Jan Lucemburský: rytířský král v bitevní akci aneb Jak Sličný Habsburk padl do zajetí

Celý spor začal vlastně smrtí císaře Jindřicha VII. Lucemburského, jenž nečekaně podlehl epidemii na svém italském tažení v srpnu 1313. O osiřelý římský trůn se rozhořel očekávaný politický boj. Mladičký Jan Lucemburský (bylo mu tehdy 17 let) ho chtěl původně získat pro sebe, ale když pochopil, že nemá politicky šanci získat podporu volitelů (kurfiřtů), změnil taktiku a sám jakožto jeden z kurfiřtů podpořil Ludvíka Bavora z rodu Wittelsbachů.

Proti nim se postavili mocní Habsburkové, jejich hlavou byl tehdy čtyřiadvacetiletý Fridrich zvaný Sličný, jenž se hodlal porvat se vší vervou o dědictví svého otce i děda, kteří byli římskými králi před Lucemburky.

Jenže celá politická anabáze skončila nakonec patem, protože každá strana získala na svou stranu část volitelů (některé hlasy byly sporné a používaly se dvakrát), nikdo nechtěl ustoupit, a tak nakonec byli oba dva, Ludvík Bavor i Fridrich Sličný, roku 1314 korunováni na krále. Svatá říše římská tak měla po ročním interregnu (bezkráloví) najednou dva krále. Oba se prohlašovali za jediného správného, přičemž drželi v říši zhruba rovnocennou podporu.

Oba kohouti se snažili svého protivníka oslabit tím, že se spojovali s jeho přirozenými odpůrci. Proti Habsburkům se vzbouřili švýcarští horalé a porazili Fridrichova bratra Leopolda roku 1315 v bitvě u Morgartenu. Tím se stali logickými spojenci Ludvíka Bavora, který se snažil využít Fridrichova oslabení a střetl se s ním roku 1316 v bitvě u švábského města Esslingen. Tam se poprvé vyznamenal český král Jan jako Ludvíkův nejdůležitější válečný spojenec. Dvacetiletý mladík osobně vedl české šiky a prý bojoval tak statečně v proudu řeky Neckar, že si vysloužil svůj rytířský pás. Potom podle starodávného zvyku pasoval na rytíře mnoho dalších statečných mladíků. Tak začala kariéra rytířského krále.

Nicméně samotná bitva u Esslingen skončila nerozhodně a spor o římský trůn se táhl ještě šest let. Jana čekal tvrdý zápas s českou šlechtou o královské pravomoci ve vlastním království a bez českého krále by totiž Ludvík Bavorský nemohl obstát. Jenže ani Fridrich nedokázal své dočasné výhody dostatečně využít a král Jan s Ludvíkovou podporou povstání roku 1318 v Čechách potlačil. Přestože musel Jan přiznat české šlechtě mnoho pravomocí, uvolnil si ruce v zahraniční politice a mohl se v klidu věnovat říšským záležitostem.

Několik let se spor mezi kandidáty o římský trůn odehrával čistě v politické rovině. Pomocí slibů a přidělování říšských statků získávali spojence a přetahovali se o podporu významných knížat. Až teprve roku 1322, tedy celých šest let po Esslingenu uzrál čas k rozhodujícímu střetu. Habsburkové se totiž v té době cítili natolik silní, že počátkem září zahájili velké vojenské tažení proti Bavorsku. Vydali se do něj hned ze dvou stran.

Hlavnímu vojsku velel sám Fridrich. Měl s sebou sílu asi 1 400 těžkých rytířů včetně svého mladšího bratra Jindřicha, nespočet dalších lehčích jezdců, pěšáků a na jeho stranu se podle kronikářů přidalo i zhruba 5 000 divokých uherských Kumánů, tedy jízdních lukostřelců. Moderní historici ovšem uvádějí, že uherských jezdců bylo jen asi desetina, tedy kolem 500. Habsburk postupoval z Rakouska na sever podél proudu řeky Inn a mířil k bavorskému městu Mühldorf, kde se hodlal setkat se svým bratrem Leopoldem, který velel druhému proudu čítajícímu asi 1 200 rytířů s početným doprovodem. Ten měl přitáhnout od západu, ale zdržela ho rozvodněná řeka Lech, kterou nedokázal přebrodit. Svým dílem také zřejmě přispěli Ludvíkovi švýcarští spojenci, kteří pravděpodobně přerušili Leopoldovi cesty tím, že shodili důležité mosty.

Fridrich tedy dorazil k Mühldorfu 24. září a narazil tam namísto bratra na spojenou bavorsko-českou armádu posílenou o norimberský kontingent purkrabího Fridricha IV. V počtu 1 800 těžkých rytířů a několika tisíc doprovodných bojovníků zde čekali na Habsburky již čtyři dny, tedy od 20. září. Taktická chytrost by nyní velela zaútočit na Fridricha Sličného, dokud je v početním oslabení a znavený po cestě. Nicméně k tomu nedošlo.

Obě vojska čekala na místě celé čtyři dny nedaleko od sebe, než samotná bitva vypukla. Zbytečná váhání lucembursko-bavorské koalice jsou v kronikách vysvětleny různě. Zbraslavská kronika Petra Žitavského oslavuje aktivitu krále Jana, zatímco za váhající element nepřímo označuje Ludvíka: „Bavorům se začínalo nedostávat zásob, ale Rakušané jich měli nadbytek. A tak když toto obojí vojsko leželo nepřátelsky proti sobě a nikdo z obou těch vojsk se nehýbal k rozhodnému boji, vnikl duch udatnosti do českého krále Jana jako do Samsona a on pronesl přede všemi svými šlechtici takovouto řeč: ,Hle, je tu onen Fridrich, vévoda rakouský, který se až dosud pokusil na škodu mého království překážet mně v mém zvolení, jež jsem zákonitě přenesl na osobu pana Ludvíka, krále římského, teď přítomného; až dosud usiloval podrobit si říši krutovládou; této násilnosti nebo mého života musí být naprosto konec.’ Samého krále Ludvíka podněcuje tento král k boji a káže veškerému vojsku, aby bylo nazítří připraveno.“ Do karet této verzi nahrává i fakt, že boj se měl odehrát na svátek hlavního českého patrona sv. Václava, kterého Jan vzýval na pomoc. Navíc je pravda, že Jan proslul jako poměrně horkokrevný rytíř, zatímco Ludvík vynikal spíše v politice a diplomacii než na válečném poli. Celá Evropa věděla o jeho váhavosti, neboť hlavně on se už šest let vyhýbal rozhodujícímu střetu.

Na druhou stranu bavorská kronika označuje za iniciativního Ludvíka, jenž prý měl velké problémy přimět krále Jana k boji, který chtěl Bavor svést už o den dříve 27. září na svátek svatého Michaela.

Průběh bitvy, která rozhodla o směrování říše na celé další století, je zahalen v mlhách nejistot. Třeba Zbraslavská kronika o bojových událostech mlčí a po vzletném úvodu komentuje pak pouze výsledek. Z různých dalších zdrojů se podařilo historikovi Heinzi Thomasovi seskládat dohromady zhruba následující pravděpodobnou verzi.

Král Jan se svými vojáky z Čech, Lucemburska, Slezska a Porýní velel pravému křídlu bavorské strany. Levé křídlo i střed obsadili pod velením samotného Ludvíka rytíři z Bavorska, Frank a Švábska. Mezi nimi stál i kontingent z města Norimberka pod vedením tamního purkrabího Fridricha IV. Ludvíkovo vojsko mělo v zádech hrad Dornberg, což představovalo velkou výhodu.

Naproti českému králi stálo habsburské levé křídlo zřejmě pod velením vévody Jindřicha, mladšího Fridrichova bratra a bojovala zde většina ozbrojenců z okolí Salzburgu. Jan Lucemburský se nechtěl spoléhat na váhavého Bavora a jeho muže. Proto na špici úzkého klínu českých rytířů vrazil hluboko do nepřátelských řad a probíjel se stále hlouběji tam, kde viděl vlát korouhev samotného Fridricha Sličného. České jednotky se sice snažily, ale habsburskou sestavu neprolomily. Jen utrpěly těžké ztráty a mnozí z nich se zřejmě dostali do zajetí. Horký moment si prožil i král Jan, když byl se svými rytíři drcen nepřátelskou přesilou ze dvou stran. Tehdy padl Plichta ze Žerotína (proslavený turnajový bojovník z rodu Janoviců), jenž několikrát prokázal svou udatnost. Třikrát se mu podařilo prosekat se řadami nepřátelských bojovníků, dvakrát se probil zpět ke svým, ale potřetí pod ním rakouští rytíři zabili koně, takže zahynul pod ranami jejich mečů. Kůň prý padl i pod samotným Janem Lucemburským. V tu chvíli přispěchal na pomoc českému králi Heřman z Miličína, jeden z dalších hrdinů této bitvy, a pomohl králi na nohy. České vojsko bylo v ten moment zatlačeno zpět.

Přesto se Češi nevzdávali, a hlavně dostali podporu od dolnobavorských ozbrojenců. Sice se jednalo hlavně o pěšáky, ale brzy je podpořili i rytíři na koních a začali tlačit habsburskou jízdu před sebou.

Proč se však do boje téměř nedostalo zmíněných 5 000 (nebo spíš 500) maďarských jezdců? Pravděpodobně se ve své lehké zbroji neodvážili přímého střetu s těžkooděnci a v jejich oblíbeném obchvatu do zad protivníka jim možná zabránil terén, protože by museli jet do kopce, takže by nedosáhli kýženého efektu.

Rakouské kroniky si neodpustily přičíst neúspěch vlastní strany podlému zrádci z vlastních řad, ač ho přímo nejmenují. Tento vypočítavý rytíř měl prý osvobodit české bojovníky, kteří na začátku bitvy již padli do habsburského zajetí, takže ti se znovu zapojili do boje a zvrátili poměr sil na bavorskou stranu. Jiní rakouští kronikáři zase vyčítají českým bojovníkům, že se údajně vrátili do boje i přesto, že předtím upadli do zajetí a dali svým věznitelům rytířský slib, že už se boje nezúčastní. To by ve středověkém vnímání znamenalo velkou podlost, ale moderní historici (i němečtí) už tuto teorii odmítli.

Rakušané vyčítají vítězům nerytířskou lest ze strany norimberských vojáků, kteří nečekaně se silou asi 500 rytířů zaútočili na Rakušany ze severozápadu. Ti si prý nějakou dobu mysleli, že jim konečně přichází na pomoc vévoda Leopold a než se vzpamatovali, tak Fridrich Sličný i jeho bratr Jindřich upadli do norimberského zajetí. Pak už samozřejmě nastal masakr. Zdá se, že tento útok ze zálohy Ludvík Bavor od začátku plánoval a norimberské ozbrojence tam z toho důvodu nasadil. Z hlediska moderního vojenství to byl brilantní tah, ale ve středověku se to opět vnímalo jako nerytířské zbabělé chování.

Zbraslavská kronika uvádí počet obětí: „Na straně obojího vojska bylo, jak se tvrdí, nalezeno na bojišti jedenáct set zabitých mužů mrtvých a mezi nimi byl nalezen Čech Plichta, pán statečný a proslulý; koní bylo zabito tři tisíce. Z vojska Fridricha Rakouského mimo zabité bylo zajato tisíc čtyři sta urozených mužů, ostatní utekli.“ Kromě toho kronikář vzpomíná, že norimberský purkrabí předal vznešené zajatce králi Ludvíkovi. Naopak zajetí mladšího Habsburka Jindřicha se stalo dílem Jana Lucemburského, který si ho pak odvezl do Prahy.

Vítězové sebrali toho dne i mnohá další cenná rukojmí, za něž v budoucnu inkasovali tučné výkupné. Nejdůležitější ovšem bylo, že bitva u Mühldorfu rozhodla spor o římský trůn. Fridrich Sličný se dostal na svobodu až po třech letech s tím, že se všech nároků na vládu vzdal a stal se v podstatě Ludvíkovým spojencem. Habsburkové se na víc než jedno století stali „obyčejným“ středoevropským rodem a mohli se věnovat rozvíjení svých rodových držav. K římské koruně se pak dostali až po porážce husitské revoluce a vymření Lucemburků po meči.

______________________________________________

Literatura:

Spěváček, Jiří: Jan Lucemburský a jeho doba (1296–1346), Praha 1994

Bobková, Lenka; Šmahel, František (ed.): Lucemburkové - česká koruna uprostřed Evropy, Praha 2012

Krieger, Karl Friedrich: Habsburkové ve středověku: Od Rudolfa I. (1218–1291) do Fridricha III. (1415–1493), Praha 2003