Jediné vítězství železného krále Přemysla Otakara II. aneb Kdo zrádně porušil dohodu

Přemyslovo slavné vítězství bylo součástí dlouhého boje o rakouské dědictví, jenž se rozhořel roku 1246. Tehdy zemřel poslední mužský člen rodu Babenberků, kteří rakouským zemím od jejich vzniku vládli. Rakousko však tehdy nebylo jednotnou zemí v hranicích dnešní rakouské republiky. Babenberkové vládli vlastně jen Horním a Dolním Rakousům (území zhruba kolem Dunaje mezi Lincem a Vídní) a jižně od nich ležícímu Štýrsku. Ostatní části, jako Tyrolsko, Korutany či Kraňsko, byly samostatnými vévodstvími s vlastními vládci.

Vládu nad babenberským dědictvím nakonec získal po dlouhých peripetiích roku 1251 mladý Přemysl, tehdy ještě „pouze“ syn českého krále Václava I., když si vzal o třicet let starší Markétu Babenberskou. Na rakouské země si ale brousili zuby téměř všichni okolní panovníci. Uherský král Béla IV. (vládl 1235–1270) se s přemyslovskou vládou nehodlal smířit a vedl proti Přemyslovi válku. Ta nakonec skončila smírem roku 1254, když si oba panovníci území rozdělili. Přemysl si ponechal Rakousy, zatímco Béla převzal vládu nad Štýrskem. Jenomže štýrským šlechticům se uherská vláda nelíbila, protože prý porušovala jejich starobylá práva. A tak se hned roku 1257 vzbouřili a Béla IV. musel použít veškerou sílu uherských mečů, aby je zklidnil. Trvalo mu to více než rok, ale situace i nadále připomínala sud prachu před výbuchem. Roku 1259 se šlechta vzbouřila znovu a podpořil ji i vládce sousedních Korutan Oldřich, jenž byl tradičním spojencem českého krále Přemysla. A tady právě padla kosa na kámen. Uherský kralevic Štěpán, nejstarší syn Bély IV., totiž nehodlal nechat podporu vzbouřenců bez trestu a vpadl do Korutan.

Štěpán byl vůbec zajímavou postavou uherských dějin. Měl za manželku Alžbětu, dceru jednoho z vůdců kumánských klanů. Mezi Kumány se cítil dobře, protože vyhovovali jeho agresivní povaze. Útočil bez smilování, nebyla mu cizí jakákoliv lest či úskok a několikrát se vzbouřil i proti vlastnímu otci, když měl pocit, že je krácen ve svých právech. Dokonce si vybojoval právo používat už za otcova života titul mladšího krále Uher.

Přemysl Otakar II. ucítil šanci na znovuzískání Štýrska a jako záminku si vzal napadení svého spojence Oldřicha Korutanského. V březnu 1260 se domluvil se štýrskou šlechtou, která mu složila slib jako novému vévodovi a poddala se jeho ochraně. S pomocí českých bojovníků následně vyhnala uherské posádky ze svých hradů a měst. To nemohlo skončit jinak než válkou. O vládě nad Štýrskem muselo rozhodnout měření sil mezi českým a uherským vojskem.

Pod praporce Bély IV. se scházeli rytíři ze všech částí velkého Uherského království: Bulhaři, Srbové, Chorvati a také bojovníci z Horních Uher, tedy dnešního Slovenska. Ze zahraničí dostal Béla pomoc od svého příbuzného ruského knížete Daniela Haličského a také od některých polských knížat. Podstatnou část jeho armády tvořili divocí Kumáni, stepní nájezdníci, jejichž pověstná neukázněnost nakonec sehrála v bitvě možná klíčovou roli. Co jim chybělo na výzbroji a disciplíně, nahrazovali tito lehcí jezdci počtem a odhodláním. Netrpělivý kralevic Štěpán sebral několik oddílů těchto lehkých jezdců, přidal k nim pár uherských rytířů a vyrazil s nimi na průzkum daleko před hlavními uherskými voji, aby prý škodil Čechům a jejich spojencům, kteří se zatím scházeli na hranicích mezi Rakousy a Moravou u městečka Láva nad Dyjí (Laa an der Thaya). Štěpán měl v úmyslu napadat malé přicházející oddíly, využít moment překvapení, udeřit a zlomit jejich morálku. Jenže při tom trochu zabloudil a nečekaně se vynořil přímo u hlavního tábora českého vojska.

Přestože armáda ještě nebyla pohromadě, před překvapeným Štěpánem se otevřel pohled na impozantní armádu. Vedle šlechticů z Čech a Moravy povolal Přemysl do zbraně i rakouské rytíře a samozřejmě nemohla chybět ani štýrská šlechta, kvůli níž celý spor vlastně začal. Ze zahraničí dostal Přemysl pomoc od švagra Oty III. Braniborského, dvou slezských vévodů a pochopitelně také věrného spojence Oldřicha Korutanského, jenž se už třásl na odvetu za napadení své země. Než se nepočetné oddíly kumánsko-uherské jízdy vedené Štěpánem stačily stáhnout, všimli si jich někteří rakouští páni, zaradovali se ze snadné kořisti a vyrazili je pronásledovat. Jenomže Kumáni, stejně jako všichni stepní nájezdníci, byli na takové situace zvyklí a uměli dychtivost svých pronásledovatelů využít. Skryli se na příhodném místě a napadli uhánějící rakouské šlechtice nečekaně ze zálohy, nezformované a možná i pořádně neozbrojené. 26. června 1260 tak padl nedaleko Lávy výkvět rakouské šlechty v čele s hrabětem z Hardeggu. Štěpán odjel se samolibým pocitem vítězství zpět k otci a hlavnímu uherskému vojsku, zatímco v Přemyslově táboře zavládla skepse a mluvilo se dokonce i o rozpuštění vojska.

Král Přemysl ovšem se svou pověstnou tvrdohlavostí a sveřepostí nehodlal žádné řeči o odchodu připustit. Počkal na všechny posily a 4. července s nimi spořádaně odtáhl od Lávy směrem k řece Moravě vstříc uherskému vojsku.

Obě armády se setkaly u brodu přes řeku Moravu nedaleko vesničky Kressenbrunn. Několik dní obě vojska netrpělivě přešlapovala na březích řeky a z pochopitelných důvodů ji odmítala překročit. Brodící se jezdci by se totiž stali snadným cílem nepřítele stojícího na protějším břehu. Celá velká válka tak mohla skončit dost nudným patem bez rozhodující bitvy a velkolepé sbírání vojska by přišlo vniveč. K takovému cíli ovšem netrpělivý a ctižádostivý Přemysl rozhodně nehodlal dospět. Po několika dnech přešlapování, 11. července, vyslal český král k Bélovi IV. posly s návrhem. Pokud mělo dojít ke spravedlivému měření sil, muselo se jedno vojsko stáhnout od břehu řeky a nechat protivníka nerušeně přejít na druhou stranu. Pak by se obě armády zformovaly do šiků a utkaly by se ve správné rytířské bitvě, na jakou byl středověk zvyklý. Žádná taktika, žádné lsti, žádné předstírané ústupy – prostě meč proti štítu a jezdec proti jezdci. Přemysl byl přesvědčen, že v takovém boji musí zvítězit. Ač bylo jeho vojsko zřejmě početně slabší, bylo v něm mnohem více těžce ozbrojených jezdců, s nimiž se lehkonozí Kumáni nemohli rovnat. Přesné počty bojovníků ovšem neznáme, dokonce se nedají ani smysluplně odhadnout. Řádově to byly tisíce na každé straně, možná 10 až 20 tisíc.

Přemysl dal Bélovi na výběr, jestli chce ustoupit a nechat přebrodit české vojsko, nebo se naopak přebrodit sám, až mu k tomu český král udělá prostor. Béla si vybral druhou možnost. Velké přesunovací manévry měly začít příští den ráno.

Přišel rozhodující 12. červenec, který měl rozhodnout o osudu celé války a štýrského vévodství. Celý průběh bitvy známe docela podrobně z dopisu, který následně poslal Přemysl Otakar II. papeži Alexandrovi IV. Je ovšem nad slunce jasné, že český král záměrně vylíčil události ze svého pohledu a nezapomněl klást důraz na uherskou věrolomnost. „Avšak oni, jak byli zvyklí své smlouvy a přísahy rušiti, přešli přes vyhledané a již předtím pro sebe upravené brody tajně v noci s celým svým vojskem na stranu naši. A ač jsme vydali heslo: pokoj a bezpečnost, náhle se objevili s nevýslovným množstvím proti nám nic netušícím na bojišti. A když, spoléhajíc na příměří, sotva desetina vojska našeho zůstala u nás na stráži naší osoby, protože mnozí z našich, přeplavivše se přes Dunaj, vešli do města Hainburku a jiní s vozy ustoupili k stanovištím a tábořištím. Naši nepřátelé, plní lsti, obkličujíce nás v polokruhu ve spořádaných šicích, byli by nás, kdyby Hospodin nám nebyl pomohl, snad za živa pohltili.“

Jinými slovy to mělo znamenat, že princ Štěpán se svými Kumány přebrodil řeku dřív než bylo dohodnuto. Zatímco většina nic netušících českých vojáků si odskočila do města nakoupit, svlažit hrdlo v hospodách a poznat místní děvčata, nebo pohodlně vyspávala u zásobovacích vozů, přepadli lstiví Kumáni zbytky českého tábora a chtěli využít situace k zajetí či zabití samotného krále. Po pravdě řečeno, to by museli být čeští, moravští, rakouští, štýrští, braniborští i slezští rytíři úplně padlí na hlavu, aby se v den bitvy oddávali takové siestě a bezstarostně věřili slibu Kumánů, jež předcházela ta nejhorší pověst. V tomhle bodě je tedy Přemyslovo líčení hodně pochybné. Zdá se, že český král tím chtěl zdůvodnit, proč se Uhři odvážili napadnout oslabené české vojsko. Kdyby totiž stálo kompletně připravené ve formaci, nedával by takový zbrklý útok smysl, a to ani od divokých Kumánů a agresivního Štěpána.

Podle Přemyslova listu pak ona statečná desetina českého vojska, jež zůstala na místě, hrdinně zadržela nečekaný zrádný útok Kumánů. Prořídlé voje se zformovaly pod vedením pražského purkrabího Jaroše z Poděhús a statečně zaútočily proti početně silnějším Kumánům. Mezitím měli rychlí poslové sehnat zbylých devět desetin českého vojska, flákajících se po okolí. Následně pak prý Češi a jejich spojenci zatlačili Uhry do řeky Moravy, kde se jich většina utopila. „Neboť v té řece zahynulo takové množství hříšníků, prchajících před tváří Boží, že po mrtvých tělech lidí i utopených koní jako po vystavěných mostech přešli někteří naši do tábora nepřátel a zmocnivše se vozů, stanů a zásob, získali též kořist.“ Přemysl ve svém dopise líčí vítězství boží spravedlnosti a přitom z toho jasně probleskuje touha po kořisti. České vojsko se tak nečekaně dostalo na druhou stranu do uherského tábora, kde rozehnalo zbytky Bélových vojů včetně samotného uherského krále, jenž se ještě nestihl přebrodit, a zmocnilo se bohaté kořisti.

I kdyby se vše odehrálo skutečně podle Přemyslova podání, český král si z hlediska taktiky mohl připsat jediný plusový bod. V těžké chvíli dokázal zformovat oslabené zbytky vojska a vydat rozkaz k úspěšnému protiútoku proti Kumánům. Zbytek událostí byl už jen shoda náhod a okolností.

Ve skutečnosti je však Přemyslův dopis až přespříliš vysvětlující a jakoby omlouvající podivný průběh bitvy, která nakonec vůbec nebyla rovnocenným rytířským střetnutím. Už samotné poflakování českých bojovníků mimo bojiště je podivné a ještě podivnější je tedy nepochopitelný útok Kumánů. Proč mladší král Štěpán nevyčkal, až se přebrodí zbytek uherského vojska a vehnal tak své bojovníky do zkázy? Byl skutečně natolik dychtivý urvat si vítězství pro sebe bez účasti otce, nebo se prostě neposlušní Kumáni nechali vyprovokovat? Anebo naopak některý z českých či pravděpodobněji rakouských pánů vycítil příležitost, jak se pomstít Kumánům za potupnou léčku u Lávy a zchladil si na nich žáhu dřív, než mu to král povolil, čímž strhl do útoku i zbytek vojska? Mohl to být i lstivý úmysl samotného českého krále, jenž poschovával větší část vojska do okolí bojiště, aby je pak ve vhodné chvíli povolal a tvrdil, že nebyli připravení. To se ovšem přímé Přemyslově povaze moc nepodobá.

Celou pravdu už se dnes nedozvíme, ale je pravděpodobné, že někteří bojovníci prostě zaútočili bez vědomí a souhlasu svého panovníka (ostatně Béla byl v době útoku ještě na druhé straně) a pak už se události nedaly zastavit. Pokud zaútočili Češi, pak tento přečin proti rytířské cti ve svém dopise papeži Přemysl (nebo přesněji někdo z jeho kanceláře, kdo tento dopis královým jménem psal) náležitě zamaskoval.

Faktem zůstává, že bitva u Kressenbrunnu se stala pro Přemysla klíčovým bodem v jeho kariéře. Nejenže opět získal Štýrsko, ale upevnil svoji pozici natolik, že si mohl dovolit zapudit svou starou manželku Markétu Babenberskou do kláštera a vzít si za manželku mladou krásnou Kunhutu, vnučku Bély IV., svého nového spojence.

_____________________________________________________________

Literatura:

Bělina, Pavel – Čornej, Petr: Slavné bitvy naší historie. Praha 1995

Kovařík, Jiří: Rytířská krev. Praha 2006

Žemlička, Josef: Přemysl Otakar II., Král na rozhraní věků, Praha 2011

Jan, Libor; Kacetl, Jiří a kol.: Pocta králi, Brno-Znojmo 2010