Článek
Německý historik Jörg K. Hoensch kdysi napsal o Přemyslu Otakarovi II.: „Do vznešené budovy vysoké historie vstoupil poněkud nedůstojně zadním schodištěm“. Na tom zadním schodišti si mladý Přemysl musel vybojovat svůj první politický boj, v němž sváděl urputný zápas se svým otcem o každý schod, aby byl nakonec protřelým jednookým státníkem Václavem I. sražen zpátky na dno. To mu však nijak nezabránilo stát se později silným a agilním vládcem, možná mu tato lekce i dost pomohla jako poučení v době panování, které trvalo celou čtvrtinu století (1253–1278).
Mýty o nemilovaném synovi
Král Václav I. nebyl zdaleka tak starý, jak to může vypadat z některých textů o starším nemohoucím vládci. V době vypuknutí vzpoury mu bylo pouhých 43 let a měl za sebou už osmnáctileté samostatné vládnutí, během něhož umně politicky balancoval mezi císařstvím a papežstvím, kteréžto mocnosti byly tou dobou v ostrém sporu. Na rozdíl od svého otce nebyl Václav I. vychytralým převlékačem kabátů, ale ke změně stran ho obvykle dohnalo neférové jednání dalších hráčů na politické šachovnici. Ať už to byl štaufský císař Fridrich II., který mu nejednou odepřel splnit dohodnuté úmluvy, nesmlouvavá papežská kurie toužící zničit císařskou moc, nebo nejhorší ze všech, rakouský vévoda Fridrich Bojovný, poslední Babenberk, který se neštítil žádné lsti a věrolomnosti vůči komukoliv. Ten zemřel roku 1246 a zůstaly po něm rakouské země, o něž měli jeho sousedé pochopitelně veliký zájem.
Do hry se zapojil i český král a zdálo se, že bude úspěšný. Oženil totiž svého nejstaršího syna Vladislava, dědice trůnu, s Fridrichovou neteří Gertrudou. Po jejím boku měl velké šance uhájit Rakousy pro sebe, a ještě si to právně i morálně zdůvodnit. Kralevic Vladislav však už příští rok nečekaně zemřel a jeho místo musel zaujmout druhorozený Přemysl. Tento okamžik v našem dějepisectví opředen řadou podivných polopravd, protože přesné dobové záznamy chybí a podrobně ho popsali až kronikáři o sto let později. A tak vznikl tklivý příběh o tom, jak krále Václava I. hluboce zasáhla smrt jeho nejstaršího milovaného syna a jen nerad se skřípáním zubů musel předat nástupnictví nemilovanému Přemyslovi. Protože mu nic jiného nezbývalo (země a rod má přednost před osobními city), učinil ho tedy moravským markrabětem, kterým byl dříve Vladislav. Tak ho poslal daleko od sebe a sám se stáhl na svůj oblíbený Křivoklát, kde se věnoval oblíbeným kratochvílím, především lovu a hostinám, přičemž zanedbával vladařské povinnosti.
Co je na tom pravdy…
Takhle je to zformulováno do tklivého příběhu rodinného neštěstí, nicméně část pravdy v tom asi bude. Král určitě želel ztráty svého nejstaršího syna. Je vždy smutné a politováníhodné, když rodiče pohřbívají vlastní dítě. Nicméně ve středověku byla smrt mnohem častější průvodkyní než dnes a nebrala se tak tragicky, protože při tehdejší úrovni medicíny lidé museli počítat s tím, že může zasáhnout v každém okamžiku. Král nebyl tak slabý, aby ho tato rána srazila na kolena, ale nemohl si například dovolit, aby si ovdovělá Gertruda namísto Vladislava vzala třeba hned Přemysla. To by se příčilo božímu znamení, jímž Vladislavova smrt v chápání středověku jistě byla.
Nicméně Přemysl byl takřka okamžitě dosazen do úřadu moravského markraběte, což jistě nesvědčí o nějakém váhání či antipatiích ze strany otce. A že o něm předtím nikdo neslyšel a najednou se vynořil odnikud? Ani to nemusí být kvůli otcově zášti. Je logické, že král dával při výchově přednost svému prvorozenci a mladší Přemysl se do svých patnácti let v listinách neobjevoval. Není ani jisté, jestli mu otec skutečně chystal kněžskou dráhu a měl se stát biskupem, nebo se měl jednou ujmout markrabského úřadu na Moravě.
To všechno jsou však jen neopodstatněné spekulace, protože osud uchystal Přemyslovi, později zvanému též Otakar, zcela odlišnou cestu. Ostatně i ta historka o tom, že se král Václav bál zvonů, je až z pozdějších kronik, takže ani ta nemusí být pravdivá. Možná vznikla z toho, že král měl skutečně rád lov, takže se rád zdržoval mimo města, kde nebyly zvony. Také určitě rád bohatě hodoval, což ovšem není důkaz toho, že by proto zanedbával své panství. Dvůr Václava I. byl pověstný svojí kulturou, hostil nejednoho minnesängra a pořádal bohaté turnaje (viz Na dvoře rytířského krále). To patřilo k dobrému jménu a prestiži všech evropských dvorů a rozhodně to nebyla známka úpadku.
Pravdou ovšem je, že se král rád obklopoval svými oblíbenci, zejména z rodu Markvarticů, Hrabišiců a Ronovců, a stejně tak šlechtici příchozími z Rakous či jiných koutů říše. Na tom by nebylo nic divného, kdyby právě jen jim neuděloval různé úřady, pocty a občas výhodně nepřenechával majetky. Je logické, že skupina šlechticů, kterým se takových privilegií nedostávalo, začala žárlit a chystala se proti těmto „nespravedlnostem“ zasáhnout. A protože sesadit krále není tak jednoduché, oslovila čerstvě jmenovaného markraběte Přemysla, aby se zaštítila jeho jménem. Otázka je, proč výzvu přijal.
Mladí proti starým?
Červenec 1248. Urození a starší země české přijali za „knížete a krále“ Přemysla, syna krále Václava a bez vědomí otce mu v klauzuře pražského kostela odpřísáhli věrnost. Tak to alespoň popisují Příběhy krále Václava v Druhém pokračování Kosmy, což je ovšem kronika psaná nejdříve někdy na konci 13. století, takže chtěla mírně podkuřovat „velkému králi Přemyslovi“ a ospravedlnit tak jeho mladickou nerozvážnou vzpouru. Problém je totiž v tom, že prakticky neznáme jména těch údajných „urozených a starších“. Proto někteří historici předpokládají, že šlo o vzpouru mladších šlechticů (Přemyslových vrstevníků) proti starším, nebo nižších úředníků (takzvaných beneficiářů) bez pořádného rodového majetku proti bohaté pozemkové šlechtě. Jenže ani jedna teorie se nedá dokázat. Možná Přemysla do vzpoury zatáhl Vítek z Hradce z rodu Vítkovců, jenž tehdy ještě sídlil na Moravě. Jinak ale měl většinu příznivců z Čech a méně z Moravy. Navíc Přemysla podpořil i pražský biskup Mikuláš, na rozdíl od olomouckého biskupa Bruna ze Schauenburku, jenž stál jasně na straně Václava I.
Příznivci staršího krále jsou naopak poměrně jasně identifikovatelní. Pocházeli většinou z mocných panských rodů, jejichž pozemky ležely z velké části v severních a severozápadních Čechách. Nejznámější z nich je Havel z Lemberka (patřil k Markvarticům), manžel svaté Zdislavy, a Boreš z Rýzmburka (Hrabišic), jenž později porazil Přemyslovy voje v bitvě u Mostu. Nemalou pomoc získal Václav také od spřátelených šlechticů z říše. Známý je například statečný rytíř Ojíř z Friedberka, v Čechách zdomácnělý.
Asi nemá smysl spekulovat nad důvody, proč se Přemysl postavil do čela nesourodé šlechtické skupiny proti vlastnímu otci. Nejspíše by se to dalo vysvětlit mladickou nerozvážností a možná i určitým opojením z rychle nabité moci. Nabídka stát se králem tak zřejmě lichotivě zapůsobila na jeho mladické ego.
Poslové oznamují králi Václavovi, že jeho syn Přemysl byl uznán za nového vládce
Králem příliš rychle
Na straně vzbouřenců stál od počátku moment překvapení. Když urychleně obsadili Prahu, prohlásili Přemysla za krále a poslali k Václavovi na Křivoklát posly, že má odstoupit. Tady bohužel jejich plán končil – nějak zapomněli počítat s možností, že by Václav mohl odmítnout. Král se však zprvu zalekl a pod nátlakem skutečně přísahal, že odstoupí. Teprve potom v něm pokoření začalo hlodat a chystal se k odporu, aby dobyl zpět ztracené pozice. Snad ho k tomu přesvědčili i jeho panští příznivci.
Rozhořela se opravdová domácí válka, na niž ani jedna strana nebyla pořádně připravená. Václav se po počátečním překvapení stáhl někam mimo Čechy, pravděpodobně do Míšeňska, kde žádal o pomoc své přátele z říše a shromažďoval vojsko. Mezitím jeho věrní pánové na severu Čech vzdorovali tlaku protivníka. Přemyslovi příznivci, pravděpodobně méně majetní šlechtici, logicky vzali útokem právě državy svých bohatších souputníků, Markvarticů, Ronovců a Hrabišiců na severu Čech. Průběh bojů nemůžeme pro nedostatek zpráv podrobněji vylíčit, ale zdá se, že když pominulo počáteční překvapení, strana „staršího krále“ se rychle seskupila a získávala navrch. Svědčí o tom také už zmíněná bitva u Mostu (tenkrát ještě hradu, ne města) na podzim 1248. Dejme slovo jednomu z pozdějších kronikářů Přibíkovi Pulkavovi z Radenína: V té době urozený Boreš z Oseka, jinak z Rýzmburka, jenž stál na straně otcově [Václava I.] a držel hrad Most, statečně Přemyslovi odporoval, tak velice, že Přemysl shromáždil veliké vojsko a mocí zmíněný mostský hrad oblehl. Mezitím Boreš s pány ze Švamberka a z Lemberka podobně shromáždil vojsko Čechů, kteří zčásti ještě přáli králi, i Němců z Míšně a zaútočil v noci nepřátelsky na svrchu řečeného Přemysla, mnoho jeho lidí zabil a jeho spící a neoděné bojovníky obrátil na útěk.
Šlo zřejmě o důležitý obrat ve válce. Zatím si ovšem letopisec pražského kostela stručně poznamenal k roku 1248: „Král Václav byl sehnán ze stolce. … Učení v Praze zašlo. Mnoho domů ve městě pražském a mnoho vsí v celém království českém bylo spáleno. Hlídači od kostela pražského utekli.“ Prahu tedy stále držel Přemysl ve svých rukou, ale jeho otec nezahálel. Ještě v prosinci 1248 usoudil, že jeho vojsko už je dostatečné a vtrhl na Moravu. Bez problémů vítězil a pomalu se rodila koncepce budoucího uspořádání. Začal se rýsovat už dříve vyzkoušený model dvou králů – staršího a mladšího, přičemž ten mladší měl být otci až do jeho smrti podřízen.
Smíření v Praze
Boje se rozšířily na celé území Čech a částečně i Moravy. Ještě v zimě 1249 se Václav zmocnil Žatce a dokonce vytáhl i k Praze, která však zatím odolala. Jeho tábor ovšem povážlivě sílil a začínalo být jasné, že vzpouru bez problémů potlačí. Počátkem srpna 1249 už uplynul rok od Přemyslova vzbouření a Václav shromáždil vojsko v Litoměřicích. Chystal rozhodné tažení k Praze, která se držela zřejmě jako poslední Přemyslův opěrný bod. Bez vážnějších problémů padlo 5. srpna do rukou Václava I. i Staré Město pražské na pravém břehu Vltavy. Prý mu pomohli někteří měšťané, kteří stáli na jeho straně. Zřejmě většina z nich usoudila, že odpor je marný. Poddal se též pražský biskup Mikuláš a s radostí v srdci uvítala krále i jeho sestra Anežka, budoucí česká světice.
Přemysl se s hrstkou svých zbylých příznivců opevnil na protějším břehu řeky na Pražském hradě. Už asi jen čekal na vhodný okamžik, kdy se bude moct otci poddat a poprosit o milost. Doufal, že mu Václav I. odpustí. Příležitost přišla 15. srpna, kdy starší král vyhlásil příměří a nechal se z rukou pražského i olomouckého biskupa korunovat na českého krále v klášterním kostele sv. Františka, o nějž se starala jeho sestra Anežka (dnes je to Anežský klášter). Touto obnovenou korunovací král symbolicky demonstroval, že znovu přebírá moc nad Českým královstvím. Vynucené přísahy o odstoupení z předchozího roku ho již dříve zbavil míšeňský biskup. Po slavnostní ceremonii následovala bujará hostina, na níž se dostavil nehodný syn Přemysl, aby prosil otce o milost pro sebe i své lidi. Václav byl zjevně v dobré náladě, syna velkoryse přijal, donutil ho zřeknout se královského titulu a vrátil mu titul markraběte moravského. Válka skončila a Přemysl si mohl oddechnout a odjet na Moravu. Prozatím.
Tresty a poučné lekce
Později se ovšem králi Václavovi všechno rozleželo v hlavě a dospěl zřejmě k názoru, že by to synkovi nemělo tak lehce projít. Pozval ho tedy v září na odlehlý hrad Týřov nad řekou Berounkou i s jeho hlavními příznivci. Tam uspořádal velkou hostinu a v jejím průběhu nechal Přemysla i jeho nejbližší druhy zajmout a uvěznit. Pro samotného Přemysla bylo zřejmě vězení jen poučná lekce, z níž ho otec po pár dnech propustil. Ostatně vůči jedinému synovi a dědici království v podstatě neměl ani jinou možnost. Chtěl mu jen dát tvrdě pocítit, aby na podobné vzpoury příště nepomyslel. Hlavně však nahradil jeho bývalé druhy svými lidmi, aby měl synka pěkně pod kontrolou. Přemysl si vzal lekci k srdci a chopil se zodpovědně svých povinností. Už o dva roky později se stal rakouským vévodou a vstoupil do víru velké evropské politiky.
Hůře dopadli někteří z jeho druhů. Za všechny to symbolicky odnesl jakýsi sudí Ctibor a jeho syn Jaroš, popravení koncem roku 1249 na Petříně. Nevíme ani, z jakého byli rodu a těžko říct, zda to byli jedni z hlavních iniciátorů vzpoury. Král nicméně potřeboval demonstrovat svou sílu a rozhodnost. Naopak Václavovi příznivci si hodně polepšili. Právě do této doby se datuje výstavba prvních šlechtických kamenných hradů (například právě Rýzmburka) a odměny se dočkali i zahraniční příznivci. Přemysl pochopitelně slíbil, že se Ronovcům, Markvarticům ani Hrabišicům mstít nebude. Když ale roku 1253 nastoupil po otcově smrti na český trůn, dal jim tvrdě pocítit železnou ruku krále.
_____________________________________
Doporučená a použitá literatura:
Ryantová, Marie; Vorel, Petr (ed.): Čeští králové, Praha-Litomyšl, 2008
Žemlička, Josef: Počátky Čech královských, 1198–1253, Praha 2002
Žemlička, Josef: Přemysl Otakar II., Král na rozhraní věků, Praha 2011
