„Slavná“ prohra Čechů na Moravském poli. Král železný a zlatý padl, ale mohl dopadnout jinak?

Přestože střet u Suchých Krut nedaleko řeky Moravy měl fatální dopad na České království, nemáme o jeho průběhu příliš mnoho detailních a věrohodných zpráv. Ne že by se o něm nepsalo v různých evropských kronikách, ale většinou šlo spíše o zprostředkované zvěsti, případně o vytváření legendy, na němž se podíleli účastníci z obou stran.

Proto se i dnes popis bitvy většinou spíše obchází popisem politické situace a důsledků, které s sebou smrt mocného krále přinesla. Já sám jsem na toto téma psal článek Tragická říšská politika pyšného Přemysla II. Tentokrát se zaměřím na vojenskou stránku celé věci, byť se bohužel kvůli nedostatku pramenů nemůžeme vyhnout jistým dohadům a spekulacím. Už v článku Milota z Dědic měl zradit Přemysla Otakara II. na Moravském poli jsem se zabýval tím, jestli tam sehrála nějakou roli zrada. Teď se zkusím na věc podívat pohledem samotného Přemysla a zhodnotit jeho možnosti.

Český král se při cestě na Moravské pole od Brna zdržel zbytečně dlouhým obléháním pevností Drozdovice, kde strávil 16 dní, a Láva nad Dyjí (Laa an der Thaya), kterou dobýval dalších 13 dní. Dobytí těchto pevností mu nic zvláštního nepřineslo, proto se to pokládá spíše za důkaz jeho vojevůdcovské neschopnosti. Mohl prý překvapit Rudolfa dřív, než se spojil s uherským králem, a tím získat výraznou početní převahu. Nicméně na druhou stranu mnohé jednotky ze severního Německa a snad i z Polska přicházely právě až k těmto pevnostem, takže ani on neměl vojsko kompletní a není jisté, zda by mu rychlá akce nějak výrazně pomohla.

V každém případě se obě vojska setkala na břehu řeky Moravy mezi vesnicemi Suché Kruty (Dürnkrut) a hradem Stillfried buď 24. nebo až 25. srpna 1278. Na rozdíl od Kressenbrunu stála obě vojska tentokrát na stejném břehu a odděloval je od sebe jen jakýsi potok.

V předvečer bitvy panovala v obou táborech jistá nervozita, protože všichni si uvědomili důležitost rozhodného střetu. Český král prý svolal své pány do stanu, povstal a vyzval je, aby ho případný skrytý zrádce usmrtil hned, než aby zítra zavinil smrt tisíců. Bál se zrady? Vzpomínal na listopadovou Vídeň před dvěma lety, kdy mu řada českých rodů vypověděla poslušnost. Nyní však prý páni halasně přísahali svou věrnost do hrdel a statků.

Je však pouze mýtickou historkou pozdější časů, že přijel i „zrádný“ Záviš z Falkenštejna, který se proti králi před dvěma lety vzbouřil, ale nyní mu nabídl své služby, když mu odpustí, což měl vládce odmítnout. Naproti tomu je pravda, že po králově boku bojoval jeho nemanželský syn Mikuláš Opavský.

Všichni rytíři se chystali na čestnou a otevřenou bitvu, protože planina na břehu Moravy nabízela široký a téměř rovný přehledný prostor, což je ideální pro přímý rytířský střet bez lstí a úskoků. To ovšem znamená ve středověkém duchu téměř bez taktiky. Přemysl to také tak pojal, zatímco Rudolf vybral skupinu asi 50 rytířů (s družinami tedy zhruba 200-300 mužů), které skrytě umístil vedle svého levého boku na blízký pahorek. Vedli je Ulrich von Kapellen a Konrad von Sommerau, kteří se prý zdráhali přijmout nečestný úkol. Měli zasáhnout v případě, že bude Rudolf prohrávat, nebo naopak už bude jisté vítězství. V každém případě počítal římský král s výhodou překvapení, které útok do boku způsobí. Podle Jiřího Kovaříka šlo však ve 13. století o běžný prvek rytířských turnajů, takže by to žádné poškození cti způsobit nemělo.

Ve středověkých rytířských bitvách se poměrně obvykle bojovalo ve třech šicích. Zjednodušeně řečeno hlavní vojevůdce rozdělil svou stranu na střed, levé a pravé křídlo, přičemž velení každé formace svěřil některému významnému spojenci či šlechtici ze svých řad. Sám většinou také velel některé z formací nebo mohl zůstat i nad nimi jako hlavní velitel. Nicméně rytířská čest velela i významným králům, aby nezůstávali vzaduna nějakém strategickém stanovišti, ale sami se osobně zapojovali do bitev i přesto, že to znamenalo značné ohrožení. Jistěže byl král, stejně jako každý významný šlechtic chráněný svou velkou družinou, která by k němu neměla pustit příliš mnoho nepřátel, ale to se nemuselo vždy podařit.

V bitvě na Moravském poli je však pozoruhodné, že tři šiky na každé straně tentokrát nebojovaly vedle sebe, ale za sebou. Vojevůdci je do bitvy pouštěli postupně od předního po zadní. Zkrátka to vypadalo jako velký turnaj. Z rozvrstvení sil obou vojsk je zřejmé, že Přemysl Otakar se spoléhal především na první silný čelní úder a případný zásah lehčích záloh Poláků a Slezanů v pokročilé fázi bitvy. Naopak Rudolf měl vepředu šiky slabší a nejsilnější masu jezdců si schoval až na závěrečnou rozhodující část.

Přemyslův první šik tvořili čeští a moravští páni pod velením králova oblíbence Miloty z Dědic. Chtěl je snad takto král potrestat za předchozí vzpoury? Těžko, protože většina šlechty byla z jeho věrných, zatímco čtyři největší vzpurné rody měly jen chabé zastoupení. Navíc pro středověké rytíře byla účast v prvním sledu boje čest a určitě ne trest. Nejsilnější byl však druhý šik pod velením samotného krále Otakara, v němž byly družiny všech jeho říšských spojenců a také draze najatí žoldnéři. Šlo tedy o bojovníky z Braniborska, Bavorska, Durynska a Míšeňska. Třetí šik pak sestával z lehčích jezdců, kteří přijeli králi na pomoc z Polska a Slezska. Do boje nezasáhli, takže není jisté, kdo jim velel. Všechny Přemyslovy šiky nesly prý navíc ke svým erbům ještě znak zeleného kříže, aby v bitevní vřavě poznaly, že patří ke stejné straně.

Rudolf postavil dopředu své uherské spojence a dal jim tak čest prvního úderu. Mezi nimi byli i lehkonozí Kumáni s lukem, což hrálo svoji taktickou roli. Prvnímu šiku nevelel mladinký uherský král Ladislav, ale zkušený palatin (zemský správce) Matúš Čák, zřejmě stejnojmenný strýc pozdějšího známějšího palatina Matúše Čáka Trenčanského. V druhém šiku, početně sice nejslabším, ale výzbrojí jistě skvěle vybaveném, stáli rytíři z rakouských zemí, tedy ti, kterým ještě nedávno vládl Přemysl Otakar. Nyní je vedl do boje basilejský biskup Heinrich. Ve třetím a nejsilnějším šiku pod vedením samotného Rudolfa se shromáždili všichni jeho spojenci z říše, tedy většinou ze Švábska, norimberský purkrabí Fridrich von Hohenzollern, ale také rytíři z Korutan, Kraňska a Štýrska, kteří rovněž ještě nedávno byli Přemyslovi poddaní. Rudolfovy šiky měly rovněž pro vzájemné poznání na sobě kříže, ale v tomto případě červené.

Většina českého vojska se skládala z rytířských družin. To znamenalo, že kolem jednoho výborně vyzbrojeného rytíře sloužilo dalších 3 až 10 (počty se mohou lišit) hůře vybavených bojovníků, kteří mu poskytovali servis. Někteří bojovali na koni vedle svého pána, jiní mu jen pomáhali se zbrojí a zůstávali na zemi s píkou či sekerou jako pěšáci beze zbroje.

Podle rakouského historika Andrease Kusteringa bylo v Přemyslově vojsku zhruba 1000 takových krytých koní. Lehkých rytířů (tj. hůře vybavených) pak mohlo být kolem 5 tisíc. Český historik Josef Žemlička však uvádí, že celkový počet jezdců se pohyboval kolem 10 až 15 tisíc (když počítáme i žoldnéře a další, kteří bojovali mimo rytířské družiny), jiné odhady mluví až o 25 tisících a nadsazená čísla středověkých kronikářů pak o 40 až 50 tisících, což je ovšem nereálné.

Nicméně těžcí jezdci tvořili základ i Rudolfova vojska, což bylo ve vrcholném středověku typické. Podle Kustenringa jich však měl jen 300 až 550 a celkově 4 tisíce lehkých rytířů kolem nich. Převahu mu ovšem dodávalo dalších 5 tisíc Kumánů, což znamenalo rychlé stepní jezdce s lukem. Žemlička pak tvrdí, že Rudolf měl spíše k těm 15 tisíc mužů (podobně jako Přemysl), přičemž v poměru těžkých jezdců a Kumánů se shoduje s Kusteringem.

S výjimkou kumánských střelců šlo na Moravském poli opravdu o čistě rytířskou bitvu. Žádnou zaznamenanou roli v ní nehrála pěchota. To nebylo obvyklé ani ve vrcholném středověku, kde sice těžcí jezdci ovládali bojiště, ale nějaké zajištění v podobě městské hotovosti či jiným hůře ozbrojených pěších záloh bývalo po ruce. Nikoliv však na Moravském poli. I tam zřejmě byli nějací „zajišťovací“ pěšáci jako součást rytířských družin, ale samostatný šik netvořili.

Ač měli Češi vepředu téměř největší sílu, neprobíhal střet prvních šiků podle jejich představ. Čeští a moravští páni tam stáli proti Uhrům, což znamenalo, že vedle těžkých uherských rytířů operovali lehkonozí Kumáni. Právě tito stepní nájezdníci s krátkými reflexními luky na subtilních rychlých konících, kteří se výrazně lišili od těžkého válečného oře, zde způsobili značný zmatek. Do bitvy vstupoval nerytířský prvek, který železní jezdci neměli rádi.

Když čeští jezdci z prvního šiku pod velením Miloty z Dědic vyjeli proti nim do boje po klasickém rytířském zvyku se založeným kopím, rozdělili se Kumáni operativně do malých skupinek a začali napadat rytíře nepříjemnými střelami ze všech možných stran. Pronásledovat lehkonohé kumánské koně kolem podmáčeného potoka bylo takřka nemožné, navíc je zezadu jistili uherští rytíři. Tak se Uhrům podařilo rozvlnit české řady, narušit formaci a způsobit slušný chaos.

Naštěstí však měli Kumáni ve svých toulcích jen standardních 24 šípů, což nemohlo vydržet na dlouho. Nicméně velitel prvního šiku Milota z Dědic byl nucen zavelet k ústupu, aby mohl znovu zformovat své šiky. Tento manévr, jenž nebyl žádným útěkem, ale opravdu prostým uklidněním situace, se podařil možná hlavně kvůli zmíněnému nedostatku kumánských šípů.

Když však vzápětí Milota znovu zavelel do útoku, přidal se z druhé strany na Rudolfův pokyn do boje i jeho druhý šik složený z Rakušanů. Velitelem byl basilejský biskup Heinrich, který prý při prvotním pomalém rozjezdu zpíval píseň k poctě Panny Marie. A rytíři se přidávali. Jejich hlas musel podivně dunět zpod těžkých hrncových přileb.

Ač máme zprávy o bitvě často rozdílné, nepřesné a zkreslení, tak se všechny shodují v tom, že bylo úmorné vedro a všude se zvedal prach z dusotu koní, což železné rytíře určitě značně vyčerpávalo. Těžko říci, jak dlouho trval popsaný první střet s Kumány, ale určitě probíhal alespoň hodinu, možná více. Čeští, moravští i uherští rytíři již museli být značně vyčerpaní, proto by příjezd čerstvých rakouských posil značně převážil rovnováhu sil ve prospěch římského krále. Jenže král Přemysl to zřetelně viděl před sebou. Přestože nebyl brilantní taktik, musel pochopit, že je třeba zasáhnout. Dal tedy pokyn říšským jezdcům, aby nasedli na koně a osobně s nimi vyrazil do boje prakticky vzápětí poté, co Milota zkonsolidoval české jezdce a vrátil se s nimi do bitevní vřavy.

Tak se naplno rozhořel rytířský boj se zapojením dvou šiků na každé straně a v té chvíli měl Otakar jednoznačnou převahu. Sice nikoliv drtivou, ale pomalu a úspěšně tlačili jeho rytíři nepřátele před sebou za potok tvořící pomyslný střed bitevního pole. To mohlo trvat i další hodinu. Rytíři již dávno odhodili nepotřebná kopí a tasili meče, jimiž se mohli v houstnoucí vřavě lépe ohánět a rozdávat rány.

Římský král nyní čekal, až se české síly vyčerpají, aby mohl ve vhodnou chvíli vrhnout do boje to nejsilnější, co si připravil, tedy svůj početný třetí šik. Jako pravý rytíř i on vytáhl v plné zbroji ve středu svého vojska, když mu dal konečně pokyn k boji. Ač se sám ocitl v ohrožení života, početně silnější vojsko římského krále začalo nabývat na převaze a tlačilo české voje dozadu. Celá bitva se už protáhla na několik hodin a blížilo se poledne. Úmorné vedro letního dne dosahovalo vrcholu a rozpálené kroužkové zbroje i plechové přilby musely i zoceleným rytířům připomínat pravé peklo.

Převaha rakouských a říšských barev byla na bojišti znát, ale Přemysl měl ještě v záloze třetí šik polských a slezských jezdců, zatímco Rudolf už zdánlivě nikoho. Jenže než Poláci stihli nasednout na koně a zasáhnout do boje, vynořila se z boku nečekaně skrytá záloha vedená Ulrichem von Kapellen a Konrádem von Sommerau. Ti prý měli od Rudolfa za úkol zasáhnout, když bude situace kritická, nebo když bude habsburské vojsko jasně vítězit (viz výše Skrytá záloha). Asi 50 krytých koní s patřičným doprovodem rychle přešlo do plného trysku a založená kopí čerstvých rytířů způsobila v unaveném českém vojsku nefalšovaný chaos. Úzké průzory v hrncových přilbách i všudypřítomný prach způsobily, že většina Čechů vůbec netušila, kde se tu ti rytíři vzali a mysleli si, že snad Habsburkovi přijely nové posily. V té chvíli vypukla v Přemyslových řadách opravdová panika.

Údajně jediným, kdo se zorientoval, byl Milota z Dědic, který sebral pár nejbližších rytířů a chystal se vpadnout nově přijíždějícím jezdcům do boku. Ale jak se vzdálil od hlavního voje, vypadalo to jako útěk. Ze zmatených a nepřesných zpráv kronik není ovšem jisté, co se přesně stalo, ale asi se začaly ozývat výkřiky: „Prchají! Prchají!“ To prý lstivě naplánoval sám Rudolf, který dal signál svým lidem, aby ten křik rozšířili – pochopitelně v němčině: „Sie fliegen! Sie fliegen!“ Každopádně panika v českých řadách způsobila totální zkázu a rozvrat.

Polští a slezští rytíři, kteří se snad právě chystali zapojit do bitvy, namísto toho ujeli a ušli tak jako jedni z mála zkáze či zajetí. Podle jiných zdrojů se do bitvy ke konci ještě zapojili, ale ze zadních vojů měli dobrou příležitost k útěku, když viděli, že bitva je prohraná. Sám král Přemysl prý statečně bojoval až do poslední chvíle a snažil se navrátit morálku svým bojovníkům. Nakonec však padl, i když není jisté za jakých okolností. Mnoho českých i říšských rytířů bojujících na Otakarově straně našlo při panickém útěku smrt ve vodách řeky Moravy. Některé zprávy odhadují počet mrtvých v osudný den svatého Rufa i na 12 tisíc. Přesnější číslo neznáme, ale i kdyby jich bylo méně, tak české země utrpěly citelné ztráty, které pocítily i v následujících zlých letech pod správou Braniborů a Rudolfa Habsburského.

Dodatky na konec

Říkalo se mu král železný a zlatý a už ve své době platil za jistý vzor rytířského krále. Na první pohled se zdá, že by měl mít nad uměřeným Habsburkem na bojišti zjevnou převahu. Bohužel zdání klame. Ač sám uspořádal dvě relativně úspěšné křížové výpravy do Pruska a proslul četnými kořistnickými taženími, zvítězil v životě vlastně jen v jedné větší bitvě – roku 1260 u Kressenbrunu (shodou okolností asi 30 km jižně od Suchých Krut, rovněž na pobřeží řeky Moravy). A i v tomto případě měl vlastně trochu štěstí, když poražení Uhři (či spíše jejich spojenci divocí Kumáni) zbrkle porušili předchozí dohodu po přebrodění řeky a čeští rytíři je pak smetli nepřipravené, aniž by měli kam ustoupit. Podle jiné verze dohodu porušil sám Přemysl a nenechal Uhry přebrodit a sešikovat se, ale zdá se, že v tomto případě jde spíše o pomluvy. Více o této bitvě se dočtete v článku Jediné vítězství železného krále Přemysla Otakara II.

Každopádně velitelské zkušenosti z bitev Přemysl téměř postrádal. A co jeho ostatní vůdcovské vlastnosti? Nelze mu upřít nesmírnou agilitu, dravost a organizační smysl. S tím se pojila cílevědomost a neústupnost, hraničící občas až s posedlostí. Rytířskou pověst mu zajistila fyzická síla a zdatnost, takže se nebál podstupovat souboje. Až potud to bylo pro vojevůdce dobré. Jenže bohužel profil charismatického vládce doplňovala přehnaná pýcha, místy až zbytečná krutost a pomstychtivost spojená s neochotou odpouštět sebemenší narušení královských plánů. Aroganci pak doplňovala již zmíněná neústupnost, tentokrát však v negativní konotaci, což způsobilo, že český král odmítal naslouchat dobré rady, které se neslučovaly s jeho autokratickými cíli.

Je jasné, že spousta rytířů měla asi problém s loajalitou k tak arogantnímu vojevůdci.

Není úplně jasné, jak vlastně poslední chvíle Přemyslova života proběhly. Více světla nevnáší do těchto okamžiků ani věty z dopisu samotného Rudolfa Habsburského, který psal po bitvě papeži: „Ač zmíněný král viděl úplnou porážku svých rytířských šiků i že takřka všemi opuštěn jest, přece nehodlal ustoupit našim vítězným praporům, nýbrž bránil se, olbřímí duchem i mravem, s podivuhodnou statečností, až někteří z našich rytířů jej smrtelně zraněného spolu s ořem jeho k zemi srazili. Tu konečně král ten přeslavný spolu s vítězstvím život ztratil…“

Je totiž jasné, že Rudolf chtěl hlavně vyzvednout slávu a hrdinství svého padlého soka, aby svému vítězství dodal více lesku. K tomu dodává, že Přemyslovo tělo našli jeho bojovníci nahé až po bitvě a jen náhodou ho mezi mrtvolami poznali. Tomu by odpovídala i teorie, podle níž Přemysl sice bojoval jako lev, jehož nesl ve znaku, ale když poznal marnost svého počínání i on se obrátil na útěk a na něm byl taky zabit.

Některé kroniky zmiňují, že byl zabit ranou do boku, ale antropologický průzkum ostatků od Emanuela Vlčka jasně prokázal, že jeho lebku rozpoltila obrovská sečná rána, a to až ke kořenu nosu. Ta musela být samozřejmě smrtelná, ale bohužel průzkum nic neodhalil o jeho kostech, které se časem rozpadly v prach. Je tedy možné, že rány do těla rozpůlení lebky předcházely. Je podezřelé, že král neměl na hlavě přilbu, která by úder zbrzdila. Navíc v té chvíli už možná neseděl na koni, protože rána shora na pěšího je pádnější. To nasvědčuje tomu, že se svým přemožitelům vzdával. V tom případě by jeho zabití znamenalo z hlediska středověkého práva a tradic jasnou vraždu.

Některé kroniky označují za jeho „vraha“ truchsese (číšníka) Bertholda von Emmerberg, který se měl králi mstít za smrt svého strýce. A nejen to, na Přemysla se prý vrhli i Bertholdovi družiníci, strhli ho z koně, probodli oštěpem a dorazili 17 ranami. Potom prý Berthold obral mrtvé tělo a všichni si z něj tropili posměch. Až když se to dozvěděl král Rudolf, nechal Otakarovo tělo převézt do Vídně. Pro Bertholda jako toho, kdo zabil krále (nenazývejme to rovnou vraždou) mluví i fakt, že po bitvě velmi zbohatl a od Rudolfa získal mnohé pocty. Můžeme jen spekulovat o tom, jestli římský král nevěděl o smrti svého protivníka více než prozradil papeži ve svém dopise.

________________________________________________________

Literatura, prameny, zdroje:

Josef Žemlička: Přemysl Otakar II., Král na rozhraní věků, Praha 2011

Petr Čornej; Jan Urban; Pavel Bělina: Slavné bitvy naší historie, Praha 1993

Jiří Kovařík: Rytířská krev II., Rytířské bitvy a osudy 1208–1346, Praha 2006

Karl-Friedrich Krieger: Habsburkové ve středověku: Od Rudolfa I. (1218–1291) po Friedricha III. (1415–1493), Praha 2003

Petr Klučina a kol. autorů: Vojenské dějiny Československa, I. díl (do roku 1526), Praha 1985

Kronika tak řečeného Dalimila, Praha – Litomyšl 2005

Zbraslavská kronika, Chronicon Aulae Regiae, Praha 1976