikdy nemohou být označováni za kacíře a král i konšelé by měli ochránit dobrou pověst „svatého města Pražského“ tím, že se za ně postaví. Pokud je na Wiclefovi něco vadného, pak by se nemělo bránit tomu, aby jeho spisy byly na svobodné univerzitní půdě prozkoumány a učiněny příslušné závěry.

Pak ovšem přišel důležitý okamžik pro krále Václava, který požádal univerzitu o podporu koncilu proti papežům. Němečtí mistři však hodlali zachovat přísnou neutralitu už proto, že mnozí z nich pocházeli ze zemí Václavova oponenta v říši Ruprechta III. Falckého. Pouze čeští mistři hlasovali pro králův návrh. To krále natolik rozlítilo, že se rozhodl v návalu emocí vyhovět konečně dlouhodobým prosbám českých mistrů a 18. ledna 1409 v Kutné Hoře otiskl svou pečeť na onen důležitý dokument, který mimo jiné prohlašuje: „Jelikož pak národ německý, žádného práva obyvatelského v Českém království vůbec nemající, v rozličných záležitostech pražského obecného učení osobil sobě k užívání tři hlasy, a národ český, pravý dědic tohoto království, toliko jediný hlas má, rozkazujeme, abyste připustili národ český na každý způsob ke třem hlasům, jak má národ francouzský na obecném učení pařížském.“

Králův návrh na podporu koncilu byl poté podpořen, ale němečtí mistři z toho byli dost v šoku. Podle právně i stylisticky propracovaného textu Dekretu kutnohorského je zřejmé, že to nebyla listina šitá horkou jehlou za jediný den. Čeští mistři ji měli zřejmě dlouho připravenou v zásobě a čekali jen na vhodnou příležitost, kdy ji králi předložit. A ta přišla právě v lednu 1409. Ještě chvíli se němečtí mistři pokoušeli přimět krále k odvolání sporného dokumentu, ale neuspěli. Většina z nich odešla na nově založenou univerzitu v Lipsku a z pražské univerzity těšící se dříve obrovské mezinárodní prestiži se náhle stala provinční česká univerzita, na níž však mohly vesele bujet kontroverzní myšlenky brojící proti zkažené církvi. Právě z nich za pár let vyrostlo husitské hnutí a přerostlo až v dlouhý krvavý válečný konflikt.

_________________________________________

Další literatura:

Spěváček, Jiří: Václav IV., Praha 1986

Šmahel, František: Husitská revoluce 1, Doba vymknutá z kloubů, Praha 1995

Šmahel, František: Husitské Čechy: Struktury, procesy, ideje, Praha 2001

Šmahel, F.; Bobková, L. a kol.: Lucemburkové: Česká koruna uprostřed Evropy, Praha 2012