Libušin soud povolal Přemyslovce k vládě aneb Kde se vzala tato soudkyně, věštkyně a bohyně

Kdybychom pošetile chtěli hledat nějakou skutečnou kněžnu Libuši či její vzor, museli bychom se od prvního historicky doloženého Přemyslovce Bořivoje (vládl asi 867–890) posunout o sedm generací zpět, protože právě tolik knížat klade kronikář Kosmas mezi něj a mytického Přemysla Oráče, milence a posléze i manžela kněžny Libuše. Tím bychom se dostali někam do první poloviny 8. století.

O této době se dozvídáme pověsti jen z výrazně pozdějších kronik, přičemž autor té nejvýznamnější z nich, pražský děkan Kosmas, sám ve 12. století přiznává, že o těch starých časech může napsat jen z doslechu nepodložené zkazky. Popisuje, že tehdy „…neřesti bujely den ode dne hůř a hůře, křivdu, kterou dříve nikdo páchat neuměl, jeden od druhého trpělivě zakoušel a neměl ani soudce, ani knížete, kterému by si požaloval.“ Tak prý vznikla potřeba soudce, jenž by mezi lidmi zajistil řád tím, že by spravedlivě posoudil jejich spory. Musel být ovšem všeobecně respektovaný. „Mezi nimi povstal jeden muž, jménem Krok […] bohatý statky pozemskými a v svých úsudcích rozvážný a důmyslný. K němu se sbíhali, jako včely k úlům, lidé nejen z vlastního jeho rodu, nýbrž i z celé země všichni, aby je rozsuzoval. Tento znamenitý muž neměl mužské potomky, zplodil však tři dcery, jimž příroda udělila nemenší poklady moudrosti, nežli jaké dává mužům.“

Kosmas má jasno, že moudrost náleží především mužům, zatímco u žen je taková vlastnost spíše výjimkou. Výjimečně tedy vynikala i trojice známých sester – Kazi, Teta a Libuše. Podle uznávaného historika Dušana Třeštíka šlo v jejich případě o promítnutí původní pohanské bohyně se třemi hlavními funkcemi – magické, řídící a plodící, k nimž se volně váže i schopnost léčící. Nejstarší Kazi působila jako léčitelka, druhá Teta byla temnou čarodějkou žijící bez muže a řídící role připadla nejmladší sestře Libuši, jež se stala po smrti vojvody Kroka soudkyní lidu. Kromě toho ovšem vládla nadáním věšteckým, při němž občas upadala do transu a předpovídala věci příští. To se ovšem hodí, když lid žádá v nějaké těžké situaci o radu, tak dobrá věštkyně umí říct, co se má udělat pro nápravu.

Nahlédněme do jediného staršího pramene k tomuto tématu, než je Kosmova kronika – legendy mnicha Kristiána. Ten někdy koncem 10. století zapsal tento odstaveček: „Ale Slované čeští, usazení pod samým Arkturem a oddaní uctívání model, žili jako kůň neovládaný uzdou, bez zákona, bez knížete nebo vládce a bez města, potulujíce se roztroušeně jako nerozumná zvířata, toliko širý kraj obývali. Konečně když byli postiženi zhoubným morem, obrátili se, jak pověst vypravuje, k nějaké hadačce se žádostí o dobrou radu a věštecký výrok. A když jej obdrželi, založili hrad a dali mu jméno Praha. Potom nalezše nějakého velmi prozíravého a důmyslného muže, jenž se jenom orbou zabýval, jménem Přemysl, ustanovili si ho podle výroku hadaččina knížetem nebo vladařem, davše mu za manželku svrchu řečenou pannu hadačku. A když byli takto konečně vysvobozeni z rozličných ran morových, stavěli si v čelo po svrchu řečeném knížeti vladaře neboli vévody z jeho potomstva, sloužíce modlám a bůžkům a bujně slavíce oběti podle pohanských obyčejů, až nakonec vláda nad tou zemí připadla jednomu z rodu těchto knížat, jménem Bořivoj.“

Povšimněme si, že Kristián Libuši nejmenuje ani ji neoznačuje za soudkyni, ale jen za uznávanou hadačku, k níž se lid v nouzi uchýlil o pomoc. Stručný text blíže nespecifikuje, o jaký zhoubný mor se jednalo, ani nevysvětluje, proč se mu má předejít zrovna nastolením knížete a založením města a ještě méně je jasné, proč nový kníže Přemysl dostal zrovna tuto hadačku za ženu. O posvátném sňatku a symbolickém spojení trojfunkcionální bohyně s mytickým oráčem, který svou orbou s pluhem (technologický pokrok) zachrání lid před morem, jsme už psali. Nyní se však podíváme, jakou úlohu v celém příběhu hrála kněžna Libuše.

Za onen mor označovali někteří badatelé spíše společenské nepořádky, nepokoje a rozbroje. Pak by dávalo smysl, že je lidé mohli „léčit“ nastolením knížecí vlády a založením města. Jenže Dušan Třeštík dokládá, že latinské slovo pestis či pestilentia se takto vykládat nedá. Nemusí ovšem jít přímo o pravý dýmějový mor, ale o jakoukoliv epidemii. Nicméně třeba i výklad „hladomor“ je problematický. Je tedy spíš pravděpodobné, že staré legendy tady poukazovaly na léčivou moc bohyně/věštkyně, stejně jako na blahodárné působení prvního knížete.

Kosmas ovšem vykládá Libušinu radu naprosto jiným způsobem. O moru se nezmiňuje, ale namísto toho uvádí známou scénu o tom, jak nějaký muž nebyl spokojen s Libušiným soudním výrokem, kterým se cítil poškozen. Pak prohlásil: „Toť křivda mužům nesnesitelná! Žena děravá se obírá mužskými soudy v lstivé mysli! Víme zajisté, že žena, ať stojí, či na stolci sedí, málo má rozumu; oč ho má ještě méně, když na poduškách leží?“ V této poloze prý totiž Libuše běžně soudila a vůbec si bezmezně užívala života.

Onen nespokojenec však svůj hněv dovádí ještě dále: „Tehdy opravdu se hodí spíše k tomu, aby se poznala s mužem, nežli aby bojovníkům vynášela nálezy. Vždyť je věc jistá, že všechny ženy mají dlouhé vlasy, ale krátký rozum.“ Jedná se snad o pozůstatek nějakého starého příběhu, který popisuje přechod od matriarchátu (vlády žen) k patriarchátu? To není pravděpodobné. Spíše jde o vyjádření jakéhosi Kosmova mysoginství, jež se ovšem neprojevuje nenávistí k ženám, ale spíše jejich odkázaní do role manželek v domácnosti. Ostatně sám Kosmas měl ženu a pravděpodobně i zcela legálního syna, což bylo v jeho době (11. a 12. století) ještě zcela běžné. Je ovšem zajímavé, že Kosmas nejprve označuje Libuši za cudnou a moudrou ženu, zatímco vzápětí klidně napíše, že si vedla „rozpustile, jako si vedou rozmařilé ženy, když nemají muže“.

Každopádně se tu oproti Kristiánovu moru dostáváme k podivnému motivu povolání knížete Přemysla. Podle Kosmy se tak stalo de facto kvůli všednímu obyčejnému sporu o mez polí, kteréžto spory byly v jeho době poměrně běžné. Nešlo ani o žádné vzbouření lidu, který by se ukřivděného sedláka zastal. Libuše reagovala prostě jen na tuto jednotlivou stížnost: „Tak jest, jak díš; žena jsem, jako žena žiji; ale snad proto si myslíte, že mám málo rozumu, že vás nesoudím metlou železnou, a poněvadž žijete bez bázně, právem mne nedbáte. Neboť kde je bázeň, tam je i kázeň. Ale nyní je velmi zapotřebí, abyste měli správce ukrutnějšího, než je žena.“ I Dušan Třeštík psal, že takový důvod je přinejmenším podivný. Aby se rozpoutaly takové změny kvůli jednomu člověku? To už ten mor dává o něco lepší smysl.

Následná scéna nazývaná Libušin soud je potom plná podobných nelogičností. Na konci své řeči například Libuše pronese: „Jděte nyní domů, a koho vy si zítra vyvolíte za pána, toho já si vezmu za manžela.“ Namísto toho se ovšem v noci poradí se svými sestrami a ráno pak lidu jasně označí místo, kde oře jejich budoucí kníže – Stadice. Kosmas to vše vysvětluje jejím věšteckým uměním. Libuše zavěštila a namísto rozhodování lidu pak poslům „poradila“, kde tedy knížete najdou, když si ho tak vehementně přáli. Kdybychom se na celou věc podívali moderníma očima, tak to vypadá, jako kdyby šlo o zinscenované divadlo, v němž Libuše chce prosadit svého milence Přemysla na knížecí stolec. Proto to zahraje takovým způsobem, aby to vypadalo, že si ho vlastně žádá lid a ona jen v předstíraném věšteckém vytržení určí, odkud ho mají přivést.

Nicméně Kosmas koncipoval svůj text s jiným záměrem. Dušan Třeštík dovozuje, že sice pravděpodobně vycházel ze stejného či velmi podobného pramene, jako Kristián, ale upravoval si ho jako poučení svým současníkům. V Libušině soudu totiž lid dostane kázání o tom, jak špatně se žilo bez bázně a vlády a že svou vlastní vůlí a touhou po mužském vládci se dobrovolně vydal do moci knížete (a jeho potomků), který má právo soudit všechny dle libosti a přikazovat jim, co se mu zlíbí. A oni musí poslouchat, protože si ho dobrovolně zvolili! Není divu, že se to Přemyslovcům líbilo natolik, že tuto scénu povýšili na jakousi ústavu českého státu.

Takže jaká je role Libuše? Je aktivním hybatelem, který na rozdíl od pasivního lidu ví přesně, co je správné. Ta žena je dokonce tak moudrá, až je schopná si uvědomit, že její vlastní role není ve vládě, ale v podřízenosti muži! To je ostatně další z Kosmových poselství, protože kronikář jasně vymezuje ženám jejich místo u domácího krbu v naprosté poslušnosti mužů. S tím následně ještě souvisí dívčí válka, která však přijde až po smrti Libuše, když bezuzdné dívky budou chtít mužům opět sebrat jejich nadvládu. Tento boj ovšem nemohou vyhrát, protože Kosmas jasně říká, že jediný fungující řád ve společnosti je ten, v němž vládnou muži.

Nakonec je tedy zjevné, že věštkyně Libuše posloužila Kosmovi jako vhodná postava pohánění děje – jakýsi „deus ex machina“. Pronášela vize, které se musely splnit. Pomocí nich určovala směr dějin raného českého pohanského kmene. Samotný Libušin soud, kde jedině vystupovala i v jiné roli (soudkyně), si kronikář vypůjčil z Bible a parafrázoval příběh o Samuelových synech, s jejichž soudy lid projevil nespokojenost, a žádal sobě krále.

Vedle toho je Libuše také ženským prvkem a nadpřirozenou mytickou bytostí. Stala se ovšem pramáti rodu Přemyslovců, kterým tím vetkla do vínku i jakousi nadpřirozenou moc. Knížata si její mýtus přisvojila, aby tak zdůvodnila své právo na vládu ve spojení se starými tradicemi.

_____________________________________

Další literatura:

Třeštík, Dušan: Mýty kmene Čechů, Praha 2003

Sadílek, Josef: Kosmovy staré pověsti ve světle dobových pramenů, Praha 1997

Kosmova kronika česká, Praha 2005