Veďte mě přímo do boje! Slepý Jan Lucemburský padl u Kresčaku dobrovolně, Karla poslal do bezpečí

V těchto dnech si připomínáme výročí bitev, v nichž padli dva čeští králové. Na den sv. Rufa 26. srpna skonal jak Přemysl Otakar II. roku 1278, tak o téměř 70 let později Jan Lucemburský. Právě jeho smrt si popíšeme v tomto článku a řekněme rovnou, že málokdo z českých králů se zapsal do evropských dějin jako právě on.

Od července 1346, kdy se Edward III. vylodil v Normandii a dobyl zde město Caen, dával jasně najevo, o co mu jde především. Oficiálně sice vyhlásil nárok na francouzskou korunu, ale jeho vojsko bez milosti plenilo širý kraj, ničilo, pálilo a shromažďovalo tučnou kořist. To poskytlo francouzskému králi Filipovi VI. záminku i čas, aby svolal vlastní velké vojsko a vydal se zpupného nájezdníka potrestat. Jenže to nebylo tak snadné, tažení bylo zpočátku vedeno podél dvou řek (nejprve Seiny a potom Sommy) a připomínalo hru na kočku a myš. Každé vojsko bylo na jednom břehu a příležitost k rozhodující bitvě se nenaskytla.

Kolem poloviny srpna přibyl na Filipovu výzvu do jeho vojska i český král Jan Lucemburský se svým nemalým kontingentem, zřejmě převážně lucemburským, protože z českých šlechticů málokdo stihl v tak krátkém čase urazit takovou dálku. Podle nejnovějších závěrů vojenských historiků to vypadá, že to byla právě Janova družina, která vedla průzkum a provokaci anglických oddílů. Sám slepý král se toho asi neúčastnil, ale měl vedle sebe schopné lidi. Jednou se jim dokonce téměř podařilo sevřít Edwarda III. do pasti na ostrově mezi řekami, ale král na poslední chvíli nalezl brod a unikl.

Byl si vědom toho, že jeho vojsko je početně mnohem slabší (viz Síla armád níže), a tak se snažil směřovat na sever, odkud měli přijít vlámští spojenci, případně potkat na pobřeží domluvené anglické lodě, které jej měly i s vojáky odvézt do bezpečí. Jenže jeho zvědové brzy zjistili, že obě tyto cesty jsou zavřené (spojenci byli daleko a lodě nepřipluly), a tak Edward vyhodnotil jako nejlepší možnost zvolit si výhodnou polohu pro rozhodující bitvu. Zaujal ho terén u vesnice Crécy-en-Ponthieu, respektive návrší poblíž stejnojmenného lesa, kde také 24. srpna rozložil své jednotky. Les mu zde kryl záda a po levém boku tekla říčka Maye, takže pro útok zůstávaly v podstatě jen dva směry, které mohl pohodlně pokrýt svými lučištníky, což byla nejsilnější anglická zbraň.

Odhadnout sílu středověkých armád bývá kvůli nepřesnosti záznamů obtížné. Následující tabulka uvádí moderní odhady vojenských historiků.

Anglické vojsko

asi 5 500 lučištníků

asi 2 200 těžkooděných rytířů

asi 1 300 kopiníků

celkem asi 9 000 mužů

Francouzské vojsko

asi 6 000 střelců z kuše

asi 7 000 těžkooděných rytířů

asi 14 000 domobranců

celkem asi 27 000 mužů

Francouzi se dozvěděli o Edwardově zastavení poměrně rychle, ale zrovna shromažďovali své jednotky ve 20 km vzdáleném Abbeville, takže celý pátek 25. srpna se nebyli schopní pohnout. To dalo Angličanům čas na přípravu i odpočinek. Stihli například vykopat zrádné jámy přikryté drny, které měly výrazně uškodit koním přijíždějících těžkých rytířů. Teprve v sobotu 26. srpna ráno na den svatého Rufa francouzské vojsko vyrazilo směrem ke Kresčaku. To už byl v česko-lucemburském kontingentu přítomen i čerstvě zvolený římský král Karel, syn Jana Lucemburského. Stihl dorazit opravdu až těsně před bitvou.

Než se francouzské vojsko přiblížilo, vedl prý průzkum kolem Kresčaku jistý protřelý bojovník zvaný Le Moine de Basele, tedy Mnich Basilejský, jeden z věrných druhů krále Jana (více viz Rádce a průvodce slepého krále na konci článku). Situaci vyhodnotil jednoznačně tak, že by bylo nejlepší rozložit vojsko v bezpečné vzdálenosti, odpočinout si, připravit se a další den ráno zahájit bitvu. To také poradil králi Filipovi a ten po rozumné úvaze souhlasil. Jenže se to celé vyvinulo úplně jinak.

Jako první dorazili Angličanům na dohled najatí janovští střelci z kuše, kteří měli vyrovnat sílu lučištníků. Janované se zastavili a odmítli bojovat, protože nebyli na boj připraveni. Jejich velké pavézy, které potřebovali na krytí během dlouhého nabíjení svých kuší, se totiž zřejmě vezly vzadu na vozech, takže je neměli k dispozici. Ale natěšení francouzští rytíři začali reptat, že jim tady ti zbabělci odmítající bojovat jen zaclánějí. Organizační pokyny krále Filipa k nim buď nedorazily, nebo jich zkrátka nedbali. Pyšný francouzský šlechtic bral bitvu jako „sport“ pro dobytí osobní prestiže a když se střet tolik týdnů oddaloval, nemohl se o to víc dočkat toho, až si získá svou část slávy. Trápila ho snad jedině obava, že by mu vavříny mohl sebrat některý z jeho druhů, zatímco pro něj samotného už by nebylo dost Angličanů na přemožení. Francouzi zkrátka o svém vítězství vzhledem k početní převaze vůbec nepochybovali.

Prvnímu voji velel bratr francouzského krále hrabě d´Alencon a ten prý na adresu Janovanů prohlásil: „Měli bychom se zbavit takové chátry, co mešká, když je jí zapotřebí.“ A tak zahanbení kušníci nuceně postoupili vpřed na dostřel. „Janované, kteří se nenaučili čelit takovým lučištníkům, jací jsou v Anglii, a když pocítili střely, co jim zasahovaly paže, hlavy, obličeje, byli brzy hotovi; mnozí přeřezali provazy lučišť a jiní se vrhli na zem; a takto se dali na ústup.“ Janované neměli šanci a stříleli také mnohem pomaleji, mírně do kopce, a hlavně neměli své pavézy. Navíc se v tu chvíli silně rozpršelo a nebylo pořádně vidět, co se děje. Rozezlení francouzští rytíři je však obvinili ze zbabělosti a sám král prý prohlásil: „Nuže, pobijte tu chátru, neboť nám tarasí bezdůvodně cestu.“ Tak se tedy francouzští váleční oři rozjeli a pod jejich kopyty zahynulo mnoho spojeneckých Janovanů.

Hrabě Alencon vedl se svým šikem první útok a vrhl se střemhlav proti lukostřelcům, které hodlal zadupat podobně jako Janovany. Jenže na kluzkém terénu mnoho Francouzů popadalo pod přesnými zásahy dlouhých luků. Někteří snad skončili i na vykopaných protijezdeckých jamách a před útokem těch zbylých se spořádané šiky lučištníků prostě rozestoupily. Udělaly tak prostor dalšímu voji, který vedl následník anglického trůnu Edward z Woodstocku, později zvaný Černý princ, jemuž bylo tehdy pouhých 16 let. Edward, podobně jako Jan Lucemburský o 30 let dříve, zde velel ve své první bitvě, v níž si měl získat rytířské ostruhy. A podařilo se mu to věru úspěšně.

Tehdy přišla chvíle českého krále, jenž zřejmě velel druhému šiku. Zde je trochu zmatek v kronikách a pramenech. Někteří historici tvrdí, že měl na povel jen svých 500 kopí a že to byl právě on, kdo ve své bojechtivosti rozpoutal bitvu. Jenže na to byl už Jan příliš zkušený bojovník a měl po boku uvážlivého Mnicha Basilejského. Ten mu těžko radil k prvnímu útoku. Titulem byl druhý nejvyšší po francouzském králi, takže je velmi pravděpodobné, že měl na starosti celý druhý šik za Alenconem. O počátcích Janovy rytířské dráhy se více dočtete v článku Jan Lucemburský: rytířský král v bitevní akci.

Jako rytíř se nemohl jen tak dívat, jak jeho druh ve zbrani bojuje v oslabení marný boj proti Edwardovi z Woodstocku a nejsilnějšímu šiku Angličanů. Dal tedy povel k útoku a vrhl se na pomoc Alenconovi. I jeho bojovníky oslabovaly jámy a také lukostřelci, byť tentokrát postavení pouze z boku. Přesto se nápor na prince Edwarda zdvojnásobil a chvíli to s ním vypadalo na pováženou. Po boku českého krále vyjel zřejmě i jeho syn Karel. Lítou bitvu pozoroval z návrší král Edward III., jenž však odmítl poskytnout posilu svému synovi, ať si ten prý dobude své ostruhy sám. Svým zkušeným okem dobře odhadl, že Angličané získávají převahu.

Francouzští rytíři klesali do bláta jako vepři, jak se vyjádřil jeden kronikář. A zahynul tam skutečně výkvět toho nejurozenějšího. Pánové byli zvyklí, že v bitvě neumírají, protože je v nejhorším vezme nepřítel do zajetí kvůli výkupnému. Tentokrát však byli Angličané nemilosrdní. Neurozeným lučištníkům stejně žádné výkupné nepřipadalo a jejich urození spolubojovníci bojovali vedle nich po boku sestoupivše ze svých koní. Pádný útok těžce obrněných krytých koní tentokrát nebyl úspěšný. Na rozmoklém terénu mírně do kopce prostě neměli šanci prokázat svoji proslulou drtivost. Útočili jako individuality bez jakékoliv taktiky. Hrr na ně, všichni vpřed, bijte je! A to byli znavení po dvacetikilometrovém pochodu, jež absolvovali během dopoledne.

Boj byl rozhodnutý poměrně rychle. Začal zhruba v poledne a jen krátce po poledni už se král Jan ptal Mnicha Basilejského, jaké mají šance, a ten popravdě odpověděl, že prakticky žádné. Tehdy prý Jan přikázal, aby mu svázali koně uzdami s jinými a vedli ho do nejprudšího boje na dosah meče. Jen se ujistil, jestli je jeho syn Karel v pořádku. Toho v bitvě ranili a zřejmě ne úplně lehce, takže ho družiníci zavčas odvedli do bezpečí. (O bitvách mladého Karla IV. se více dočtete v článku Rytířská dobrodružství mladého Otce vlasti) Jan se tedy vydal vstříc své hrdinské smrti, ale není jisté, kde přesně zahynul ani kdo ho vlastně zabil. Pro starého krále to znamenalo úlevu od utrpení života bezmocného slepce.

Naopak francouzský král se do boje ani nedostal a se svým třetím šikem včas uprchl, když pochopil, že bitva je ztracená. Začala dlouhá invaze Angličanů do Francie. Naopak Karel IV. nejdřív usiloval o korunovaci římským králem a poté raději prchl v přestrojení do Čech (více v článku Otec vlasti v přestrojení za panoše).

Doplněk na konec: Portrét

Není jisté, odkud přesně pocházel takzvaný Mnich Basilejský. Mohl to být rytíř a šlechtic francouzský, lucemburský či švýcarský, jak napovídá jeho jméno. Není to však natolik důležité, jako že šlo o předního vojenského rádce Jana Lucemburského, který mu zřejmě naplno důvěřoval. Na bojišti plnil ke konci života i roli jeho očí, podobně jako o 80 let později používal Jan Žižka své věrné hejtmany. Mnich Basilejský se zřejmě těšil výborné pověsti i u francouzského krále, který chtěl dbát jeho rady. Statečný rytíř neopustil Jana ani ke konci života a byl to on, kdo ho vedl přivázaného ke svému koni do jeho poslední řeže. Není však jisté, zda zahynul společně s ním.

__________________________________

Literatura:

Spěváček, Jiří: Jan Lucemburský a jeho doba (1296–1346), Praha 1994

Bobková, Lenka; Šmahel, František (ed.): Lucemburkové - česká koruna uprostřed Evropy, Praha 2012

Kvirenc, Jan: Slavné bitvy českých dějin, Praha Grada 2020

Bělina, Pavel – Čornej, Petr a kol.: Slavné bitvy naší historie. Praha 1993