Cestování a obchody u starých Slovanů. Jak důležití byli otroci a co nabízeli kromě nich

Když mluvíme o starých Slovanech, pohybujeme se v době předvelkomoravské, tedy zhruba v 7. až 8. století. Jestliže známe alespoň základní kupecké cesty v Čechách a na Moravě z 10. století, tak o dvě století dříve se o jejich trase můžeme jen dohadovat. Z pozdějších zpráv si sice můžeme leccos odvodit a víme i to, že dálkový obchod tehdy fungoval, takže musely existovat i nějaké větší stezky, ale nemůžeme říct, kudy přesně vedly. Spolehlivě máme doloženou pouze slavnou Jantarovou stezku, která spojovala Středomoří s Pobaltím už od pravěku a víme, že vedla přes Moravu, ale její přesnou trasu taky neznáme.

Jedním z nejoblíbenějších a také nejbezpečnějších způsobů přepravy bylo plavení se v člunech či na vorech po vodě. V divoké krajině raného středověku sloužily vodní toky nejen jako zdroj obživy, ale rovněž jako spolehlivá orientační vodítka. Dalo se cestovat nejen po nich, ale i podél nich mohly vést pozemní cesty. Zejména při cestě proti proudu bylo lepší zvolit „pobřežní suchozemskou variantu“.

Řeky nejenže spolehlivě ukazovaly směr do určitých míst (například se obecně vědělo, že po Dunaji po proudu se dá dostat do krajiny Avarů a do blízkosti Byzantské říše), ale také kolem nich byla roztroušená lidská obydlí, ať už v podobě vesnic, hradišť či obchodních stanic. Tím pádem přirozeně nabízely služby, které by se na jiné dálkové cestě musely složitě uměle vytvářet.

Představme si tedy situaci, že nějací bojechtiví mladíci ze slovanské vesnice na Moravě se rozhodli založit bojovou družinu a vyhledali radu starších a zkušenějších bojovníků. Ti jim řekli, že pokud chtějí bojovat s Avary či jinými nepřáteli na jihu, mají se vypravit k řece Moravě a tam si buď vyrobit nebo koupit čluny, případně se přidat jako ochranka k nějaké kupecké výpravě. Pak mohli celkem pohodlně cestovat po proudu přes Dyji a Dunaj až na Balkán, kde získali nějakou vytouženou kořist – například vypleněním avarských vesnic nebo nějakými jinými přepady. Ti, co přežili, se pak museli i s nákladem dostat zpátky k Dunaji a podél jeho břehů zase mohli nalézt cestu zpět.

Většinu důvodů k cestování však v raném středověku představoval obchod. A ten se odehrával na trzích. Pravidelné trhy konané třeba jednou za týden či za měsíc máme doložené až od 9. století. Obyvatelé vsí či hradišť vyložili své zboží a prodali je buď za nějaké platidlo, nebo přímo směnili za jiné zboží či nabídnutou službu.

Můžeme teoreticky předpokládat existenci takových trhů už pro 8. století, byť nejsou nikde popsány. Pravděpodobně se nekonaly tak často a je otázka, nakolik je zaštiťovala nějaká politická moc (vladyka či kníže na hradišti). V nejranějších slovanských dobách mohlo jít o prostou dohodu sousedů v nějakém shluku vesnic, že by bylo užitečné, kdyby třeba před zemědělskou sezónou, a hlavně pak po ní, vyložili vesničané své zboží.

Každý si doplnil zásoby, které potřeboval a také se zbavil přebytků, které buď sám spotřebovat nemohl, nebo jich prostě schválně vyprodukoval víc, aby je mohl vyměnit za něco jiného. Jeden sedlák měl na pozemku více jabloní, jiný zase švestek. Navíc tu mohli fungovat šikovní hrnčíři, truhláři či kožišníci, kteří se tehdy sice řemeslem ještě neživili, ale bavilo je a mohli si tímto způsobem „přivydělat“.

Místních sezónních trhů mohli využívat i cizí kupci. Otázkou je, jakými cestami se k nám mohli dostávat, když trasy obchodních stezek pro 8. století nemáme nikde doloženou, a tak je můžeme jen odvozovat z archeologických nálezů a pozdějších analogií. Začneme vnitřními stezkami, které spojovaly významná osídlená centra v Čechách a na Moravě. Většina z nich vedla logicky podél zmíněných velkých řek. Ze severovýchodu (dnešního Slezska) k oblasti kolem Řípu se dalo dostat napojením od Odry k hornímu toku Labe. Na jih Čech pak vedla cesta kolem Vltavy. Na Moravě byla podstatná popsaná cesta ze severu na jih určená řekou Moravou, což mohla být i součást slavné Jantarové stezky od Baltu do Středomoří, k níž se ještě dostaneme.

Jediným zásadním problémem zůstávala cesta z jižního moravského centra (předpokládáme ho od dob Sámovy říše až po Velkou Moravu někde u soutoku Dyje a Moravy) směrem k Řípu, tedy na Levý Hradec do oblasti kolem dnešní Prahy. Oklika přes sever do Slezska byla příliš dlouhá, a tak se muselo cestovat skrz Českomoravskou Vysočinu, kde bylo potřeba nějak nahradit dopravní tepnu, kterou dnes představuje přetížená dálnice D1. Těžkosti tohoto cestování nám vylíčí byzantský kupec, který cestuje přes Moravu a Čechy směrem na západ.

Většinu svého života cestuji se zbožím po světě. Nejdřív jako pomocník s cizími karavanami, a když jsem se trochu zmohl, založil jsem si vlastní. Teď jsem zrovna přivezl zajímavé zboží od Arabů, byť je tam místy dost nebezpečno kvůli naší odlišné víře. Na křesťany se tam dívají hodně podezíravě a ve jménu svého Proroka jsou mnozí schopní pokazit i skvělý obchod. Obchodníci ne, ti jsou rozumní, protože ví, že na výměně zboží vyděláme všichni, ale mezi lidem je vždycky spousta horkých hlav. Na druhou stranu cesty tam mají dobré a přes velké vedro a nekonečné pouště se tam dá celkem pohodlně cestovat od stanice ke stanici, kde vám dají napít a v případě potřeby i vymění koně či velbloudy.

Tady v Konstantinopoli jsem prodal jen nějaké přebytky. Lidé jsou tu na východní zboží už tak trochu zvyklí a obchodníků je tu hodně, takže tu musím prodávat jen s malým ziskem. Takové věci se vždycky nejlépe prodávají bohatým šlechticům na západě ve Franské říši. Zejména drahé jemné látky ocení marnivé franské paničky, i když si přes ně musí přehazovat kožešinu, aby ve svých studených hradech nezmrzli.

Normálně tam jezdím kolem Dunaje až do bavorského Řezna a odtud se už dá dostat po obchodních cestách do všech větších franských měst a k většině hradů. Tentokrát jsem si ale řekl, že vyzkouším něco nového. Ještě před ruinami kdysi výstavní Vindobony odbočím od Dunaje spíš k severu a pokusím se dostat na západ přes zemi zvanou Bohemie. Jeden z mých strážců karavany jménem Goran říkal, že tamtudy už jednou jel. Zaslechl jsem zvěsti, že se tam dají koupit vzácné rudé drahokamy, které se nalézají jen v Bohemii a nikde jinde na světě. Sice jsou tam lidé jinak vcelku zaostalí a jen málo je opravdu bohatších (a to ještě platí jen kožešinami!), ale možná by rádi vyměnili nějaké to hedvábí právě za ty červené kameny.

Zbývalo ještě sehnat několik dalších kupců, kteří by byli ochotní riskovat tu horší a méně prozkoumanou cestu se mnou. Musíme mít totiž slušnou ozbrojenou ochranku a podělit se o náklady na ni, jinak se dáváme všanc všelijakým loupežným živlům, kterým tam v těch divokých krajích v okrádání pocestných asi nikdo moc nebrání. Naštěstí znám tady v Konstantinopoli několik odvážných chlapíků, kteří budou kvůli vidině tučného zisku ochotní ten risk podstoupit. Kvůli nim získám sice méně rudých kamenů, ale budu mít větší šanci na přežití.

Vyrazili jsme z císařova města na začátku března, abychom měli dost času před příchodem zimy ideálně i na cestu zpět. Měli jsme s sebou družinu asi 15 ozbrojených strážců a šest z nich bylo slovanského původu, takže by měli rozumět jazyku v Bohemii. V polovině dubna jsme dorazili na hradiště Braslava (dnešní Bratislava má doložen název Brezalauspurc až z roku 907, z něj můžeme odhadovat jeho slovanskou formu, pozn. red.), což je poslední stanice na Dunaji před soutokem s řekou Moravou, po níž se chceme vydat na sever.

Strážce Goran říkal, že můžeme jít kus podél Moravy, kde jsou stále roztroušené obchodní stanice i menší hradiště, protože tudy prochází používaná obchodní stezka směrem k severnímu moři, odkud se vozí jantar. Asi za týden jsme dorazili k jedné z nich, která leží u soutoku s říčkou Olšavou. Tam jsme najali dva zdejší bojovníky, kteří si rozuměli s našimi Slovany. Jmenovali se Bořiš a Slaven. Doufal jsem, že by mohli znát cestu do Bohemie, ale taky tam nikdy nebyli. Alespoň jsou místní, tak snad budou lépe znát zdejší zvyky.

Tak jsme se snažili sehnat co nejvíce zpráv o tom, jak se dostat do Bohemie, když nás tam nepovede žádná řeka. Do Bohemie se prý dá od Moravy dojít nějakou stezkou, ale není velká ani přímá, a hlavně u ní není moc vesnic. Spíš jde o několik stezek různě se křížících a navazujících na sebe. Hledat správný směr nebude snadné. Řídce osídlený kraj navíc láká lapky jako vosy med a tady nejsou žádní vojáci jako u nás, kteří by stezku ohlídali.

Přesto jsme vyrazili a bohužel to šlo složitěji, než jsme si mysleli. Goran si cestu pamatoval opravdu jen zběžně, takže jsme byli odkázáni na dotazy po cestě. Bez velké hlavní stezky, na kterou by se dalo přímo napojit, byl průchod zalesněnými nepřehlednými kopci, které vypadaly snad všude stejně, hodně náročný. Na menších stezkách kupecké vozy často zapadávaly, museli jsme odstraňovat kameny a spadané kmeny stromů, takže ostatní kupci byli často dost rozezlení. Ani se jim nedivím. I já jsem začal na některých místech pochybovat, zda vůbec dojedeme. Párkrát jsme se museli bránit přepadení lapků, ale zvládli jsme to a naši strážci je vždycky zahnali na útěk.

I s těmi vesnicemi to bylo horší, než jsme čekali. Jak jsme opustili velké řeky, projeli jsme jich na cestách jen pár a tamní obyvatelé byli dost nerudní. Podezřívavě si nechávali za všechno platit předem a hleděli se nás co nejrychleji zbavit. Ale ani my jsme neměli důvod se zdržovat a po nutném odpočinku jsme vyrazili na další cestu. Asi po dvou týdnech se na nás usmálo štěstí a v jedné vsi nám dcera místního vladyky poradila, že se máme obrátit na sever a brzy můžeme narazit na větší cestu, která vede z východního Pobaltí přes Moravskou bránu až k hoře Říp.

Ukázalo se, že si dívka nevymýšlela a díky ní jsme vyvázli z cestovacího pekla. Napříště už vím, že s většími vozy se přes tyhle kopce, kterým tu říkají Vrchovina, nikdy pouštět nebudu. Ještě tak s nějakými mezky a koňmi by to snad šlo, ale se zkušeným průvodcem, a ne potřeštěným bojovníkem, který tudy prý už jednou šel. A to mám Gorana rád.

Bohužel jsme zjistili, že ty útrapy za to nestály, protože zisky v Bohemii byly chudé. Prošli jsme několik větších vesnic u řeky Labe, ale bohatších velmožů se zájmem o látky jsme potkali málo. Na vzácné rudé drahokamy jsme se ptali všude možně, ale nakonec jsme získali jen několik na dvou místech. Naštěstí jsme pak narazili na obchodní stanici, kde jsme udělali alespoň jeden větší obchod, i když jsem z něj neměl moc radost. Za naše drahé látky z východu nám nabízeli většinou jen pár kožešin, ale zrovna tam přišla větší válečná výprava odněkud ze severu se zhruba desítkou zdravých a silných otroků a otrokyň.

Normálně tohle zboží neberu, protože jsou s ním zbytečné problémy, ale tentokrát jsem udělal výjimku, jinak bychom na téhle cestě všichni strašně prodělali. Žijí tu zjevně ještě chudší lidé než u řeky Moravy, kde jsme nabrali Slavena a Bořiše. Ti se po cestě osvědčili, a tak jsem z nich teď udělal hlídače otroků, i když s takovou prací zjevně neměli žádné zkušenosti. Ale rozhodli se putovat s námi dál až k Frankům, protože tady zjevně nemohli stejně nic jiného dělat. „Kořisti je tady málo, a ještě bychom okrádali vlastní lidi,“ utrousil Slaven. A tak jsme všichni pokračovali podél Labe až do Franské říše.

Fiktivní příběh kupce Theodora nám zároveň naznačil, jak mohlo vypadat spojení českých a moravských Slovanů se západní Evropou. Ač by zdánlivě příhodná poloha uprostřed kontinentu měla Čechy předurčovat jako pomyslnou křižovatku cest, nepřístupnost skrz prstenec hor tento předpoklad vyvrací. Ale důvodů, proč zdejšími kraji vedla zřejmě jen jediná skutečně významná dálková cesta (Jantarová stezka), bychom našli víc. Kromě nedávno objeveného významu českého granátu (viz Zboží na vývoz na konci článku) zde nebylo žádné luxusní zboží ani suroviny, které by se nedaly sehnat jinde a cesty okolo české kotliny přes dnešní Rakousko, Německo, Polsko či Uhry byly zkrátka jednodušší, bezpečnější a rychlejší.

Jen ta Jantarová stezka se používala už od pravěku. Po ní se vozil ze severu od Baltského moře vyhledávaný a žádaný jantar směrem do Itálie, tedy do bývalé antické Římské říše. Ve středověku končila Jantarová stezka v Benátkách. Opačným směrem pak proudilo luxusní zboží vyrobené v civilizačně vyspělém Středomoří.

Doplňky na závěr:

Co u nás mohli cizí kupci prodávat? Z Orientu a ze Středomoří sem vozili především vzácné potraviny, které se v našem podnebí nedají vypěstovat – různé druhy ovoce, vína, ořechů či koření. Obohatit jídelníček mohly vnitrozemcům i nasolené mořské ryby. Významnou roli hrály také civilizační produkty, které zdejší Slované buď neuměli vyrobit, nebo na ně prostě neměli suroviny – například drahé látky (zejména hedvábí), voňavky, oleje či skleněné nádoby z tenkého skla. Bohaté slovanské ženy si mohly dovolit i nákup byzantských či orientálních šperků nezvykle detailně zpracovaných.

Ze západu od Germánů potřebovali Slované především zbraně, zbroje a další kovářské výrobky, které přesahovali slovanské znalosti. Například výroba mečů i kroužkových zbrojí je v našich zemích doložena až od 9. století, takže do té doby se zřejmě vozily ze západu.

Co za své zboží kupci ze zahraničí získávali? Vedle kůží a kožešin hrály podstatnou roli nerostné suroviny, které se zde daly najít. Teoreticky mohlo jít o kovy jako železo či trochu zlata, ale nemáme to nikde doložené. Určitě se ještě nenašlo stříbro, jimiž naše země tolik prosluly ve vrcholném středověku.

Červené kamínky zmiňované ve vyprávění kupce Theodora je popis českého granátu, jehož vývoz prokázali nejnovější výzkumy. Petr Charvát o něm psal, že se už tehdy pravděpodobně těžil na místech, kde jeho naleziště známe až dodnes – to znamená Krušnohoří a ve středních Čechách na Kuthohorsku a Čáslavsku. Možná se těžil i cín, ale o něm víme s jistotou až od 10. století.

Slované mohli cizincům prodat i případné přebytky svého zemědělství. Někdy se stávalo, že zde byla úroda větší než třeba na západě, takže se mohlo vozit i obyčejné obilí či mouka. Včelařské produkty, jako vosk a med, které se cestou nekazily, byly mezi Franky i v Byzanci rovněž poměrně žádané. Dále mohli Slované nabídnout třeba živá zvířata (krávy, koně) či některé zdejší druhy ryb, které se pak musely vozit rovněž nasolené či vyuzené.

Důležitým obchodním artiklem byli i lidé – tedy otroci. Historici diskutují o jejich významu ve slovanské společnosti. Někteří autoři je považují za nejdůležitější zboží, které jediné přinutilo orientální kupce sem k nám zavítat. Protože kromě otroků tu pro ně vlastně nebylo nic zajímavého. Jiní badatelé zase význam otroctví bagatelizují s tím, že Slované moc otroky ve svých vesnicích nepoužívali. Na zdejších polích bychom určitě nenašli zástupy zotročených nepřátel cizích etnik, kteří by museli dřít na blahobyt Slovanů. V tomto ohledu fungovaly slovanské (ale i germánské) kmeny výrazně jinak než rozvinuté starověké civilizace závislé na otrocké práci.

Pravda bude zřejmě někde uprostřed, byť doklady v pramenech nám opět téměř chybí. Své k tomu napsal jen byzantský kronikář Pseudo-Maurikios v 6. století: „Ty [cizince], kteří jsou u nich [Slovanů] v zajetí, nedrží v otroctví po neomezený čas jako ostatní národy, ale ustanoví jim určitou dobu, po níž je na jejich vůli, zda se chtějí po stanovené náhradě vrátit ke svým, nebo zůstat na místě jako svobodní a přátelé.“ Nicméně zase až takové „lidumilství“ asi nebylo pravidlem u všech Slovanů, obzvláště v pozdějších dobách, kdy si i Slované zvykli více obchodovat. Slovanští válečníci si ze svých tažení přiváželi zajaté nepřátele, které pak zřejmě často přeprodávali dál cizím kupcům, protože sami neměli zájem je ve svých domovech používat. To činilo z otroků jistě důležité zboží, ale jejich význam by se neměl příliš přeceňovat.

________________________________________________

Další literatura:

Měřínský, Zdeněk: České země od příchodu Slovanů po Velkou Moravu I., Praha 2002.

Kačer, Jindřich: Temné počátky českých dějin, Odkud k nám přišli a jak žili první Slované, Brno 2021

Galuška, Luděk: Slované - stopy předků. O Moravě v 6.-10. století, Praha 2017

Beranová, Magdalena: Slované, Libri Praha 2015