Rytíři Šalamounova chrámu. Jak vznikl a působil řád templářů ve Svaté zemi

V dnešní době se templáři stali legendou spojenou především s mystickými rituály a svatým grálem. Ale my se zaměříme především na jejich bojové schopnosti, protože právě těmi se zpočátku proslavili. Účel svojí existence shledávali především v boji proti muslimům ve Svaté zemi nazývané ve středověku Zámoří.

V každém článku o vojenství středověku připomínáme, že těžká železná jízda se stala v tomto období hlavní bojovou silou, která takřka neměla konkurenci. Obrněný rytíř v boji připomínal rozjetou mašinu, která mohla tvrdě sekat mečem kolem sebe, chránit se štítem a nikdo kromě dalšího rytíře jí téměř nemohl ublížit. Rozjeté rytíře v sevřené formaci pak moderní historici často přirovnávají k nezastavitelnému tanku, sice poněkud těžkopádnému, ale nesmírně účinnému.

Problém středověkého rytířství ovšem spočíval v individualitě a nezkrotnosti bohatých feudálů, kteří jediní si mohli drahou rytířskou výbavu dovolit. Tito pánové sice měli své ozbrojené družiny, ale málokdy fungovali dohromady jako kompaktní vojsko. Na rozkaz svého vládce se sice museli sjet dohromady a táhnout společně za určitým cílem, ale v bitvě místo disciplíny často prokázali spíše domýšlivost, s níž odmítali poslouchat rozkazy velitelů. Snad i proto se používalo minimum taktických prvků. Rozdělení do šiků (střed, levé a pravé křídlo) a nájezd s kopím v bojové formaci dlouho představovaly vrchol taktického umění. Pak už se bitva rozpadala do menších skupinek a individuálních soubojů.

Tak se rytíři postupem času stali zranitelní ze strany vycvičených a sehraných kompaktních armád, jako byli třeba husité nebo angličtí lukostřelci. Této slabosti se rychle naučili využívat i muslimové ve Svaté zemi.

Právě tento problém potřeboval řešit jeruzalémský král a po něm i římský papež, když chtěl zajistit nějaké stabilní fungování křesťanských státečků, které vznikly na Blízkém východě po první křížové výpravě roku 1099. Zde hledejme hlavní důvod toho, proč král tolik podporoval původní chudé bratrstvo o osmi členech, jež založil zbožný rytíř Hugo de Paynes roku 1120 za účelem ochrany poutníků do Svaté země. Král daroval nově vznikajícímu řádu do užívání Skalní dóm u Šalamounova chrámu (templu) a odtud pochází i název templářů.

Rytíři, kteří bojovali bez nároku na zisk z čistého křesťanského přesvědčení proti nevěřícím, tvořili morálně kompaktní jednotku, jejíž členové slíbili bez výhrad poslouchat svého velmistra a ostatní řádové představené. Vypěstovali si takovou morálku, že se nebáli v boji zemřít, protože bez váhání položili život za křesťanské ideály. To ostatně v pozdějších dobách několikrát vedlo k bolestivé decimaci řádových rytířů.

Výhody bojujících mnichů si brzy uvědomila i církev, jmenovitě opat cisterciáků Bernard z Clairvaux, který prosadil u papeže, aby vzal řád pod svou výhradní ochranu a podpořil najímání nových členů ve jménu katolické církve. Každý, kdo vstupoval do řádu, ztrácel v podstatě osobní svobodu a zavazoval se podřídit přísným řádovým regulím. Neměl nárok na žádný osobní majetek, musel se pravidelně modlit a svědomitě plnit úkoly svých představených. Na druhou stranu získal obrovskou prestiž, kterou si řád velmi rychle vybudoval.

Najít vhodné adepty na řádové bratry nebylo úplně snadné, ač mnoho evropských šlechticů i měšťanů brzy projevilo zájem. O schopné bojovníky všeho druhu nebyla nouze. Jenže jak měla kapitula poznat, že jsou opravdu schopní udržet si dlouhodobě vysoký morální standard a neudělají řádu ostudu? Zpočátku se to řešilo zkušební dobou a teprve po několika měsících služby přijal řád rytíře či seržanta za plnoprávného člena. Bohužel po tragické bitvě u Hattínu roku 1187, při níž Saladin zničil většinu křesťanských vojsk a následně dobyl Jeruzalém, byl dobrých rytířů nedostatek, a tak se od této praxe upustilo.

Počet členů řádu se pohyboval v tisících, ale rytířů bojujících ve Svaté zemi zůstávalo i v těch nejlepších časech maximálně několik stovek. Proto vedle nich a seržantů (méně urozených a hůře ozbrojených podpůrných bojovníků oděných v černých barvách) najímal řád ještě dočasně žoldnéře. Ti obvykle sloužili jako lehká jízda a často se rekrutovali z křesťanských Turků, a tak se jim říkalo turkopolové. Neobvyklé nebylo ani dočasné členství některých bohatých donátorů, nicméně ti jen málokdy vojensky sloužili ve Svaté zemi. V dobách krize si řád pomáhal i tím, že vzal za přidružené členy i jiné osvědčené osoby, případně dokonce umožnil složit řádový slib odsouzeným trestancům, kteří se tak zbavili svého trestu. To už je ovšem praxe z krizového 13. století a lze si snadno představit, jaký morální úpadek řádu to v některých případech znamenalo. Různí loupeživí rytíři a lapkové dostali druhou šanci, jak dál žít bojovný život. Naštěstí nikdy početně nepřevážili nad jiným členstvem. Každé porušení disciplíny představení z kapituly i nadále tvrdě trestali.

Ideální „rekrut“ na nového rytíře byl zhruba čtyřicetiletý šlechtic-vdovec s odrostlými syny, kteří už mají vlastní rodinu, takže se mohou postarat o rodové statky, přičemž část majetku by samozřejmě rytíř měl přinést řádu. Obecně vstupovali do řádu především dospělí muži od 25 let věku. Mladíci přicházeli také, ale tam se vyskytovalo několik problémů. Jednak neměli potřebný výcvik a bojovou praxi. Nemáme žádné doklady o nějakých řádových učitelích, byť je zřejmé, že rytíři i mimo válku nějak cvičit museli – pravděpodobně mezi sebou ve volném čase. Především však vstup do řádu vyžadoval slib celibátu, stejně jako u ostatních mnišských řádů. A to je u sotva odrostlých mladíků špatně realizovatelné. Ještě si to můžeme představit u nějakého neduživého učence ponořeného v knihách, ale těžko u zdravého urostlého bojovníka, jaké řád potřeboval.

Za základní rys dobrého řádového bratra bychom mohli označit poslušnost. V čele celého řádu stál volený velmistr, přičemž jako vojenský velitel fungoval maršál řádu, jenž měl na starosti průběh jakéhokoliv tažení, obrany hradu či dobývání a měl vydávat příkazy v poli. Byl-li ovšem přítomen velmistr, pak mu maršál podléhal. Ani velmistr však nemohl začít válku bez svolení ústředního konventu představovaného vyššími hodnostáři řádu a bratry v hlavním velitelství (zpočátku v Jeruzalémě, po jeho pádu roku 1187 v Akkonu). Jako nejvyšší orgán fungovala generální kapitula svolávaná jednou za několik let v případě potřeby a tam se sjížděli představení zemských provincií z celé Evropy i ze Svaté země.

Doplňky nakonec

V taženích i bitvách využívali templáři především výhodu své železné disciplíny. Dokázali táhnout ukázněně v pochodové formaci, takže je nepřítel nemohl překvapit. Když navečer zastavili a budovali tábor, stalo se tak na příkaz „Rozbijte tábor, páni bratři, ve jménu Páně!“ přesně podle řádové řehole. Ve středu tábora stála stanová kaple, kolem stany velmistra a dalších vysokých hodnostářů, poté rytířů a teprve na okraji pak stany seržantů, případně žoldnéřů. I při napadení tábora měli templáři nacvičený postup, jak se rychle zformovat a odrazit nápor nepřítele, což se stalo například roku 1219 při obléhání Damietty.

Naopak bratři neměli povoleno provádět průzkum z vlastní iniciativy bez povolení velení, a to ani ve skupinkách, protože pak hrozilo, že tito průzkumníci budou napadeni muslimy.

V bitvě se železný vojenský režim uplatnil při vytvoření takzvaného klínu, při němž se templáři rozjeli zformovaní natěsno kůň vedle koně do tvaru trojúhelníku, jehož hrot měl za úkol rozrazit armádu nepřátel, aby v ní způsobil zmatek. Zbylí křižáci pak následovali za templáři a útočili už na rozhozenou armádu muslimů.

Pokud se zrovna klín nehodil, formovali se bratři rytíři i seržanti do takzvaných eskadron (eschielles), tedy pevně daných skupin, v nichž se navzájem kryli. V průběhu bitvy neměli povoleno přecházet z jedné eskadrony do druhé, pokud ta jejich nebyla už zcela rozprášena.

Protože však sami svým počtem nikdy velkou armádu nevytvořili, hráli v bitvách úlohu elitních jednotek, které připravují půdu pro ostatní křižáky a dávají jim příklad svou statečností a odhodlaností. Součinnost s nimi byla ovšem natolik důležitá, že selhání mohlo mít fatální následky. Tak se nejednou stalo, že odhodlaní templáři pronikli vpřed, ale ostatní rytíři neměli odvahu je následovat, takže se řádoví rytíři dostali do pasti, v níž statečně padli.

Kůň představoval nezbytnou součást výbavy každého templářského rytíře i seržanta, protože pěším vojskem řád nedisponoval. Řád disponoval vlastním chovem. Každý rytíř měl dle předpisů k dispozici čtyři koně – jednoho jízdního na cesty (palefroi), nákladní mulu či soumara (roncin) a dva válečné (destriers) do bitvy. Na jednom boj začínal a druhý byl náhradní, kdyby ten první padl. Oproti tomu seržanti měli jen jednoho koně, pouze ti ve velitelské funkci mohli mít dva.

Péči o koně pečlivě definují řádové předpisy. Bratři nesměli své koně zbytečně vysilovat, museli je řádně krmit a starat se o ně. Pokud mimo bitvu kvůli neopatrnosti o nějakého koně přišli, následovaly tvrdé tresty.

__________________________________

Literatura:

Fraelová, Barbara: Templáři, Argo Praha 2009

Read, Piers Paul: Templáři, BB Art Praha 2002

Nicholsonová, Helen: Templáři 1120–1312, Computer Press Brno 2008