Slované a Prusové jako poslední evropští pohané. Křesťané je chtěli tvrdošíjně vymýtit

Severní Evropa dlouho odolávala snahám o christianizaci. Zatímco v našich zemích zapustilo křesťanství kořeny už v 9. století, Skandinávii ovládali ještě kolem roku 1000 Vikingové, uctívající staré germánské bohy Ódina, Thora a další. Ale i Dánové, Norové a Švédi během 11. století pochopili, že nemohou věčně vzdorovat a včas přijali křesťanství dříve, než by je k tomu sílící evropské mocnosti donutily násilím. Přijetí křtu znamenalo pro pohanské vládce vstoupit jako plnohodnotný hráč do víru středověké politiky, v níž jako pohané nemohli najít žádné spojence, ale pouze opovržení.

A tak zůstaly poslední výspy pohanství mezi Slovany a příbuznými baltskými národy na východním a jižním pobřeží Baltského moře. Je ovšem pravda, že i většina Slovanů už kolem roku 1000 přijala křesťanskou víru, ať už v latinské podobě z Říma (Češi, Moravané, Poláci i Korutanci ve střední Evropě), nebo v řecké podobě z Konstantinopole (Bulhaři i Srbové na jihu, či v Kyjevské Rusi na východě). A tak se slovanská víra udržela ve 12. století jen u polabských Slovanů a na ostrově Rujána, kde dlouho fungovala slavná Svantovítova svatyně. Pohanství se drželo i v „temném“ Prusku, které tehdy nemělo nic společného s pozdější německou velmocí, ale ovládal ho národ starých Prusů příbuzných se Slovany, východně od dnešního Gdaňsku, kolem Královce a dále na sever podél pobřeží Baltu. Ještě temnější byla Žmuď a dále na sever pohanští Litevci, Lotyši a Estonci. Stejně jako Prusové nebyli (a nejsou) Lotyši ani Litevci sice Slované, ale náboženství, jazyk i zvyky pobaltských národů se slovanským velice podobali, zatímco Estonci jsou jazykově i etnicky příbuzní s Finy, s nimiž sousedí přes Finský záliv.

Bližší informace o slovanském panteonu, mytologii a náboženství se dozvíte v článku Neznámé příběhy slovanských bohů, duchů a démonů.

1. Obodrité, Veleti a Lužičtí Srbové

V 9. století se v povodí řeky Labe rozkládala rozsáhlá území kmenových svazů Obodritů, Veletů a Lužických Srbů. Ta čelila vážnému tlaku ze západu už v době Karla Velikého. Jenže franský císař se dostatečně poučil svými špatnými zkušenostmi s christianizací Sasů, a tak se rozhodl další pohanské národy nenutit ke změně víry násilím za každou cenu. Dokázal si z nich ovšem udělat cenné spojence, zejména Obodrité mu pomáhali v boji právě proti Sasům. Slovanské kmeny navíc odváděly do Franské říše tribut (poplatek), aby si vykoupily mír. Při tom si mohli zachovat své staré zvyky, přestože k nim mířila řada křesťanských misionářů ze západu. Nové náboženství zde pozvolna zapouštělo své kořeny, ale Slované zatím nedokázali založit na Labi jakýkoliv státní útvar, který by se mohl měřit se sousedním Saskem nebo i Velkou Moravou. Toho pak využil saský vévoda a římský král Jindřich I. Ptáčník (vládl 919–936) a zahájil německou expanzi na východ, pravé „Drang nach Osten“. Dobyl Braniborsko a podmanil si Velety, Obodrity i srbské kmeny mezi Labem a Sálou. Německý živel v Polabí začal výrazně vítězit a nová misijní biskupství podpořila rychlejší šíření křesťanství.

Koncem 10. století však vypuklo na Labi velké slovanské povstání vedené zřejmě jistým Mstivojem, které smetlo nejen nadvládu Sasů mezi Labem a Odrou, ale znamenalo také návrat ke starým pohanským hodnotám. Marně se pražský biskup Vojtěch i římský císař Ota III. (vládl 983–1002) snažili zavést sem nové misie. Až kolem poloviny 11. století se objevil křesťan Gotšalk, jenž byl snad vnukem Mstivojovým. Ten chtěl založit nezávislý křesťanský stát Slovanů u Baltu a nebránil se ani feudálnímu podřízení říši, podobně jako české knížectví. Ale i ten byl roku 1066 zavražděn při novém pohanském povstání Veletů. Trvalo téměř celé další staletí, než byla proti pohanům vyhlášena křížová výprava. Zemi tehdy vedli bratři Přibyslav a Niklot. První z nich proslul odvážnými pirátskými výpravami na pobřeží Dánska, zatímco Niklot založil knížecí meklenburskou dynastii.

Křížová výprava organizovaná známým cisterciáckým opatem Bernardem z Clairvaux roku 1147 sice Slovany vojensky nijak výrazně neporazila, ale oba bratři si uvědomili, že nadále nemohou zůstat mimo hlavní politický i civilizační proud, takže přijali křesťanství. Bohužel se však podřídili lenní svrchovanosti saského vévody a po smrti Přibyslava roku 1150 navíc Braniborsko zabral Albrecht Medvěd. To vedlo k trvalé nadvládě německého etnika v dané oblasti. Přestože Slované si nadále udrželi „ostrůvky“ svého jazyka a zvyků, hlavní politickou i ekonomickou roli hrála převážně německá města. To nezměnilo ani podřízení Lužice Českému království ve 14. století.

2. Ránové na Rujáně

Po roce 1150 zbylo tedy v západním Pobaltí jediné pohanské území, a to na ostrově Rujána, kde sídlil kmen Ránů a kde se nacházela slavná svatyně boha Svantovíta. Ta byla postavena nejpozději na přelomu 8. a 9. století a od té doby se vliv Ránů hodně rozšířil i na pevninu mimo ostrov. Historici dokonce uvažují o tom, že tam mohla fungovat jakási „teokracie“, takže velekněz měl nejvyšší politickou moc i vůči světskému knížeti či vladykovi. O tom však nejsou přímé doklady a je pravděpodobné, že spíše kněží požívali velké úcty a na jejich slovo (a věštby) se hodně dalo třeba při rozhodování, zda jít do války, či nikoliv. K věštění se v tomto případě používal tradiční Svantovítův bělouš. Při veřejném rituálu mu do cesty vložili kopí. Když zvedl kůň při překračování kopí nejdřív pravou nohu, měl to být úspěch, když levou, tak neúspěch.

Svantovítovu kultu, a tedy zprostředkovaně veleknězi, navíc podléhala družina tří set ozbrojených jezdců a rovněž bohaté poplatky vybírané v jeho jménu na území ovládaném Rány. U svatyně stála obrovská dřevěná Svantovítova socha se čtyřmi hlavami. Ta byla s velkou slávou stržena a zničena, když na Rujánu roku 1168 vtrhli Dánové a ve jménu křesťanství si ji podřídili. Na jejím místě vyrostl chrám zasvěcený svatému Vítu, snad aby si Slované lépe zvykli na jeho podobné jméno. Ostatně podle slovanského kronikáře Helmolda prý byl kult svatého Víta na Rujánu přinesen už mnohem dříve, ale místní kněží z něj právě udělali Svantovíta. Ale sám kronikář přiznává, že si tím není jistý. Důležité je, že v roce 1168 i Ránové přijali křesťanství a stali se poddanými dánského krále Valdemara.

3. Staří Prusové

Při vyslovení názvu Prusko se většině lidí vybaví germánská velmoc a její čelný představitel Fridrich II. Veliký v 18. století. Jenže až do 13. století byla situace jiná, staří Prusové patřili k pobaltským kmenům (stejně jako Litevci a Lotyši), jež osídlily vesměs drsná a nehostinná území se špatnou úrodností u jihovýchodního pobřeží Baltu. Pro odlišení je proto dobré mluvit o „starých Prusech“, aby se odlišili od Prusů novověkých, převážně germánských. Pobaltské národy byly z velké míry podle náboženství i jazykových podob příbuzní se Slovany.

Byli rozděleni na dvanáct kmenů vedených velmoži či náčelníky (říkali jim reiks), jejichž moc omezovali podobně jako na Rujáně kněží. Vliv kultů a náboženství byl tedy značný. Uctívali především přírodní síly a vynořují se zmínky o Perkunasovi, bohu světla a blesku (obdoba Peruna), Pikuzosovi, bohu pekel a Potrimpovi, bohu země, plodů a zvířat. Jako všichni pohané, uctívali i měsíc, hvězdy a některá zvířata – zejména ještěrky, hady a žáby. To vypovídá o tom, v jakém prostředí žili. Ještě ve 12. století hojně přinášeli svým bohům lidské oběti pod posvátnými duby či lipami. Dub v Toruni byl prý tak mohutný, že v pozdějších dobách posloužil za úkryt několika německým rytířům. Z posvátné lípy u Rastenbergu se později stalo křesťanské poutní místo.

V evangelizaci Pruska nalezneme dvě výrazné české stopy. Tu první zanechal pražský biskup Vojtěch, který se v roce 997 vylodil s početným doprovodem v pruské Sambii, kde stál posvátný romowský dub. Pod ním obětovali Prusové zajaté nepřátele na počest svých bohů a jinověrci tam měli zakázaný přístup. Vojtěch se vydal do těchto krajů na misii, ale brzy poznal, že místní obyvatele o křesťanství tak rychle nepřesvědčí. Rozhodl se tedy k radikálnímu kroku a nechal posvátný dub porazit. Není divu, že když se u pozůstalého pařezu pokusil odsloužit křesťanskou bohoslužbu, proklály ho šípy a kopí rozzlobených Prusů. Těžko říct, jestli byl Vojtěch tak naivní, že něco podobného nečekal, nebo spáchal tímto způsobem v podstatě zinscenovanou sebevraždu, aby tak mohl položit svůj život na oltář křesťanství a stát se mučedníkem. Přikláněl bych se k druhé možnosti.

Evangelizaci Prusů však Vojtěchův čin vůbec neprospěl. V roce 1008 jeho pokus podobným způsobem zopakoval benediktýnský mnich Bruno. Skončil stejně jako Vojtěch. To naštvalo Prusy natolik, že jakékoliv další pokusy o christianizaci byly naprosto bezpředmětné a sousední Poláci mohli být rádi, když se vůbec ubránili pruským loupeživým vpádům. Teprve koncem 12. století (tedy za téměř dvě stě let!) se do oblasti vypravil augustiniánský mnich Meinhard podpořený brémským arcibiskupem. Jeho činnost byla na rozdíl od jeho předchůdců trpělivá a mírumilovná, takže zasela jisté kladné povědomí o křesťanských ideálech v místním obyvatelstvu. Dal dokonce v Livonsku (zhruba oblast dnešního Lotyšska) postavit a vysvětit první kostel. Za to byl dokonce jmenován livonským biskupem, čímž byl položen základ první diecéze ve východním Pobaltí. Po Meinhardově smrti roku 1196 však brzy vypuklo další pohanské povstání a jeho nástupce mnich Berthold z Hannoveru zahynul během potyček s pohany. Místní náčelníci pak vyhnali z oblasti všechny kněze.

To byl signál pro nový tvrdý kurz katolické církve, která se rozhodla přivést Prusy, Litevce i Livonce k rozumu „ohněm a mečem“ a zbavit se tak definitivně posledního ostrůvku pohanství v Evropě. Roku 1199 byl jmenován livonským biskupem ctižádostivý Albert z Buxhovdenu, zvaný od té doby Albert Livonský. Už roku 1201 založil město Riga, které se stalo i novým sídlem biskupství. Navíc se rozhodl spojit christianizaci s kolonizační akcí a pozval do oblasti množství německých osadníků, kteří měli být při šíření křesťanství nápomocni. Albert vymohl u papeže povolení k založení nového rytířského řádu mečových rytířů, jehož členové měli podobně jako templáři a johanité v Palestině zasvětit svůj život boji s nevěřícími.

Cesta k evangelizaci oblasti však byla ještě dlouhá a trnitá – měla trvat dalších osmdesát let.

4. Působení řádu německých rytířů

Roku 1219 se vypravila do východního Pobaltí křížová výprava a dánským křižákům se podařilo zmocnit severního pobřeží Livonska, kde založili tábor na místě dnešního Tallinu. S pomocí mečových rytířů se jim podařilo dobýt území odpovídající zhruba dnešnímu Estonsku, což znamenalo konec tamější nezávislosti. Estonci se na dlouhou dobu stali poddanými dánského krále.

Definitivní podřízení dalších oblastí pod nadvládu kříže se však podařilo až řádu německých rytířů, který do oblasti pozval roku 1225 mazovský vévoda Konrád, který už neviděl jiné řešení, jak Prusy zklidnit. Daroval německým rytířům území kolem města Chelmna jako dobrou základnu pro boj s pohany a přislíbil, že si mohou ponechat veškeré území, které v Prusku dobijí. Zaručil jim jejich práva zlatou bulou z Rimini a řád, jenž byl v Palestině omezován staršími a většími řády johanitů a templářů a neměl tam prostor k rozvoji, přesunul svou hlavní činnost právě k Baltu. Německé rytíře však čekal ještě dlouhý zápas, jehož se zmocnili s tvrdostí a nesmiřitelností. Nedaleko Chelmna založili město Toruň a pozvali do oblasti mnoho německých usedlíků, aby osídlili dosud pohanská území. Při výbojích do Pruska podmaňovali bez milosti místní obyvatelstvo, přičemž poraženým dali na výběr mezi třemi možnostmi – křest, smrt, nebo útěk. Podpořili své výboje brutální vojenskou silou, jež v té době neměla v oblasti konkurenci a není tedy divu, že tahle taktika slavila úspěch. Příliv německých osadníků byl mohutný. Pod silnou ochranou řádu cítili příležitost k novému životu a právě tato kolonizace má zásluhu na pozdějším německém charakteru Pruska.

Protože se však jednalo o obrovské území, není divu, že jeho podmanění trvalo až do konce 13. století. Pouze Litva se vymanila z přímého vlivu řádu, když litevský vůdce Mindaugas roku 1251 souhlasil, že se nechá pokřtít a přijal titul velkoknížete. Přesto zůstala Litva pod ochranným protektorátem německých rytířů, kteří bedlivě střežili tamější dění. Bylo potřeba ještě několika křížových výprav, aby podpořily úsilí řádu. Tady nalézáme druhou výraznou českou stopu v pruské oblasti, protože na dvou křížových výpravách měl nezanedbatelný podíl český král Přemysl Otakar II., a to v letech 1254–1255 a 1267–1268. Jemu se také připisuje založení města Královce (Königsberg), jež prý bylo pojmenováno na jeho počest.

Druhá Přemyslova výprava souvisela i s novým povstáním litevského Mindaugase, jenž se přidal k Prusům a znovu se obrátil proti řádu. Litevci ani sousední Rusové ostatně nevynechali jedinou příležitost, jak se s německými rytíři střetnout, protože jejich vstup do oblasti jim byl trnem v oku. Situace se vyostřila zvláště poté, když v roce 1291 padl v Palestině Akkon a řád německých rytířů si zvolil logicky pobaltskou oblast za své nové sídlo. Byl zde ostatně nejsilnějším hráčem. Novým honosným sídlem velmistra se měla stát pevnost Marienborg (Malbork), mohutný hradní komplex postavený z červených cihel. To už však bylo Pobaltí převážně christianizované. Další boje řádu s Poláky i Litevci patří už do jiné kapitoly dějin.

_______________________________

Další literatura:

Téra, Michal: Perun, bůh hromovládce – sonda do slovanského archaického náboženství, Červený kostelec, 2009

Váňa, Zdeněk: Svět slovanských bohů a démonů, Praha 1990

Profantová, Naďa; Profant, Martin: Encyklopedie slovanských bohů a mýtů, Praha 2004

Kačer, Jindřich: Temné počátky českých dějin, Brno 2021