Milota z Dědic měl zradit Přemysla Otakara II. na Moravském poli. Nebo zradila králova pýcha?

Nedávné výročí 26. srpna, den sv. Rufa, jsem už připomínal popisem smrti Jana Lucemburského, jenž tento den padl u Kresčaku (viz Veďte mě přímo do boje!). Nyní si připomeňme i smrt druhé českého krále, jemuž se tento den stal osudným. Král zvaný železný a zlatý má v našich dějinách zvučnou pověst dobrého rytíře a skvělého vojevůdce, jehož potupně zradila vlastní chamtivá šlechta. Ve skutečnosti si za své trable mohl z velké části sám, protože nedokázal přemoct vlastní pýchu a ego. Ani s těmi vojevůdcovskými schopnostmi to nebylo zase tak slavné.

Jestliže měl být král Přemysl „kladným hrdinou“ bez bázně a hany, měl by naslouchat dobrým radám svých přátel a v krizových situacích se moudře rozhodovat ve prospěch země bez ohledu na vlastní mocenské ambice. Jenže právě to Přemysl Otakar II. obvykle nedělal. Naopak se nechal zaslepovat vlastní pýchou a pocitem vladařské všemohoucnosti tak často, až tyto charakterové vady ve výsledku zhatily jeho celoživotní snahu o vybudování stabilní přemyslovské základny, kterou podpořil skvělými organizačními schopnostmi a neutuchající energičností. Český král se vskutku jen tak něčeho nezalekl, což dlouhá léta přinášelo českým zemím prosperitu a říše Přemyslovců se rozrostla o četné země rakouské, které však Přemysl získal všelijakými způsoby, často přinejmenším spornými. O jeho nepříliš prozíravých diplomatických tazích se dočtete v článku Tragická říšská politika pyšného Přemysla II.

Dokud se mu dařilo udržovat ve svých zemích spokojenost mezi šlechtou, bylo vše v pořádku – alespoň uvnitř panství. Navenek pak sice absolvoval křížové výpravy do Pruska, porazil Uhry a několikrát plenil v Bavorsku, ale ve zbytku Svaté říše římské se začaly ozývat varovné hlasy, že Přemysl posiluje až příliš a začíná být nebezpečně ambiciózní. Úspěch a sláva mu stouply do hlavy natolik, že se začal považovat za neomylného a neporazitelného. To je důvod, proč většina moderních historiků už dlouhá desetiletí nesdílí romantickou představu o skvělém králi železném a zlatém. Ten totiž nedokázal poslechnout rady, které mu nevoněly a s nástupem nového římského krále Rudolfa Habsburského roku 1273 se octl pod takovým tlakem, že se mu začala rozpadat i autorita ve vlastních zemích. Vzbouřili se proti němu pánové čeští i rakouští, což v důsledku vedlo k tomu, že roku 1276 o rakouské země přišel a v Čechách musel hasit velké nepokoje.

O králově povaze vypovídá i příběh jednoho z jeho nejbližších „přátel“ (byť Přemysl ho asi vnímal spíš jako blízkého služebníka) z řad české šlechty – Miloty z Dědic. Patřil ke staroslavnému českému rodu Benešoviců. Z jeho života však známe jen střípky. Poprvé se o něm listiny zmiňují roku 1252. Víme, že vlastnil statky na území dnešního Opavska. Ač patřil ke královým blízkým rytířům, stala se mu kolem roku 1265 nemilá událost. Spolu s jeho bratrem Benešem z Cvilína ho zničehonic nechal král Přemysl zatknout a odvléct na hrad Veveří. Přesné důvody zatčení neznáme, ale mohlo to souviset s rozchvacováním královského majetku na Opavsku. Bohužel Beneš z Cvilína odnesl tuto nepříjemnost životem, jak se píše v Kronice tak řečeného Dalimila: „Beneše upálil v temné věži. Tím oblibu získat mohl stěží. Všude lkali sirotkové malí, vdovy na něj Bohu žalovaly.“

Král ovšem tři roky po Benešově smrti poznal, že bratry obvinil neprávem a Milotu z Dědic omilostnil. Je sice hezké, že pyšný Přemysl dokázal uznat vlastní omyl, nicméně Beneš zemřel nespravedlivě. Právě tento důvod uvádí kronikáři jako motivaci pro Milotovu zradu na Moravském poli. Beneš z Cvilína byl navíc až do svého zatčení věrným královým bojovníkem, který kolem roku 1253 vedl obranu Opavska proti vpádu polsko-ruských vojsk, za což od Přemysla obdržel hrad Cvilín a podržel si také mimořádně důležitou hodnost moravského podkomořího.

A tak měl Milota zdánlivě důvod pomstít se za spáchané křivdy na jeho rodině. Jenže král Přemysl se opravdu snažil odčinit svůj omyl a věnoval Milotovi od jeho propuštění naprostou důvěru, zřejmě dostal nějaké statky a úřady. Roku 1274 ho dokonce jmenoval hejtmanem v nepokojném Štýrsku na uherských hranicích. Štýrsko patřilo k těm nejméně stabilním rakouským zemím a místní šlechta tam téměř neustále hrozila zradou a odbojem. Bylo zde nutné držet opravdu schopného člověka, na něhož se král mohl spolehnout. Milota zde však neuspěl a neměl moc šancí, neboť štýrská šlechta byla Přemyslovou politikou mimořádně znechucená. Už o dva roky později zabavil Přemyslovi Štýrsko římský král Rudolf spolu s dalšími rakouskými zeměmi, takže Milota se vrátil domů.

Od počátku roku 1278 se schylovalo k rozhodujícímu střetu. Sebevědomý český král se totiž rozhodně chtěl pomstít za potupu před Vídní roku 1276, kdy musel před Rudolfem pokleknout a odevzdat mu praporce rakouských zemí. Tehdy stále všechno proti němu. O dva roky později se však situace změnila. Habsburk totiž také nabíral moc a mnohá říšská knížata už se proti němu začala vymezovat. Přemysl sice musel doma potlačit velkou vzpouru šlechticů, ale to se mu tvrdou silou podařilo a zjednal si pořádek. Proti němu stáli především mocní Vítkovci a starý přítel jeho dávno mrtvého otce Boreš z Rýzmburka. Milota z Dědic s rebelií naopak neměl nic společného a neochvějně zůstal při králi.

Boreš po porážce přišel o život, ale hlava Vítkovců, démonizovaný Záviš z Falkenštejna (o něm více v článku Svůdce Záviš z Falkenštejna jako démonizovaný zrádce), se ukrýval pod ochrannými křídly Rudolfa Habsburského. I z toho je zřejmé, že v českém vojsku nepanovala zrovna dobrá nálada. Jenže na takové věci pyšný a netrpělivý Přemysl nedbal. Jakmile potrestal nejtvrdší odbojníky, považoval věc za vyřízenou a rozhodl se bojovně vytáhnout do Rakous.

Rudolf tedy proti němu posbíral své vojsko, které počtem sice poněkud převyšovalo české šiky, ale velkou část ho tvořili nespolehliví Kumáni z Uher – divocí a rychlí lehcí jezdci s luky. V počtu těžkých rytířů si naopak Přemysl udržel převahu.

Obě armády se potkaly poblíž vesnice Dürnkrut (Suché Kruty) v Dolních Rakousích nedaleko uherských hranic u řeky Moravy. Podle této řeky se pak válečné pole nazývá moravské, ač na Moravě neleží. Večer 25. srpna 1278 se obě vojska připravovala k boji.

V českém vojsku asi nepanovala ideální nálada. Dozvuky nedávné šlechtické vzpoury byly stále cítit. Proto by mohlo být pravdivé alespoň jádro zprávy kronikářů, že si král v předvečer bitvy svolal své pány do stanu, povstal a vyzval je, aby ho případný skrytý zrádce usmrtil hned, než aby zítra zavinil smrt tisíců. Bál se král zrady? Vzpomínka na listopadovou Vídeň byla ještě živá. Páni pak prý halasně přísahali svou věrnost do hrdel a statků. Až potud je to možné. Do říše legend však patří následná zpráva, že přijel ještě i Záviš z Falkenštejna a na poslední chvíli nabídl králi své služby, když už mu odpustí. Král údajně hrdě odmítl.

Příštího rána 26. srpna na den sv. Rufa se odehrála osudná bitva. Obě vojska byla rozdělena do tří šiků. Čelo přemyslovských armád tvořila vyhlášená česká a moravská těžká jízda, díky níž získal Přemysl většinu svých vítězství. Velení šiku svěřil právě Milotovi z Dědic, což bylo klíčové pro další vývoj, a hlavně pro Milotovo obvinění ze zrady. Ve druhém šiku pak byli připraveni najatí bojovníci z říšských knížectví, mezi nimiž bylo také hodně dobře vyzbrojených rytířů. Velel jim sám český král. Zadní řady pak tvořila lehká jízda složená ze slezských a polských posil, které do boje nakonec ani nezasáhly.

Ze strany Habsburků se rozhodujícím taktickým tahem ukázalo vyčlenění tajné zálohy asi 50 rytířů s podporou několika set pěšáků pod vedením Ulrycha z Kapellu. Rudolf jim nakázal ukrýt se na blízkém pahorku a v pravý čas měli překvapivě zasáhnout do bitvy. Právě s nimi se později měl utkat Milota z Dědic.

Samotný střet byl zahájen před polednem. Zpočátku se převaha klonila na českou stranu, protože těžcí rytíři z Čech a Moravy pod Milotovým vedením předčili divoké Kumány. Nicméně pak zasáhl sám římský král Rudolf v čele své hlavní síly z rakouských zemí i z říše. Habsburkův šik na české bojovníky zle zatlačil, takže hrozila jejich brzká porážka. Na pomoc se chystaly poslední Přemyslovy posily tvořené Poláky a Slezany, ale než stačily přejít do útoku, zasáhla do boje zmíněná Rudolfova záloha ze strany z blízkého pahorku.

Pouhých 50 rytířů by nebylo tak rozhodujících, kdyby překvapivý útok naprosto nevyvedl z rovnováhy české jezdce, kteří netušili, co se děje. Částečně za to mohla snížená viditelnost způsobená prachem a malým průzorem v těžké přilbě a zčásti únava způsobená vedrem.

Velitel českých jezdců Milota z Dědic začal údajně ustupovat, čímž vyvolal vlnu paniky v českém vojsku, které se obrátilo na bezhlavý útěk. V tomhle rozhodujícím okamžiku celé bitvy Milota z Dědic tedy selhal a vysloužil si tak později hanlivé označení zrádce. Jenže soudobé popisy bitvy jsou skutečně dost zmatené a celá událost se také mohla odehrát poněkud jinak.

Že by se Milota z Dědic tvářil celou dobu jako věrný Přemyslův spojenec a v bitvě na Moravském poli pak v příhodný okamžik zúčtoval s králem za utrpěné křivdy? To se jeví jako zjevný nesmysl, protože tak by riskoval krk nejen králův, ale i svůj a celého českého vojska. Ostatně tohle obvinění ze zrady vznesl až téměř sto let po bitvě Přibík Pulkava z Radenína, kronikář na dvoře Karla IV. Teprve po něm toto tvrzení převzali další.

Nicméně připusťme, že Milota nechtěl zradit, ale při nečekaném útoku z boku ztratil hlavu, dostal strach, nebo se pod ním splašil kůň a utekl. To je mnohem pravděpodobnější verze a v soudobém kontextu skutečně mohla být chápána jako zrada ze zbabělosti, teprve později překroucená Přibíkem Pulkavou na zradu úmyslnou. Ovšem je docela dobře možné, že Milota se svými jezdci se pouze snažil objet přijíždějící Rudolfovu posilu a napadnout ji z boku. Jeho manévr byl však ve zmatku špatně pochopen a zkáza byla dokonána. Přemysla tedy zradila pouze vlastní pýcha a neústupnost.

Král železný a zlatý zahynul v bitevní vřavě potupnou smrtí. Měl prý být stržen prchajícími a celý jeho doprovod pobili nepřátelé. Poté zraněného krále strhli z koně a zajali. Nakonec z něj rozvášněná skupina rakouských šlechticů strhla drahocennou královskou zbroj, kteří se údajně také mstili za smrt svého příbuzného. Je ovšem možné, že Přemysl byl zkrátka normálně zabit na koni, spadl a nepřátelé už pak obrali jen jeho mrtvolu.

________________________

Další literatura:

Žemlička, Josef: Přemysl Otakar II., král na rozhraní věků, Praha 2011

Jan, Libor a kol.: Pocta králi, sborník k 730. výročí smrti Přemysla Otakara, Brno- Znojmo 2008

Sommer P., Třeštík D., Žemlička J. a kol.: Přemyslovci, budování českého státu, Praha 2009

Krieger, Karl Friedrich: Habsburkové ve středověku, Od Rudolfa I. (1218–1291) do Fridricha III. (1415–1493), Argo, Praha 2003