Tragická říšská politika pyšného Přemysla II. aneb Proč kurfiřti vynechali nejsilnějšího krále

Přes jisté opomíjení říše Přemysl neskrýval ambice sám usednout na říšský trůn. Udržoval si stále dobré vztahy s Římem, kde nyní vládl papež Řehoř X., ale možná si ani sám neuvědomil, že tyto vazby v posledních letech značně zeslábly. Navíc předpokládal, že případný nový král musí logicky vzejít právě z aktivity papeže a nedocházelo mu, že ho podle práva musí zvolit říšští volitelé. Snad to bylo způsobené tím, že při předchozích volbách papežové agilně ovlivňovali říšská knížata, ale tentokrát dal Řehoř X. jasně najevo, že přijme téměř jakoukoliv volbu, pokud nebude zvolen někdo spřízněný se Štaufy – prokletým rodem předchozích císařů, s nímž církev dlouhodobě soupeřila.

Nicméně onoho roku 1273 vlastně nebyl říšský trůn tak docela prázdný. Mohla za to prazvláštní situace způsobená pochybnou dvojí volbou už roku 1257, kdy byli zvoleni dva kandidáti, kteří si oba nárokovali titul římského krále – Richard z Cornwallu a Alfons Kastilský. Již podle jejich přízvisek je však zřejmé, že oba měli do říše hodně daleko – Cornwall je hrabství v Anglii, zatímco Kastilie bylo jedno ze španělských království. A tak vlastně dlouhá léta panovalo v říši dvojvládí, jež bylo ve skutečnosti bezvládím, protože fakticky královskou moc nikdo nevykonával.

Takový stav vyhovoval většině říšských knížat a nejvíce ze všech českému králi Přemyslu Otakarovi II., jenž mohl nerušeně sbírat vládu v rakouských zemích, často v podstatě silou na hranici práva, aniž by mu v tom mohl kdokoliv zabránit. Právě český král byl totiž jednoznačně nejmocnějším mužem říše, a tak nějakého římského krále vůbec nepotřeboval. Možná bylo chybou, že o říšský trůn sám aktivněji neusiloval, ale na druhou stranu si dobře uvědomoval, že by tím zbytečně dráždil nepřátelsky naladěná německá knížata.

Když pak roku 1272 zemřel Richard z Cornwallu, jeden ze dvou formálních králů, pro Přemysla to moc neznamenalo. Prostě předpokládal, že bude nadále formálně vládnout Alfons Kastilský a pro něj samotného se nic nezmění. Jenže se šeredně zmýlil a na tomto místě se ukázalo, jak špatně konali svou službu jeho diplomaté, kteří mu nehlásili změnu nálad v Evropě. Anebo ji hlásili, ale pyšný a často přezíravý král nad tím pouze mávl rukou a se svým typickým sebevědomím dospěl k názoru, že ho stejně nemůže nic ohrozit.

Vyslal sice do Říma své diplomaty, kteří měli vyjednávat s papežem o případné podpoře české kandidatury na římský trůn, ale to bylo spíš pro jistotu, kdyby se s Alfonsem něco stalo. Ona změna nálad však spočívala v tom, že ostatní říšská knížata už měla dlouhého bezvládí plné zuby, protože se neměla kde dovolat svého práva v případě vzájemného sporu. Říše se pomalu nořila do politického chaosu a při pokračujícím bezvládí jí reálně hrozil postupný rozpad. A ten si nikdo z knížat nepřál.

Na druhou stranu však kurfiřti netoužili po příliš silném králi, který by mohl ohrozit jejich vlastní moc. A tak stáli před těžkou volbou, kdy na jednu stranu potřebovali kandidáta agilního a schopného, ale na druhou stranu ne příliš silného, aby si třeba nemyslel, že může svou politiku dělat bez nich!

Kvůli posledně uvedenému důvodu nikdy nebyla kandidatura Přemysla Otakara II. reálně prosaditelná, přestože český král byl formálně jedním ze sedmi volitelů (kurfiřtů), kteří mohli rozhodnout o římském králi. Vedle něj zde stáli tři duchovní (arcibiskupové z Mohuče, Kolína a Trevíru) a další tři světská knížata (vévoda saský, falckrabě rýnský a markrabě braniborský). Přitom s většinou z nich si Přemysl uchovával víceméně přátelské vztahy, jenže to zdaleka neznamenalo, že by ho snad chtěli za římského krále. Navíc shodou okolností byla Přemyslova matka Kunhuta z rodu Štaufů, takže ani papeže by jeho vláda příliš nenadchla.

A tak český vládce o říši moc nedbal a místo toho se vydal onoho kritického roku 1273 na velkou vojenskou výpravu do Uher. Tam nastoupil mladičký desetiletý král Ladislav IV. a země se ocitla v chaosu při souboji magnátů o moc a pozice. Přemysl měl tedy pocit, že musí hájit své zájmy na východní hranici a říše zatím počká. Skutečně nečekal, že si říše poradí po svém i bez něj. V říjnu toho roku ho zastihla uprostřed válečného tažení před uherskou Šoproní zpráva, že byl novým římským králem zvolen jistý Rudolf Habsburský, o němž možná do té doby ani pořádně neslyšel. Ve spěchu dal strhnout tábor, odvolal tažení a vrátil se zpět do Prahy, aby zachránil, co se dá.

To jsme ovšem trochu předběhli události, které šly toho roku mimo českého krále. Jak mohli kurfiřti tak opovážlivě opomenout nejmocnějšího muže říše? Jednoduše se jim podařilo svá jednání utajit natolik, že jim Přemysl nepřikládal důležitost. Samozřejmě věděl, že se o volbě nového krále jedná, ale předpokládal, že se věčně rozhádaná knížata nikdy nemůžou na nikom shodnout, tím méně bez něj. Navíc si neuvědomil, že Alfons Kastilský, na jehož formální vládu zatím spoléhal, je i pro papeže Řehoře X. nepřijatelný, a to nejen pro své příbuzenství se Štaufy. I Řehoř si totiž přál obnovit řád v říši, což Alfons s územní základnou za Pyrenejemi nedokázal zajistit, protože do střední Evropy nikdy nezavítal.

A tak se kurfiřti pustili do nečekaně konstruktivního jednání a aktivního hledání vhodného kandidáta. V září 1273 se nakonec tři porýnští arcibiskupové shodli s rýnským falckrabětem Ludvíkem na kandidatuře Rudolfa Habsburského. Zdál se jim vhodný, protože nepatřil do stavu říšských knížat, takže nebyl příliš mocný, ale ve skutečnosti měl slušné panství ve Švábsku na území dnešního Švýcarska. Šlo sice vesměs o hornatá území a jeho rodový hrad Habichtsburg (z něj zkratkou pochází jméno Habsburků) byl sice pevný, ale nepříliš reprezentativní.

Rudolf určitě nepatřil k chudým šlechticům. Pouze svou skromnost a zdánlivou chudobu rád vystavoval na odiv, aby dal najevo uměřenost. Neliboval si v hýření a rozhazování jako většina tehdejší šlechty. Nosil většinou šedý nevýrazný šat a jeho tábor ani sídlo nezářilo přepychem. Na druhou stranu miloval intriky, boj o moc a celý život aktivně usiloval o posílení rodového vlivu i bohatství. Pochopil, jaká příležitost se mu s římskou královskou korunou naskýtá a nehodlal ji pustit.

Moc dobře si uvědomoval, že zpočátku se bude muset opřít právě o kurfiřty, a tak hleděl posílit vazby s jejich rody. Jelikož disponoval početným zástupem dcer, jednu z nich zaslíbil přímo rýnskému falckraběti Ludvíkovi, jenž nedlouho předtím ovdověl a druhou provdal za Albrechta Saského z rodu Wettinů, čímž si zajistil i tento volební hlas. Přitom Wettinové dlouhodobě spolupracovali s Přemyslem Otakarem a ten jim dokonce kdysi nabízel svou podporu, kdyby někdo z nich chtěl sám kandidovat na římského krále. To však bylo v této chvíli zapomenuto. Také Askánci z Braniborska se postavili na stranu Habsburka, přesvědčeni jeho sliby do budoucna.

Pouze Přemysla při volbě opomenuli. Jak se však ostatním kurfiřtům podařilo jeho hlas obejít, když volba krále musela být podle práva zcela jednomyslná, aby se nedala zpochybnit? Tehdy se ještě nehrálo na prostou většinu, jako třeba v dnešním parlamentu. Teprve Karel IV. téměř o sto let později zanesl do své Zlaté buly, že k volbě krále stačí čtyři kurfiřti ze sedmi. Ve 13. století potřeboval kandidát ještě všechny do jednoho. Tedy teoreticky.

Prakticky si falckrabě Ludvík poradil tak, že český hlas s hodností říšského arcičíšníka dočasně přenesl na bavorské vévodství (udělal to prostě jen tak ze své vůle za souhlasu ostatních kurfiřtů), přičemž se měl rozdělit mezi dva tehdy vládnoucí vévody z rodu Wittelsbachů. Čirou náhodou byl jedním z nich právě onen falckrabě Ludvík Hornobavorský, který tak disponoval jedním a půl hlasem. Druhým byl jeho mladší bratr Jindřich Dolnobavorský a ten rovněž podpořil Rudolfa Habsburského. Až tak složitá byla tehdy říšská politika a až tak složitě se všechny hlasy dávaly dohromady – s opomenutím jediného – českého krále.

Ve skutečnosti si zřejmě kurfiřti moc dobře uvědomovali, že s Přemyslem by se na osobě kandidáta prostě dohodnout nedokázali – nejen kvůli přemyslovské pýše a přepjatému sebevědomí, ale také kvůli rozdílným zájmům. Proto ho prostě záměrně ignorovali, i když ho třeba nepovažovali za svého nepřítele.

Všichni ostatní volitelé se slavnostně sešli 1. října 1273 ve Frankfurtu nad Mohanem a při obřadném ceremoniálu přenesli svůj hlas na falckraběte Ludvíka Wittelsbacha. Ten potom prohlásil Rudolfa Habsburského za nového římského krále. Jediným protestním ohlasem hájícím české zájmy zůstaly námitky biskupa Bertholda Bamberského, ale toho kurfiřti bez problémů ignorovali. Nový král Rudolf si dobře uvědomoval, že musí projevit vděčnost svým podporovatelům a potlačit moc toho, který zde chyběl. Z jeho nepřítomnosti bylo zřejmé, kdo od této chvíle tahá za kratší konec provazu a kdo se stane společným nepřítelem všech zúčastněných. Přemyslovská moc zkrátka přerostla kurfiřtům přes hlavu, takže se ji rozhodli zkrátit.

V oficiálních listinách bylo jasně uvedeno, že Rudolf se stal králem se souhlasem všech kromě Přemysla, který prý svým trváním na nesmyslné kandidatuře Adolfa Kastilského chce narušit jednotu říše. A tak není divu, že si nový římský král rázně vyšlápl právě na Přemysla, přičemž získal řadu spojenců a ti ostatní jen nečinně přihlíželi. O tři roky později se musel pyšný král Přemysl poníženě sklonit před Rudolfem u Vídně a odevzdat mu všechny své rakouské državy. A to ještě mohl být rád, že mu zůstaly aspoň Čechy a Morava. Za další dva roky pak přemyslovský vládce padl v bitvě proti stejnému soupeři na Moravském poli. Habsburkové se pevně usadili ve Vídni, kde vládli dlouhá staletí až do roku 1918. V 16. století se z nich stal nejmocnější rod celé Evropy. A to vše díky opomenutí, kterého se roku 1273 dopustil český král.

________________________

Další literatura:

Žemlička, Josef: Přemysl Otakar II., král na rozhraní věků, Praha 2011

Jan, Libor a kol.: Pocta králi, sborník k 730. výročí smrti Přemysla Otakara, Brno- Znojmo 2008

Sommer P., Třeštík D., Žemlička J. a kol.: Přemyslovci, budování českého státu, Praha 2009

Krieger,Karl Friedrich: Habsburkové ve středověku, Od Rudolfa I. (1218–1291) do Fridricha III. (1415–1493), Argo, Praha 2003