Článek
Záviš z Falkenštejna na sebe poprvé upozornil na „prvním a druhém vševítkovském sletu“, což bylo setkání všech významnějších členů rozrodu Vítkovců v šedesátých letech 13. století. Tam však ještě neměl hlavní slovo. Otázkou je, zda již v této době byl ženatý s neznámou šlechtičnou, která mu pak povila dceru Ulriku.
Ambiciózní Vítkovec byl už tehdy především velký oportunista. I když vnímal zásahy krále Přemysla Otakara II. do rodové enklávy jako strašnou nespravedlnost, nikterak mu to nebránilo pokusit se proniknout ke dvoru a získat si královskou přízeň. Plán se však nezdařil a tentokrát ho nechal na holičkách i jeho pověstný šarm. Přemysl ho zřejmě z počátku přijal vlídně, ale posléze odhalil jeho postranní úmysly a pokus získat příliš mnoho výhod pro Vítkovce. Není jisté, jak přesně se ti dva rozešli, ale v dobrém to určitě nebylo. Záviš se však z neúspěchu rychle oklepal, jeho pozici to neohrozilo, naopak v roce 1276 vystihl správný okamžik pro rebelii a nechal Přemysla na holičkách v době, kdy chtěl vybojovat rozhodující střet s římským králem Rudolfem. Nebyl sám, přidaly se k němu i další mocné rody nespokojené s Přemyslovou autoritativní vládou. Králův hněv byl tehdy hrozný a Vítkovcům, Hrabišicům i ostatním vzbouřencům dal tvrdě pocítit železo. Záviš se však stáhnul pod ochranu Rudolfa Habsburského a následující dva roky se mu podařilo přežít. V osudové bitvě na Moravském poli (1278) tak teoreticky stanul na straně Přemyslových nepřátel. V praxi se však bitvy vůbec nezúčastnil.
Ve skutečnosti jeho příběh trochu připomíná artušovské legendy, které byly mezi středověkými šlechtici velmi populární. Záviš by podle nich sehrál kontroverzní roli předního králova rytíře Lancelota, byť víme, že na rozdíl od něj svedl královnu až po smrti svého vládce.
Šarmantní utěšitel vdovy
Závišova velká historická úloha začala totiž ve chvíli, kdy železný Otakar padl rozsekán meči nepřátel, a nešťastná vdova se ocitla bez ochránce. Královna tehdy krátkodobě pobývala na Opavsku, ze kterého jí plynuly velmi sympatické příjmy. Záviše tam dovedl jeho boj proti Otovi V. Braniborskému. Co zprvu vypadalo jako téměř nutná kurtoazní hra, záhy přerostlo v milostný románek a posléze dokonce ve skandál, který šokoval celou středověkou Evropu.
Kunhutinou povinností totiž bylo chovat se jako cudná vdova a tiše dožít skryta za černým závojem. To však temperamentní dáma nedokázala, a navíc se ani moc nesnažila svůj poměr dovedně skrýt. Zbraslavská kronika k tomu dodává:
„Po smrti krále Otakara navštívil královnu Kunhutu pobývající na Moravě a začal jí být nad ostatní rytíře ne tak v službách ochotnější, jako v rozmluvách důvěrnější; neboť doufal, že bude-li chtít opět získat své bývalé postavení, dostane zpět bez nesnáze své statky v království, jestliže najde s pomocí jakékoli chytrosti u královny milost důvěrného přátelství. Ale že mysl ženy tak snadno podléhá změnám, královna, jak říkají, ošálena od něho jakýmisi úskoky kouzelného umění, milujíc jej velmi prudce, brzy se snažila mu zalíbit, odpustila mu ze srdce jeho provinění proti královi a ustanovila ho v denní družině svého dvora přednějším před ostatními.“
Skandální svazek nezůstal bez následků a královna svému milenci povila syna Jana. Historik Šusta k tomu dodává, že celá aféra působila dojmem „čehosi zrůdného“. A že právě rebelova úloha v boji proti králi „dávala hříšné vášni královnině takřka ráz incestu“.
Dvůr zarostlý růžemi
Dětský král Václav II. upadl po otcově pádu na Moravském poli do nedobrovolné péče Oty V. Braniborského, který ho však prakticky držel pět let v zajetí, byť asi poměrně luxusním. Do země se vrátil až roku 1283, kdy ho z Branibor vykoupila skupina šlechticů soustředěná kolem biskupa Tobiáše z Bechyně, která však stála v opozici proti Vítkovcům a jejich přátelům. Jenže Záviš velmi rychle využil svého vlivu na královnu a umně se vetřel i do přízně jejího syna, takže díky svému šarmu získal přední postavení na královském dvoře. Páni z růže rychle a umně využili nabízené šance k velké nelibosti „opoziční“ šlechtické skupiny kolem biskupa Tobiáše. Závišův bratr Vítek se stal podkomořím, švagr purkrabím, a i na ostatních postech bychom jen těžko hledali příčky, ke kterým by se „plazivá“ květina nevyšplhala. V zemi zavládl podivný mír, který však měl spíš ráz dočasného příměří.
V letech 1284 a 1285 se slavily dvě navzájem zcela nepodobné svatby. Velkolepý svazek Václava s Gutou a diskrétní a tichý sňatek Záviše s Kunhutou. Václav však s nevěstou mohl strávit jedinou noc a hned poté mu ji tchán odvezl s tím, že v Čechách panují hanebné poměry. Svou dceru tam prý rozhodně nenechá. Mladík tak byl v kleštích. Ne, že by po habsburské nevěstě tak strašně toužil, ale země potřebovala dědice. Bylo tedy zapotřebí zajistit takové podmínky, aby Rudolf dceru vrátil.
Neopomeňme však ani to, že královo neradostné dětství z něj udělalo hluboce věřícího člověka a trochu i asketu. Jeho víra nesla podivné pobožnůstkářské rysy vyznačující se exaltovaností poděděnou po hysterické matce. Je tedy zřejmé, že Závišovo chování Václav nejen že tolerovat nemohl, ale vlastně ani nechtěl. Ale každá mince má dvě strany. Matka zůstává matkou, i když je to královna, a to zejména pro mladičkého chlapce, který ji celé dětství tak bolestně postrádal. Neméně mu chyběl i mužský vzor, pro který se šarmantní šlechtic opravdu hodil… Král opravdu nebyl ve snadné situaci a svářily se v něm protichůdné zájmy a pocity.
Závišovi nepřátelé
Vítkovcům mezitím vyrůstal velký nepřítel – habsburská princezna Guta. Královnin skandál šel od úst k ústům a ctnostná Rudolfova dcera se proti podivnému páru stále více zatvrzovala. Jako svou vlastní křížovou výpravu si pak v zájmu vyššího dobra zvolila tohoto ďábla porazit. Svou nenávist nikterak neskrývala, a tak když jí onen divný příbuzný Záviš poslal krásný vyšívaný závoj, neváhal ho hodit do ohně.
A Závišovi přibyl ještě jeden nepřítel, Otakarův levoboček Mikuláš. Ten za otce nasazoval život v bitvě na Moravském poli, kde upadl do uherského zajetí. Když se pak po letech vrátil a sháněl se po ziscích z Opavska, které mu otec kdysi vyjednal u římské kurie, nestačil se divit. Nastěhovala se mu tam macecha s otčímem, který byl navíc nepokrytým zrádcem mrtvého krále. Jakkoli nemanželský, byl Mikuláš pravým synem svého otce – nesmlouvavý a tvrdý. Něco podobného si nehodlal nechat líbit.
Pád Závišovy šťastné hvězdy
Nepřátel nadále přibývalo, a navíc jen pár měsíců po svatbě novomanželka Kunhuta zemřela. Její skon byl tak rychlý, až se někteří historikové domnívají, že asi byla dlouho nemocná a syn k jejímu sňatku přivolil až tváří v tvář její nevyhnutelné smrti.
S jejím odchodem však skončily všechny Václavovy sympatie k Závišovi. Již nebyl důvod, proč zpupného Vítkovce tolerovat. Řady jeho nepřátel postupně nabývaly převahu a jeho jediným štěstím bylo, že zůstávaly roztříštěné a navzájem se nedokázaly dohodnout. Jenže Záviš neměl rozum. V rámci své výpravy na Moravu ostentativně předváděl svou moc Mikulášovi, který jen bezmocně skřípal zuby. A navíc „nechtěl míti manželku z dcer šlechticů sobě rovných, aby se nezdálo, že rodem upadá, nýbrž poslal posly do Uher a žádal, aby mu byla řádně zasnoubena sestra tamního krále Vladislava (Ladislava).“ Ono „řádné zasnoubení“ však mělo poněkud divnou podobu.
„Panenská“ nevěstinka totiž byla také povedené kvítko. I když byla jeptiška, spustila se se svým švagrem Štěpánem a povila mu dceru. Novopečený otec však posléze musel nežádoucí milenku zapudit, protože jinak by přišel o možnost zdědit trůn. Alžběta se tedy vrátila do kláštera, kde se bez problémů stala abatyší. Dokonce byla do její péče odeslána i nemilovaná manželka jejího královského bratra, která musela uvolnit místo pro kumánskou souložnici. Do podivné klášterní idylky se pak navíc vlomil zpupný Vítkovec, který klausuru bez skrupulí přepadl a Alžbětu unesl. Zanedlouho se tak slavila svatba a nová nevěsta byla sestřenicí nevěsty staré. (Společným dědem obou žen byl uherský král Bela IV.)
Veškeré soudnosti zbavený manžel se dokonce pokusil kumánskou choť představit pražskému dvoru. Můžeme jen hádat, zda reakce zbožné Habsburkovny byla tak prudká, že Alžbětu nakonec raději ukryl na hradě Svojanov (tehdy se ovšem ještě jmenoval Fürstenberg). Kvůli celému uherskému dobrodružství však opustil Prahu, kde jeho nepřátelé dostali nový argument, proč na Vítkovce dštít oheň a síru. Václava už pak snadno přesvědčili, že mu Záviš usiluje o život. Jenže šlechtic si ve své pýše nebezpečí pořád neuvědomoval a krále dokonce požádal, zda by se nestal kmotrem jeho syna. Tím byl jeho osud zpečetěn.
Poprava Falkenštejna před hradem Hluboká 24. srpna 1290 (historická dezinterpetace popravy prknem)
Poprava před Hlubokou
Král měl pocit, že ho chce otčím vylákat pryč a zabít. Na oko tedy vše přislíbil, ale hned začal jednat. Záviše nechal bez prodlení zajmout a Závišovi příbuzní se pak raději opevnili na svých hradech. Vůbec to však nepomohlo. Jejich hlavu čekalo odsouzení zemským soudem. Poté bylo postaveno vojsko, v jehož čele s chutí stanul levoboček Mikuláš. Ten prý vodil Záviše od hradu ke hradu a pánům růže hrozil, že ho popraví, pokud se nevzdají. Před hradem Hluboká tento prostředek selhal. Tamní pán Vítek se již nemohl dívat na ponížení svého bratra a odmítl poslušnost. A tak tam 24. srpna roku 1290 padla Závišova hlava.
Podle Zbraslavské kroniky byl popraven mečem. Veršovaný letopis, který vznikl v 15. století z podnětu Oldřicha z Rožmberka, však hovoří o prknu. Ten to zřejmě našel v kronice Přibíka Pulkavy. Tento fakt by možná nebyl až tak zajímavý nebýt toho, že se podle tradice pachatelé znásilnění stínali prknem. Mohlo tedy jít o drobný pokus pozdějších kronikářů očistit jméno královny Kunhuty a vykřičet do světa, že skutečně byla nevinnou obětí, kterou Záviš svedl a zprznil? Podle jiné teorie mělo jít o takzvané „plkno“, což byl označení pro popravčí meč se širokým ostřím bez hrotu (dle jiných zdrojů popravčí sekyra). A z tohoto plkna pak lidové podání přeměnilo slovo na „prkno“.
Co tedy Vítkovec udělal špatně? Můžeme se spokojit s tím, že ho nakonec „zabily všechny ty jeho ženské“? Ano i ne. Sňatkem s královskou vdovou se šlechtic postavil na roveň mrtvému králi a následně udělal tu stejnou chybu, jako on. Měl vše, chtěl mít více, a nakonec ho zahubila slepá a neukojitelná ctižádost.
________________________________
Další literatura:
Žemlička, Josef: Přemysl Otakar II., král na rozhraní věků, NLN Praha 2011
Jan, Libor a kol.: Pocta králi, sborník k 730. výročí smrti Přemysla Otakara, Brno- Znojmo 2008
Sommer P., Třeštík D., Žemlička J. a kol.: Přemyslovci, budování českého státu, Praha 2009
Žemlička, Josef: Do tří korun, Poslední rozmach Přemyslovců (1278–1301), NLN Praha 2017
